Vídeň jsem poprvé navštívila asi ve svých 19 letech. Protože jsem s našima předtím do zahraničí moc nejezdila, měla jsem dojem, že i těch 220 kilometrů od domova je to úplně jiný svět.
Čisto.
Elegance.
Noblesa.
Všechno to na mě vyzařovalo ze vzduchu, budov i lidí. Vylezla jsem z autobusu a nadšeně očima proletěla vitrínu nedaleké kavárny, kde měli dortíky a koláčky na milion způsobů (tomu bohužel náš Ilík nemohl konkurovat). Tehdy jsem ještě nevěděla, co všechno v následujících letech ve Vídni zažiju a že moje cesta za zážitky tady občas bude mít spíše přestupní stanicí, než cíl.
Myslím si, že Rakušané jsou mnohem přátelštější národ než Němci. Více se smějí a jsou milí. Moc ale nepočítejte s tím, že by vás echtovní Vídeňan pozdravil klasickým německým Guten Tag. Více se tady setkáte s oslovením „Gruss Gott“, což by se asi lépe dalo přeložit jako „Pozdrav pámbů“.
Samozřejmě kromě toho, že Vídeň nabízí nespočet nádherných památek, ze kterých dýchá historie, tak je tohle také ideální místo na nákupy kvalitního a hezkého oblečení. Co se ovšem týče samotného vkusu tamní mladé generace, moje oči i srdce pláčou, když vidím, že „ten nadčasový západ“ je schopný kombinovat krátké rifle s širokými nohavicemi, jejichž konce vypadají, jako kdyby je někdo neobratně zastřihl nůžkami, obout k tomu semišové kozačky na uzoučkých jehlách a nasadit outfitu korunu chlupatým kabátem. Asi je to moderní, ale já jsem přízemní. Kalhoty do zvonu jsem nosila naposledy ve školce a posledních pár let jsem se modlila, aby tento střih upadl do zapomnění, stejně jako ledvinky. Ale tohle by vydalo na samostatný článek.
Takže… pokud jedete cíleně na nákupy, jednoznačně doporučuju G3 shopping resort, který se sice nenachází v samotné Vídni, ale v měste Gerasdorf bei Wien. Z hlavního nádraží k němu vede nejkratší cesta do stanice Floridsdorf, kde na vás v pravidelných intervalech čeká gratis shuttle bus. Najdete tam snad všechny obchody, na které si vzpomenete. A taky hromadu Arabů, vůči kterým nemusíte mít předsudky, jako má můj táta. Ten totiž při návštěvě Vídně usoudil, že je to „takové lepší Brno“ a všichni Arabové, které jsme potkali, jsou nemakačenka, protože „nejsou v práci, co by tady jinak dělali“. Zkrátka, neodsuzujte každého v nikábu, kdo si zrovna udělal volné sobotní odpoledne.
Soutěž o to, kdo se bojí více
Mou pravidelnou zastávkou je pokaždé také Prátr. Spousta atrakcí, které ve vás znova probudí malé dítě. Obrovské vídeňské kolo, kde si můžete dopřát večeři. Úžasný přilehlý park, kde si můžete sníst jídlo, nebo prostě jen ležet a pozorovat ten šrumec kolem. Nespočet strašidelných hradů… A u toho bych se opět zastavila. Jednou jsem tam navrhla „tour de strašidelné atrakce“ s tím, že kdo bude křičet strachy víc, ten platí zmrzku. Myslím. Trochu jsem fixlovala a navštívila při předešlé návštěvě „Dům Jacka Rozparovače“, což je jedna z atrakcí a moc jsem z toho tedy respekt neměla. Uznávám ale, že některé efekty tam byly skvělé. Například pohyblivá lávka nebo padající výtah.
Každopádně… nepřišlo mi to jako taková hrůza, takže jsem hrdinsky krčila rameny, že já ta vyděšenější rozhodně nebudu.
Abych to shrnula. Sotva jsme nasedli do vozíčku jednoho ze strašidelných zámků, před vjezdem do dveří jsem viděla na monitoru fotku několika jiných osádek z útrob, kde všichni měli výraz hrůzy… Pochopila jsem, že tohle byl hodně špatný nápad. A přesně sekundu poté, co jsme vjeli do dveří, bych byla schopna koupit klidně celé cukrářství, jenom aby mě z toho debilního vozíku pustili. Na název atrakce si sice bohužel nevzpomenu, ale kdybyste někomu vážně chtěli otestovat hladinu strachu, ozvěte se a já vás nasměruju…
Turbo punč
Ačkoliv po Vánocích je většina atrakcí mimo provoz, zasněžený Prátr je záležitost pro romantické duše, které by určitě při zimní návštěvě Vídně neměly procházku tímto místem vynechat. Každopádně, jedna z atrakcí, které v zimě fungují, je velký řetízkáč, který vám dopřeje pořádný nadhled. Otázkou je, v jakém stavu doplachtíte při mínusových teplotách dolů. První pomoc bych každopádně hledala u stánku s „turbo punčem“, díky kterému jsme si minulý rok ani neuvědomili, že jsme dorazili v listopadu a teploty jsou na nule.
Trvalo zhruba rok, než jsem si uvědomila, že při jakékoliv své návštěvě se pohybuju jenom v mantinelech vymezujících nakupování a návštěvu zábavního parku. Jenže… ona je ta Vídeň nádherná i uvnitř. Když jsme se v klobouku procházela zahradou u zámku Belvedere (který je mimochodem vážně jen přes cestu od zastávky metra!), cítila jsem se jako vídeňská panička. A soudě podle výrazů japonských turistů, možná jsem tak trochu i vypadala. Co mě každopádně překvapilo je to, že v době, kdy jsem tam byla, probíhala nějaká menší oprava čehosi vnějšího. U nás by se postavilo lešení a hotovo. Opravy jsou opravy, musí se to přečkat. Ale Rakušané si dali práci a lešení obehnali plachtou, která vzhledem vystřihla přesně ten zakrytý kus budovy.
Do divadla vás pozve Mozart
Když jsem zmiňovala ten Prátr, z centra města k němu můžete dojít. Sice místy dost možná budete ztraceni (což jsme byli), taky třeba budete trochu nadávat, že je ta cesta nekonečná (což jsme nadávali) a dost možná potkáte nějaká individua (což jsme potkali), která vám připomenou, že i ve Vídni můžete spadnout na dno, ale poznáte to město tak nějak důvěrněji, než z vyhlídkového busu. My cestou míjeli třeba národní divadlo, před kterým jsme potkali v kostýmu Mozarta, jež nás zval na večerní představení.
Vždycky mě trochu lákalo navštívit muzeum pohřebnictví, které ve Vídni je. Jenže když tam jedete na nákupy, nebo na rande, těžko to spojíte. Samozřejmě, pokud budete mít v rakouské metropoli chvíli čas, nezapomeňte na Hundertwasserhaus, což původně byla šílená stavba pro chudé lidi, dneska si za noc v téhle budově dost připlatíte. O zámku Schönnbrunn se snad asi ani nemusím zmiňovat.
Cesta, která se strašidelným domům dokázala vyrovnat
A nakonec zmíním i vídeňské letiště, ze kterého jsem letěla poprvé někdy minulý rok v září. Jistě, oproti Mošnovu, kde jsou tři lety týdně, je to jiný svět. Katowice ani Brno samozřejmě konkurovat také nebudou. Nejlepší na tom všem je, že se na letiště Schwechat dostanete během pár minut vlakem z hlavního nádraží, orientace je více než snadná a navíc si před halou můžete v jednom fancy stánku dát nějaké jídlo v podobě kebabu, hot dogu a podobně.
Mám většinou docela štěstí na to, že moje zpáteční cesty z Vídně doprovází nějaká pohroma. Tentokrát to byl nefunkční vagón s otevřeným prostorem, kde jsem si jako klaustrofobik rezervovala místa.
„Prosím vás, rezervace tady není a kdo by vás vyhazoval? Já tímto vlakem jezdím pětkrát ročně a ještě nikdy se mi nestalo, že by nebylo místo!“ chvástal se zkušeně důchodce z manželského páru, ke kterým jsme zapadli do kupé.
/Střih/
„Dejte si prosím vás tu tašku pryč ze sedadel, máme cestující, kteří si nemají kam sednout,“ informovala seniora průvodčí. Pán pokorně vzal svou tašku na klín. Jinde totiž nebylo místo, neboť regály nad sedadly byly plné jeho jiných zavazadel.
„Tak si tam běžte sednout. Já je požádala, aby si dali věci pryč,“ slyšela jsem ženský hlas, načež ji kdosi odvětil, že klidně postojí. Do toho všeho nastoupil do vlaku nějaký házenkářský tým, přičemž jedna z hráček dřepovala před našim kupé. Při další zastávce se dveře našeho kupé otevřely znovu, opět v nich byla průvodčí.
„Tak už jste nám někoho sehnala?“ prohodila jsem žertovně. Kdybych věděla, koho přitáhla, asi si ten vtípek odpustím.
Do kupé se připlížil nějaký starý chlap postavou jako hora, se silným odérem, a já už tak nějak při pohledu na jeho obří krosnu s oběma urvanýma ušima tušila, že nás čeká zajímavá cesta. A můj instinkt se nemýlil. Podle lehce nepřítomného pohledu, který cestující frekventovaně upínal k mému telefonu, jsem začínala mít dojem, že se na přepravu pán trochu nakopl nějakým alkoholem.
Když potom vzápětí neobratně pomáhal manželskému páru sundávat z železných šprušlí zhruba pět zavazadel a neustále při tom opakoval: „HLAVNĚ POZOR NA VAJÍČKA!“ pochopila jsem úplně všechno. Třešničkou na dortu bylo, když pán následně vytáhl ze smradlavého batohu několikalitrové pivo v plastu, smočil v něm rty a následně si spokojeně odříhl přes celé kupé. Celá ta situace, kdy nějaký nevábně zavánějící důchodce říhal svým spolucestujícím prakticky do ucha, zatímco za sklem kupé postával házenkářský tým mládeže tvářící se, jakože jim brzo upadnou nohy, mi přišel tak výsostně stupidní, že jsem se nezmohla na nic jiného, než na smích.
Ať už do Vídně pojedete na nákupy, na rande, za zábavou… nebo prostě jen tak z nudy… myslím, že návštěva tohoto města není nikdy špatný nápad.
You must be logged in to post a comment.