Vůně Itálie

Myslím, že málokterá země z těch, ve kterých jsem byla, voní po něčem tak moc, jako Itálie. S výjimkou Kypru, ale septik nepatří k vůním, které vám po ránu udělají radost. Kdykoliv jsem v Itálii byla, vždycky mě neskutečně bavila tamní rána. Můžete se probudit klidně po osmé hodině, ale mám pocit, že na italské poměry je to stále brzo. Vyrazíte do ulic, kde sice většina obchodů ještě nemá otevřeno, ale z kadeřnictví už dávno slyšíte zvuk fénu, nebo hlasité debaty Italek s alobalem či ručníkem na hlavě. Vzhled je jedna z věcí, která je pro Italy důležitá v každém věku. Nehledě na to, že v Miláně je vkusně oblečený, upravený a navoněný snad naprosto každý chlap, důchodce nevyjímaje.

„Ciao,“ zazubí se na vás obvykle nějaký Ital, když procházíte dál ulicí. Samozřejmě za předpokladu, že jste žena. Ideálně blondýna, kterých Taliáni moc nemají. Vzduch je cítit čerstvou kávou a pečivem. Snad ani na tom nejzapadlejším místě v Itálii nenajdete ulici, kde by nebyla pekárna. Taková trochu jiná, než u nás. Pečivo nabízí rozmanitější, než slaninový rohlík nebo obloženou bagetu.

Čím později procházíte městem, tím více míjíte obchůdků, kde už majitelé/prodavači pucují podlahy a připravují se na zákazníky. Většina obchodů ovšem ani pořádně nestačí otevřít a rolety zase letí dolů.

Siesta.

Ulice jsou plné vespiček, na kterých se často prohání muži v oblecích, nebo ženy ve společenských šatech. Občas kolem vás někdo prosviští takovou rychlostí, že vám rozvlní šaty nebo rozhodí účes. Není to, protože by Italové spěchali do práce, nebo kamkoliv jinam. Oni totiž spěch neznají. Žádného jsem nikdy neviděla běžet ani na autobus. Osobně mám trochu dojem, že přijít na schůzku včas by mohlo být snad až neslušné. Jednoduše jen milují rychlost. A fotbal.

Pak už jen stačí zajít do některého z obchůdků, koupit si čerstvé pečivo, kávu a připravit se na příchod do ráje. Přesně takhle se totiž cítím, když s těmito dvěma věcmi usednu na terásku a zakousnu se do křupavé bagetky, kterou zapíjím lahodným capuccinem. Nikde jinde, než v Itálii, jsem neměla kávu, která na jazyku nezanechává tu protivnou pachuť.

Vkusnost, elegance, nadčasovost

Po téhle snídani v prvních dnech návštěvy obvykle vyrážím rychle omrknout obchody. Během své poslední návštěvy jsem si v jedné drogerii v Bari koupila za čtyři eura keratinový olejíček na vlasy a cestou na hotel si říkala, jaká je to zbytečnost. Zase jsem podlehla svému nutkání si něco (cokoliv) koupit navzdory pochybně nízké ceně (byly tam podobné produkty, mnohem dražší). Realita je taková, že teď mám z olejíčku už jen pár posledních dávek a je mi těžko z pomyšlení, že brzy budu úplně na suchu, a co hůř, v nejbližší době se do Itálie pro nový nevypravím. Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem si kdy na vlasy dala.

Epizodou samou o sobě je italská móda. Punčocháče už bych si nejraději kupovala jen tam. Šaty taky. Boty bych požádala mít častěji taky v číslech 40. Sluneční brýle z loňské návštěvy Milána si opatruju jako oko v hlavě a moc ráda bych si, až to bude možné, koupila jednou v Itálii ještě jiné, podobně výstřední.

Itálie je jednoduše zemí, kterou nemůžete nemít rádi. Co se týče tamní hygieny, pan Monk by asi trochu trpěl.

No. Možná by spíše dost trpěl.

Ale nikde jsem neviděla tolik úsměvů, jako právě v Itálii. Problémy se neřeší. Problémy neexistují. Což možná může být důvod, proč zpočátku situaci s koronavirem podcenili.

Občas přemýšlím nad lidmi, které jsem v Itálii potkala. Nad milou servírkou v Bari, která nám s mámou každé ráno s úsměvem přinesla čerstvou kávu. Nad manželským párem, který vlastnil příjemný hotel v Comacchiu a který byl v rozpacích, když jsem jim při loučení před odjezdem byla poděkovat a vyseknout poklonu za ochotu a přístup, který nám během pobytu projevovali.

Přemýšlím nad tím, jestli jsou v pořádku. Oni, jejich blízcí… A nepřeju si teď nic jiného, než aby tahle etapa byla co nejdříve za námi. Abych jednoho dne zase mohla nasednout do letadla a podívat se za Italy, kteří na tváři budou mít místo roušek zase úsměvy.