Skoro už to vypadá, že mi do oka padlo po dlouhém prohlížení celého regálu něco, co by na můj obličej mohlo být užitečné. Natáhnu ruku, když v tom ji zase pomalu spouštím podél těla. MLADISTVÁ PLEŤ. Neměla bych už vybírat spíše pod štítkem PRVNÍ VRÁSKY? Samotnou mě zaskočí moje vlastní myšlenka.
„Na tobě to vypadá dobře, jsi ještě mladá,“ slýchávám z jedné strany, když se ptám, jestli tyhle boty nejsou k elegantnímu outfitu trochu moc.
„Jenom ty nohy ukazuj, dokud máš na to věk,“ ozve se z druhé strany, když váhám v obchodě nad tím, jestli nové šaty nejsou až příliš krátké.
A v hlavě mi šrotuje, kde je ta hranice mezi mladistvou dívkou a ženou, které se starosti pokoušely udělat přímku na obličeji a ukázat ostatním, že už tady nějaký pátek je. Směje se. Pláče. Mračí se. Prostě žije.
Často v obchodě koukám na nějaký kousek oblečení, který se mi moc líbí, ale vnitřně cítím, že jsem ho měla nosit před čtyřmi lety. Teď už je pozdě. A dochází mi, že oblečení je to nejmenší, co se za poslední dobu v mém životě změnilo.
Tenisky čím dál častěji střídají lodičky, baleríny nebo elegantní kecky s krajkou. Můj den začíná kávou, do které přilévám pořád méně mléka a akce na jídlo mi dělají velkou radost. A na víno ještě víc.
Vaření beru jako zábavu, ne jako nutnost. Jídlo považuju za oslavu, a důkladně si každé sousto vychutnávám. Doby, kdy jsem „něčím“ zaplácla hlad jsou v trapu.
Naučila jsem se opouštět, smiřovat s koncem a přesouvat lidi ze škatulky „blízcí přátelé“ do okruhu „známí“ nebo „kdysi jsme se dost bavili“. A taky jsem pochopila, že je to takhle v pořádku. Neohlížet se a pouštět vztahy a přátelství, jejichž otěže jsem vždycky měla potřebu držet tak pevně, že jsem si tím někdy do krve sedřela dlaně.
Objímám pevněji, loučím se déle. Vážím si upřímných úsměvů, ale sama už si nenapínám rty do rohlíčku kvůli těm, kteří to neocení.
Dárky raději vymýšlím a rozdávám, než získávám. Vážím si každé minuty s těmi, které mám ráda a vzpomínky chci mít taky hmotné. Schovávám letenky, tisknu si fotky, zakládám si vzpomínky do knížek. Virtuální svět mi připadá pomíjivý, křehký a mnohem nudnější než kdysi.
Lehce nakloním hlavu a nakonec mi dojde, že přírodní kosmetika, kterou jsem si minulý týden objednala, mi stejně nejspíš bude stačit a cokoliv, co bych si tady teď koupila by mi asi maximálně rozhodilo pleť a po čase by jen nedůstojně čekalo na poličce pod nánosem prachu na svůj další osud.
Dochází mi, že věci se v životě prostě mění. Měníme se my. Mění se to, co nás dělá šťastnými. Mění se naše názory, zvyky, oblečení, chutě, přátelé, práce a nakonec (u nás žen), i ta kosmetika.
A není na tom nic špatného, smutného ani depresivního. Každá životní etapa s sebou nese hezké a špatné věci. A je jedno, jestli během ní řešíte první vrásku, první dítě nebo odchod do důchodu. Pokud si budeme umět užívat života, těšit se z hezkých věcí a odhodlávat se k tomu, co nás láká, ohlédnutí za tím, co bylo, bude bolet jenom ve výjimečných případech. Jak totiž říká jedno staré facebookové klišé… Litovat budeme věcí, které jsme neudělali. Ne těch, ke kterým jsme se odhodlali.
