Právě dnes uplynulo přesně 50 let od k činu, který budí rozporuplné emoce ještě i po tak dlouhé době. Jména Jana Palacha znají v Česku snad všichni. Lidí, kteří se o jeho příběh zajímali detailněji a zkoumali čin, který provedl, je už ale podstatně méně. Připomeňme si alespoň zlomek z celého příběhu. Jak reagovali šokovaní svědci, kde se dozvěděl Janův bratr o celé akci a jaké jsou plány s domem, ve kterém Palach vyrůstal?
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze, ale s rodiči a starším bratrem bydlel ve Všetatech u Mělníka. Jeho tatínek měl vyhlášenou cukrárnu, která mu byla v roce 1951 zrušena. Poté nastoupil jako dělník do pekárny. Podle většiny zdrojů měl Jan ke svému otci velmi blízký vztah. Jeho tatínek ale v roce 1962 zemřel.
Jan vystudoval gymnázium a přihlásil se ke studiu na Karlově univerzitě. Přijímací zkoušky se mu sice podařily, ale přijat přesto nebyl – údajně pro svůj „živnostenský původ“. Na Karlovku se mu povedlo dostat až na třetí pokus, v roce 1968. Na podzim téhož roku se Palach zúčastnil několika protestních akcí proti okupaci, ale znepokojovalo ho, že podobné akce nemají žádný viditelný výsledek.
Podle dostupných informací probíhal Palachův čin a následující dny přibližně takto…
16. leden 1969, 14.45 – Václavské náměstí
Jan dorazil ke kašně, kde si odložil aktovku. Polil se benzínem a zapálil se. Kolem místa projížděla tramvaj č. 7, ze které bleskově vyskočilo několik lidí, kteří se snažili Palacha uhasit oblečením. Nejprve se jej pokouší povalit na zem, když se ale nenechá, podrazí mu nohy aktovkou a oheň udusají kabátem.
Svědkům Jan sdělí, že má v aktovce dopis. Z něj se lidé dozví, že šlo o politicky motivovanou akci. Do nemocnice je pak Palach odvezen sanitkou, která místem náhodně projížděla. Po dvaceti minutách už na místě není ani památky po tom, co se stalo. Představitelé tehdejšího režimu nechtějí, aby se o Palachově akci vědělo. Tomu ale nejde zabránit – lidé si o všem začínají vyprávět mezi sebou a informace začínají podávat také sdělovací prostředky. Komunisté mají navíc strach z toho, že podobných lidí se stejnou myšlenkou bude přibývat. Palach se totiž v dopisu podepsal jako POCHODEŇ Č.1.
Janův bratr Jiří má v 17.00 hovor z nemocnice. Dovídá se o tom, že je jeho bratr zraněný, ale podrobnosti mu nechtějí říct do telefonu. Poté, co slyší na nádraží z rádia zprávu o „J.P.“, který se zapálil na Václavském náměstí, začíná mu být jasná souvislost.. Palachova maminka se o činu svého syna dozvídá z novin, které si spolucestující čte ve vlaku do Prahy, kam mířila, aby se svým synem mohla jít nakoupit oblečení, na čemž se dříve domlouvali.
17. ledna 1969 – Praha
Psychiatrička Kmuníčková nahraje v nemocnici s Janem rozhovor. Zjišťuje se také, že deset dní před svým činem měl Palach poslat dopis studentskému představiteli Lubomíru Holečkovi. Obsahem měl být návrh na obsazení rozhlasu.
19. leden 1969, 15.30 – Praha
Jan Palach v nemocnici podléhá svým zraněním a umírá.
Studený oheň
Reakce na jeho čin na sebe nenechaly dlouho čekat. Mnoho pozornosti získá vyjádření politika Viléma Nového, který několikrát řekl, že měl být Palach před činem přesvědčen o tom, že šlo o tzv. „studený oheň“. K celé akci ho navíc měli podle něj přemluvit spisovatelé Vladimír Škutina, Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman. Posledního jmenovaného nejspíše takto Nový „pošpinil“ proto, že Palachův čin ocenil.
Všech pět lidí za tento výrok a nařčení podalo na Nového žalobu. Přidala se k nim také Palachova matka. Zátopek však svou žalobu před soudem stáhl. Nový toužil po tom, aby se soud konal v České Lípě, jelikož právě tam byl zvolen poslancem. To se mu nakonec nepovedlo.
Prohraný soud a přiřčení nákladů
JUDr. Jarmila Ortová, coby soudkyně, nakonec vinu Novému nepřiznala. Měl údajně právo, ale i povinnost zaujmout k Palachově akci toto stanovisko. Libuše Palachová navíc musela nahradit Novému náklady na soudní řízení.
Bohužel ani toto nebylo poslední smutnou tečkou. Státní tajná bezpečnost se pověsila nejen na advokátku Dagmar Burešovou (jež v soudním sporu zastupovala Palachovu matku), které zabavili pas, ale také na Janovu mámu samotnou.
Palachův pohřeb se konal 25. ledna a stal se zároveň protestem proti okupaci. V roce 1970 byla z jeho hrobu odstraněna a roztavena bronzová náhrobní deska. O tři roky později byly ostatky Palacha bez vědomí jeho rodiny exhumovány, zpopelněny a uloženy na hřbitově ve Všetatech.
Trvalo ještě dlouhých 20 let, než se skutečně Československo stalo demokratickou zemí. Na Palacha se ale nezapomnělo, nepokoje lidí, které započaly začátkem roku 1989 a vygradovaly k pádu komunistickému režimu, dostaly název „Palachův týden“.
Po revoluci byl obnoven Palachův hrob na Olšanských hřbitovech. O rok později byl Jan Palach in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka.
V současné době se řeší, co bude s domem, ve kterém Palach bydlel. Zvažuje se otevření muzea, ale Janův bratr v jednom z rozhovorů přiznal, že by byl raději, kdyby v domě někdo bydlel.
Letos v lednu byla Dagmar Burešová, která zemřela minulý rok, in memoriam oceněna vysokým státním vyznamenáním od slovenského prezidenta Andreje Kisky.
