Občas mám dny, kdy mě štve fakt všechno. Začíná to už tím, že ráno ve spěchu na chodbě zakopnu o tenisky, které jsem si tam včera večer nějak neobezřetně vyzula a dala je málo stranou. Chci nadávat, osočovat, dát někomu vinu, ale nemůžu. To, že jsem teď málem hodila mrchu, je totiž bohužel jenom moje chyba.
Dorazím na zastávku, samozřejmě už trochu napruzená, a v mém zorném úhlu vidím další problém. Někdo s cigaretou si bez skrupulí zapálí kousek od proskleného výklenku. Chápu, že tohle evidentně bude typ „přivolávací cigarety“, která nejenom, že pekelně smrdí, ale navíc mi ani trochu na náladě nepřidává, že mám za peníze onoho kuřáka nikotinový požitek taky já.
Pak už jde vše ráz na ráz. V kanceláři mě vytočí, že aniž bych stihla vyřešit svoje věci, nakupí se mi v mailu od jediného člověka pět dalších proseb a já už zase cítím, jak mi vře krev v žilách. Chtěla bych křičet, dávat výpověď, nadávat, ale namísto toho udělám úplně jinou věc.
Co by za to jiní dali? Vše, ale i mnohem více
Dokráčím ke kuchyňské lince, vyndám svůj oblíbený hrnek a připravím si kávu s hromadou cukru. A u toho se zamýšlím nad tím, jak moc se nechám vytočit zbytečnostmi, které mi pokazí den. Uvědomím si, že jsou na světě lidé, kteří by dali všechno za to, aby mohli ráno zakopnout o boty, vyrazit po svých do práce (navzdory tomu, co všechno by je potkalo na zastávce) anebo se dokonce v práci nechat něčím naštvat. Protože by pro ně mělo hodnotu už jen to, že v té práci mohou být. A žít normální život.
Jedním z těch, kteří takovou možnost nemají, je kluk, který bydlí pár domů ode mě. Jmenuje se Radek, ale nikdy jsme mu neříkali jinak, než Ráďa. Známe se od dětství, jezdili jsme spolu na kole, navštěvovali dětský koutek v IKEA, hráli si spolu na obchod a dodnes mám v živé paměti dvě vzpomínky, kterých se asi nikdy nezbavím. První z nich byla, když se mě zastával před svou maminkou, když jsem jeho mladší ségře nechtěně šlápla na prst. Druhá byla, když mi utrhl květinku jako omluvu, že na mě byl naštvaný, když jsem během závodů na kolech nefandila jemu. Bylo nám maximálně šest let, ale už tehdy jsem chápala, že z Rádi roste hodný a milý člověk.
Navštěvovali jsme stejnou základku, dospívali prakticky vedle sebe, ale čím starší jsme byli, tím méně jsme se znali. Občasně jsem zahlédla na sociálních sítích některou z jeho fotek a byla dost překvapená. Nejen, že byl moc šikovný v roli fotografa, ale i před objektivem působil jako profesionál. Chození ven vystřídalo jen občasné pozdravení se na ulici, až nakonec zmizelo i to. Nebylo totiž koho zdravit. Ráďovi byla diagnostikována roztroušená skleróza. Jeho stav se postupně zhoršoval, momentálně se bohužel potýká s nadměrným třesem hlavy a rukou, kvůli čemuž se nezvládne ani sám najíst, napít nebo dojít na toaletu. Je odkázán na pomoc svých nejbližších, kteří o něj pečují a rozdali by se pro něj.
Bohužel má jeho rodina v souvislosti s Ráďovým nepříznivým zdravotním stavem mnoho nákladů, ať už se jedná o speciální stavební úpravy v domě, nebo vylepšený vůz, kterým by Ráďu mohli snáze přepravovat.
Jeho stav se sice malými krůčky trochu lepší, ale to nejdůležitější má Ráďa teprve před sebou. Jeho léčba je dlouhá a nákladná. Celková péče si bohužel také vyžaduje mnoho finančních prostředků.
Chápu, že ne každý má peněz nazbyt, zvláště v této šílené době, která nám všem každý den přináší nové výzvy a překážky. Zkuste si ale dát třeba týden na zamyšlení. Kolikrát se za sedm dní naštvete kvůli hlouposti, která vám na konci dne připadá malicherná? Jak často si (naprosto nesmyslně) necháte zvednout tlak blbostí, která si často ani nezaslouží vaší pozornost?
Klidnější já…
Můžete se se mnou zapojit do mé výzvy:
Sledujte sedm dní sami sebe a za každou situaci, kdy se zbytečně trápíte nad něčím, co nemá žádný dopad na vás a vaše blízké hoďte do kasičky třeba stovku, padesáti korunu… cokoliv, co je pro vás schůdné. Vezměte to jako odpustek sami pro sebe, abyste se příště uvědomili, že nemá smysl si dělat vrásky kvůli drobnostem. Na konci téhle výzvy můžete prasátko rozbít a jeho obsah poslat na transparentní účet Radkově rodině, která vám bude určitě za každou korunku vděčná.
Číslo účtu: 000000-4122750043/0800
Účet patří Ráďově mamince, je transparentní, což si můžete ověřit zde.
Možná také nemůžete do prasátka vhodit nic, protože bohužel nemáte co. To je také v pořádku. Budu ráda, pokud například alespoň tento článek pošlete svým známým. Důležité je, abychom si v podstatných chvílích uměli uvědomit, že některé problémy jsou velké pouze v naší hlavě. Ve skutečnosti jde jen o malé nepodstatné mouchy u našeho ucha…
„Spousta z nás vidí problémy ve věcech, kde žádné problémy nejsou a nikdy nebyly.“
You must be logged in to post a comment.