#podzimní deprese loading…

Milý deníčku,

chladné ráno mě cestou do práce lehce šimrá na krku a já se tomu snažím alespoň trochu bránit tím, že zasunu bradu do tenkého kabátku, který jsem si vzala, i když se mi k outfitu moc nehodí. Rozhodla jsem se pro něj totiž prakticky ve dveřích. Okna aut na ulici už jsou tak trochu „podzimně“ zamlžená, stejně jako vitrína, ve které u nás na vsi vystavují parte. Pracovník technických služeb si přes zápěstí přetáhne rukáv, kterým po zamženém skle přejede, aby se dozvěděl, kdo nás na sklonku léta opustil.

Zatímco ze zastávky sleduju dění u místní sámošky, postaví se vedle mě kluk v tričku s krátkým rukávem. Ve svém černém kabátku na něj po očku kouknu a přemýšlím, kdo z nás dvou je tady divný. Podle jeho výrazu, evidentně uvažuje nad tím samým.

Vybaví se mi vzpomínka, jak jsme před 14 dny leželi na dovolené v Itálii u bazénu a někdy kolem sedmé jsem nahlas vyřkla skutečnost, že mi začíná být zima.

„Jo, už je celkem chladno. Taky končí léto,“ ozvalo se z vedlejšího lehátka.

„Tohle vůbec neříkej nahlas!“ řekla jsem lehce naštvaně, jako kdyby to, že někdo tohle zamyšlení pronesl, mělo vliv na tom, že konec léta je nebo není.

Jenže ono to tak prostě je. Skončí aperolové vysedávání na zahrádkách, letní grilovačky, nošení odvážného oblečení i vztahy. Nad domem mi přestanou po večerech houfně plachtit letadla s turisty, protože si moře potřebuje odpočinout. Půda je prostě připravená na lehkou podzimní depresi, která se vyhne jenom těm nejstatečnějším z nás.

Vždycky jsem uvažovala, proč zrovna podzim je pro lidi tolik depresivní. Příroda přece hraje všemi barvami, chystají se halloweenské párty, začíná hokejová sezóna, dlabou se dýně a dělají se dýňové polévky – s těmi jsem ještě nikoho neviděla smutného.

Jenže je to neskutečně sentimentální období.

Bilancujeme, co jsme za ten rok prožili. Kam jsme se podívali, nebo že jsme naopak (opět) seděli doma. Kolik lidí do našeho života přišlo. A kolik jej opustilo. Nechtěně, nečekaně, nenávratně. Hádkou, smrtí, dokončeným tématem, po kterém už se nedalo otevřít žádné nové. Dochází nám, kolik jsme toho nestihli, navzdory tomu, jak optimisticky a zapáleně jsme si na Silvestra kladli za cíl v dalším roce více cestovat, vymalovat kuchyň, shodit 5 kilo a konečně svůj vztah posunout dál.

Stojíme tady, v opadaném listí, které hraje všemi barvami a dochází nám, že další rok našeho života je pomalu ale jistě u konce. A spousta z toho, co jsme chtěli, se nám nepovedlo. Nedá se to zvrátit. Nemůžeme cestovat časem zpátky do ledna, kdy byl další rok jenom nepopsaným papírem. Teď už to tam všechno je. Ztráty, nálezy, zklamání, hádky, promarněné i využité šance, loučení…

Tahle věc je pevně zasazená a nemůžeme s ní nic dělat. Ale něco pro sebe přece jen udělat můžeme.

Depresivní podzim můžeme změnit na podzim našeho života. Užívat si všechny ty poslední teplé doteky slunce po boku těch, kteří s námi další rok vydrželi a navzdory tomu, jak příšerní někdy umíme být, neodešli. Využívat poslední možnost vypít si na terásce kavárny capuccino, klidně zabaleni v dece. A pozorovat všechen ten ruch kolem.

Využít deštivého dne a na poslední chvíli se přece jen pustit do malování té kuchyně, protože v prosinci na sebe budeme pyšní. Vyrazit na poslední trhy a nakoupit si tam čerstvé potraviny, protože to, že se vám nepovedlo shodit ještě neznamená, že vám tělo nebude vděčné, že mu dáváte něco dobrého. A věřte, že když to budete dělat pravidelně, odmění se vám za to.

Vyrazit na hory a sledovat, jak se příroda pomalu, ale jistě připravuje na zimu a přebírá tak štafetu po unavených plážích. Nebo se prostě jen vydat na houby. Někdy jsou totiž ty největší zážitky daleko blíž domovu, než bychom si mohli myslet.

A byla by velká škoda nevidět to hezké jenom protože v kostech cítíme konec. Příchozí, ale i ten, který už dávno přišel. Nejkrásnější věci někdy přichází v momenty, kdy už na nic pěkného nečekáme… 🙂