#7 Lisabon: narozeniny, jízda na černo a růžová ulička

„A korony se nebojíš?“ slyšela jsem koncem února nejčastěji poté, co jsem se někomu zmínila, že odlétám pryč. Upřímně, měla jsem tou dobou úplně jiné starosti, než koronu. Klasicky se mi před odletem povedlo ztratit sluneční brýle, nastydnout a navíc jsem si pořád nebyla jistá, jestli letím do Lisabonu, nebo Libanonu.

Lauda Motion a…

Letenky jsme s kamarádkou kupovaly někdy v lednu, trochu mě vyděsilo, jak rychle ten (téměř) čtvrt rok utekl a já táhla kufr na nádraží, odkud nás měl vlak dopravit do Vídně. Naprosto logicky se počasí v Česku lišilo od toho, jaké se předpokládalo v Portugalsku. Pro mě to znamenalo narvat pod tenkou bundičku ještě čtyři vrstvy svetru.

Poprvé v životě jsem měla letět s Lauda Motion a jako velká fanynka Formule 1 jsem se neskutečně těšila. Let trval něco přes tři hodiny a musím říct, že poslední hezký moment byl na letišti při kontrole dokladů před nástupem do letadla. Teda… hezký nebyl ani tak ten moment, jako spíše chlápek, který mi ty doklady kontroloval. Nakonec zvedl hlavu a s úsměvem řekl: Enjoy your flight. Pak mi ještě trochu udělalo radost, že nemusím do zimy na letištní plochu, protože nám přistavili tunel. No a pak lehké utrpení začalo. Po nástupu do letadla jsem zmerčila mokrý flek v první řadě a s váhavým pohledem se otočila na kamarádku, která s pobaveným úšklebkem konstatovala naprosto nemilosrdně, že tady někdo hodil šavli. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet.

Našla jsem svoje místo a vzhledem k tomu, že bylo přesně uprostřed, doufala jsem, že se jeden z mých přísedících nedostaví. Přišli samozřejmě oba a ačkoliv jsme mezi sebou komunikovali výhradně v angličtině, jak už to tak bývá, při vystupování jsme zjistili, že jsme všichni Češi. Teda, zjistila jsem to spíše já ve chvíli, když chlápek vedle mě koukl na svého kamaráda přes uličku a začali dialog o mé osobě. Vzhledem k povaze debaty, on teda nejspíš asi úplně nevěděl, že máme stejnou mateřštinu.

Nimbus 2000 čekal přímo před halou

Hned poté, co jsme vystrčili paty z příletové haly jsem před sebou uviděla dost originální upoutávku na výstavu Harryho Pottera – Nimbus 2000!!! Nebyl sice čas na ni zamířit, ale i tohle mi dokázalo udělat velkou radost. Stejně tak, jako vytvořené nástupiště 9 a 3/4. Po pár minutách v Lisabonu jsem pochopila, že vlastnit v tomhle městě Nimbus by rozhodně nebylo na škodu.

Kamarádka nás díky mapám a svým skvostným orientačním schopnostem dokázala dopravit do Alfamy, kde jsme měly přes Airbnb pronajatý roztomilý byt, který se na internetu jmenoval jako „Lovely house“. Když jsem tehdy vybírala zemi, kterou by se mi líbilo navštívit, Portugalsko mě zaujalo především díky jedné fotce, na které byla dřevěná tramvaj jedoucí z kopečku. A to mě mělo varovat.

Když jsem svůj kufr táhla asi do 45642. schodu, začínala mi spousta věcí docházet. Dostavily jsme se k našemu bytečku, otevřely dveře a mně spadla brada. Na chodbě bylo dalších (asi milion) schodů v úhlu 90 stupňů.

Naštěstí náš Lovely house byl hned vedle vchodových dveří, což byla výhoda i nevýhoda. Chvíli po nás se do některého z vrchních bytů přijeli ubytovat nějací němečtí důchodci, kteří prvně před barákem složitě laborovali se self check-inem, pak se nějakým způsobem dostali do útrob domu a hned ze startu si spletli světlo se zvonkem na náš Lovely house. Překvapeně jsme se na sebe s kamarádkou podívaly a poté, co se ozval z chodby zoufalý smích, pochopily jsme omyl a ani se neobtěžovaly zajít otevřít.
„Nic, jdu si dát sprchu,“ reagovala kamarádka a zabouchla za sebou dveře od koupelny. Zhruba po minutě jsem slyšela z druhého patra opět snahu důchodců se na někoho dozvonit. Nepochybovala jsem o tom, že než najdou svůj byt, tak se tady dost seznámí.

Neměly jsme na den příletu složité plány, spíše jsme jen chtěly najít restauraci, kde by nám udělali jídlo s sebou. Už ten večer jsme ale pochopily dvě věci. První byla, že všechny uličky působí trochu podobně. Druhá byla ta, že v Lisabonu se chodí dvěma způsoby – do schodů, nebo do kopce. Koupily jsme si v jedné restauraci jídlo, zapadly zpátky do našeho Lovely house, snědly si svou večeři v posteli a během pár minut usnuly.

Narozeninové ráno a historická tramvaj

Ráno jsem se vzbudila poměrně brzy (díky časovému posunu, který činil hodinu), dala si sprchu, odepsala na první přání k narozeninám, vybraly jsme restauraci, do které skočíme na snídani a vyhodnotily, že nejlepší bude tam zajet tramvají. Vylezly jsme do schodů, postavily se na zastávku a rozplývajíc se nad panoramaty čekaly, až nás vyzvedne historická dřevěná tramvaj.

Po pár minutách skutečně přijela. Váhavým krokem jsme vykročily vpřed, načež se ozvalo zacinkání a tramvaj zase uháněla pryč, zatímco my zůstaly stát na zastávce. Já s otevřenou pusou zírala na odjíždějící osádku vozu v zadních prostorách, zatímco kamarádka se dusila smíchy.
„Možná bychom mohly jít pěšky,“ vyslovila jsem svůj nápad, který mi moje spolucestovatelka odkývala, zatímco googlila, jak to s ježděním tramvají vlastně je.
„Píšou tady… někdy tramvaj nepřijede vůbec, nebo přibrzdí a vzápětí hned odjíždí.“

Fajn, tak to jsme doma.

Vyběhly jsme si pár kopců, pořídily několik fotek, počkaly na bus a vydaly se směrem do úžasné restaurace Fauna & Flora, kde měli nejen příjemné ceny, ale hlavně velký výběr jídel. Doporučuji určitě všem, kteří umí ocenit čerstvý džus, smoothie a výbornou snídáni, ať už sladkou nebo slanou. Byla jsem vážně nad míru spokojená.

Daly jsme si skvělou snídani a vyšly na autobus, který nás dopravil kousek od proslulého mostu Ponte 25 de Abril. Působil na mě trochu jako Golden Bridge v San Franciscu. Pokud budete poblíž, určitě to spojte s návštěvou Santuário Nacional de Cristo Rei, která je proslulá svou podobou se sochou v Riu. Kuriózní je, že když jsem posílala fotky domů a máma je ukazovala tátovi, který zrovna neměl brýle, spokojeně pokýval hlavou a zeptal se: Hezké. To je Soňa?

By The Wine

Každopádně! Poblíž mostu je také dost extravagantní tržnice LxFactory s hromadou kaváren, barů, obchůdku, tatérským studiem a s obrovskou knihovnou (ve které je ale asi jen zlomek knih v angličtině, nicméně našly jsme tam například i knihy Karla Čapka!). Trochu mi to připomínalo areál Dolních Vítkovic – působí to na mě jako průmyslové místo, které někdo tímto způsobem oživil. Střihly jsme si ještě návštěvu nádherného parku Eduarda VII. a zamířily tramvají zpátky domů. Upravily jsme líčení, daly si slavnostní narozeninové outfity a vyrazily do města na večeři. Na náměstí Praça do Comércio jsem si objednala nejlepší tacos v životě a doplnila to dvojkou portského vína. Mým velkým snem bylo navštívit vinárku By The Wine, kam jsme se po večeři odebraly. Bylo to sice kousek, ale klasicky do kopce. Ačkoliv jsme neměly rezervaci (která by možná nebyla od věci) našli pro nás útulné místo v klidnější části, poradili s výběrem a byli celou dobu moc milí. Protože kamarádce vyhládlo, zastavili jsme se po cestě domů v Mekáči. Zatímco ona čekala na svou večeři, já zjišťovala, jak se dostaneme domů. Měly jsme štěstí! Přímo před fast foodem měla zastávku dřevěná tramvaj, přesně linka, která stavěla kousek od našeho apartmánu Lovely house.

Skvost.

Jediné, co té zastávce chybělo, byly jízdní řády.

Než jsme stihly zjistit, v kolik to jede a jestli vůbec tenhle spoj jede směrem, jakým potřebujeme, tramvaj se šinula k nám, my do ní naskočily a spokojeně frčely k domovu. Domněle.

Kochaly jsme se výhledem, užívaly si vítr ve vlasech (protože tramvaj měla otevřená okna), udělaly nějaká videa, fotky, načež mě začínal jímat dojem, že okolí nepoznávám. A neblížíme se ani k žádnému z míst, které by mi bylo povědomé. Otočila jsem se na kamarádku a docela pozitivně naladěná jsem se zeptala: Jedeme správným směrem?

„No, to já nevím!“ pokrčila rameny. Než jsme se naděly, tramvaj zastavila na konečné.

„No nic, dej si tu véču, já zjitím, kde jsme,“ uvedla jsem naši neplánovanou zajížďku k bazilice Estrella.

Hezká stavba.

Vyfotila jsem si ji a chvíli studovala jízdní řády, což jsem uzavřela modlitbou. Nevypadalo to pozitivně. Elektronická tabule nad zastávkou sice byla v provozu, ale nebyla v nejlepší kondici, takže časy odjezdů působily, jako kdyby byly psané Braillovým písmem. Nakonec se nám povedlo vykoumat, že z nějaké zastávky 160 metrů od nás má odjíždět tramvaj, která tady má „konečnou točnu“ – tzn. ta zastávka by měla být první. Odjezd za dvě minuty. Sprintem jsme se dostaly k zastávce, kam zrovna přijížděla tramvaj, do které jsme naskočily a vzápětí moje kamarádka švihla pohledem ke dvěma existencím, které už tramvají přijely:
„A jak se tady jako dostali oni?!“
Chtělo se mi nad naší situací smát. Dostaly jsme se domů, ujistily se, že pod schody nikdo neleží, odlíčily se a zalezly do peřin.

Snídaně pro instagram

Druhý den jsme se rozhodly pro snídani v Café Janis, což je místo, které by určitě milovníci dobrých snídaní také neměli vynechat. Troufám si říct, že mi tenhle podnik změnil život. Omylem jsem si objednala esspreso (coby machchiato) v domnění, že jde o latté. A od té doby už mi nic jiného, než malé silné kávy nechutná. Vedlejší stůl obsadila trojice rusky hovořících turistů, kteří působili jako materiál pro instagram. Co už ale bylo méně instagram friendly byl fakt, že navzdory dokonalosti vzhledu se jim po otevření jídelníčku z rtů vytvořil rohlík směrem dolů. Nevím, jestli to byla latinka, nebo angličtina, co jim tvořilo problém, ale překlad jídla byl tak trochu oříšek. Zatímco my dojídaly misky s ovocem, vedle po prvotních rozpacích probíhalo focení toustů pro sociální sítě. Mimochodem, hned vedle Café Janis je Time out Market, kde si můžete koupit nejrůznější věci. Od květin, koření, tamních specialit až po ryby a podobně. Velkou část tvoří také restaurace, které vám nabídnou snad cokoliv, co vám zrovna přijde na mysl.

Kousek od tohoto místa jsme narazily na dvě zajímavé věci. První byl policejní zátah na nějakou pofidérní bytost u bankomatu. Druhá byla růžová ulička, která na internetu vypadá kapku lépe, než v reálu. Ale asi chápete, jaký je to pro blondýnu zážitek, jít po růžové ulici.

Samozřejmě nezapomeňte v Lisabonu navštívit také Belém, u kterého je opravdu moc příjemně. Pokud budete chtít, v blízkosti je stánek s vínem, které si můžete vychutnat s výhledem na protější zarostlé kopce a řeku Tajo (která je mimochodem nejdelší řekou na Pyrenejském poloostrově).

Večer jsme pak zakončily v restauraci Damas, která působila na první pohled zvláštně. A na druhý vlastně taky. Vypadalo to jako staré řeznictví, menu měli nesrozumitelně napsané fixou na zdi, obsluha se s váma moc nepárala, ale na druhou stranu… restaurace byla plná! Objednaly jsme si falafel se salátem a nějaké drinky. Ty nám mimochodem namíchal nějaký klučina s účesem „v předu business, vzadu párty“, který měl násilně obarvený na blond a připomínal mi trochu Billa Kaulitze. Musím uznat, že s alkoholem na nás nešetřil.

A tím už jsme se tak nějak rozloučily s portugalskou metropolí, která si mě naprosto získala. Myslela jsem, že mě žádná země nezaujme více, než Itálie. Ale tak… tam se teď stejně nesmí.

Jízda na černo? Větší divočina než u nás!

Během tohoto večera mě ještě překvapil fakt, že když jsme na zastávce čekaly na tramvaj, jedna historická přijela v opačném směru a vzadu na stupačkách stál osamocený chlápek, který na první pohled vypadal, jako kdyby dohlížel na zbytek cestujících, zvenku.
„Co tam dělá?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Kouří,“ osvětlila mi kamarádka. Tramvaj zacinkala, chlápek se jednou rukou chytil zábradlí, druhou spokojeně pokuřoval a odjížděl pryč. Vzápětí přijela naše tramvaj, která měla tyhle černé pasažéry na stupátku rovnou tři. Tihle už ale spokojeně nepokuřovali, ba naopak měli problém se udržet a posádka našeho vozu je napjatými výrazy sledovala, protože v pravých lisabonských uličkách začínalo být opravdu těsno. Překvapeně jsem se podívala na jednu spolucestující, kterou byla starší paní. Věnovala mi úsměv, pokrčení rameni a mnutím palce s ukazováčkem naznačila, že kluci evidentně nemají peníze.

Ale… Lisabon je místo, které by měl navštívit každý. Alespoň na jediný den.

Čekala jsem stejnou zmatenost, chaos a špínu, jakou jsem mnohdy viděla právě v Itálii. A byla překvapená. Auta používají blinkr, ulice jsou více než čisté… Moc ráda bych se tam jednou vrátila a třeba se jen tak toulala úzkými uličkami, které kromě milionů schodů nabízí také nádherné výhledy.

PS: kromě vína určitě nezapomeňte také na Pastel de nata, které si můžete koupit v nějaké místní pekárně/cukrárně, nebo klasicky v Lidlu.