Milý deníčku,
kam jinam chceš vyrazit pro kvalitní boty, nadčasovou módu, skvostné prosecco a nekonečnou pohodu, než do Itálie? Celou dobu jsem se na trip do Milána neskutečně těšila, což mě začínalo přecházet ve chvíli, kdy jsem na mobilu nastavila budík na jednu ráno a uvědomila si, že mě čeká cesta do Brna.
Povedený výlet jsem cítila v kostech už ve chvíli, kdy jsem nastupovala do noční tramvaje. O tom, že ostravská síť MHD vydá na samostatný článek už jsme se jednou bavili, ale takhle v noci vyrazit na hlavní nádraží, kde se obyčejný smrtelník bojí i přes den, to je neskutečný křest ohněm. Musela jsem u nás naskočit na devítku a pár zastávek před hlavákem přesednout na dvojku. Nevím, jestli jsem se bála více o svůj kufr, nebo toho, že přípoj prostě nepočká.
Bleskově jsem svůj růžový kufřík vzala za madlo a přeběhla do druhé tramvaje, kde zrovna řidič prováděl čistku. Každého, kdo neměl jízdenku vykázal ven. Takže, jak jistě chápete, v tramvaji projíždějící přes Přívoz se skutečně moc cestujících nesešlo. Zatímco jsme na hlaváku zjistili, že jediný automat na pití nefunguje a nic dalšího logicky ve tři ráno k dispozici není, z dálky na nás pořvávali nějaké vulgarity Romové, které onen řidič nechal někde v centru vystoupit z tramvaje. Chápala jsem, že někdo tu zlobu nad prošlapanýma botama odskákat musel a my byli zrovna nejblíž.
Vzápětí se naštěstí přiblížil náš autobus, ze kterého vyskočil milý řidič, který nám uložil kufry a poslal nás posadit se dovnitř. Usmíval se. Byl upravený. A vypadal vyspaně. Ve tři ráno, chápete? Sotva jsme zapadli do sedaček, přepadla nás únava, která nás doprovodila až do Brna. U Olomouce nás na chvíli probrala nějaká prudná slečna, jenž cestovala se svou matkou a přítelem, které v jednom kuse pérovala a dokonce chvíli zkoušela cepovat i ostatní cestující. Nechápala jsem dvě věci. Zaprvé, kde bere tolik energie na debilní poznámky už ve čtyři ráno. A zadruhé, kdo proboha dobrovolně jede někam na dovolenou s holkou, která je zralá na kopačku do hlavy už mezi dveřma.
Brno
„Další zastávka je Hlavní nádraží v Brně? Tam vystupujeme, ne? To nevíme? To bychom ale asi měli vědět,“ slyšela jsem přítele prudičky, který si neodpustil štiplavou poznámku k druhému největšímu městu v České republice.
„No. Ale to Brno. Já prostě nevím.“
Tak nějak mi to celé dokonale vystihovalo zmatenou ranní atmosféru, která po vystoupení z autobusu vládla všude kolem.
Přeběhli jsme na bus na letiště, kterým jsme (s poměrně slušnou časovou rezervou) jeli do Tuřan. Kochala jsem se vycházejícím sluncem i tím, jak nám to všechno krásně vychází. Najednou se mi to Brno prostě líbilo.
„NEVYSTUPUJEME! TO JENOM TY TADY DĚLÁŠ ZMATKY!“ ozvalo se kousek ode mě. Narovnala jsem hlavu, zaostřila a poznala za touhle poznámkou svou starou známou prudičku od Olomouce, která řvala na svou zmatenou maminku. Modlila jsem se, ať tohle klubíčko nervů letí někam jinam, než se mnou do Itálie. A Bůh mé prosby alespoň částečně vyslyšel – posadil ji na druhou stranu letadla.
Posnídali jsme venku, utratili kilo za pití a šli na bezpečnostní kontrolu. Když jsem si potřebovala sundat řetízek z nohy, začalo mi docházet, že brát si dneska šaty, jejichž úsporná délka mi dosud nedocházela, nebyl asi úplně nejlepší nápad.
„Když budete chtít utíkat…“
Bylo však s podivem, že všechno další vycházelo podle plánu. Žádný zádrhel. Bezpečnostní kontrola v pořádku. Nástup do letadla (nejen díky priority) mezi prvními. Náš boeing se začínal pomalu plnit, ale obě místa vedle mě byla stále prázdná. Už jsem začínala jásat, měla v plánu objednávat šampaňské a volat na můj doprovod, ať si jde sednout ke mně, když v tom se přiřítil Ind s obrovským batohem, špinavými kalhoty a dechem mrtvé milenky. Za doprovodu šílených ran se snažil vecpat svůj obří batoh do zavazadlového prostoru nad hlavou. Nešlo. Tak tedy pod sedadlo. Taky nic.
„Sir? I’m sorry but you have to pull something out…“ zkusila na něj letuška. Ale jemu to bylo tak nějak jedno. Hodil si batoh na zem mezi nohy a rozhlížel se kolem.
„Sedí tam někdo?“ zeptal se mě anglicky a ukázal na místo u okna. Neseděl tam nikdo. Tak proč mi proboha dali místo uprostřed?!
„Asi ne. Já si tam sednu a vy ten batoh můžete dát tady,“ řekla jsem s vidinou toho, že to zmírní dráždění mých čichových buněk.
„No, já bych si tam sedl radši. Abyste o ten batoh nezavadila, když budete potřebovat utíkat,“ pronesl s neutrálním výrazem.
COŽE?
UTÍKAT?
KAM, PROBOHA?
CO CHYSTÁŠ?!
„Vyměníme se!“ řekla jsem snažíc se nedat najevo své rozpaky. Rozepla jsem si pás a vstala.
„Posaďte se, prosím,“ ozval se za mnou mladý tmavovlasý Ital, který dělal stewarda. Neměl na obličeji ani náznak úsměvu. No, možná tu hlášku Inda slyšel taky.
„Můžete se vyměnit po startu,“ usadil mě nakonec, počkal až se posadím, zapnu pás a odešel. Zaposlouchala jsem se do zvýšeného zápřahu motorů, odpočítávala každou sekundu, kdy jsme nabírali rychlost jízdou na letištní dráze a nakonec se konečně odlepili od země. Podívala jsem se nad hlavu, jestli už zhasl pokyn zapnutých bezpečnostních pásů, načež mě vyrušilo chrápání.
Ind usnul.
Možnosti byly dvě. Nechystá nic, je totálně KO a přešla ho snaha ty své trable s batohem řešit. Nebo se jenom chce na nějakou tu levárnu dobře vyspat.
Let utekl neskutečně rychle a aniž bych se stačila vzpamatovat a dále nad situací uvažovat, už mi nějaký Ital rval před letištěm kufr z ruky se slovy, že jeho autobus jede do Milána. Anglicky jsem uměla jen já, můj parťák sice dokázal poskládat nějakou větu dohromady, ale na vyskakování to úplně nebylo.
Nakonec jsem Italovi vysvětlila, že máme lístky koupené u jiného dopravce, žádné další peníze ze mě nikdo nevytříská a hle, jak mi ochotně kufr pustil a nechal nás odkráčet pryč. Nasedli jsme do správného busu, zhruba hodinovou cestu prospali a pak se metrem dostali od hlavního nádraží do čtvrti Navigli, která byla nádherná a (pokud naspíte více než 3 hodiny) kde nemůžete zabloudit.
Při našem pátečním příletu zrovna probíhaly pouliční trhy s hromadou stylového oblečení, kvalitních bot a samozřejmě také s jídlem. Než jsme se stihli ubytovat, trhy pomalu končily, takže jsme stihli koupit jen pár kousků.
APERITIVO
Zašli jsme pak zpátky na hotel hodit sprchu, převléct se a šli se projít k Darseně. V postranních uličkách je u skvostného kanálu plno barů, které tou dobou začínaly nabízet Apritivo – zaplatíte třeba 10 € (někde i méně, můj tip je bar NEXT, který se ale nachází kousek dál), dostanete drink podle svého výběru a z obrovských mís se vším možným si můžete vybírat jídlo – jaké chcete a kolik chcete. Obyvatelé Milána jsou neskutečně styloví a také hubení, takže nečekejte žádná šílená jídla. Obvykle si můžete vzít nějaké těstoviny, plátky pizzy, zeleninu na několik způsobů, sýry, ovoce a v lepším (ale dost sporadickém) případě nějaký kousek grilovaného masa. Právě v NEXTU bylo ale na výběr třeba i ze spousty sladkostí, mimo jiné byla k dispozici i čokoládová fontánka. Byla jsem udivená, že se lidé na noc dopují cukry, protože já bych s takovou doběhla v neděli na to letiště pěšky.
DRINKY TAKE AWAY
Každopádně, na každém rohu můžete u Darseny najít bary, které vám udělají drinky s sebou. Čehož jsme dost využívali a vždycky si s ledovým pitím šli sednout na břeh, strčit nohy do vody a užívali si tu pravou italskou pohodu. Říkala jsem si, že pro tyhle chvíle život miluju. Nevím, jestli to bylo tím okamžikem, nebo tím, že jsme seděli na sluníčku, moc jsem toho nenaspala a černoch, který nám drink míchal, se s tím chlastem moc nepáral.
V noci jsme se vrátili na hotel, vyspali se, ráno hodili sprchu a vyrazili zpátky ke kanálu, podél kterého se konají bleší trhy, kde jsme sehnali plno úžasných věcí za skvělé peníze. Jakkoliv byly trhy bleší, kromě oblečení ve stylu sekáče jsme koupili i plno nových věcí, které tam obchodníci prodávají.
Jen tak mimochodem. Zjišťovala jsem, proč se bleší trhy vlastně jmenují bleší. Je to z historie – panovníci kdysi darovali své oblečení lidem, ti s tím potom různě kšeftovali a vzhledem k dřívější hygieně, on prostě nebyl problém nějakou tu breberku chytit.
Tipy na dobroty
Pokud chcete tip, kde se v Miláně najíst za slušné peníze v restauraci, kde perfektně vaří, mají letní terásku a perfektně čisto… na jídlo za sebe doporučuji Pizzerii Marina. Věřte, že pizza velikosti standard vám bude bohatě stačit. Na navození pravé italské pohody nezapomeňte jejich domácí víno, které bylo vážně skvostné, stejně jako cena. Ale tu v Miláně raději většinou moc neřešte.
Milovníci bezlepkových a veganských jídel by pak určitě neměli bez povšimnutí projít kolem restaurace VegAmore, kde nám neskutečně chutnalo navzdory tomu, že můj parťák veganská ani bezlepková jídla cíleně nevyhledává. Docela nás překvapilo, že namísto brčka dávali do džusu špagetu. Obsluha byla fakt neskutečně milá a už teď vím, že příště tam musíme zajít znova.
Snídani jsme si obvykle zajistili v podniku Fresh, který je hned u frekventované zastávky. Nabízí skutečně lahodnou kávu, jejíž název vás naučí správně vyslovovat. Ať už hledáte zdravou snídani, nebo byste si klidně dali nějaké pečivo (kterého je mimochodem logicky v Itálii požehnaně na každém kroku a v úplně jiné kvalitě než u nás), tady si přijdete na své.
Centrum Milána: davy, selfíčka na dojem a FERRARI!
No a teď k samotnému centru Milána, kam jsme se po vydatném obědě v Marině dostali. Nebavilo mě. Čím jsem starší, tím hůř snáším davy a hlupáky, kteří vám dupnou na nohu a bez povšimnutí si to felí dál. Moje zkušenost je taková, že Ital se vám omluví. Zvláště v tomhle městě. Protože chápe, že obtisk jeho podrážky na vašich botách vám v Miláně dělá trochu kaňku na vašem stylu. Všude se to hemží luxusem, na který spousta lidí nemá, takže se alespoň (z mého úhlu pohledu poměrně trapně) fotí před výlohami světoznámých značek, aby mohli dělat dojem na sociálních sítích. Vzhledem k tomu, že jsem si v obchodech jako LV, Gucci a podobně nic nekoupila, přišlo mi jako navoněná bída se jim fotit s rukou na klice.
Musela jsem ale vidět obchod s věcmi Ferrari, kde si mimochodem můžete vyzkoušet jízdu v simulátoru nebo prohlédnout monopost. Jejich smysl pro detail mě skutečně bavil.
Co se týče módy v samotném centru města (tedy u katedrály, kde si většina turistů dělá fotku, protože prakticky žádná jiná významná stavba, podle které by se Vaše přítomnost ve městě módy dala poznat totiž není)… Většinou jde o značkové obchody, kde si normální smrtelník nic nekoupí. Navíc ani moc nejde o italskou módu. Tu seženete spíše v okrajových částech města. Mimochodem, slyšela jsem, že nejmenší velikost oblečení je prý často už 38.
Najdete tady sice cenově dostupné obchody, jako je třeba HM a podobně, ale vzhledem k těm šíleným davům, neměla jsem chuť se v nich vůbec déle zdržovat.
Otázka za sto bodů: to jsi jako nepředpokládala, že tam bude tolik lidí? A víš, že předpokládala? A stejně mě to štvalo.
Mimochodem… fotku té katedrály mám teda taky.
Vidíte tu spokojenou rodinku? Vůbec je neznám! A oni mě taky ne. Fotila jsem oslepená sluníčkem a všimla si jich až na hotelu. Kdyby je někdo znal, vzkažte prosím, že mám jejich prázdninovou fotku.
Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli v pátek a odlétali v neděli, stihli jsme toho jen malinko. Nakupovat, jíst, odpočívat u vody, nakupovat, nakupovat, drink u vody, aperitivo, nakupování, jídlo… ale od toho jsme tenhle trip měli.
Stručně si dovolím nějaký závěr:
Před odletem si udělejte v kufru dost místa na nové oblečení a boty – já musela některé věci dávat do ke svému doprovodu, přestože jsem na víkend letěla s poloprázdným kufrem.
Kvalita tuzemských bot a tamních bot je poměrně nesrovnatelná. Je jedno, jestli jste v obchodech ve městě, na trzích nebo zajdete pro levnější obuv k Vietnamcům. Vše je precizně zašité, uvnitř dostatečně měkké a velikosti sedí přesně.
Co neutratíte za oblečení, to propijete. A vůbec toho nebudete litovat, protože po parném dni není nic lepšího, než studené pití. Alkohol prostě ke zdejší pohodě patří. Uzavírá se tím náročný den. Nezřežete se pochopitelně pod obraz, spíše si dopřejete studený drink nebo skvostné víno, abyste si doladili atmosféru nebo dodali přidanou hodnotu výborné večeři.
Dávejte dobrý pozor na to, jakým směrem v metru vyrazíte. Pokud za turniketem zjistíte, že jste se spletli, máte smůlu, kupujete další lístek. Miláno totiž funguje na principu mašinek, které vám lístek sežerou, označkují a vyhodí ven. A až potom vám otevřou dveře. Pokud máte jen jednosměrný lístek a jednou jej označkujete, je docela jedno kdy.
Prostě nemáte vymýšlet blbosti. Alou pro další lístek k automatu, kde vám s jeho koupí vděčně pomůže bezdomovec, jež následně požádá o zbylé centy, které vám mašina vydala. Za sebe už bych tedy doporučila koupit spíše jízdenku na několik hodin, která má určený přesný počet jízd – zpětně by to pro nás bylo výhodnější, ale nečetli jsme…
Jo a mimochodem, taky si pozorně všímejte zastávek. Nám to vždy znělo strašně podobně, takže jsme z tramvaje často váhavě vyskakovali na poslední chvíli.
Ať už v Miláně hodláte utratit více či méně peněz, určitě je to místo, které byste měli navštívit. Ne kvůli nákupům v centru, to klidně vynechte… ale kvůli atmosféře ve čtvrti Navigli, které je přes den krásné a při převlečení do večerního života skutečně kouzelné.
Lidé v Miláně mají neskutečný styl, kterým vás dokáží inspirovat. O tom, jak moc je tohle město módní jsem samozřejmě mnohokrát slyšela. Ale plně si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem viděla bezdomovce chodit ve značkových a čistých new balanckách.
Takže rady na závěr, až vyrazíte do města módy. Nezapomeňte si sebou zabalit pohodlnou obuv, ve které budete obíhat trhy a maličké butiky, ale nevynechávejte ani stylové boty na večerní drink. Vezměte si své oblíbené šaty, nahoďte své nejlepší líčení, narovnejte se… a zábava může začít.
You must be logged in to post a comment.