Milý deníčku,
když jsem psala cestopis z Přívozu, myslela jsem si, že tím ukončím jakékoliv další příběhy z ostravské MHD. Jenže některá místa jsou prostě studnice pro skvělé i naprosto smutné příběhy.
Moje angličtina zažívá nebývalý úpadek. Pondělí mi přišlo jako skvělý den k tomu, abych s tím něco udělala. Rozhodla jsem se proto, že se zastavím do domu knih a pořídím si tam něco, co mi pomůže z mých jazykových znalostí smést prach. Nasedla jsem na svou oblíbenou linku č. 12, která je povětšinou plná zajímavých pasažérů, protože na trase Dubina – Mírové náměstí – Hranečník je prakticky poměrně malá pravděpodobnost k tomu, že by nastoupil někdo jiný, než individua.
A při mém štěstí… nastoupil! A rovnou revizor. Zatímco s kamenným výrazem kontroloval ostatní cestující, já v hlavě začínala mapovat, kdy naposledy jsem si dobíjela ODISku. Sebevědomě jsem předala nenápadnému chlápkovi svou kartu a nervózně se usmála.
„No… tady mi to ukazuje, že to máte dva dny propadlé,“ pípl směrem ke mně nakonec.
„Ne!“ vyjekla jsem, spíše teatrálně. Vždycky se mi tak nějak od oka povede trefit doba, kdy mi platnost končí. Tentokrát jsem to nějak zazdila.
Beze slova na mě otočil chytrou mašinku, která mu ukazovala, že fičím smradlavým vozem s elitou Ostravy na černo.
Povzdychla jsem si a začala se přehrabovat v peněžence.
„Já se omlouvám, ale teď už vám tu pokutu musím dát,“ řekl nakonec revizor, který využil svůj multitasking a natáhl ruku k chlápkovi přes uličku. Ten mu do dlaně beze slov vtiskl občanku.
„Ještě kartu. Nebo jízdenku,“ upozornil ho.
„Nemám,“ usmál se a odhalil tak svůj neúplný chrup.
„Luky. Pojď mi to pomoct vypsat,“ houkl nakonec kontrolor jízdenek směrem ke kolegovi, kterému předal mou občanku a oznámil mu, že můj jízdní doklad je už dva dny passé, čímž mě uchránil od plné palby.
„My teď máme takovou akci,“ oznámil mi chlápek, když mi do ruky dával vypsanou složenku, doklady a letáček s informacema.
„Když si dobijete ODISku na rok dopředu, tak se vám ta pokuta sníží na 500. Já vím, že to není nic moc, ale tak aspoň něco,“ pokrčil rameny s výrazem, jakože si sám myslí své.
Zaplatit na místě šest tisíc, aby se mi pokuta snížila o pětikilo? No, to tedy skutečně není nic moc. Kdo ví, co bude zítra. Natož za rok. Vzala jsem všechny papíry, vystoupila z tramvaje a zašla přímo na DPO, kde jsem si dobila „měsíčník“ a vyrazila zaplatit svůj dluh.
„No, jdu řešit přesně to samé, co vy,“ smála se na mě starší paní, když jsme si u vchodu podržely dveře.
Zatímco ona byla do pár minut hotová, já klasicky narazila na další problém.
„Zaplatím to kartou,“ oznámila jsem smířeně paní za pokladnou.
„Já tady tu Vaši pokutu vůbec nemám.“
„Páč se to slečně stalo teď. Žejo? To kartou nejde.“
Trpce jsem se usmála a měla chuť za sebou zabouchnout dveře a vyjít o pár poschodí výš, za chlápkem, který posledních pár let dopravní podnik řídí. Byla jsem naštvaná sama na sebe, protože ten flastr byl především moje chyba. Ale měla jsem chuť mu poděkovat.
Za zavedení Wi-Fi připojení na zastávkách. Které nefunguje.
Za dovoz nových tramvají. Které věčně stojí chcíplé na Vodárně.
Za ty debilní potahy ve starých tramvajích. Na které se lepí úplně vše, takže si člověk může válečkem sundávat smítka z oblečení ráno hned dvakrát.
Za to, že chce zrušit papírové jízdenky a vše přehodit na elektronickou verzi. Když zatím není schopný ani propojit systém tak, aby se mu přenášely pokuty hned.
Věděla jsem, že paní za přepážkou je ta poslední, která si zaslouží, abych na ni seslala svůj hněv, takže jsem s pozdravem a úsměvem vypadla ven a v duchu zuřila nad tím, že zítra budu muset tuhle blbost řešit znova. Můj čas je totiž drahý. Čas každého z nás je drahý, pokud máme pro co žít a máme někoho, kdo na nás někde čeká.
Smířila jsem se s tím, že jazyková kniha mě vyjde o něco dráž, než jsem původně zamýšlela. Učitelka na střední nám vlastně vždycky říkala, že učit se jazyky mimo školu je nesmírně drahá záležitost. Svírajíc v ruce pokutu na 1020 korun jsem ji musela dát zapravdu.
Prošla jsem s kamarádkou dům knih, koupila si nějakou útlejší knížku a vyrazila autobusem domů. Spokojeně jsem zapomínala na to, že si musím vyčlenit litr z výplaty na svou jízdu na černo, klepala do mobilu zpráv kamarádce, zatímco se vedle mě ozvalo:
„Dobrý den, přepravní kontrola.“
Hrdě jsem vytáhla z kabelky čerstvě dobitou kartu a podala ji mladému revizorovi. Na mě si nepřijdete. O tom, že mi ODISka propadla před dvěma dny mám v kabelce záznam, na kterém sotva uschnul inkoust.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem nedávno seděla s kamarádkou na terásce jedné restaurace a hlouček u vedlejšího stolu probíral, že z jejich výpočtů je finančně daleko výhodnější to risknout a jezdit několik let bez jízdenky. Revizor je prý chytil maximálně jednou za tři roky.
No… dneska by v mé kůži asi přehodnotili názor.
