Narozeniny na Maltě: Nadvakrát do Valetty

Než jsme odešli na snídani, z okna jsme viděli, že počasí sice není nic moc, ale aspoň neprší. Po příchodu zpátky už v téhle větě chyběla její pozitivní část. Lilo jak z konve a hodina, kdy mělo přestat, se s každou další chvílí posouvala. Když už se počasí alespoň na oko umoudřilo, rozhodli jsme se, že riskneme výlet do hlavního města.

Cestou na zastávku jsme parádně zmokli, ale ujišťovali jsme se navzájem, že ani tohle nás teda neodradí. Po zhruba půl hodině jsme dorazili do Valetty a ačkoliv ustavičně pršelo (což mi mimochodem ten den zkazilo náladu dvakrát, protože jsem si ráno v dobré víře umyla hlavu) krása maltského hlavního města mě dostala natolik, že jsem otravné kapky deště ani nevnímala. Alespoň prvních pár minut. Dost mě zaujalo, že je řada zdejších uliček – stejně jako v Lisabonu – strmě do kopce. Kvůli šílenému mrholení a všudypřítomným kalužím jsme si výlet neužili tak, jak bychom chtěli a tak jsme po krátké procházce a zapadli do jedné venkovní kavárny, která měla skvělé dezerty a chatrné venkovní stany. Během popíjení kávy se nám tak naskytla řada šílených pohledu, na jejichž začátku jsem vždy pochybovala, že tohle dokáže osazenstvo zdejší kavárny (včetně nás) přežít ve zdraví. Záhy byl čas na oběd, který jsem se rozhodli mít ve Sliemě.

Zamířili jsme na zdejší autobusové nádraží, které zrovna praskalo ve švech a s orientací jsme byli tak trochu bezradní. Nebo teda… Já jako Evropanka (vyškolená maximálně chaosem Českých drah) jsem tomu moc nerozuměla a spoléhala jsem na to, že B. si se zdejší živelností poradí lépe. Jenže v Libanonu si městská hromadná doprava žije svým vlastním životem, takže ani on si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli nastupujeme do správného busu. Nevím, kdo z nás dvou byl více překvapený, že to tak skutečně bylo.

Po příjezdu do Sliemy jsme zamířili do Olive housu, kde jsme si dali oběd. Procházkou v dešti jsme se pak vrátili zpátky na hotel a ve chvíli, kdy jsem si natáhla na postel nohy venku vysvitlo slunce. Po krátkém odpočinku jsme proto vyrazili do centra města, které už klasicky začínalo pulzovat. Náladu z celého dne jsem si pak spravila pistáciovou zmrzlinou z RivaReno, která byla naprosto boží. Nikdy předtím jsem žádnou takhle skvělou zmrzlinu neměla a obávám se, jestli vůbec někdy mít budu.

Druhý den byl v otázce počasí mnohem přívětivější. Nadšeně jsem si ráno oblékla svůj narozeninový outfit, vyrazili jsme na hotelovou snídani a pak před námi byla těžká otázka. Dát druhou šanci hlavnímu městu, nebo vyrazit na proslulý ostrov Gozo? Ale moc dlouho jsme nad rozmýšlením upřímně nestrávili. Koupili jsme si lístek na trajekt a vyjeli směrem do Valetty. Sluníčko, které příjemně hřálo ve chvíli, kdy zrovna nebyl obrovský vítr (ale ten byl vlastně pořád) dávalo znát, že dnešní návštěva by mohla být o něco veselejší než včera. Nebo minimálně sušší.

Pokud je Valetta něčím specifická, pak jsou to malé dřevěné balkóny, kterým říkají »gallariji«. Lepší pojmenování než balkon mě sice pro tyto prvky nenapadá, ale původní záměr byl prý trochu jiný. Čím více lidí se (především do Valetty) stěhovalo, tím více prostoru začalo scházet a tenhle vynalézavý způsob měl pomoci přidat alespoň nějaké ty centimetry navíc.

Prošli jsme si hlavní město, dali si zmrzlinu (která nebyla špatná, ale RivaReno nastavilo laťku o něco výše) a zamířili k místu, které neumím přeložit do češtiny (a v té stejně ty cedule, které vás k místu navedou psané nejsou, pokud byste se tam vypravili, takže je to asi jedno) a to Saluting Battery. Je to místo s krásným výhledem, kde je přibližně pět kanonů, ze kterých každý den v pravé poledne v 16.00 zazní palba. A zajišťuje ji stráž v uniformách. Kromě toho je hned vedle tohoto místa Lower Barrakka Gardens a Upper Barrakka Gardens, což jsou krásné zahrady, kam je příjemné se odebrat ve chvíli, kdy máte davů ve městě dost. Během naší návštěvy tam ale bylo docela rušno, protože se tady zrovna stěhoval filmový štáb, který natáčel »The Dancing Detective«.

Dalším místem, které je potřeba vidět je rozhodně samotné centrum Valetty a Triton Fountain. Tohle město je ale tak krásné, že i jen toulání se místními uličkami bez cíle vám na každém kroku přinese zajímavou podívanou. Při našich toulkách jsme například narazili na Buckighamský palác, což je evidentně pozůstatek z dob, kdy měli Maltu pod palcem Britové. Po procházce jsme seběhli zpátky do místa, kde kotvila naše loď a vydali se na cestu zpátky do Sliemy. Sotva jsme vystoupili v přístavu vydali jsem se do Kebab-ji. Lepší narozeninový oběd než halloumi pitu s mým milovaným salátem tabouleh, humusem a batata harra jsem si nemohla přát. Po krátkém odpočinku na hotelu jsme si zase vyšli do centra, dali si drink na břehu moře a po západu slunce začali hledat místo, kde strávíme poslední večeři na Maltě.

Dost mě mrzelo, že jsme tady jen takhle krátce, ale vzhledem k závazkům doma jsme si mohli vybrat, jestli krátce, nebo vůbec. Cestou zpátky na hotel jsme se na recepci kvůli mému špatnému pocitu ptali, jestli počítají s taxíkem, který jsme si u nich den předem objednali na 5.00 ráno. Recepční přiběhl k pultíku, přibližně pět minut se díval na stránku v diáři a poté ticho přerušil: Jo, vidím to tady.

Domýšleli jsme si, co tam tak mohl celou tu dobu hledat a napadlo nás jen to, že mu tam kolegové vypsali čas, počasí, postavení planet i naše oblečení v době, kdy jsme se na taxíka přišli zeptat.

Dali jsme si sprchu, chvíli koukali na nějaký maltský pořad a nastavili si budík na 4.20, přičemž když jsem ho potvrzovala, vzpomněla jsem si na některé spolužáky ze střední, pro které byla tato hodina posvátná. Ukázalo se, že pro nás to bylo optimální tak akorát, abychom stihli ranní čaj, dobalit věci a sjet na recepci, kde nám obsluha hotelu vzala kufry a zanesla ho do přistaveného BMW. Řidička mi trochu připomínala manželku Vladimíra Růžičky a na to, že bylo 5 ráno si chtěla docela dost povídat.

Já chtěla pro změnu mlčet a jen se kochat probouzejícím se městem, jehož obyvatelé začínali vycházet do ulic a mířit do práce, nebo kamkoliv jinam. Když nás potom řidička vysazovala před letištěm, zahlásila nám cenu a následně se rozloučila slovy: „Příjemný let!“ načež přítel automaticky poděkoval a popřál ji to samé.

Pak nás čekalo (ne)milé překvapení u odbavení. „Očekává se, že nebude na palubě dost místa pro příruční zavazadla. Doporučuji vám tedy buďto rovnou nechat vaše zavazadla odbavit, anebo být mezi prvními cestujícími, kteří budou nastupovat do letadla, jinak se může stát, že vám stejně bude muset personál ty kufry odebrat,“ zahlásila nám mile Malťanka. Za strnulým úsměvem jsem skrývala paniku. Můj kufr byl zhruba stejně těžký jako kdybych do něj narvala deset cihel.

„Takže odbavujeme?“ podíval se na mě B. a já se zmohla jen na pokývání. Naše zavazadla měla mít maximálně 8 kilo, což jeho kufr bez problému splňoval, ale u toho svého jsem o tom dost pochybovala. Když jsme moje zavazadlo položili na váhu, odvrátila jsem zrak jinam. Na pracovnici jsem se podívala až ve chvíli, kdy už se kufr začal vzdalovat po pásu pryč. „Tady jsou vaše letenky,“ oznámila mi s úsměvem pracovnice za přepážkou. Fofrem jsem je popadla a s poděkováním zmizela pryč.

„Ty jsi měla neskutečnou kliku. Navážila ti tam rovných 8 kilo,“ zahlásil B., když jsme pomalu kráčeli na bezpečnostní kontrolu a pak zapluli do duty free zóny. Vzhledem k tomu, že bylo 6 ráno a ve Vídni jsme měli přistávat v 10 odpoledne, bylo jasné, že dát si nějakou snídani před boardingem je rozumné rozhodnutí. Touhle dobou bylo otevřeno jediné bistro, které se hemžilo mnoha lidmi.

Zatímco já od počátku věděla, že si objednám cappuccino a ovocný salát, přítel dlouho okukoval vystavené jídlo a nakonec se na mě trochu zoufale podíval: „Bude divné, když si dám na snídani cappuccino a pizzu?“ zeptal se. Mlčky jsem se podívala kousek od nás, kde seděl Ind, který snídal brambůrky a zapíjel je pivem.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
Sotva jsme stihli dojíst byl už pomalu čas nástupu do letadla, které bylo fakticky plné.
„Mami, budeme muset skákat do moře?“ ozvalo nadšeným hlasem česky nějaké dítě pár řad za mnou, když si posádka mezi sebou předala informaci o dokončeném nástupu na palubu.
„Prosím tě, já doufám, že ne. Že normálně dosedneme na letištní dráhu,“ klidnila nadšené emoce svého dítěte matka.

Během boardingu si ke mně sedla nějaká Indka, která se po pár minutách ptala, jestli ji můžu potvrdit řadu a sedadlo, ale než jsem se stihla vůbec podívat na její letenku, tak za námi dorazila nějaká slečna, která s úsměvem oznámila, že ji tahle paní sedí na místě. Společně jsme pak zjistily, že její správné sedadlo mělo být u okna. Ledva si přesedla, začali stevardi bezpečnostní instruktáž pro případy nouzového přistání. Asi všichni už jsme si zvykli na to, že většinou v takových chvílích upínají svůj zrak k letušce jen někteří jedinci, zatímco jiní ještě odepisují na poslední zprávy, sledují videa, hrají hry, započali hledání filmu… Ale ona slečna, která původně byla zmatená svým místem k sezení posunula hranice všeho, co jsem do té doby viděla.

Nikdy předtím jsem totiž nezažila, aby někomu během téhle chvíle zvonil telefon. Respektive, aby někomu dokonce zvonil telefon během vzletu. S pobaveným úsměvem jsem se natáhla ke své kabelce pro knížku a zpáteční let strávila čtením. Letošní narozeninový výlet byl sice hodně krátký, ale jako upoutávka na příští návštěvu tohoto nádherného ostrova to nepochybně stačilo. Tak za pár let zase ahoj!