#9 Kypr: Pouštní cesta na test, zmatenost v dopravě a zpocené tkaničky

~ Ironická blondýna

Kypr pro mě nebyl úplně nový ostrov. Před pár lety jsem byla v Larnace a navzdory šoku, který jsem po příjezdu vstřebávala, ostrov ve středomoří mě uchvátil natolik, že když jsem potom viděla obrázky z Pafosu, naverbovala jsem přítele, že tohle je rozhodně místo, kam se musíme podívat. Vzhledem k tomu, že jeho rodná země je skoro „za rohem“, ale na Kypru nikdy nebyl, zajímaly mě jeho reakce a taky to, jestli najde nějaké podobnosti s jeho domovinou.

„Běhá tady na ulici dost koček,“ vzpomínala jsem, když jsme po letištní ploše procházeli k příletové hale, jejíž exteriér působil jako teráska nějaké moderní restaurace.

„Takže to je první podobnost. Aniž bychom vystrčili paty z letiště,“ přikývl pobaveně. Po kontrole pasů jsme vyšli na parkoviště, kde taxikáři div neprosili, aby se cestující nechali odvézt.

„Další podobnost,“ zhodnotil B. při pohledu na tyhle chlápky, zatímco po očku vyhlížel majitele apartmánu, který jsme si pronajali. Nabídl nám, že nás vyzvedne.

„Našel jsem vás!“ zajásal poté, co vedle nás divoce zabrzdil. Zmateně jsem se podívala na něj i na dívku vedle něj. On sedí vpravo, protože přišel o papíry? Nebo si cucnul skleničky vína, než pro nás vyrazil, že řídí ona? Trvalo mi asi tři sekundy, než mi došlo, že řídí on.

Vítejte v bývalé britské kolonii.

„Jsem sakra rád, že nás kolonizovali jen Francouzi,“ prohodil B., který byl z opačně situovaného volantu i prohozených jízdních pruhů stejně rozpačitý jako já. A asi nás bylo víc, vzhledem k tomu, že jsme v následujících dnech viděli na cestách mnoho kuriozit, včetně vozu, který jel se zapnutým pravým blinkrem, zatímco odbočoval vlevo.

Po dlouhém letu jsme se rozhodli vybalit věci a vyrazit někam na jídlo. Strašně moc mi po téhle dovolené utkvěla v paměti restaurace Viva Cyprus. Vraceli jsme se tam pravidelně a vždy odcházeli spokojeni, s plnými bříšky. Přítel si tam jeden večer objednal kuřecí gyros, který si den před odjezdem vyzkoušel také v jedné „fancy“ restauraci v přístavu a zhodnotil, že Viva to má prostě chutnější.

Navzdory příjemné terásce a personálu, který by se pro vás rozkrájel, nejde o restauraci, kam by si pravděpodobně vyrazila tamní smetánka na honosnou pětichodovou večeři. Ale z každého jídla, každého slova a každé konverzace s obsluhou bylo znát, že majitelé to, co dělají, dělají nejlépe, jak umí. A to byl důvod, proč jsme tuhle restauraci navštěvovali tak často.

Co se týče míst, kde se můžete najíst, pokaždé, když jsme procházeli uličkou s restauracemi, obsluha byla skoro stejná jako ti taxikáři na letišti. „Vezměte si lísteček s naší nabídkou! To nevadí, alespoň pro později!“ křičel za námi speciálně vždy jeden chlápek, kvůli kterému jsme později raději rovnou přecházeli na druhou stranu ulice, ačkoliv to pro nás znamenalo roztápět se deset minut na ostrém slunci, které místním i ve stínu zařídilo zhruba 30 °C. Ostatně, tuším, že tohle byl taky důvod, proč jsme hned první den po příletu skončili s barvou rajčat.

„Musíme koupit panthenol,“ sténala jsem po večeři při cestě z přístavu a obhlížela všechny sámošky, které prodávaly opalovací krémy. Pokaždé, když jsem někde viděla modrou lahvičku, zdálo se mi to jako fata morgána. „Tohle není ono,“ zhodnotila jsem vždy zklamaně pokaždé, když jsem si blíže přečetla co „krém po opalování“ obsahuje.
„Akorát vidím, že opalovací krém s ochranným faktorem 50 je všude vyprodaný. Chápu,“ zhodnotil B. při pohledu na poloprázdné regály. Ano. Tady asi všichni dobře vědí, s čím počítat.

Život v Pafosu: Bez řečtiny v pořádku, bez angličtiny nikoliv

Když jsem před lety byla v Larnace, málokdo se s námi dokázal pobavit anglicky. Pafos je pravý opak. Většinu personálu v restauracích, a snad i na letišti, tvoří Britové. Dokonce jsme v naši oblíbené snídaňové restauraci, kam jsme později přišli taky sledovat semifinále mezi Itálii a Španělskem, potkali moc milou slečnu z Česka. Po krátké konverzaci nám vysvětlila, že tady pracuje tři roky a faktem je, že prim na tomhle ostrově hraje angličtina a ruština. Bez řečtiny se v pohodě obejdete, což vzápětí stvrdila, když za ní dorazil nějaký místní a začal chrlit otázku v řečtině:

„Já nemluvím řecky,“ vysvětlila mu, a kluk, aniž by ho to překvapilo, spustil jinou řečí.

Všechny weby na kterých jsem hledala tipy ohledně Kypru, hlásaly jedno: ideální doba na návštěvu tohoto ostrova je před začátkem, nebo na konci léta. Přišlo mi to přehnané do doby, než jsme během dne potřebovali ujít více než padesát metrů – do sámošky, na pláž, na test, kamkoliv. Potily se nám i tkaničky od bot.

Docela mě pobavilo, že místní autopůjčovny pronajímaly auta už od nějakých 20 eur na den. A 20 éček příplatek za klimatizaci ve voze. Vzhledem k tomu, že „bez klimatizace“ je pro mě, jako pro Česku, v tamních teplotách synonymem slova „sebevražda“, místní ví asi úplně přesně, jak dělat businesss.

Promenáda, která ožívá s večerem.

Automobilová doprava žijící svým životem

Auta jsou vlastně obecně taková samostatná kapitola. Kromě toho, že se jezdí vlevo (což mi přivodilo docela tik ve chvíli, kdy jsme přiletěli do Vídně a druhý den procházeli městem), řidiči si tamní pravidla na cestách přebrali po svém. Jednou jsme například při čekání na jídlo byli svědky toho, jak to majitel nového Mercedesu narval do vozíku připojeného k dodávce, jež pouštěla lidi na přechodu.

„To bude dobré. Rána to byla slušná, ale něco si řeknou a pojedou dál,“ předvídal naprosto přesně můj přítel, zatímco si s ledovým klidem potáhl z cigarety. Sotva stačil vyfouknout, řidiči už sedali zpátky do aut a rozjížděli se pryč. Řidič nového Merglu smrskl předem auta na rovno a masku ke kapotě zarovnal do 90 stupňového úhlu, ale přesto, ač s hranatým předkem auta, odjížděl s blaženým úsměvem na tváři.

Vízum, tornádo, přehnané stáří i ohně

Moje cestovatelské „štěstí“ sice při cestě na Mallorcu mlčelo, ale asi pouze proto, aby si něco pošetřilo právě na Pafos. Stručně:

  • Před odletem NA KYPR jsme řešili vízum, které nakonec naštěstí ani pro jednoho z nás nebylo potřeba. Tuhle informaci bylo ovšem poměrně složité dogooglit i dovtípit, takže jsme si dali kolečko obvolávání ambasád.
  • Pár dní po zakoupení jízdenky na vlak se však přes trať prohnalo tornádo a tak jsme do poslední chvíle trnuli, jestli vlak dorazí s nějakým snesitelným zpožděním.
  • Další otázkou bylo PCR – zelené země, mezi které patřila i Česká republika, je pro vstup na Kypr nepotřebují. Jenže vzhledem k tomu, že očekávám vždy jen to nejhorší (tedy stejnou situaci, jako den předtím udělalo Chorvatsko a ze dne na den zavedlo testy), rozhodli jsme se je raději podstoupit. Když odečtu, že na odběrném místě tvořil personál problémy tam, kde nebyly, a na druhém naopak příteli do certifikátu napsali rok narození tak, že by mu momentálně mělo být něco kolem 221 let a pár měsíců, obešlo se to prakticky bez problémů.

Večer před odletem na Kypr, když jsme ulehali do postele, na nás vyskočily zprávy o rozsáhlých požárech na ostrově, a to už jsme šli spát s naprostým klidem.

Z opačné stránky, před odletem zpět do Rakouska jsme potřebovali antigenní test, který jsme se rozhodli podstoupit v Kings Avenue Mall. Měli jsme sice několik dní snahu pochopit zdejší fungování veřejné dopravy, ale nakonec jsme to vzdali a den před odletem se prostě vydali do asi 30 minut vzdáleného obchodu pěšky. Obecně bych svůj dojem shrnula jako, že v tom 33 stupňovém vedru jdu naproti své smrti, když najednou, uprostřed pouště vidím obchoďák. Testování bylo, k mému údivu, i pro turisty zdarma. Ale to možná bylo vykoupeno nepříjemným přístupem některých zaměstnanců. Ačkoliv chápu, že špárat se celé dny někomu v nose není úplně dream job, který by člověka mohl naplňovat.

Obchodní triky na Kypru: Když se snaha v pomoc zvrtne v přítěž

Legrační bylo, že jsme se po testu rozhodli ještě zajít podívat do obchodů uvnitř, načež nás tam odchytla jedna paní s tím, že má perfektní vychytávku na bílé boty (všimla si, že je oba máme), která usnadní jejich čištění. B. zpozorněl, protože pokud je na něco citlivý, rozhodně to jsou boty, především pak ty bílé, a jejich čistý vzhled. Chvíli mi tam tenisky pucovala nějakou vodičkou, o které jsem předem věděla, že ji nechci a nakonec se vymluvila na to, že se mi cokoliv nad 100 ml nevleze do příručního zavazadla. „Ale opravdu paráda, zkusím se po tom třeba podívat v Česku“ pokyvovala jsem ze slušnosti, když mi přejela proužek látkových bot, které za celý týden dostaly trochu zabrat. Nebylo to sice nic šíleného, ale lázeň v pračce by určitě snesly.

Po pár hodinách, kdy jsme seděli kousek od hradu a sledovali západ slunce, jsem se na svoje boty podívala znovu.
„Podle mě to moc lepší není. Je to spíše horší. To, co nanesla, tam nechalo stopy a nejde to dolů,“ zhodnotila jsem.
„Upřímně, ani nevíš, jak moc jsem byl rád, že si na tu předváděčku vybrala tebe,“ přiznal s úlevou, když se podíval na moje plátěné balerínky.

Děkuji.

Čas udělat pá pá

Když nám do rukou dali pouze proužek papíru s nějakým číslem, jménem, datumem a zaškrtnutou kolonkou NEGATIVNÍ, čekala jsem na letišti další problémy. Ty se k mému údivu nekonaly a my druhý den bez komplikací nastoupili do letadla a vydali se zpátky do Vídně. Sotva jsme ale usedli na svá místa, pociťovala jsem stesk. Věděla jsem, že mi tohle všechno bude chybět.

To příšerné vedro, při kterém za sebou necháváte na chodníku mokré stopy. Řecká (nebo možná britská) vřelost. Večerní procházky při západu slunce. Kyperská vína. Zmatenost pokaždé, když se postavíme před přechod. Všudypřítomné kočičky. Nakonec i ten dotěrný chlápek, který na nás věčně křičel a zval na menu, ačkoliv dobře věděl, že nepřijdeme. A všechen tenhle smutek byl umocněn pohledem do okénka, ve kterém jsem viděla přístav, do kterého se odrážel západ slunce. Přesně takový, jaký jsme ho každý den zažívali my a s pohledem na růžové nebe, po kterém se proháněla letadla, si říkali, že tohle je čas, kdy budeme odlétat.

Kecám. Žádný výhled z okénka jsem neměla, protože jeho plnou šířku i výšku zabral pasažér vedle mě, který celou svou hlavu včetně metrových vousů narval přesně na plastovou výplň. Ale z toho mála, co jsem z okolních okének viděla, přesně takhle to bylo.

Přestože tahle dovolená byla víceméně o ležení na pláži, popíjení drinků, dopřávání si jídla a panthenolu, pár tipů na věci, které by vám v Pafosu neměly ujít, přece jenom mám.

Pro ty, kteří milují gastronomii rozhodně doporučuju nevynechat tyto body:

TEA FOR TWO: Brunche s výhledem na moře

Kromě toho Pafos nabízí také kulturní památky a další místa, které vás mohou zaujmout, nebo aspoň budete mít po jejich návštěvě co přidat na instagram:

Závěrem bych asi dodala jen to, že pokaždé, když jsme ráno přicházeli na pláž, starší pán, který nám chystal lehátka, nás vždy vítal slovy: Welcome my friends, another day in paradise, hm?! 

A lepší synonymum bych pro Pafos hledala opravdu jen těžko.

Published by Ironická blondýna