Bude to úplně nejlepší, nebo naprosto nejhorší.
S touhle myšlenkou jsem si jeden den večer koupila letenky do Boloni. Bez plánů, bez někoho, kdo by letěl se mnou. Ještě v květnu bych si nemyslela, že budu mít dost odvahy se do něčeho takového pustit, ale tento rok hodně změnil a v poslední době jsem měla pocit, že utéct na chvíli od reality a všeho, co znám, je přesně to, co potřebuju. A hlavně jsem chtěla vidět, jestli se sama na sebe můžu spolehnout, když věci nejdou podle plánu. Což teda v tomhle případě často nešly.
Menší předkrm mého italského výletu byl už asi o dva týdny dřív, kdy jsem měla naplánovanou cestu do Vídně, kde jsem potřebovala být přes noc. Původní příjezd před osmou se maličko protáhl (na železnici ve Studénce opět zůstal viset polský kamion) a já nakonec přijela na Hauptbahnhof až někdy kolem deváté večer. Sama, s kufrem, hladová a ne příliš jistá tím, kde tady najdu tramvajový spoj, kterým se mám dopravit na ubytování, jenž bylo útulné a naprosto bez chyby, ale poměrně daleko od centra. Když jsem ale zvládla tuhle večerní trasu a přestup v místech, kde jsem nikdy nebyla, měla jsem pocit, že s Itálií to nemůže být o moc horší.
Když jsem večer před odletem ležela v posteli a chystala se jít spát, pročítala jsem si zprávy o tom, že se blíží sněhová kalamita. Trochu mi to připomnělo loňský rok, kdy jsem letěla do Itálie a přesně v den odletu napadlo snad půl metru sněhu, takže nefungovala ani veřejná doprava a na letiště mě nakonec vezla kamarádka, která je mistryně volantu, sarkastického humoru a odvahy, takže se nebála ani toho nejšílenějšího počasí.
Teď jsem čekala, že ráno to probuzení bude vypadat podobně, což se naštěstí nestalo a tak kromě mírného zpoždění vlaku působilo vše do příjezdu do Vídně docela idylicky. S pocitem, že mám velkou časovou rezervu jsem vyrazila pro jídlo a nějakou rtěnku, vrátila se zpátky a zjistila, že idylka je pryč. Jeden spoj na letiště je zrušen, druhý nabírá zpoždění a moje bezpečná časová rezerva se začíná rozpouštět, jakO pára nad hrncem. Nakonec jsem vyhrabala nějaký spoj s přestupem a první drobný zádrhel byl zažehnán.
Na letišti jsem si vytiskla letenku a vyrazila na bezpečnostní kontrolu, která se klasicky neobešla bez malého pozdvižení. Po projití bezpečnostním rámem totiž měla obsluha pocit, že za spuštěný alarm můžou vyšší boty, takže mě stejně jako řadu dalších přinutili nechat obuv projet skenerem a projít znova. Jenže brána zase řvala, takže mě odtáhli bokem a prošacovali. Jakkoliv jsem se v tu chvíli cítila divně, vzápětí se vedle mě došourala nějaká jiná slečna, která s rozpačitým výrazem čekala, až ji projedou taky, takže jsem byla nadšená, že nebudu jediná problémová.
Odlet byl naplánovaný na 17.40, ale bylo zřejmé, že počasí úplně nenahrává tomu, abychom se od země odlepili včas. Po nástupu do letadla jsme v něm ještě nějakou dobu seděli, načež kapitán oznámil, že letadlo bude potřeba odmrazit. Už jenom na tohle jsme čekali asi 20 minut, po kterých jsme se přesunuli na odmrazovací stojanku, kam dorazily dva velké stroje a začaly letadlo oplachovat. Pak už šlo všechno poměrně rychle a za pár minut jsme byli ve vzduchu. To ale moc nezmírňovalo moje obavy.
Italské moudro: Kdy očekávat stávku?
V listopadu, chvilku po tom, co jsem koupila letenky do Boloni jsem totiž začala váhat, jestli pro první zkušenost, kdy budu úplně sama v zahraničí, nebude lepší vybrat místo, o kterém vím, že je bezpečné a zároveň tam není katastrofální doprava. Proto jsem se rozhodla z Boloni přejet do nedaleké Florencie, kde jsem před měsícem byla s kamarádkou, ale po naší lehkovážnosti s (ne)rezervací míst v muzeu tam zůstala spousta věcí, kterou jsem neviděla.
Jenže poslední spoj do Florencie vyjížděl z Boloni ve 21.01 a další snad až v 5 ráno. Kromě toho jsem ráno cestou do Vídně zjistila, že v Itálii zrovna probíhá stávka v dopravě a Google mě při hledání spojů upozorňoval, že ten konkrétní vlak, který jsem měla vyhlédnutý, může být stávkou ovlivněn. Mimochodem… jak někdo správně poznamenal na sociálních sítích, stávky jsou v Itálii nejoblíbenější sport. Hned po fotbale.
Každopádně jsem se po návratu dozvěděla, že stávky jsou více pravděpodobné ve dnech, kdy se blíží víkend nebo svátek. Teď s touhle informací můžete naložit, jak chcete, hlavně ji u mě nereklamujte. Pokud jsem totiž během tripu něco pochopila, pak je to fakt, že v Itálii máte jedinou jistotu. A to tu, že si nemůžete být jisti vůbec ničím.
„Přistávat budeme zhruba za 15 minut. V Boloni je momentálně poměrně hustá mlha, viditelnost je zhruba 200 metrů,“ oznámil kapitán, z jehož hlasu bylo zřejmé, že v takových podmínkách to je trochu výzva. Přemýšlela jsem, že pokud by nešlo přistát, následovalo by hledání letiště v hodnějšími podmínkami. To mohla být Florencie (což by řešilo mé starosti s přesunem), nebo taky Verona (v takovém případě by byla stávka v dopravě asi můj nejmenší problém). Na první dobrou jsme ale přistáli na letišti v Boloni. Z letadla bylo každopádně zřejmé, že viditelnost je fakt šílená, protože i osvětlení na dráze působilo, jako kdyby se na něj člověk díval s 30 dioptriemi.
Popadla jsem kufr, hodila na sebe kabát a běžela do příletové haly, která měla perfektně značenou trasu na jednokolejku, která zajišťuje spojení mezi letištěm a vlakovým nádražím. A upřímně, tenhle způsob dopravy jsem nikdy v životě neviděla a nevím, jestli bych ho ještě někdy chtěla vidět. Jednokolejka sestává ze dvou částí, přičemž se jedná o dva „vagóny“, kteří uvnitř působí trochu jako výtah 2,5×4 metry, v němž jsou k dispozici čtyři sedátka. Místy se to s náma zvláštně naklánělo, bylo zřejmé, že kdyby se to převrhlo, nemá nás co brzdit a vůbec to na mě působilo dost chatrně, takže jsem byla ráda, že to v té tmě nevidím celé. Obecně řečeno, výtahem jsem po tramvajových kolejích jela poprvé.
Dorazila jsem na boloňské nádraží a šla si koupit jízdenku na vlak. Automat se choval poměrně normálně, pokud jste s ním zacházeli v italštině, ale jakmile jste překlikli na angličtinu, začal na celou halu anglicky řvát: DÁVEJTE POZOR NA KAPSAŘE! POKUD POTŘEBUJETE INFORMACE, SHÁNĚJTE JE POUZE U PERSONÁLU TRENITALIA!
Díky. Proč si rovnou nenalepím na čelo ceduli s nápisem: JE Z CIZINY, VIRTUOZITU ZDEJŠÍCH KAPSAŘŮ NEZNÁ, ALE JAKO TURISTKA BY MOHLA MÍT V PENĚŽENCE NĚJAKÉ PENÍZE. Čert s tím, že jich tam s českým platem mám možná podstatě méně, než kdejaký žebrající vagabund.
Za lístek jsem každopádně vysolila 33 euro, což mi nejdřív nedávalo moc smysl (a upřímně mi to taky bylo úplně jedno, asi bych zaplatila i ledvinou, jenom, abych se stihla dostat včas na ubytování, kde jsem se s majitelem domluvila na check-in na určitou hodinu), ale pak jsem pochopila, že tenhle spoj je rychlovlak. Poznáte ho podle toho, že má v názvu napsáno Frecciarossa (v překladu Červený šíp) uvnitř vypadá velmi luxusně a na obrazovce vidíte, že místy uhání skoro třísetkilometrovou rychlostí. A pak ho teda taky poznáte podle ceny jízdenky.
Cesta mezi Boloňou a Florencii tak trvala půl hodiny. Ale na druhou stranu jsme další půl hodinu měli zpoždění při čekání na nějaký jiný spoj, takže se to trochu vyvážilo. Na jízdence jsem navíc měla přesně stanovené místo i vagón, akorát na něm měl zrovna hozené věci nějaký chlápek, který sám o sobě vypadal jako dvounohý problém, takže jsem se na tu (půl)hodinu radši posadila jinam. Naproti mě zrovna seděl nějaký Ital, který se na mě nejdřív překvapeně díval a pak upřel svůj zrak na nějaký film, přičemž se u scén střídavě smál a střídavě vykřikoval VAFFANCULO (drobná lekce italštiny pro začátečníky: Jdi do prdele!).
Když jsem dorazila do Florencie, přivítalo mě úžasných 20 stupňů celsia. Koupila jsem si lístek na autobus a chvíli při čekání na spoj pozorovala, jak policisté dělají pořádky s nějakým černochem, který evidentně způsoboval problémy. Přesně po konci divadla můj autobus přijel, takže jsem poprvé za celý den zažila něco, čemu můžu perfektní timing. Unavená a hladová jsem dorazila do pronajatého Airbnb, dala si sprchu a váhala, jestli ještě vyrazit ven.
Touha najít aspoň nějaké rychlé občerstvení ale zůstala nenaplněna, takže jsem se vrátila zpátky na pokoj a chvíli ještě odepisovala rodině a kamarádům, než jsem se rozhodla, že mi hluk aut, která projíždějí kolem domu, začíná v místnosti dost vadit a je čas zavřít okno. Tím překvapenější jsem byla, když jsem zjistila, že ani není otevřené…
You must be logged in to post a comment.