Když mi jaké dítěti někdo řekl, že letí na Mallorcu, představovala jsem si, že jej čeká výlet do ráje na zemi. Průzračně čisté moře, písčité pláže a teplo. Takové teplo, které na začátku května deštivá Ostrava rozhodně nezažívala. Vzhledem ke všem opatřením, které v Česku a ve světě platily, Mallorca byla v tu chvíli asi nejlepší volba. Pro Baleárské ostrovy jsme se rozhodli pár dní před odjezdem. Zhruba po týdnu od koupení letenek už jsme s kufrem a PCR testem v ruce nastupovali do vlaku do Vídně. Právě PCR test byl tou dobou spolu s vyplněním příjezdového formuláře vstupenkou na Mallorcu.
Když s námi letadlo dosedlo na letištní plochu v Palmě, měla jsem na rukou husí kůži. Cítit po vystoupení z letadla zase příjemný teplý vzduch a vůni moře bylo jak balzám na duši. Nemluvě o otevřených obchodech, které tou dobou u nás ještě zůstávaly zamřížované. Pak začala správná komedie.
„QR kód!“ křičel na nás v příletové hale nějaký pán ze skupiny zhruba pěti lidí. Ukázali jsme mu je zrovna i s PCR testem, načež on pokýval a pustil nás dále. Po pár metrech na nás stejnou frázi křičela další skupinka lidí. Takhle se to opakovalo asi každých dvacet metrů, ačkoliv nebylo kam sejít z cesty, ani zdrhnout.
„Dlouho nás nikdo neupozorňoval na QR,“ prohodila jsem pobaveně, když po nás asi minutu nikdo neřval.
„Tady máš,“ kývl přítel se smíchem k poslední skupince lidí, která stála vedle cedulky s informací, že si mají lidé připravit pas, PCR test a QR kód. Kontrola zabrala zhruba 20 sekund, které nám vzápětí chyběly pro to, abychom stihli bus. Ten bychom ale asi nestihli ani tak, protože automaty na jízdenky si žily svůj život. Jeden sice nefungoval, ale aspoň byl schopny přijmout bankovku, zatímco druhý nechtěl ani tu bankovku.
„Nevím. Možná můžeme kouknout, jestli tady není nějaká jiná možnost,“ povzdychla jsem si. Sotva jsme ušli pár metrů, slyšeli jsme, jak do automatu začal bušit nějaký bezdomovec, který se kolem zastávky poflakoval. „Rozumím tomu tak, že nejsme sami, kdo s tím má problém,“ okomentoval celou situaci přítel. Po chvíli bezradného hledání nějakého jiného automatu/místa s prodejem jízdenek jsme se rozhodli vrátit zpět a dát automatu druhou šanci. Tentokrát už si bankovku nevzal ani jeden.
„On to podělal,“ zhodnotil B. celou situaci a podíval se směrem k bezdomovci, který si spokojeně kráčel pryč.
„No, pokud se nic nezměnilo, myslím, že si můžete jízdenky koupit i u řidiče,“ ozval se za námi anděl s tváří mladé ženy, která také čekala na autobus do centra Palmy. No, neobjali byste ji za tuhle výbornou zprávu?
Apartmán, který jsme měli kousek od pláže, se mi moc líbil. Byl moderní, blízko mnoha restauracím a hlavně centru. Některé věci v něm byly navrženy přesně tak divně, že skvěle zapadaly do mého života. Třeba u kuchyňské linky šly zvedací dveře jedné poličky otevřít zhruba na čtvrtinu, takže bylo vždy překvapením, co nakonec vytáhnete. Prostorná koupelna měla bonus v podobě designových dřevěných dvířek ve zdi, za kterými byl kotel s ohřevem na vodu. Soudě podle toho, že se zpoza těchto dvířek ozývala v průběhu týdne angličtina, španělština, francouzština a italské písničky, myslím, že tyhle dvířka měl každý apartmán.
Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli docela pozdě, rozhodli jsme se zajít večer jenom pro nějaké jídlo take away, což se dlouho zdálo jako nereálné, protože skrz tamní opatření byla spousta restaurací v neděli touhle dobou zavřená. Další věc je, že otevřeno bylo vždy jen venkovní posezení. Nakonec jsme si z jedné restaurace odnesli taccos a v podivné večerce kousek od nás koupili víno, které po prvním doušku dostalo přívlastek „shitty“. V průběhu týdne jsme pak kupovali obden další vína, která jsme ale většinou samou únavou nebyli schopni dopít do konce, takže v pátek před odletem jsme z lednice, ve které nebylo nic, kromě pěti nedopitých lahví, vše vylívali.
Snídaně, které vás dostanou do ráje…
Pokud jde o jídlo, rozhodně bych doporučila pár míst, která nelze vynechat. První snídani jsme absolvovali v příjemné kavárně Claro, kde jsem jedla snad nejlepší bowl v životě. Nebo možná druhý nejlepší, první byl ten s dračím ovocem, v Mise En Place. A třetí nejlepší byl rozhodně v Santino.
Corona toho možná změnila hodně, ale moje orientační schopnosti rozhodně ne. Na druhou stranu, díky tomu jsme si jeden den neplánovaně prohlédli přístav a další večer po cestě domů objevovali taková zákoutí Palmy, o kterých asi ani místní nemají tušení.
Existuje pár míst, které si v Palmě nemůžete nechat ujít. Patří mezi ně:
Katedrála Panny Marie – kromě nádherných pláží je tohle patrně druhá nejčastější věc, kterou na internetu mezi fotkami z Palmy můžete vidět. Z nádvoří se navíc nabízí nádherný výhled, při kterém máte přístav, moře a promenádu jako na dlani.
Pokud si s takovým výhledem nevystačíte, můžete navštívit Bellver castle. Pro navštívení tohoto místa doporučuju alespoň trochu fyzickou zdatnost, případně láhev vody. Schody k tomuto místu se totiž chvílemi mohou zdát nekonečné. Výhled, který se vám ale vzápětí naskytne, za to rozhodně stojí. Tradičně je vstup myslím zpoplatněn, nicméně, ačkoliv to nechápu, pán u vchodu se nás jen zeptal odkud jsme a řekl, že můžete vstoupit bez placení.
Další zajímavost jsou například Arabské lázně, které jsme zamýšleli omrknout, ale během naší návštěvy Mallorcy byla tato památka bohužel uzavřena. Nevím, jestli to bylo zrovna probíhajícím ramadánem, nebo byl jiný důvod, nicméně si myslím, že vzhledem k historii tohoto ostrova se jedná o něco jako „must see“.
Mezi místa, které byste v Palmě rozhodně měli navštívit, patří i několik restaurací, které nám připravily tak úžasné jídlo, že jsem se z toho mohla zbláznit…
Mezi ty nejlepší patřila ROTANA. Jde sice o libanonskou restauraci, takže tamní dobroty nemůžeme úplně přičítat španělské kuchyni, nicméně grilovanou zeleninu, halloumi nebo kaftu bych mohla večeřet každý večer a nikdy bych se toho nedokázala přejíst.
Poslední večer jsem vyhecovala svého přítele k tomu, že tuhle dovolenou musíme uzavřít nějakým strašně prasáckým jídlem. Zatímco on si poslušně objednal hamburger s hranolkama, já po dlouhém prohlížení jídelního lístku nakonec usoudila, že si dám sushi bowl. Legrační ale byl už náš samotný příchod do restaurace.
20.01
„Dobrý den, mluvíte anglicky?“
Slečna z obsluhy: „Ach. Moje angličtina je hodně malá.“
„Nemáme rezervaci. Měli byste přesto volný stůl?“
Slečna z obsluhy: „A vaše jméno?“
„Nemáme rezervaci.“
Slečna z obsluhy: „Aha! Dobře! Tak tady. „
20.05
Já (anglicky): „Promiňte, myslíte, že bychom vás mohli požádat o jídelní lístek?“
Slečna z obsluhy (anglicky): „Ano! Hned ho přinesu!“
20.10
B.: „Proč to trvá tak dlouho?“
Já: „Možná ho hledá…“
20.11
Slečna z obsluhy (s vítajícím úsměvem): Hola, ¿qué te gustaría tener?
B:
Abych ale restauraci úplně nekřivdila, LIZARRAN je na frekventovaném náměstí a dá se pochopit, že ke konci dne už toho má obsluha docela dost. Řekla bych, že výborné taštičky s krevetami, které nám servírovali k pivu, ty úvodní peripetie docela vyvážily.
Testy, testy, testy…
Cestování v téhle době přináší i některé starosti, které jsme dříve neznali. Je to například všudypřítomná nutnost testu. Před snídaní jsme se proto předposlední den vypravili na soukromou kliniku Rogers, kde nám moc milý personál nemocnice vysvětlil vyplnění formuláře, udělal odběr a do pár desítek minut jsme měli výsledky na e-mailu. Nevýhodou bylo, že výsledek byl ve španělštině, a pouze na konci formuláře bylo anglicky vysvětleno znění výsledku. Nevím, jestli s tímto klasicky člověka pustí na palubu, ale u nás se to (možná naštěstí) tolik nezkoumalo.
Drama se naštěstí nekonalo, my se v pořádku vrátili do Vídně a pak domů, a já na nás byla pyšná, že jsme v době, kdy většina zemí byla turistům zavřena a odletět prakticky kamkoliv byl risk, zvládli celý trip bez komplikací. Když teda pominu, že jsem se hned v úvodu omylem pokoušela do odletové haly ve Vídni dostat na více než rok starou letenku do Lisabonu. Takže rada na závěr: mažte průběžně dokumenty ve svém mobilu.
You must be logged in to post a comment.