#4 Italské prázdniny: Pohroma v restauraci a adrenalin na cestách

Milý deníčku,

myslím, že letos jsem se stala českým specialistou na Itálii. Když jsem ji poprvé navštívila během adapťáku na střední, řešila jsem spíš, jestli je moře (které jsem viděla poprvé v životě) opravdu slané, jestli ostatní spolužáci nevypadají jako idioti a (pokud ano) jestli mám šanci mezi ně aspoň zapadnout. Říkala jsem si ale, že Itálie mě nezaujala natolik, abych tam v budoucnu ještě někdy přijela…

A letos se to nějak zvrtlo.

Červen – Miláno s kamarádkou.

Srpen – Comacchio s přítelem.

Září – Bari s mámou.

O Miláně už jsem tady měla rozsáhlý článek. Jenže o zbytku už nějak nebyl čas psát. Vsadím se každopádně, že o malé italské vesničce jménem Comacchio jste nejspíš neslyšeli.

Já taky ne. Do letošního srpna. A do této doby jsem si nedokázala představit, že bych ještě kdykoliv cestovala na dovolenou jinak, než letadlem. Najednou jsme dávali kufry do auta a mně došlo, že jsem možná svou duši opět upsala ďáblu. Nespornou výhodou bylo každopádně to, že mi žádné rozmazlené dítě nekopalo do sedačky, mohli jsme si zastavit kdykoliv se nám chtělo a jízda po italských cestách nabízela bonus připomínající hru GTA San Andreas.

„Věděla jsi, že ty vrtule se dají natočit tak, aby se zrovna točily méně nebo více?“ otočil se na mě přítel, když jsme projížděli Rakouskem, kde je bašta větrných elektráren.

Nevěděla. A taky jsem nevěděla, jak velkou váhu bych měla přikládat této otázce. Jak se totiž na dovolené ukázalo, italskou džunglí plnou dokonale padnoucího oblečení, špaget a šílených řidičů, jsem proplouvala s velice technickým typem.

Malý hotel poblíž Ravenny, kde jsme bydleli, vlastnil starší manželský pár, který byl neskutečně milý, usměvavý a vyhověl všemu, co jsme potřebovali. Každé ráno nás na snídani přivítali voňavým capuccinem a příjemným italským: „Buon Giorno“. Dokonce nám ani nevynadali, když jsme se jednoho večera přiřítili na pokoj s taškou plnou kardiovaskulárních bomb z nedalekého Mekáče. Bůh nám může být svědkem, že původně jsme měli v plánu si to sníst na zídce u pláže, odkud nás a místní smetánku vykázal nepříjemný chlápek, ve kterém měly evidentně konkurenci carabinieri.

Méně nadšeně by se asi tvářili, kdyby viděli, jakým způsobem jsme se dobývali do lahve vína.

„Problém. Je tam korek,“ zahlásila jsem zklamaně.
„Hm. A máš pilník?“
„Mám.“

V mžiku oka byla rozmontovaná skříň, z jejíž útrob přítel vyndal skrutku, která vzápětí byla zavrtaná do korku, jež následně letěl ze skleněné flašky ven. A do pár minut už zase součástka skvěle podpírala ve skříni tyčku na zavěšení oděvu, zatímco já s nevěřícným výrazem seděla na posteli.

Zatímco mi technické detaily hotelu zcela unikaly, hned první den po příjezdu jsem se po ranním pozdravu dozvěděla, že v latích u okna chybí šroubek a hůř nařezaný trám na střeše ještě můj spolubydlící neviděl.

Účel každopádně splnil, takže jsme se tím dále nezabývali.

Poblíž hotelu jsme měli pláž, spoustu obchůdků, výbornou pizzerii i obchodní dům. Byli jsme obklopeni Italy v místě, kde evidentně jezdili na prázdniny pouze místní, takže jakákoliv komunikace v angličtině (vyjma hotelu, jehož majitel měl tento mezinárodní jazyk opravdu v malíčku) byla problém. Domluvit si obsah jídla? Složité. Vysvětlit, že jej chcete mít TAKE AWAY? Nemožné.

Poslední večer jsme každopádně vzali jako svátek a vypravili se do sousední přístavní vesničky na večeři. Jedna restaurace byla obehnaná plotem, druhá zase nutně navzdory své polo prázdnosti musela mít rezervaci. Když jsme konečně našli podnik, kde se obsluha netvářila znechuceně při zjištění, že jsme cizinci, nebyla potřeba rezervace a dokonce se dovnitř dalo legálně dostat, byli jsme radostí bez sebe. Restaurace byla na pláži a navíc nám číšník nabídl jídelní lístek v angličtině. Sotva jsme jej stihli otevřít, Italové se z terásky začali pakovat. Došlo nám, že začíná pršet. Změnili jsme stůl tak, abychom byli pod stříškou a užívali si tu nekonečnou nádheru toho, že se nám v kuchyni připravuje jídlo a čekání nám zkracuje nádherná a silná bouřka, která postupem času vyhnala z terásky všechny hosty. Zůstali jsme jen my. Postupně se na ostatních stolech začaly převracet sklenice, které neunášely tíhu vody stékající ze stříšky.

„Dvě místa bychom tam určitě našli, nechcete se také přesunout dovnitř?“ přiběhl k našemu stolu číšník.

Než jsem stačila zamítavě odpovědět, ujal se slova protějšek.

„To je naprosto v pořádku!“

Číšník se usmál a zmizel zpátky v útrobách restaurace. Italové na nás skrz okna zírali jako na blázny. Ale jen chvíli. Vzápětí totiž zhasla všechny světla, takže už na nás neviděli.

Jenže pokud na dovolenou vyrazíte s flegmatikem a technickým typem zároveň, nic není neřešitelný problém. Přítel totiž jenom sáhl na stůl pro mobil, na kterém si rozsvítil baterku a usouzením: „To jim podle mě vyhodila ta světla venku,“ si dál pochutnával na kalamárech.

Za sebe mám teda trochu dojem, že Italové většinou problémy neřeší. Ale počasíčko, to rozhodně řeší.

Taky jsme za dobu dovolené pochopili, že Italové mají jednu zajímavou vlastnost. Začíná se něco rozpadat? Přestává to fungovat? Nedá se nic dělat. Tak život choda. Nechte být a vymyslete něco nového.

Jedním důkazem za všechny jsou polorozpadlé domky podél cest. Tuto teorii nám pak potvrdil po zpáteční cestě ještě rozpadající se most nad jednou z dálnic. Opravovat se nic nebude. Radši se vedle postaví nový.

První, nebo možná lépe řečeno druhou část série ITALSKÉ PRÁZDNINY máme za sebou. Ani tentokrát nebudu lakomá a nenechám si své tipy pro sebe.

• Pokud někdy budete ubytovaní poblíž Ravenny (kde se mimochodem Comacchio – čteme Komákjo – nachází), určitě vynechte Tahiti beach. Jakkoliv to zní honosně, jediné místo, kde bych si omyla nohy, je přistavěný bazén.
• Blinkr si na italských cestách klidně můžete vymontovat. Na údržbu klaksonu ale nezapomínejte. Troubí se pořád. Když před vámi někdo zastaví, případně když na vás někdo troubí, když se vám nechce zastavovat na červenou a potřebujete to oznámit druhým, když projíždíte křižovatkou, abyste upozornili někoho z vedlejší ulice, že jedete… no a kdykoliv mezi tím.
• Navštivte pizzerii u Leleho. Když sníte deset pizz (do kterých investujete přibližně tři tisíce), jedenáctou dostanete zdarma. Na věrnostní kartičku navíc dostanete v případě, že si objednáte pizzu Grande, hned dva štemply. A rázem jste těm deseti blíž. Negativní je, že pizzu této velikosti tam obvykle i celá rodina jí dva dny.
• Nevynechávejte San Marino. Budete mít nadhled. A závodní okruh na dostřel. Pokud se vám nepodaří zaparkovat na kopečku, nemusíte mít strach, výlet se neruší. Policisté vás šikovně navedou do místních garáží jednoho muzea. Nebo můžete nechat auto pod kopcem a nechat se vyvést lanovkou. Rakouské výroby. Dost kvalitní. Říkal přítel.
• Pokud se budete chtít vydat i na okruh Enza a Dina Ferrariových, raději se předem ujistěte, že je v daný den i hodinu okruh zpřístupněn veřejnosti. Informace najdete na jejich webových stránkách.
• Chtěli byste vidět Benátky, ale nemáte rádi davy lidí? Nemám sice srovnání s tím, kolik turistů potkáte v těch originálních, ale v „malých Benátkách“ kterými je nazýváno město Chioggia jich opravdu moc nebylo. A divím se. Nádherné místo s příjemnou atmosférou, kterou bych si tam určitě někdy ráda znova užila.