KDYŽ VÁM KOCOVINA ZACHRÁNÍ ŽIVOT: Od letecké tragédie u Zlatých písků uběhlo 42 let

Věřili byste někdy tomu, že vám pořádná párty může zachránit život? Zpěvák Pavol Hammel vám to může odpřisáhnout. Bylo ráno 28. července 1976, když po divoké pijatice klimbal únavou v ruzyňské letištní hale a propásl všechna vyzvání k nástupu do letadla. Let s označením ČSA 001 měl za malou chvíli odletět do Bratislavy. Hammel do letadla vůbec nenastoupil a s největší pravděpodobností si tím zachránil život.

Bylo 8:27 ráno. Letadlo Iljušin Il-18 se rozjelo pod ranveji, odpíchlo od země a vyrazilo směrem na Slovensko. Na palubě bylo celkem 79 lidí. 69 z nich byli pasažéři, 4 členové posádky, 2 palubní průvodčí, 1 letecký mechanik a 3 pracovníci ČSA, kteří se vraceli do svých domovů na Slovensko. Přežili pouze 3 lidé, kteří se na palubě letadla nacházeli.

Únik oleje den před katastrofou

Přesto, že piloti byli velmi zkušení a měli nalétány tisíce hodin, půdu pod nohama neopustili úplně bez starostí. Jejich letoun měl den před odletem závadu na jednom z vnitřních motorů a z reduktoru otáček vrtule unikal olej. Ještě v noci byla tato závada odstraněna, ale přesto ČSA do Bratislavy, poslala jednoho z mechaniků, aby po přistání motor ještě jednou zkontroloval.

Většina letu probíhala klidně, problémy se vyskytly až u Bratislavy. Během komunikace mezi řídící věží a posádkou letadla došlo k nedorozumění týkající se klesání. Nikdo si toho ale nevšiml. Dispečer si navíc myslel, že je dané letadlo mnohem dál od letiště, než skutečně bylo.

Nedorozumění v komunikaci

Plynulo z toho, že letadlo bude muset kvůli kratší trati přistát mnohem prudším manévrem. Krátce před půl desátou dostal kapitán letadla povolení k přistání, které pocházelo z letištní věže v Bratislavě-Ivance. Letadlo mělo příliš velkou rychlost, což posádka vyřešila vysunutím podvozku a přechodem do mírného stoupání, čímž vzrostl odpor a rychlost klesla. Stroj sice zpomalil, ale také lehce nabral výšku. Tu bylo potřeba opět snížit. Namísto doporučené rychlostí klesání nejvýše 15 metrů za sekundu, sestupoval stroj rychlostí 22 metrů za sekundu.

Kapitán se raději rozhodl celý okruh opakovat. Za tímto účelem byl zvýšen výkon všech čtyř motorů. Jenže vlivem předchozího snížení se automaticky vypnul motor číslo 3. Samo o sobě to nepředstavovalo problém, jeho vrtule se dostaly do takové polohy, aby kladly co nejmenší odpor (tzv. praporovací poloha). Tento motor měl ale mechanik „zpraporovat“ ještě manuálně.  Stiskl ale špatné tlačítko a provedl tuto funkci u motoru číslo 4, čímž letadlu na pravé straně odpojil také druhý motor. Letadlo se začalo točit vpravo a jen těsně minulo letištní věž.

Z té se ozývaly instrukce.

„Točte vlevo! Točte vlevo!“

„Ona to byla čtyřka, ano?“ ozvala se z kabiny poslední slova krátce předtím, než letadlo spadlo do jezera Zlaté písky. Mechanik se na poslední chvíli pokusil odpojený motor znova zapojit, což celý problém jen znásobilo. Vrtule se dostaly do polohy, ve které začaly klást ještě větší odpor. V tu chvíli už nebyla šance získat nad letadlem zpátky kontrolu.

Lidem, kteří v tu chvíli seděli na pláži, se naskytla příšerná scenérie. Letadlo se začínalo potápět pod vodu a zvnitřku se ozýval křik a bouchání. Obojí postupně utichalo.

Nad vodou zůstala pouze část letadla u ocasu, kde díky vzduchu přežili jediní 4 lidé. Jeden z nich ale po převozu do nemocnice zemřel.

Tříleté uzavření jezera

O důvodu havárie se vedou do dnes debaty. Jeden z přeživších tvrdí, že zhruba dvacet minut po startu začal motor číslo 3 hořet a stroj tak dále letěl jen na třech motorech. V potaz se brala ale také možná porucha motoru číslo 2, se kterým byly problémy právě den předem. Po důkladných analýzách se nakonec zjistilo, že tento motor žádnou chybu nevykazoval.

Šlo tedy o ucelený řetězec chyb a nedorozumění, za které zaplatilo 76 lidí svým životem. Jezero Zlaté písky bylo po havárii uzavřeno až do roku 1979. Údajně totiž muselo být odčerpáno až 6,5 tuny leteckého paliva.