Milý deníčku,
vzhledem k tomu, kolika změnami jsem za poslední rok prošla, věděla jsem, že i s letošníma narozkama chci udělat trochu změnu. Takže jsem zabalila věci do kufru a vydala se tam, kam patřím – za bohy a bohyněmi. Letu jsem se docela děsila, protože jsem pár dní před odletem trochu onemocněla a zajímala se na netu o to, jak moc se nedoporučuje v takových situacích cestovat letadlem. Ale nad všemi těmi negativními komentáři jsem mávla rukou a říkala si, že lidé přehání.
Přišlo mi, že let samotný trval strašně krátce, ale spíše jsem se jenom začetla do knížky, která měla příhodný název „Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le“. Tu jsem ale při klesání musela zahodit. Když pilot požádal posádku, aby se připravila na přistání, měla jsem na krajíčku. Nikoliv dojetím, ale šílenou bolestí, která se rozpínala od uší až po zuby a hlavu vůbec. Měla jsem co dělat, abych nezačala křičet.
Věděla jsem, že někteří lidé (zejména Češi a němečtí důchodci) jsou zvyklí po přistání tleskat. Myslela jsem ale, že je to pouze v případech, kdy se jedná o poměrně hladké přistání. Ne vždycky to pochopitelně jde tak, aby si toho cestující ani nevšimli (nejde jenom o umění pilota, ale taky o délku přistávací dráhy, protože někdy prostě na vymazlené přistání není dost prostoru…). Když jsem každopádně slyšela bouřlivý potlesk po šílené ráně, která ohlásila náš přílet všem v okruhu 10 kilometrů, bezpečně jsem věděla, že s námi v letadle byli Češi.
A pak začalo to pravé dobrodružství. Snad půl hodiny jsme řešily, jakým způsobem se dostaneme na zastávku u našeho hotelu, což jsme nakonec stejně rozlouskly až s pomocí paní u kasy s jízdenkami. Pokud jsem to dobře pochopila, v Athénách se liší cena metra z letiště – která nás stála 10 € – od cestování po městě, kdy jsou jízdenky podstatně levnější.
Kuriózní bylo, že když jsme čekali na nástupišti, jedna kolej byla označena jako vlak, druhá jako metro. Souprava, která přijela, vypadala uvnitř docela hezky, ale zvenčí byla dost posprejovaná – jako ostatně téměř vše v Athénách. Není divu, Řekové měli k umění vždycky blízko. Metrem jsme jely snad 45 minut a na každé zastávce paní hlásila kromě názvu zastávky také upozornění, abychom si dávali pozor na své osobní věci. Nutno podotknout, že s každou další zastávkou a dalšími přistupujícími jsem to hlášení začínala víc a víc chápat.
Když jsme nakonec dorazily na náměstí Omonia, zděsila jsem se. Vypadalo to jako v nejhorší ostravské čtvrti. Zapadly jsme na hotel, kde nás přivítal milý recepční, a říkaly si, že snad do konce pobytu nevylezeme ven. Jenže stačilo pár minut a usoudily jsme, že bez vody a nějakého menšího jídla asi stejně do rána nevydržíme.
Nebudu lhát a přiznám, že se mi chtělo docela brečet. Vyčítala jsem si, že jsme se pořádně nepodívaly na mapy, protože okolí vypadalo příšerně. Když jsme scházely po rušné ulici kolem Viktoriina náměstí, začínala jsem se vážně bát. Po asi kilometru jsme našly obrovskou pekárnu s nepřeberným množstvím dortíků, pečiva, obložených housek, baget, salátů a naštěstí taky vody. Posbíraly jsme si pár věcí a raději se vrátily zpátky na pokoj.
BLONDÝNA A MUSLIMOVÉ
Ráno všechno vypadalo trochu jinak, lip. Individua, která jsme potkaly večer, měla v tuhle dobu půlnoc, ulice byly klidné a čisté a ve vzduchu příjemně vonělo čerstvé pečivo, které se prodávalo u nejrůznějších stánků. Vyrazily jsme do nejbližší pekárny, kde jsem si jako narozeninovou snídani dopřála nějaký výborný Oreo krém a cappucino. Docela mě pobavilo, že když jsme do stejné pekárny přišly na snídani i druhý den, už z dálky na nás mladý Řek od pultu volal: „Cappucino?“.
Nemám moc ráda sladké, ale tomuhle nešlo odolat, chodily jsme tam každé ráno a každé ráno měly další a další zážitky. Jednou za námi přišel nějaký přistěhovalec, který mě s úsměvem upozornil na to, že mi spadl plastový příbor. Pak se nasnídal, kývl směrem ke svému batohu a odešel pryč. Nerada mívám předsudky, ale začínala jsem panikařit. Ten batoh totiž nevypadal moc důvěryhodně.
„Co když v tom něco má? Já bych nejradši šla…“ špitla jsem nedůvěřivě.
„Ale tak to je blbé, víšco… A já bych navíc potřebovala taky na záchod, než půjdeme.“
„Jen běž. Ale já počkám venku!“
„Cože? Ty bys mě tady nechala?“
„Nenechala. Já bych čekala venku… Kdyby kolem mě náhodou proletěla třeba tvoje noha, tak ji chytím, neboj.“
Nakonec se naštěstí onen muslim vynořil od toalet a usadil se zpátky ke svému batohu.
Jiný den jsem zase při snídani zvedla hlavu a viděla, jak si mě jeden ze skupinky tří chlapů od vedlejšího stolu streamuje. Raději jsem dělala, že to nevidím a snad ani nechci vědět, kam to posílal.
Každopádně… kousek od téhle pekárny je akropole. Byla to docela příjemná procházka, která byla vhodná vážně při těch 16 °C, nedokážu si představit šlapat do toho kopce třeba ve třicítkách. Cestou mě každopádně překvapilo, jak se Řekové staví k dopravě. Je jedno, jestli máte zelenou, nebo červenou. Jezdí se bez ohledu na barvu, parkuje se bez ohledu na křižovatku nebo přechody… a když jsme u těch přechodů, je úplně běžné skočit na červenou autu pod kola. Pravděpodobně vás ani nikdo nevytroubí. Zkrátka jenom dupnou na brzdu a pustí vás.
PAMÁTKY V ATHÉNÁCH
Část památek v areálu teď podpírá lešení, což sice může působit trochu smutně, ale i tak to na mě udělalo dojem… Velice honosně na mě působil odeon Heroda Attika, který tento magnát nechal postavit jako vzpomínku na svou zesnulou ženu. V tomto divadle najdete skoro 5 000 míst. Momentálně se toto místo využívá pro divadelní představení a koncerty pod širým nebem.
Hned kousek vedle je Dionýsovo divadlo, které je bráno jako hlavní divadlo Athén. Podle všeho jde o první divadlo, kde se zrodila dramatická forma – řecká tragédie.
Vedle Akropole se tyčí známá stavba Parthenon, který je právě podpírána lešením. O pár kroků dál najdete další chrám. Erechtheion. Tohle místo má jednu zajímavost – právě tady se podle pověstí utkala bohyně Athéna s bohem Poseidonem o patronát nad městem. Vzhledem k tomu, jak se nakonec hlavní město Řecka jmenuje, není asi těžké se dovtípit k tomu, kdo vyhrál…
Co by kamenem dohodil je potom Sokratovo vězení, delší procházkou můžete dojít třeba až do královské zahrady (kde je božský klid, oproti centru města). V zahradách najdete palác Zappeion. S tím, že by se podobná stavba měla vybudovat, přišel Evangelis Zappas, který toužil po obnovení olympijských her. Není proto náhoda, že se tahle stavba nachází kousek od Panathénského stadionu. Otevření budovy (1888) se už bohužel ale Zappas nedožil.
Můj dárek pro každého, kdo má problém s pohledem z větší výšky než 5 metrů…
http://www.ironicka-blondyna.cz/wp-content/uploads/2019/03/BRNB4053.movCENTRUM ATHÉN
No a teď trochu věcně k samotnému centru Athén. Bydlely jsme na náměstí Omonia, které bylo přes den poměrně klidné, ale přesto hojně hlídané policisty. A když se rozhlédnete kolem, dobře víte, proč na každé druhé ulici vidíte autobus s muži zákona. Ekonomická krize se na Řecku poměrně ošklivě podepsala. Plně jsem si to uvědomila, když jsem na ulici viděla lidi pod vlivem drogy zvané „šíša“. Je jednoduché ji vyrobit, je extrémně levná a také extrémně nebezpečná. Jednu dávku můžete pořídit zhruba za dvě eura. Složení drogy je následující: kyselina z autobaterií, šampon, bělidlo, pervitin. Na uživatelé této látky je poměrně žalostný pohled – vypadají podobně, jako kdyby usnuli při chůzi. Jednou jsem viděla, jak takový člověk skočil přímo před auta, kde takhle zkameněl. Podruhé pak několik policistů řešilo jiného zdrogovaného člověka, který připomínal zombieho, sedícího na sloupku.
Když jsem podrobně tohle téma zkoumala na netu, zjistila jsem, že při dlouhodobém užívání této drogy tato látka může vyvolat touhu zabít. Kromě toho zatemní mysl. Vzhledem k tomu, že je hojně užívaná i mezi prostitutkami, není prý raritou, že potkáte těhotnou ženu, která žije na ulici – osobně jsem za celý svůj pobyt ale potkala asi jednu, která už malé dítě měla. Vedle toho se prý několikrát stalo i to, že těhotné prostitutky rodily přímo na ulici.
Když jsme se proplétaly uličkami Athén, narazily jsme také na nechvalně známé Viktoriino náměstí, které bylo v roce 2016 proslulé tím, že jej obsadili migranti prchající (především) z Afghánistánu, čímž si toto místo vysloužilo od místních přezdívku Afghánské náměstí. Může to znít jako smutný příběh, ale ještě smutnější je, že se na stejném místě mladí uprchlíci prodávali za několik eur…
Poslední den našeho pobytu jsem byla trochu naštvaná. Vstávaly jsme brzy ráno, abychom se včas dopravily na letiště… když jsem trochu bezradně pobíhala s kufrem po metru, jeden ochotný pán nás navedl na správný směr (obecně jsou Řekové moc milí a přátelští). Tři zastávky před letištěm jsme měli konečnou a museli dvacet minut čekat na „navazující spoj“. Když už jsem myslela, že je nejhorší z celého dne za námi, na bezpečnostní kontrole mi začal pípat kufr. Když jsem viděla, jak si obsluha nasazuje rukavice, věděla jsem, že je zle… Jenom na pokoji jsem se se zavřením toho přervaného kufru mordovala snad 15 minut.
„Otevřete to,“ pokynul mi. Poslušně jsem to teda otevřela, aby mi vzápětí řekl: „Aha… tak to byla ta chalva,“ smál se a podal mi pyžamo, které vypadlo.
TIPY NA JÍDLO:
Obě jsme byly na jídlo docela vybíravé, navíc v našem hotelu se prakticky nevařilo, ale vždycky jsme si nějak vybraly.
Poprvé jsme šly na jídlo myslím do veganského bistra Mama tierra, kde si pochutnala i kamarádka, která vegankou ani vegetariánkou nikdy nebyla. Mají tam fakt spoustu jídel, mimo jiné i burgery, které vypadaly skvěle, akorát s tou mou intolerancí lepku…
Pokud budete hledat nějaké místo, kam si zajít na snídani, dobrou kávu, oběd s sebou, nebo něco na cestu, určitě skočte do Attika Aptonoieia (ve druhém patře můžete skrz prosklenou zeď sledovat ruch na náměstí) nebo Bread Factory.
Moc spokojeni budete i při návštěvě Club Neon Restaurant, kde najdete místní speciality. Nikdy by mě nenapadlo, že grilovaná zelenina vycpaná rýží může chutnat tak dobře. Můžete si projít všechna jídla, která ten den restaurace nabízí, potom se usadíte a příjemná obsluha vám donese vše, na co si ukážete.
Poslední večer jsem měla chuť na něco asijského. Vydaly jsme se do moc útulné restaurace Wabi Sabi, kde jsem poprvé v životě jela Miso polévku, samozřejmě jsem nemohla zapomenout ani na sushi a jako roztomilý bonus jsme dostaly po večeři ještě i koláček štěstí. Lísteček jsem si vyloupla, ale do teď nevím… jí se vlastně ten koláček jako takový? :))
Bonus na závěr:
Celá dovča byla jedno velké dobrodrůžo, ale rozhodně to nemělo na zpáteční cestu z Polska. Přistály jsme v Katowicích a protože v dopoledních hodinách bylo fakt těžké někoho zlomit na to, aby nás v Polsku vyzvedával, rozhodly jsme se, že to vyřešíme samy. Spoj Katowice – Ostrava tak nějak nefunguje, takže jsme musely do Katowic (nějak mi nepřišlo přehledné rozdělení jízdenek, takže mě z autobusu řidič nejprve vyrazil a poslal pro druhý lístek… namísto 4 zlotých jsem nakonec cálovala dohromady 18).
Autobus nás zavezl do nějakého obchodního centra, odkud jsme pak rychle přebíhaly na autobusové nádraží, kde jsme potřebovaly koupit lístek na FlixBus. Docela mě překvapilo, že na tak velké město je čekárna poměrně malá, umrmlaná a pokladní nebere karty, takže jsme všechno řešily přes mobil. Přihodily jsme nějaké peníze za rezervaci místa a vzápětí přes okénko viděly, jak FlixBus dorazil na parkoviště. Měla jsem chuť si rozbít hlavu, když jsem viděla, že bus dorazil nabouraný a následně na místo řidič zavolal policii, která všechno dokumentovala. Začala jsem se smiřovat s tím, že dneska domů v žádnou příjemnou hodinu nedorazím.
Naštěstí pak dorazil jiný bus, který se ukázal být jako ten správný. K našemu údivu, když jsme přišly k našim místům, seděla na nich už nějaká jiná dvojka.
„Pardon, sedíte nám na místě,“ začala to tam kamarádka čistit. Chlápek se s ni chvíli dohadoval, ukazoval paragony, potvrzení rezervace a vzápětí odkráčel pryč, protože pochopil, že si spletl čísla. Kamarádka si oddechla a naklonila se, aby lépe viděla na paní, která nás také posedla.
„No a vy nám taky sedíte na místě!“ řekla ji. S paní to ani nehlo. Tvrdila nám, že ona má taky rezervaci. Sice jinde, ale podsedli ji, takže bude sedět tady. To už mi trochu povolily nervy a pustila jsem se do debaty taky. Na druhou stranu mi ji ale bylo líto, takže jsem se jen mírně zeptala, proč si nesedne někam, kde je místo… Nebyla s ni rozumná řeč, takže ji nakonec musel vyhodit až řidič.
I když jsem v tu chvíli byla unavená, měla horečku a byla naštvaná, zpětně se tomu směju. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že je dovolená o zážitcích než o přehnané pohodě. A kdyby někdo z mého okolí nevěděl, kam si pro nějaké to dobrodrůžo zajet, Athény bych mu doporučila asi mezi prvními…
You must be logged in to post a comment.