Ahoj, tady já.
Zase jsem docela dlouho mlčela, protože tak nějak nebylo o čem. Psát o tom, jak jste zavaleni prací nebo jdete na nákup, vyzvednout balíček nebo na procházku se psem, je snad ještě otravnější než psát o koroně samotné.
Rozšířit tenhle rozvrh je v téhle situaci docela husarský kousek, ale tento týden se mi to nechtěně povedlo. Proběhla jsem mrazivým ránem na polikliniku a posadila se do čekárny. Zatímco jsem čekala, až moje lékařka začne ordinovat, do ticha chodby, která spojuje jednotlivé ambulance, se začaly vkrádat rozhovory lidí, kteří seděli u ambulancí jiných specialistů. Vždycky jsem neskutečně vděčná za lékaře a sestřičky, které mám. Ať už je to kdekoliv. Vždy jsou milí, vstřícní a snaží se maximálně vyhovět. Začala jsem si toho vážit ještě více ve chvíli, kdy jsem slyšela, jak z vedlejší ambulance kardiologie vyšla odměřená sestřička, která započala monolog směrem k pánovi sedícímu na lavici:
„No, pane Novák, na základě toho vyšetření paní doktorka usoudila, že Vaše maminka už potřebuje stálý dohled kardiologa. Paní doktorka z kapacitních důvodů několik let nové pacienty nepřijímá, takže si to budete muset nějak vyřešit.“
„Ale vždyť chodí k vám.“
„Ano, ale ona tady chodí na kontroly. Není naší pacientkou.“
„Aha. A kde by tak bylo možné ji přihlásit?“
„Do Domu zdraví, tam je teď nová budova, je to na Dubině.“
„Aha. A kde to tam přesněji je?“
„Tam. Na Dubině.“
„… aha, dobře.“
„A to cévní vyšetření chcete tady, nebo si to ošetříte taky tam?“
„Asi tam. Nashle,“ rozloučil se pán, brblajíc si pod nosem něco o přístupu sestry, který překvapil i mě samotnou.
„Pojďte dovnitř,“ houkla na mě ode dveří sestra mé doktorky, se kterou jsem strávila následujících pár minut tím, že jsme vyřizovaly formality. Vzápětí jsem se vrátila zpátky do čekárny a čekala, až dorazí do ordinace lékařka. A drama vedle na kardiologii pokračovalo.
„Takže, paní Mráčková. Na základě těch výsledků paní doktorka chce, abyste si našla kardiologa, který vás bude pravidelně sledovat a hlídat. Paní doktorka z kapacitních důvodů již několik let další pacienty nepřijímá,“ opakovala sestra otráveným hlasem podobnou mantru jako pánovi předtím.
„Aha. Ale já myslela, že chodím tady,“ podivila se paní.
„Ne. Vy tady pouze docházíte na kontroly, ale docházet někde na kontroly a být pacientem jsou dvě rozdílné věci. Paní doktorka není jediná na světě, takže si musíte najít někoho jiného,“ pokračovala sestra tónem, jako kdyby ji daná pacientka byla zhruba stejně příjemná, jako hřeben v zadku.
„Dobře. Děkuji. Tak na shledanou,“ rozloučila se paní a smířeně odešla po schodech pryč.
„Taky, jo? Stejný případ, paní Dvorská. Paní doktorka chce, aby vás někdo hlídal, nějaký kardiolog, ke kterému budete pravidelně docházet,“ otočila se sestra na další pacientku.
„Ale vždyť já chodím už deset let k vám,“ pravila starší paní třesoucím se hlasem.
„Chodíte, ale jenom na kontroly. Nejste naše pacientka,“ upozornila ji ostře sestra.
„Ale… vždyť já přece nechci nikoho obtěžovat. Nechodím tady tak často,“ snažila se ještě paní vzdorovat. Zdálo se mi, že se každou chvíli rozbrečí. Měla jsem chuť vyskočit na nohy a jít tu starší paní obejmout.
Mnohokrát v dnešní době čteme o nevděčnosti lidí, o tom, jak si neváží lékařů, jejich péče a podobně. V tenhle moment mi ale došlo, že někdo, kdo má ve svém kožichu blechy podobné těm, které se ani neobtěžují projevit kousek empatie, se nemůže divit, že pacienti po podobných zážitcích nedokáží docenit práci lékařů a zdravotníků tak, jak by měli.
Chápu, že i doktoři mají denně spoustu problémových pacientů, kteří ubírají neskutečně moc energie, ale tím více bych čekala, že se budou chovat lidsky k těm, kteří se chovají slušně.
Doba, která je teď, není pro nikoho příjemná.
Zkuste si představit, že je vám sedmdesát let, svět se zbláznil, pořád posloucháte o číslech úmrtí, nakažených, o definicích rizikové skupiny (do které mimochodem kvůli věku a chronickým onemocněním způsobené stářím spadáte), nevidíte své blízké, nemáte ani možnost se se svými známými sejít u kávy v cukrárně a vidina zlepšení v nedohledu. Samota je vaším druhým jménem a doktorka, ke které docházíte několik let, během které jste si k ní vypěstovali důvěru, se vás zbaví formou sestřina citlivého sdělení, že daná lékařka není jediná na světě a máte jít jinam. Tam. Na Dubinu.
Poučení z tohoto článku?
- Když někoho potkáte, uvědomte si, že jste momentálně jedním z mála, koho ten člověk vidí. Máte šanci svým milým přístupem udělat jeho den hezčí. Nebo se chovat jako dobytek, vždyť negativních věcí je kolem už stejně dost.
- Výše uvedené se nevztahuje na lidi, kteří se vás od pohledu snaží vytočit, přejet vám cíleně nohu vozíkem při spěchání, či jinak ventilovat, že jejich den není OK už nějakou tu chvíli a vy v tom nehrajete žádnou roli.
- Ujistěte se, že doktor, ke kterému docházíte, je opravdu váš doktor a vy jeho pacientem. Dost možná vás totiž v opačném případě pošlou na Dubinu.
- Za život někdy musíme poslat některé lidi do háje. Není na škodu se naučit udělat to tak, aby se na tu cestu těšili.
