Ironický rok 2022: Bydlení v kobce a dálnice v domě

Jako dítě jsem zbožňovala silvestrovské pořady se scénkami, ale s velkým politováním jsem zjistila, že tyto show jsou již několik let nahrazeny Michalem Davidem, který každý rok na Silvestra slaví padesátku.

A protože můj život vždycky přinášel řadu podivných situací, nad kterými ostatní jen vrtěli hlavou, rozhodla jsem se letos o scénky postarat já. A sepsala vám pár nejbizárnějších situací, které se mi tento rok přihodily. Čti a breč.

Březen 2022, Athény

Unavená táhnu svůj kufr vnitroblokem a následuju přítele, který si čte v mailu instrukce z ubytování. Nakonec otevře malou budovu, která dříve snad musela sloužit jako kočárkárna, se svými dvěma metry se lehce skloní, aby se aspoň vešel do dveří a jakoby mimochodem mlčky zaparkuje své zavazadlo v temné místnosti, která je neskutečně chladná, spojená s kuchyní a sotva rozsvítíte světlo v koupelně, začne dovnitř proudit ledový vzduch zevnitř.

„Tohle je celá tvoje reakce? Vůbec tě nerozhodilo, že další tři dny budeme bydlet v kobce?“ nechápala jsem, zatímco se mi téměř chtělo brečet nad tím, jak rozdílně všechno vypadalo na fotkách.
„Ne. A je to naposledy, co jsem tě nechal dělat cenové stropy na ubytování,“ odpověděl s ledovým klidem.

O den později…

Dovolenou nám tehdy poměrně poznamenalo zjištění, že zatímco naše očkování bylo ještě stále platné pro vstup do země, na posezení v restauraci či navštívení obchodů už bylo „propadlé“, a tak nám nezbývalo nic jiného, než si dojít na test na jednu z klinik. Stejně jako ostatní, ani tato neměla on-line rezervace.

„Dobrý den. Promiňte, mohli bychom se u vás objednat na test?“
„Můžete,“ odsekla nám brunetka na recepci před ordinací. „Musíte nám zavolat,“ doplnila.
„Nemůžeme tu rezervaci udělat osobně, když jsme tady?“ nechápali jsme.
„Ne, musíte nám zavolat. Tady je číslo,“ hodila před nás číslo na telefon, který ji ležel u pravé ruky. Bylo pro mě tehdy dost těžké smíchy nespadnout ze schodů cestou před budovu, odkud jsme ji volali, aby nám rezervovala termín.

Červen 2022, Palermo

Když nám majitel ubytování nabízel slunečník se slovy, že se nám na pláži Mondello bude hodit, měla jsem smíšené pocity. Cesta měla trvat hodinu a připadalo mi zvláštní se ještě tahat sockou s více metrovým deštníkem.

„Bereme ten deštník?“ zeptala jsem se přítele, který váhavě zavrtěl hlavou. Cítila jsem se lépe, evidentně můj názor sdílí. Že šlo o chybu úsudku obou z nás jsem pochopila, když jsme nasedli do autobusu oproti kterému je v japonském metru místa, že by se dalo tancovat. A každý z těch, který s námi tvořil pojizdnou konzervu sardinek, si táhl svůj slunečník. Nebylo divu. Placená lehátka se slunečníkem byla buďto do posledního rezervovaná anebo stála tolik, co jsme si v hotovosti přivezli na celý pobyt.

Tím naše zoufalství nekončilo. Když jsme se rozhodli, že vezmeme za vděk místem na zemi, při hrábnutí do tašky mě málem trefil šlak, zatímco jsem pozorovala, že výraz přítele, který něco doloval v batohu, je taky velice překvapený.

„Já jsem si zapomněla ručník,“ pronesla jsem po hodině trápení se v přeplněném autobusu a chaosu, kde a kdy vlastně vystoupit a kam jít.

„Já zapomněl plavky,“ přihodil přítel další polínko do ohně.

Naštěstí všechno dobře dopadlo a přítel v nedalekém obchodě koupil nejen ručník, ale taky plavky, které byly tak plastové, že je před odchodem z pláže ani nemusel sušit. Večer jsme do postele ulehali tak červení, že druhého dne v lékárně nemusela obsluha ani čekat, až upřesním pro co jsem přišla, ale rovnou mohla natipovat krabičku panthenolu.

Červenec 2022, Libanon

„Pamatuješ si, jak jsem ti včera říkal, že kdybychom jeli dál, tak tam staví dálnici?“ zeptal se mě přítel, zatímco jsme jeli domů z Bejrútu.

„No,“ kývla jsem.

„Oni ji staví už 15 let,“ pronesl pobaveně. Ve světle všech jiných okolností, kdy se tady například díry v cestě řešily tím, že se do nich hodil květináč se vzrostlým stromem, aby do toho kráteru nikdo nenajel, mi tohle přišlo vlastně v pohodě.

„Tohle se v Česku děje taky,“ mávla jsem lhostejně rukou.

„Když se ta stavba začala rozjíždět, přišli na to, že v místech, kdy má dálnice vést, stojí domy. A tak vláda přišla s řešením, že koupí od lidí…“

„No, to je v Česku normální. Koupí se ty domy, srovnají se se zemí,“ chtěla jsem doklepnout myšlenku.

„Ne. Vláda chtěla koupit jen ty pokoje, kterými měla dálnice procházet. Představ si, že sedíš v kuchyni a ve vedlejším pokoji máš dálnici,“ vrtěl hlavou přítel.

A teď…

Všechny tyhle situace pojila jedna věc. Pokaždé končily smíchem. A moc doufám, že pokud vám letošek přinesl nějaké starstiplné situace, teď už na ně vzpomínáte s úsměvem.

Za pár hodin nás čeká nový rok. Nazývat to novým začátkem je podle mě hloupost, a čekat na 1. ledna, jako na příležitost dělat něco jinak, je to samé, jako nechávat si dietu na pondělí. Pokud něco vážně chci, měla by se s tím pojit touha začít hned.

Všem, kteří článek dočetli až sem, přeji, aby (nejen) následujících 365 příležitostí dělat věci jinak, pustit se do něčeho, na co dosud nenašli dost odvahy, využili na maximum. Ať už je vaším plánem více cestovat, našetřit si na nové auto, založit rodinu nebo prostě jen být šťastný, držím vám palce ♥

Pac a pusu. Ironická.