Ostrava dnes chytla dech, který ji bude muset vystačit alespoň do soboty, kdy končí 18. ročník fesťáku Colours of Ostrava, jenž dnes začíná. Uvědomila jsem si to vlastně teprve včera, kdy jsem ve města potkávala „opáskované lidi“. Spousta z nich svou vizáží a výrazem budila dojem snahy „být jiný“. Nevím, v čem je chyba, ale obvykle se tihle lidi snaží být jiní přibližně stejným způsobem, takže vlastně nakonec máte dojem, že potkáváte jednoho člověka třeba třikrát. Zkrátka… jsou tak moc jiní, až mezi nimi vlastně nepoznáte rozdíl, jak jsou stejní. Trochu to místy působí pozérsky. Přivedlo mě to k otázce, jestli tenhle typ lidí chodí na Takové festivaly, protože by je tamní hudba bavila, nebo protože (jak říká moje kamarádka) „je prostě dobré tam být“.
Pohledem Ostraváka, který na tuhle akci nechodí, je to festival, který na čtyři dny přiměje zbytek republiky milovat město, kde vlastně jindy nic moc není. Kromě voličů SPD, Zemana a dalších objektů cílených na jednoduché jedince. To už by se mimochodem taky dalo brát jako atrakce. A nejhorší je na tom celém fakt, že je to pravda. Někomu, kdo k tomuto městu nemá citovou vazbu, se tady asi bude líbit skutečně jen minimálně…
Během festivalu je složité cestovat do práce a odpoledne/k večeru je zase složité se vrátit domů, pokud jezdíte linkou, která má alespoň jednu zastávku poblíž areálu Dolních Vítkovic. Pro ekonomiku Ostravy super, pro běžného občana (žijícího/pracujícího v centru) poměrně utrpení.
Za sebe můžu říct, že jsem na Coloursech byla jenom jednou, navíc jako novinářka. Kromě kapely Imagine Dragons, kteří tam tehdy vystupovali (a kterým někdo cestou ukradl kufry, jak milé přivítání kapely, která do Česka dorazila poprvé), mě osobně moc vystupující neoslovili, což ale není vina dramaturgie. Ono, i od Imagine Dragons jsem znala jedině písničku Radioactive, než jsem je slyšela živě. Jenže jejich energie a show, kterou vytvořili, byla tak moc úžasná, že od té doby je prostě poslouchám.
Daleko více, než hudba, mě tam oslovila atmosféra kolem. Můžete si vzpomenout na jakékoliv jídlo, pravděpodobnost, že ho tam budete moct koupit a ochutnat, je snad téměř 100%. Stánky vám nabídnou poslední módu různých obchodů, bary zase postel, kde můžete odpočívat s drinkem v ruce. Nevím, jestli je to každoročně, ale během ročníku, kterého jsem se účastnila já, byl k dispozici i větší nafukovací bazén, který v tropických teplotách přišel vhod. Závěr festivalu pak ovládla bouřka, ale nutno dodat, že když se nad železným areálem začala stahovat tmavá mračna a v dálce začalo bouřit, napadlo mě, že tenhle efekt na rozloučenou vlastně nepůsobí vůbec špatně.
Na závěr bych chtěla dodat, že je místy neskutečně otravné, jak na sockách během festivalu spousta lidí spamuje „happy a nad věcí“ příspěvky přímo z akce, ale, když si uvědomím, o čem tento článek pojednává… ach ta ironie.
