#5 Konec italských prázdnin: žhářský útok a meloun jako zarážka do dveří

„Kam? Bali?“ zněla nejčastěji otázka, když jsem se zmínila, kam se s mámou chystáme.

 „Bari,“ opravovala jsem stejně hrdě, jako jsem následně dodávala, že jde o malé městečko na jihu Itálie. Šlo o nejkratší let v mém životě, ale na druhou stranu také nejbolestivější. Stejně jako v březnu, i tentokrát jsem chytla před odletem rýmu.

Aniž bych se o to nějak přičinila, sotva jsme začali před přistáním klesat, po obličeji mi klouzala jedna slza za druhou. Podobná situace se málem opakovala po patnácti minutách cesty z letiště na hotel. Mapy sice ukazovaly, že rychlejší variantou je jít pěšky, než jet vlakem do centra města a následně jiným spojem až do městské části Palese, kde jsme bydlely. Co už ale mapy neukazovaly, byl terén, po jakém cesta vedla. Zamáčkla jsem slzu a za zvuku troubení aut, ve kterých seděli Italové nadšení ze dvou blondýnek, se modlila za to, ať jsme na hotelu co nejdřív.

Moře jsme měly snad dvacet metrů od hotelu. Jakkoliv jsem si stála za tím, že Italové nic neopravují a raději staví nové věci, naše koupelna se tomu vymykala. Evidentně nedávno prošla rekonstrukcí. Personál byl milý, všude neuvěřitelně čisto a každé ráno nás paní u snídaně vítala čerstvou kávou.

Žhářský útok

Problém byl ovšem první večer. Ať jsme chodily podél pobřeží jak jsme chtěly, nikde jsme nemohly najít obchod. Když kolem nás proběhl asi padesátý člověk, který si po večerech tímto způsobem zcela udržoval fyzičku, otočila jsem se na mámu:

„Vždyť tady každý běhá, sakra! Neříkej mi, že jim po tom nevyhládne! Někde tady něco být musí,“ zuřila jsem. V okolí byly tři menší restaurace. Jedna, která vypadala spíš jako půjčovna lodí, druhá pofidérní a třetí, která už nějakou dobu evidentně nebyla v provozu. Její budova musela kdysi vypadat moc hezky. Teď byla ohořelá a z útrob budovy smrděl oheň. Jak jsem později zjistila, plameny začaly pobřežní restauraci l’Ancora olizovat dva měsíce před naším příletem. Žhářský útok. Do té doby poměrně oblíbený podnik.

Nakonec jsme nějakou samoobsluhu našly díky mapám v mobilu. A k mému údivu, od pláže byla dost daleko. Druhý den ráno jsme si prošly čtvrť, kde jsme bydlely. Osobně mě zaujalo fitko s několika obrovskými dveřmi, které byly do kořán otevřeny do ulice takovým způsobem, že prakticky kdokoli mohl přiskočit a z fleku začít dřepovat vedle načesaných pumpiček. Co mě rozesmálo, byla pizzerie Lello. Skoro to na mě působilo, že vzdálený bratranec Leleho z Comacchia si otevřel pobočku víc na jihu.

Stávka. Tak trochu.

Vlakem jsme se během deseti minut dostaly do centra města, kde se zrovna konala stávka studentů po vzoru aktivistky Grety. Zajímavé bylo, že demonstraci se věnovalo zhruba patnáct minut. Zbytek dopoledne se zabil v parku na mobilech a pojídáním potravin v plastovém obalu, který mnozí nebyli ani schopni hodit do koše.

Pokochaly jsme se italskou módou, pár kousků si koupily a pomalu se začínaly vracet zpátky k nádraží.

Poznatky z návštěvy centra Bari:

• Stejně jako ve spoustě jiných italských měst, můžete tady narazit na obchody s opravdu hezkými doplňky, jako jsou kabelky, šperky nebo punčocháče. Chápu, že pro muže tohle moc lákavě nezní. Ale minimálně jako inspirace pro přítelkyni by se to mohlo hodit i jim…
• Nástupiště se italsky řekne BINARIO.1 – uno, 2 – duo, 3 – tre, 4 – kvatro, 5 – činkve. Psáno tak, jak to uslyšíte z tlampače. Pokud váš vlak staví na šesté koleji a dále, můžete se zkusit zeptat pracovníků na nádraží.  A zároveň můžete doufat, že vás pošlou na správné nástupiště. Přede mnou se nejdřív dohadovali a následně mě poslali přesně na opačnou stranu. Unikl jim totiž dovětek z tabule.
• Nejsem si úplně jistá, jestli to můžete sehnat i u nás (speciálně k nám na východ přichází věci později), ale v Itálii jsem si koupila úžasnou lahvičku s keratinem. Pokud hledáte něco, co vám malinko vyživí vlasy a dodá jim zdravější vzhled, určitě doporučuju najít v drogerii a vyzkoušet. Pokud zdravější vzhled neřešíte, protože dávno máte na hlavě koleno, pak vám bude alespoň hezky vonět.

Prakticky každý den jsme strávily buď v centru města, nebo u moře. V Palese jsou pláže oblázkové, takže jsem si doplnila znalosti – do září letošního roku jsem nevěděla, že Itálie má pláže i jiné než písčité.

Večer jsme si vždycky koupily maličkou lahvičku prosecca, kterou jsme si s nohama ve vodě vypily. S přibývajícími hodinami a odlévající se vodou ovšem přicházelo stále více krabů, což mě, která mám fobii ze stísněných prostor, prohibice a pavouků, docela děsilo. Krab mi totiž ve své podstatě něčím připomíná pavouka.

Vždycky, když jsme se večer procházeli po pobřeží, líbilo se mi, jak krásně se nám před očima promítal život místních. Každý večer si na lavičce poblíž moře dalo sraz pět starších pánů, kteří si povídali. Mladé páry sedávaly na větších kamenech přímo u vody a vyznávaly si lásku. Některým to vydrželo jeden večer, některým o facku déle, jiným to třeba vydrží celý život.

Přinesla jsem meloun

Vtipný byl pán, který kousek od „centra“ Palese vlastnil krámek se zeleninou a ovocem. Evidentně mu nechtěly držet dveře, které potřeboval mít otevřené, nebo alespoň pootevřené. Jenže v Itálii není nic problém. Jednoduše vzal meloun a vrazil ho do dveří. Vyřešeno.

Den před odletem domů jsem si všimla, že jsem měla mít vytištěné letenky pro odbavení na letišti. Úsměv mi zmrzl, žaludek se sevřel a já začínala panikařit. Poprvé v životě jsem měla letět s normálními aerolinkami, doteď jsem vždycky lítala jen s nízkonákladovkama.

Letenky byly přes kiwi, na které vycházejí recenze 50/50. Osobně jsem s nimi nikdy problém neměla, ale v ten moment jsem si vybavila všechny hejty z cestovatelských skupin na sociálních sítích. Naštěstí nešlo o neřešitelný problém, což rozhodně nemohla říct paní, kterou odbavovali na přepážce před námi. Když jsem viděla jejího manžela, který celý prohnutý dotáhl jejích obrovský kufr na převážení, načež Italka za přepážkou jim oznámila nadváhu zavazadla, naštvali se oba. Ve chvíli, kdy  jsme čekali, až se otevře gate, dobře jsem pochopila, jak se k té nadváze dopracovali. Zatímco pán jen seděl na lavičce, jeho žena k němu každých pár minut přinesla další tašku s nákupem.

Cesta pro mě tentokrát byla mnohem snesitelnější. Po přistání ve Vídni jsem měla dojem, že tímhle se to celé uzavřelo.

Díky za nádherné léto. Díky za každý zážitek, který mi tohle roční období dalo. Za každý teplý den (kvůli kterému jsem nejdříve nadávala a každou chvíli přepudrovávala nos), za každý dlouhý večer (kvůli kterému jsem šla spát až nad ránem a druhý den na sebe byla naštvaná), za každé nové místo, které jsem mohla navštívit, za každého nového člověka, kterého jsem mohla potkat.

Je čas na podzim. Svařák. Deprese. A sledování filmů v dece.