Možná jste teď taky v situaci, kdy jste ztratili svého parťáka a máte v srdci prázdno. Dost přesně vím, jak se cítíte. Následující řádky jsem sepsala nejen protože mi odjakživa pomohlo se vždy ze svých pocitů vypsat, ale také aby lidé, kteří prochází podobným smutkem, věděli, že v tom rozhodně nejsou sami a je naprosto v pořádku, že tuhle ztrátu vnímají jako zdrcující. A také bych se chtěla podělit o to, co mou bolest dokázalo tlumit.
Byl tady se mnou od mých devíti let. Tehdy ho jako malé štěně někdo vyhodil do kontejneru na odpadky a doufal, že tím jeho starosti o malé psí mimino končí. Díky bohu ho lidé včas našli a protože viděli, jak statečně se pere o svůj život, pojmenovali ho Mondo. V Italštině to znamená svět. A jeho jméno nikdy nemohlo být výstižnější.
Shodou několika okolností se klikatou cestou dostal malý kříženec jezevčíka a pražského krysaříka až k nám domů, kde přes 12 let tvořil nerozlučnou dvojici s labradorem.
Ten před několika lety odešel do psího nebe a my se tak rozhodli prázdné místo navzdory bolesti nabídnout jinému pejskovi, který potřeboval domov. Kvůli vážné nemoci a lhostejnosti tehdejšího veterináře jsme se z jeho přítomnosti bohužel dlouho neradovali a poté, co náš smutek odezněl, jsme se rozhodli adoptovat dalšího pejska. Mondo byl v obou případech neskutečný. Navzdory tomu, že mu bylo přes 13 let, oba pejsky přijal jako kdyby s nimi od mimina vyrůstal. Hrál si s nimi, staral se o ně, a oni se na oplátku starali o něj. Omládl vedle nich, ale časem se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Mnohokrát ale za námi běželi mlaďoši (k druhému adoptovanému miminu časem přibyl ještě jeden) volat o pomoc, když Mondovi bylo zle. A třetí zářijovou sobotu už mu bohužel bylo tak moc zle, že mu nikdo nedokázal pomoct. Ani veterinář, ani my. I když bychom za něj dýchali. Protože on dýchal skoro 16 let za nás.
Když jsem mu naposledy šeptala do ouška věci, které jsem mu chtěla říct, než odejde do psího nebe i on, začala jsem brečet. Nedokázala jsem si představit, že už tady se mnou nebude. Že už s námi nikdy nepojede na žádný výlet. Že už mě u rodičů nikdy nepřivítá a nebude hulákat po žerykovsku, až mě uvidí ve dveřích. Už nikdy ho nechytnu za pacinku, nikdy ho nevezmu na procházku v psím kočáře, který jsme mu koupili kvůli problémům se srdcem a kvůli kterému mě vždy zastavovali milí důchodci s úsměvem, že v dětství podobně vozili štěňata. Prostě se tímhle celé naše přátelství uzavírá.
Naši pro mě byli hrdinové, protože s ním byli až do samého konce. Já se v čekárně málem zhroutila a můj přítel byl pro mě v tu chvíli velkou oporou, když mě objímal, utíral mi slzy a snažil se mě citlivě rozveselit, jak nejvíc to šlo. Neskutečně mi pomohl. Když už jsem si myslela, že jsem se ztrátou M. začala smiřovat, vrátil se smutek. Připomínalo mi ho všechno. Kdykoliv jsem byla šťastná, uvědomila jsem si, že s ním už tuhle radost nikdy nebudu moct sdílet. Kdykoliv bylo venku sluníčko, vybavila jsem si, jak jsme ho brali na podzimní procházky.
A přesně v tuhle chvíli tady byli naši, kteří toho malého pejska, který se stal za dlouhých 16 našim nejlepším přítelem, milovali stejně jako já. Společně jsme na něj vzpomínali, posílali si jeho starší i novější fotky, povídali si o něm, vzpomínali na legrační chvíle, které jsme s ním zažili, a moc mi to pomohlo.
Začala jsem o něm uvažovat jinak. Začala jsem přemýšlet nad tím, že odešel jen fyzicky. Že jeho duše je tady s námi pořád. Že i když je jeho pelíšek v kuchyni prázdný, on v něm pořád je. Sleduje nás, je s námi a dohlíží na nás. Kousek od jeho místečka jsme pověsili naši oblíbenou fotku, a tak nad náma zase drží dozor, jako to dělal více než polovinu mého života.
Tímhle článkem chci říct, že pokud si zrovna procházíte těžkým obdobím kvůli ztrátě vašeho čtyřnohého kamaráda, je to úplně v pořádku. Můžete plakat, můžete se ponořit do smutku, může vám za ním být smutno, můžete na něj vzpomínat a být stejně zlomení, jako kdyby vás opustil dvounohý člen rodiny. Protože takhle to přece je, když nás opustí někdo, koho jsme měli rádi. Takhle přece reagujeme. A je úplně jedno, že nejde o člověka, ale o zvíře. Mnohdy je pes věrnější kamarád, než ten lidský.
Zní to jako strašné klišé, ale myslím, že největším lékem na bolest je čas. Zároveň si myslím, že v mém případě bolest časem jen trochu otupí. Chci ale všechen ten smutek obrátit ve vděk. Vděk za to, že jsem dlouhou dobu mohla mít tak skvělého kamaráda, který sice celou dobu neřekl ani slovo, ale získal si moje srdce. Je mi líto, že člověk, který se jej na začátku jeho života zbavil, nikdy nebude vědět o jaký poklad přišel.
Závěrem chci jen podotknout, že každý z nás má na tomhle světě jen určitý čas. Ten náš taky jednou vyprší. A já věřím, a chci věřit, že potom se s nimi zase jednou sejdeme. Do té doby pracujme s tím, co je teď. A snažme se ten čas společně využít co nejlépe. Chodit na procházky, omezit chvíle, kdy na nás náš chlupáč musí čekat doma. Protože v jeho očích jsme my to jediné, co oni ve svém životě mají. A někteří majitelé si to bohužel uvědomí až ve chvíli, kdy jim v ruce zbyde jen prázdné vodítko…
