Tohle byla jedna z nejčastějších otázek, které mi lidé pokládali. Spousta z nich žila v domnění, že i teď jsou v Palermu ulice plné chlápků v perfektně padnoucím obklepu, klobouku, černých brýlích a s doutníkem v puse. Jenže takhle dnes mafie nevypadá. Ale chci se nejdřív vrátit na úplný začátek…
Vystoupili jsme z letadla kolem sedmé večer, naskočili na vlak a za 40 minut byli v centru Palerma. Říkám sice vlak, ale měla jsem dojem, že většina trasy byla spíše v podzemí. Cestou jsem se nemohla nabažit občasných pohledů na okolní hory (a dost mě překvapilo, že v některých z nich byly malé mříže). Jedna ze zastávek je mimochodem v mnou tolik zmiňované Capaci. Měli jsme velkou kliku, protože náš pokoj byl kousek od hlavního nádraží.
Po tragikomické situaci s ubytováním v Řecku, tenhle pokoj byl naprosto boží. Stejně jako majitel, který se o nás ochotně celou dobu staral. V pokoji nám nechal bedýnku s věcmi na snídani, půjčil nám slunečník (který mimochodem v tomhle příběhu hraje dost důležitou roli) a kdykoliv měl zrovna cestu kolem, zajímal se, jestli je vše v pořádku a nic nepotřebujme.
Via Maqueda
Kousek od našeho ubytování byla také proslulá ulička Via Maqueda. Najdete tady plno barů a restaurací všech cenových kategorií (pizzu si tady můžete koupit za fakt směšné peníze, o aperolu ani nemluvě). Večer tohle místo pulzuje pod náporem turistů i místních, kteří tady přichází už od doby, kdy je čas na aperitivo, a zůstávají až do nočních hodin. Hodí se říct, že většina restaurací si účtuje poplatek (který se různě liší) za prostření stolu. Takové předem jasné dýško.
Dojem z tohoto místa mi kazilo jen nemalé množství žebráků, kteří kolem sebe záměrně měli zvířata a snažili se vydělávat na lítosti kolemjdoucích. Jeden z extrémů byl muž, který měl na jednom provázku spojeného psa i kočku a zatímco tímhle způsobem chtěl přes emoce vybojovat nějaký ten cent, neskrývaně si čekání na prachy krátil chlastáním. Jednou tady dokonce psa zapomněl a nechal ho ležet na chodníku.
Zvláštní pocit jsem ale měla také z bangladéšských prodejců. Čím více se blíží večer, tím více jich v této ulici rozkládá své stránky, případně alespoň plachty, na kterých nabízí nejrůznější věci. Naprosto bez posměšného tónu musím přiznat, že ve chvíli, kdy jsem viděla co všechno kolikrát drobouncí prodejci táhnou na těžkém vozíku, bylo mi jich líto. Asi nikdo z nás si nepředstavuje svou budoucnost jako prodejce morbidních hraček v podobě tančících aut a podobně.
Proslulá pláž: Mondello
Přesto, že Palermo je obklopeno mořem, pláž byste v centru města našli jen těžko. První den jsme si pokoušeli dát snídani s výhledem na moře na Foro Italico, ale kromě toho, že nám málem odletěl balíček s čerstvým nákupem z pekárny (a sotva jsme dopili lahodné capuccino, spustila se průtrž mračen) jsme si tady pobyt moc neužili.
Hlavní pláží pro tohle městečko je Mondello. Ostatně, i tady se v minulosti vraždilo. O život kousek odtud přišel poslanec Salvatore Lima, kterého na příkaz Riiny zabili přímo před vlastním domem. Dnes tudy proudí davy lidi, aby si užily sluníčko a relax na pláži.
Mondello bylo od našeho ubytování asi 40 minut MHD. Každopádně, přítel během prvního dne zhodnotil, že ten zapůjčený slunečník brát nebudeme. Jednak by to vypadalo v autobuse divně a jednak si přece můžeme pronajmout lehátko. Když jsme v trafice kupovali jízdenku, moc milá černoška, která si zrovna povídala s prodavačem, na nás od pohledu vychrlila:
„Jedete na pláž do Mondella?“ sotva jsme kývli, zkušeně nám začala udělovat rady, kterými jsme měli minimalizovat šance místním kapsářům. „Tašku si dejte v autobuse takhle! Rovnou před sebe! Jinak budete litovat, že jste do Itálie vůbec kdy přijeli,“ chrlila na nás černé scénáře, zatímco já začala přemítat o tom, jestli se mi na tu pláž ještě vůbec chce. Vysvětlila nám, kterým směrem máme naskočit na bus, kde se mnohé začalo vysvětlovat. Každý druhý s sebou táhl deštník a do řeči se tam s námi dala jedna starší paní. Anglicky rozuměla jen trošku, já italsky vůbec, ale moc hezky jsme si popovídaly, přičemž část mi musel přeložit přítel, který v italštině napůl vyrůstal. Rozuměla jsem vlastně jen výkřik „Silenza, ragazzi, basta!“ kterým se paní naštvaně snažila uklidnit dobře se bavící mládež v zadní části busu, a pak taky „Prossima fermata“, kdy se nám snažila říct, že vystupujeme hned jednu zastávku poté, co autobus opustí ona. S tím, kdy máme vystoupit, se nám snažila pomoct půlka autobusu, načež jeden černoch ode dveří zahučel, že on jede na Mondello taky, takže nám řekne. Sotva to dořekl, sicilská babička mi začala naznačovat, že si máme dávat pozor na tašky. Jak asi chápete, při přestupu na dalšímu autobus autobus, oproti kterému byl i v plechovce sardinek nevyužitý prostor, jsme se radši zařídili sami.
Když jsme dorazili na pláž, čekalo nás velké zklamání. Kromě toho, že jste tam horko těžko hledali metr místa, lehátka byla všechna ohraničená zvláštními turnikety. Ta nejlevnější byla navíc vyprodaná a v případech těch volných si za jedno lehátko účtovali tolik, co my si v cashi přivezli na Sicílii na celý týden. A tím jsme rozhodně neskončili. Když už jsme se rozhodli, že vezmeme za vděk jedním z volných míst na písku, přišli jsme na to, že zatímco já zapomněla ručník, přítel rovnou plavky. Výlet za všechny prachy.
Naštěstí všechno mělo happy end a B. v nedalekém obchodě koupil nejen ručník, ale taky plavky, které byly tak plastové, že je před odchodem z pláže ani nemusel sušit. Pomíjím fakt, že večer jsme se na pokoj vrátili tak červení, že druhého dne v lékárně nemusela obsluha ani čekat, až upřesním pro co jsem přišla, ale rovnou mohla natipovat krabičku panthenolu.
B. se nenechal dvakrát prosit a druhý den nad rámec plavek přibalil i onen slunečník. Myslela jsem si, že jsme na tom byli špatně, ale když jsem viděla při příchodu na pláž jednoho turistu, který ležel na dece celý bílý (ne, protože by mu bylo blbě z těch cen, za které tady někteří pronajímali lehátka, ale protože na sebe načabral minimálně půlku lahvičky opalovacího krému), bylo mi jasné, že slunečník včera na pokoji nechal taky, a dnes se snaží mírnit škody tímhle tragikomickým způsobem.
Tak viděla jsi nějakého mafiána?
K otázce, kterou jsem tenhle článek načala, bych ráda řekla, že je potřeba si uvědomit jednu věc. Dnes už pro mafii nehraje prim prostituce nebo drogy, ačkoliv si myslím, že dělat do těchto řemesel se tady rozhodně nevyplácí. Tím víc jsem byla překvapená, když nás na ulici v noci, kdy Palermo postoupilo do série B, zastavil mladý kluk na mopedu s nabídkou trávy, která je „Numero uno!“ ve městě.
Dnes je daleko větší pravděpodobnost, že mafiána potkáte na úřadě na chodbě, než na ulici, jak si jde pro výplané. Státní zakázky, peníze z evropských fondů a podobné věci, jsou místa, která dokáží dnešnímu podsvětí nabídnout mnohem víc. Ale drsné praktiky rozhodně nevymřely. Ještě v roce 2017 došlo k vraždě přímo v centru města, kde se na kole projížděl jeden z bossů klanu Cosa Nostra. Na skútru se k němu přiblížili dva muži, kteří ho popravili ránou do zátylku. Tehdy se dokonce hovořilo o tom, že vzhledem k blížícímu se konci trestu mnoha lidí, kteří se díky soudcům Falconemu, Borsollinovi a dalším, dostali do vězení, tohle vyřizování účtů rozhodně neskončilo.
Každopádně, vzhledem k minulosti města, překvapilo mě vidět na ulici plakáty Forza mafia, což je ale evidentně použito v souvislosti s blížícími se volbami. Pokud vaše duše prahne po stopě podsvětí, doporučila bych návštěvu budovy soudu, kde je na památníku seznam lidí, kteří padli při boji s mafií. A praví se, že pokud pokud budete v uzounkých uličkách velice pozorní, dokonce na fasádách domů najdete ještě stopy z vystřelených kulek. A milovníci filmu Godfather samozřejmě nemohou vynechat návštěvu Teatro Massimo.
Takže odpověď na otázku výše zní: Nepotkala, a ani na malý moment jsem neměla dojem, že si Palermo stále drží svou pověst.
Fontána Pretoria
Tahle neskutečná nádhera, jejíž romantické snímky plní internet, původně ani neměla v Palermu být. Záměr byl, aby tato skvostná fontána zdobila místo ve Florencii, ale to nakonec nevyšlo a majitel díla se pořádně zadlužil. 
Z toho důvodu se Palermo rozhodlo od něj fontánu koupit. Jenže celý tenhle nákup trval strašně dlouho, majitel ji poslal v 644 kusech a to ještě některé chyběly. Dokola se tak konečná cena navyšovala kvůli úpravám a opravám, což nakonec vedlo k tomu, že místo, na kterém je Pretoria umístěna, si od místních vysloužilo (dnes již oficiální) název Náměstí hanby. Jako symbol korupce.
Stojí to za to?
Hodně dlouho mě Palermo od návštěvy odrazovalo. Kvůli předsudkům, kvůli tomu, jak moc jsem byla zklamaná ze všemi tolik opěvovaného Říma, kde mě nebavila předraženost a bordel. Čekala jsem, že Sicílie na tom bude ještě hůř. Teď je mi naopak líto, že jsem největší sicilské město nenavštívila mnohem dříve. Je to nádherné místo plné srdečných lidí. Mohou vás vidět poprvé a naposledy v životě a vychrlí na vás všechny rady a tipy, jen aby se ujistili, že z jejich domoviny uvidíte opravdu vše, co za to stojí, a pobyt si užijete.
Kromě toho, málokdy v ulicích uvidíte, že by někdo cosi prohlašoval za italské. Vždy je vše sicilské.
Skvělé počasí, všudypřítomné úsměvy lidí a skvostné jídlo za dostupné peníze jsou pak dalšími důvody, proč se rozhodně plánuju na tohle místo jednou vrátit…
You must be logged in to post a comment.