Přes dva roky jsem se snažila konflikt mezi Palestinci a Izraelci pochopit. Sledovala jsem dokumenty, hledala knihy, které nabízí objektivní pohled na věc, což vzhledem k oboustranné propagandě vůbec není lehké, zvláště v zemi, kde se většina lidí o tuto část světa do soboty nezajímala. Od soboty se ale z Čechů stál národ odborníků na konflikt i na způsoby, jak ho vyřešit. Stejně jako v květnu na hokej a v době pandemie na epidemiologická opatření.
Jednou z mála věcí, které jsou ale na první pohled zřejmé je to, že ani jedna strana není svatá a dokáže své kroky dohnat do hodně krutých extrémů. Vraždění nevinných lidí nikdy nebude správné, ať se ho dopouští kdokoliv, bez ohledu na národnost, náboženské vyznání, barvu kůže a cokoliv jiného. Ale dost mě děsí, jak dokážeme na jednu stranu (naprosto správně) odsoudit útoky na izraelské děti, zatímco když ty palestinské odvážejí hladové v krvi do nemocnic, kde chybí léky, elektřina a v minulých hodinách i pitná voda, obhajujeme si to slovy „Každá akce vyvolá reakci, co čekali.“ Stejně jako si izraelské děti nevybraly smrt, ty palestinské si nevybraly být obětí dospělých. Prostě se narodily. V nějakém prostředí, obklopeni nějakou vírou a mentalitou.
Ani po dvou letech podrobného zkoumání nemám pocit, že bych věděla dost na to, abych mohla jednoznačně a hrdě říct „Jsem na téhle straně a plně souhlasím s tím, co dělají.“ A klobouk dolů všem, kteří se za pár dní dokázal zorientovat dost na to, aby v takové situaci byli. Každopádně, jenom pár věcí, o kterých se nemluví, ale ušetřily by spoustu zažitých frází…
Hamas automaticky neznamená totéž, co Palestina. Pokud někdo v těchto dnech soucítí s Palestinci, neznamená to, že podporuje sobotní terorismus. Obecně mi hon na lidi, kteří sdílí palestinskou vlajku připadá dost ujetý, pokud se dotyční lidé dokáží vymezit vůči masakru, který se odehrál v sobotu v Izraeli.
Hamas v Gaze (po, ano, svobodných volbách) vystřídal politickou stranu Fatah, která byla prolezlá korupcí. Hamas se tak evidentně Palestincům jevil jako lepší řešení. Jestli je opravdu lepší mohou asi posoudit spíše ti, kteří se vyznají buďto v dění na Blízkém východě, nebo alespoň jeho historii.
Izrael momentálně (oprávněně) přijímá kondolence a (trochu zrádně) je v pozici toho, komu na životě obyčejného člověka záleží více. Připomněla bych, že samotné OSN potvrdilo, že ještě pár let zpátky armáda židovského státu používala při bombardování sousedního státu kazetovou munici – něco, jehož zásadní problém tkví v nepřesné zaměření a zamoření velkých oblastí nevybuchlou municí. A ta mimochodem ještě před pár lety stála za zraněním dětí, které si jen hrály venku.
Během své návštěvy Libanonu jsem slyšela vyprávění o tom, jak Izraelci shazovali bomby ve tvaru panenek a aut. Tahle informace se pak objevuje i v knize Habibi Libanon, kde slovenská spisovatelka popisuje život v této blízkovýchodní zemi.
V roce 2006, během války mezi Izraelem a Libanonem vznikla fotografie židovských dětí, které píší na rakety vzkazy o tom, jak je „s láskou“ posílají do sousedního státu. Respektive… na sousední stát.
I was 11 when I saw Israeli kids my age sending letters on rockets heading towards us. It’s a sobering experience. Zionism is violence. https://t.co/aQSFugW1Tl
— سارة 🇵🇸 (@SrhKad) October 12, 2023
Viníme Palestince z toho, že se nenaučili respektovat život po boku Židů. Ale připomeňme si, že to byli i Izraelci, kteří si pořádali demonstrace o tom, jak je potřeba zavrhnout jakéhokoliv Žida, který udržuje vztah s muslimem nebo muslimkou, a kde provolávali »Smrt Arabům«.
A stejně tak bychom našli negativní body na palestinské straně.
Když věci půjdou tak, jak by měly, časem si možná budete moci více přečíst v knize, kterou jsem sepsala po svém loňském návratu z Libanonu.
Do té doby pamatujme, že válka nemá vítěze. Jen poražené.