Milý deníčku,
chvíli jsem uvažovala, jestli tady tento týden pověsit nějaký vysoce pozitivní článek plný mouder, ale nakonec jsem se rozhodla, že život bychom si měli každý zpackat po svém a já bych se do toho vůbec neměla motat. Takže vám radši přináším zápisky z úterního cestování spojeného s kapkou práce. Rádoby.
Nitra. Vždycky, když jsem název tohoto slovenského města slyšela, připomínalo mi slovo játra. Nevím proč.
Když jeden z mých kamarádů přednesl nápad, že se do Nitry můžeme v rámci našeho legračně placeného šolichu podívat, zajásala jsem. Potom se podívala na zbývající počet dní dovolené a trochu mi sklaplo. Ale vzhledem k tomu, že naposledy jsem byla v zahraničí někdy koncem září (pokud se nepočítá Brno, které je prakticky státem ve státě), nemohla jsem si jakýkoliv výlet za exotikou nechat ujít. Už jenom to, že hlavou výpravy bude kamarád, kterému se nelíbí Slovenština, hejtí (mimo všeho jiného) Slovensko a má za manželku Slovenku, slibovalo, že o zábavu máme postaráno. Nemluvě o tom, že naši posádku tvořila také kamarádka, se kterou jsme minulý rok zatápěly na dovolené svou jízdou zručnosti v protisměru Kypřanům.
Na začátek se hodí upřesnit, že ona rádoby fuška se týká hokeje a potřebovali jsme se dostat k zimáku, který vedou pod názvem Nitra Aréna.
Vyjížděli jsme šest hodin předtím, než se očekávala naše přítomnost v Nitře. Mimochodem, když už jsem někomu řekla, kam jedu, vyslovovala jsem název tohoto města NYTRA. Martin taky píšou s měkkým a čtou s tvrdým. Žejo. Cestou na Slovensko jsem každopádně zjistila dvě důležitá fakta.
- Nitra je vždycky Nitra. Výjimka prostě.
- Na Bílé je povinné zimní obutí na auto. Je jedno, kolik je stupňů. Je jedno, jestli je sníh, prostě potřebujete zimní pneumatiky. Nebo hotovost na pokutu.
Cestou jsme potkali docela zajímavé úkazy. Například ceduli označující zastávku rovnou v pruhu. Na horách. V dost prudkém kopci. A zatáčce k tomu. Nad srázem, pod kterým teprve začínala obydlená oblast.
„Tady, tady, tady! Teď odboč!“ křičela kamarádka ze zadní řady, zatímco hlava výpravy točila volantem vpravo.
„TADY NE, TADY NE, TADY JE ZÁKAZ!“ namítala jsem.
„A ANI SE NIKAM NEDOSTANEME, NIKAM TO NEVEDE. TAK PROČ NÁS TO TADY VLASTNĚ VEDE?“
„Hm,“ zabrblala naše navigátorka s pohledem na mapu v mobilu „Ono nás to asi vede rovnou do šatny,“ zhodnotila nakonec. Zmizeli jsme fofrem ze zákazu a rozjeli se na parkoviště. Po třech hodinách ve vytopeném autě mi najednou venku v desíti stupních byla neskutečná zima i v kabátě a huňatém dlouhém roláku. Vystoupila jsem z auta, natáhla se pro kabelku a okem prohlédla parkoviště. Byla tam nějaká paní se skládacím stolečkem, na kterém měla cosi rozhozené do několika sáčků a u nohou ještě nějaký pytel. Na první dobrou jsem myslela, že to jsou sýry. Těmi jsou přece na Slovensku pověstní. Kromě paní a několika málo aut jsem uviděla hroudu seškrábnutého ledu, který někdo vyvezl doprostřed parkovací plochy.
„Oni tady mají sníh,“ konstatovala jsem překvapeně.
„A netaje,“ doplnila zhrozeně hlava výpravy.
ZTRACENÍ LIDÉ & NITRANSKÝ HRAD
Vzhledem k tomu, že jsme měli hlad a dvě hodiny času, vyšplhali jsme se na Nitranský hrad, který nám zrovna moc hezky osvětlovalo zapadající sluníčko. Wikipedie o tomto místě říká, že jde o „výraznou dominantu města pod jižními výběžky pohoří Tribeč“.
Pokud máte rádi tajemno, určitě si o Tribeči něco přečtěte. Třeba rovnou knížku, která je o tom napsaná. Místo je obestřeno historkami, podle kterých se v tamních lesích ztrácí lidé. Kromě knížky je o celé věci prý taky film. Zkoušela jsem si o tom všem něco najít, ale celé to „potažení záhadami, tajemnem a strachem“ bylo pryč ve chvíli, kdy jsem si přečetla rozhovor s naštvanými tamními obyvateli, kteří nadávají na to, že od doby, co tento film spatřil světlo světa, tak jim tam camrají zástupy turistů „jako kdyby se všichni chtěli ztratit“. Na dotaz novináře, jestli se tam opravdu ztrácí lidi, starosta uvedl, že jednou se jim tam zaběhl nějaký mentálně postižený člověk, který jeden den vyšel na houby a vrátil se domů až druhý den ráno. Na jiných stránkách zase můžete najít seznam lidí, kteří do tribečských lesů zašli a už nikdy se z něj nevrátili.
Každopádně, zpátky k Nitře a jejich hradu. Já z toho komplexu byla naprosto nadšená, připomínalo mi to něčím trochu Prahu, akorát hezčí, protože kromě nás, jedné jeptišky, dvou Asiatů a sochy Karola Wojtyly tam nikdo nebyl.
Součástí hradního komplexu je také Katedrála svatého Jimrama. U dveří můžete za padesát centů zapálit jednu svíčku, což sice nevím, jestli jsem viděla u nás, ale pamatuju si tuto možnost z kostelíčků v Itálii. Překvapilo mě, jaká byla v budově tma. Nakonec jsme zjistili, že za dalších padesát centů si můžete katedrálu rozsvítit. Vzhledem k tomu, že na celý tenhle výlet dva z nás vyrazili jenom s kartou a třetí s českou hotovostí, kterou investoval do pokuty, pokochali jsme se alespoň tím, co jsme ve tmě byli schopni rozpoznat a vydali se zpátky na nádvoří. Pomalu nám začínaly zpívat žaludky, takže jsme si pofotili okolí i sebe navzájem a rozhodli se sejít zpátky pod kopeček s tím, že se někde najíme.
„Ale musíme někde, kde berou karty. Já nemám ani floka.“
„Taky mám jenom kartu.“
„No, já taky. Ale mám ještě jeden zlotý,“ uvedl nás do klidu jediný mužský člen naší české výpravy na Slovensku.
Chvíli jsme se procházeli uličkami na náměstí pod hradem, načež jsme vzápětí zjistili, že zatímco jinde vedou všechny cesty do Říma, tady evidentně vedou všechny zpátky na hrad. Nakonec jsme se teda rozhodli vrátit k zimáku, za kterým byla příjemná restaurace Starý biskupský hostinec zasazená do komplexu s dětským hřištěm, kolem kterého evidentně jezdil v příznivém počasí nějaký vláček.
PŘESLAZENÁ BLONDÝNA
Interiér restaurace se mi až na pár detailů moc líbil. Dala bych pryč snad jen obrazy uprostřed místnosti, protože přes stoly, u kterých sedí lidé, se k nim stejně nedostanete. Celkový dojem vkusného zařízení mi ještě trochu narušovalo chmýří ve vázičkách na stolech, ale pokud by měl někdo stejný problém, během pár sekund ho může vyřešit pomocí zapálené čajové svíčky hned vedle. Každopádně, zatímco kamarád s kamarádkou si objednali řízky, já se nakonec rozhodla si osladit život prostřednictvím horké čokolády (přičemž jsme se slečnou z obsluhy chvíli bojovaly s jazykovou bariérou na ose horká = horúca → hořká = horká) a dortíku. Byla to moje druhá nehorší volba v životě, hned po střižení ofiny. Každopádně, co mě překvapilo byl fakt, že šlehačku jsem dostala zvlášť. A stejně si ji vlastně ani nedala, protože přesně při třetím loku čokolády a druhém soustu dortu jsem měla mi chybělo asi tak procento k tomu, abych se začala třepat z přemíry cukru.
Naplnili jsme si bříška a vyrazili zpátky k zimáku, kde už bylo podstatně více lidí, policie a začínala se rýsovat slušná konkurence pro paní se stolečkem. Najednou tam těch obchodníků se sáčky bylo strašně moc. Než jsem se stačila dovtípit k tomu, co za horké zboží v tom teda je, ujal se nás nějaký mladík (nejspíš z tamní redakce), který nám předal lístky, akreditace a nasměroval nás na naše místa.
„Vlevo Kopřivnice, vpravo Nový Jičín,“ zhodnotila kamarádka interiér zimního stadionu. Odkývala jsem to, přesto, že v Kopřivnici jsem nikdy nebyla, a vzápětí se raději dívala pod nohy, kde se začaly povalovat kusy nějaké pochutiny. Když jsem viděla, jak šílené schody vedou k našim místům a jaká tma na zimáku panuje, divila jsem se, že ty zbytky jídla nejsou proloženy nějakým nešťastníkem, protože takhle vysoké schody jsem dlouho neviděla. Prakticky jsem je neviděla právě ani v té Nitře, protože tam panovalo opravdu temno. Víc bych věřila, že se lidí přizabije a ztratí tady než v Tribeči. Na kostce nad ledem jelo nějaké promo video, během jehož sledování mě napadlo, že bychom mohli mít na našem zimáku něco podobného, kdybychom měli kostku. Krátce poté jsem si všimla, že kluk sedící vedle mě, má v ruce přesně to, co prodávala paní před zimákem. Vypadalo to na nějaké oříšky nebo slunečnicová semínka.
„To je nějaký váš zvyk?“ pokusila jsem se s úsměvem navázat konverzaci.
„Á, áno, áno. To tu jeme a možeme to rovno aj hádzať na zem. Ale teraz už sme konečne bezplastoví,“ rozpovídal se mladík, zatímco ze silonového sáčku lovil další hrst semínek. Probrali jsme ještě stav českého a slovenského hokeje, počet našich a jejich hráčů v NHL, kapacitu stadionu, stav jejich stadionu a následně se otočili na led. Od bílého tunelu něco zaprskalo, lehce se zadýmilo a na led začali najíždět domácí hráči. Byl to sympatický efekt.
Pamatovala jsem si jednu scénu, kdy se o efekt pokoušeli na jedné charitativní akci, kam přijel Martin Dejdar se svým týmem HC Olymp. Děti z hokejové přípravky si obuly brusle, vzaly do rukou tyčky prskající oheň a vytvořily hráčům uličku pro nástup na led. Všechno ale mělo tak velkolepý komentář a honosné zdržování, že když hokejisti nastoupili na ledovou plochu, držely nadšené děti nad hlavou už jen vyhořelé papírové tyčky, které v lepším případě ještě aspoň dýmyly.
Buď jak buď, domácí už náš tým jednou porazili, měli v týmu několik Kanaďanů a obránce Braňa Mezeie, který hrál x sezón v NHL a o jeho síle vypovídá kromě důrazné hry taky to, že si kdysi po divoké pijatice po vyřazení v playoff spletl byt a vykopl dveře k sousedům.
Náš tým potřeboval při případné výhře mít ještě dvougólový náskok a troufám si tvrdit, že ačkoliv naděje žila, nebyla moc velká. Přestože byla hra docela zajímavá, nechyběly emoce a nějaká ta potyčka, do Ostravy se náš tým vracel poražen a se zraněním.
Směrem k domovu jsme vyjížděli někdy v devět a myslím, že už tou dobou nám všem bylo naprosto jasné, že zítřek bude hodně těžký. Troufám si tvrdit, že někdy od zákruty za zimákem jsme se se všichni modlili, abychom byli každou minutou doma. Čím blíž Ostravě jsme byli, tím víc jsem selhávala jako spolujezdec, když si chtěl řidič povídat, detailně rozebíral nabízející se témata, zatímco já na vše reagovala unaveným úsměvem. Tedy, vzhledem k tomu, že můj obličej má pro jakékoliv emoce jeden výraz, doufám, že ten úsměv byl alespoň trochu zřetelný.
Druhý den jsem samozřejmě bojovala s neskutečnou únavou (kterou jsem maskovala silnou vrstvou make-upu kolem očí a následně se v duchu usmívala nad pochvalou, jak na pět hodin spánku vypadám svěže) a chutí mít večerku zhruba někdy po obědě. Ale… Nějaké moudro vám tady stejně přihodím. Kdybych byla druhý den vyspaná a mohla se kochat hezkým (nebo alespoň hezčím) množstvím zbývající dovolené, nikdy bych nevěděla, že i na Slovensku se mi může na některých místech líbit víc než v Praze. A že jsou v Nitře na zimáku bezplastoví.
You must be logged in to post a comment.