Proč (ne)letět před Vánoci kamkoliv. Třeba do Itálie…

Odlet do tepla jsme plánovali už od října, ale pokaždé se našel důvod neletět. Celé jsme to vlastně odkládali tak dlouho, až jsem nakonec měla pocit, že by bylo vlastně lepší neletět vůbec. Ale koho by nelákalo z mrazu vypadnout pryč. Koupili jsme letenky do Bari, zarezervovali nádherné ubytování v tomto jihoitalském městě, a já se začala obávat. Nevím sice přesně čeho, navíc jsme už na cestách čelili kdejakým problémům, takže teoreticky můj strach byl vlastně dost mimo…

„Já nějaké problémy čekám úplně vždycky,“ mávl rukou pobaveně přítel. No, tou dobou ještě netušil, že tentokrát se chystá parádní drama…

Začátek konce. Evidentního…

Když jsme se 16. prosince probudili do bílé tmy, bylo jasné, že tenhle den bude výživný. Naopak to, jestli večer skutečně ulehneme do peřin v Bari, nebylo jasné ani trochu. Poprvé v životě jsme odlétali z letiště v Mošnově a ačkoliv se tahle volba zdála naprosto skvělá (vždyť je to přece nejbližší letiště!), už jen snaha odjet na nádraží, odkud nám do Mošnova jel vlak, se ukázala jako marná, protože veřejná doprava kolabovala a autobusy, které měly na naší lince jezdit, zůstaly trčet pod jedním z blízkých kopců.

Zoufale jsem po půl hodině čekání navrhla, že zkusíme tramvaj, ke které jsme to běžnou chůzí měli pět minut. Tentokrát jsme se brodili po kolena ve sněhu, protože chodníky ještě nebyly odklizené, a zatímco přítel svůj kufr důstojně nesl, já ten svůj za sebou táhla jako sáně. Zklamala nás samozřejmě i tramvaj a tak nás nakonec zachránila kamarádka, která jízdu ve sněhu ovládá bravurně a troufla si vyjet i v takhle příšerném počasí.

Na letišti nás bylo asi sedm, když k tomu připočtu i pracovníky letiště, jednu Italku, Američanku a jejich štěně, pro které si přiletěly až z New Yorku. Do Příbora. Překvapila jsem sama sebe, když jsem byla s rodilou mluvčí schopna tři hodiny konverzovat a dělat vtípky. Bylo mi jasné, že před třemi lety by místo této plynulé konverzace byl spíše nějaký paskvil ovlivněný strachem neudělat nějakou gramatickou chybu.

Vždycky může být hůř

Zpožděný let z Ostravy do Varšavy skončil skoro dřív než začal. Sotva jsme se totiž stihli zakousnout do malého šátečku, který nám letušky naservírovaly, začalo letadlo pomalu klesat směrem na ranvej letiště FREDERIKA CHOPINA. Tohle si pamatujme.

Slušně jsme nejdřív nechali vystoupit ostatní a pak zavítali do útrob příletové haly, k obrazovce s odlety. Zatímco přítel očima těkal po okolí s cílem koupit si pití, já si všimla, že něco nehraje… Za hodinu a půl tady žádný let do Bari nebyl.

„Kontrolovala jsi, jestli je to ze stejného letiště?“ uhodil B. hřebíček na hlavičku. Bleskově jsem si otevřela mapy a zjistila, že letiště, ze kterého máme za hodinu a půl odlétat je přesně HODINU A PŮL od místa, kde jsme teď. A jmenuje se letiště MODLIN.

Vážně mě tohle nenapadlo?

Skvostná situace.

Počet lidí, kteří mluví anglicky (včetně policistů): 0.
Počet lidí, kteří vědí, kde je parkoviště, ze kterého odjíždí Flixbus (na druhé letiště): 0.
Počet kilometrů, které nás dělí od správného letiště: přes 60.
Počet procent baterky, které mi sežrala domluva s řidičem Boltu (což mi ohromně zvedlo náladu, vzhledem k tomu, že POKUD bychom tento let stihli, měla bych se prokazovat letenkou z mobilu): 80.

Ukrajinský řidič nicméně předváděl za volantem výkon, za který by se nemusel stydět ani Vin Diesel v Rrychle a zběsile. Ulice páteční Varšavy byly narvané k prasknutí a já celou dobu na svém téměř vybitém telefonu sledovala, jestli vážně nebudeme mít to štěstí, že se zpozdí taky náš let. Aspoň půl hodina by totiž výrazně zvýšila šanci, že se do letadla skutečně dostaneme.

Ale ne. V duchu jsem se loučila v šesti stovkami za cestu a hodinou a půl našeho času. Samozřejmě krát dva, kvůli cestě zpátky.

Když jsem během dalších desítek minut zoufale znova aktualizovala webovky letiště, v době plánovaného boardingu mi spadl ze srdce obrovský kámen. Náš let se podle informací na internetu posunul až na půl desáté večer, což nám dávalo bezpěčné tři hodiny času. Z taxíku jsem nadšeně vyskočila a měla co dělat, ať to odletové haly samým nadšením neodtančím. Ale moc dlouho moje nadšení netrvalo.

Po bezpečnostní kontrole (kde mimochodem přitele testovali na drogy, což jsme věděli díky naší oblíbené show Strážci hranic Austrálie) jsme dorazili do narvané odletové haly, kde měl zpoždění snad každý let, který byl odsud na dnešek naplánován. Lidé zoufale seděli naprosto všude, jakékoliv místo, který nabízel přístup k zásuvce, bylo obsazeno. Dokonce jsem některé lidi viděla nabíjet si telefon na záchodě, zatímco u toho seděli na zemi.

Unaveně jsme se doplazili do jediného bistra široko daleko, objednali si pizzu, já si vzala jogurt s granolou a odešli jsme nejspíš na jediné volné místo stranou, na slíbených deset minut, během kterých mělo být jídlo hotovo. Během čekání se nám naskytl další pohled na zoufalé lidi (a my byli mezi nimi), přičemž nejhůř na tom vypadal pán na zemi, který spal.

Zatímco já ho litovala, protože ležel na studené zemi hned u schodiště, kudy procházela řada lidí, on měl ve spánku líbezný úsměv. S povzdechem jsem otevřela předražený jogurt a hladově se snažila ho smíchat s granolou, která byla na jeho vrchu. Pochopitelně toho ale bylo tak moc, že kousky granoly mi začaly z kelímku padat a kutálely se všude možně kolem spícího pána, což vypadalo, jako kdybych se s ním ze soucitu chtěla podělit o to málo, co v téhle mizerné situaci mám.

Těžko se mi slovy popisuje moment, kdy konečně otevřeli boarding k našemu letu. Prošla jsem přes ledovou letištní plochu, vyběhla do letadla, hodila jsem si věci do zavazadlového prostoru nad hlavou a unaveně si sedla na své místo hned vedle kuchyňky. Chtěla jsem věřit, že všechny dramatické situace pro dnešek už jsou vyčerpány.

Všimla jsem si, že přes uličku seděl poměrně zajímavý pár. Slečna celý let tiše probrečela, zatímco její milý průběžně objednával miniatury tvrdého chlastu a poctivě do sebe jednu půlku po druhé kopal, zatímco se na své okolí přítelsky usmíval. Pocitově jsem byla přesně někde uprostřed obou těchto rozpoložení.