Když jsem v pátek večer přijela a ubytovala se, na posteli na mě čekal vzkaz od majitele bytu, kde mi popřál hezký pobyt ve Florencii, připomněl, že kdykoliv budu něco potřebovat, můžu se na něj obrátit. Součástí psaní ale byla připomínka a prosba o ohleduplnost, nehlučnost a cit pro pořádek. Na italské poměry na tohle kladl až nezvykle velký důraz, což mě zaujalo. Tím překvapivější bylo, že v koupelně a kuchyni byly nálepky, kterými žádal, aby ubytovaní lidé nepili a nejedli v pokojích, utírali po sobě mokré stopy po sprchování a vůbec uváděli obě místnosti do takového stavu, v jakém je našli.
To do nedělního rána docela fungovalo a v bytě bylo tak klidno, že jsem místy o jiných obyvatelích ani nevěděla. Když jsem se ale v neděli probudila, slyšela jsem někoho pochodovat po chodbě a úřadovat v kuchyni. Vzala jsem si ručník a vyrazila si dát sprchu. K mému údivu bylo umyvadlo, zrcadlo, podlaha a místy i zeď zacákaná vodou, což evidentně souviselo s tím, že si někdo pokoušel přeprat oblečení, které naházel do bidetu.
Zvláštní metody, pomyslela jsem si. Vlezla jsem do sprchy a během celé doby jsem slyšela, jak někdo minimálně třikrát dorazil ke dveřím a zkoušel kliku. Zvuku tekoucí vody navzdory. Nechápala jsem. V rychlosti jsem se osušila, převlékla, upravila vlasy i obličej a zamířila si odnést věci do pokoje, přičemž cestou jsem si všimla, že v kuchyni právě probíhá nějaké vaření. Při pomyšlení, do jakého stavu to tam nově příchozí lidé uvedli jsem se trochu oklepala, vzala si kabát, vklouzla do bot a vyrazila ven.
Na poslední den ve Florencii jsem moc plánů neměla. Chtěla jsem si dát ještě poslední cappuccino, ale správné místo jsem hledala tak dlouho, až jsem ho našla těsně před obědem (našim, ne italským). Nakonec moje volba padla na útulné bistro hned u Palazzo Vecchio, kde byla moc milá a úsměvavá obsluha. Když přede mě příjemná starší servírka položila objednané cappuccino, na kterém byla čokoladová květinka, nedokázala jsem skrýt svůj nadšený údiv nad tím, jak roztomilé mi to přišlo a s úsměvem ze sebe vydala něco jako: „Awww!“ načež se i Italka usmála a evidentně měla radost, že já mám radost.
Cappuccino mi na stůl položila přesně ve 12, takže jsem se cítila vinna jen z poloviny. Popíjela jsem kávu, pozorovala ruch kolem a poslouchala italštinu, která mě s každým dalším slovem bavila víc a víc, takže jsem se po návratu naučila frázi: Io prendo un caffè. Dám si kávu. No. S křížkem po funuse, ale na příště se mi to bude hodit.
Zaplatila jsem účet a přes náměstí zamířila do muzea Gucciho. Upřímně, pochopila jsem, že Italové si velmi cení toho, že jejich země nabídla světu ty největší módní ikony. Sami kladou velký důraz na bella figura, tedy zanechání působivého dojmu. Ostatně, co čekat od národu, který bez bidetu nedá ani ránu a směje se Francouzům, že jsou nečistí, protože ho nepoužívají. Otázkou je, jestli se to týká bidetu, nebo toho, jak konkurenceschopní dokáží Frantíci být, pokud jde o módu. Ne, že by totiž zbytek Evropy bidet vzorně používal.
Všimla jsem si, že všechny značkové obchody (kterých je ve Florencii vážně dost) mají u dveřích někoho, kdo příchozím zákazníkům otevírá dveře. Vždycky je mi toho člověka trochu líto, protože mám za to, že většina lidí má ruce a mohla by si otevřít sama, navzdory tomu, jak luxusní věci si míří koupit. Lítačky by to taky vyřešily. Nicméně mě překvapuje, že většina těchto pracovníků má černou barvu kůže. Kdyby tak chudáci věděli, že u nás v Česku máme pevně zažitou frázi „Nezavíráš dveře? Máš doma černocha, nebo co?“. Když mi jeden pán takhle otevíral dveře při vstupu do muzea Gucciho, cítila jsem se blbě a honosně naráz.
Vyzvedla jsem si lístek a vyrazila na obhlídku do vyššího patra. Schody lemují obrázky s lidmi, kteří jsou se značkou spjati a jakýmkoliv způsobem ji ovlivnily. Ze záhadného důvodu, jakožto člověk nepreferující značky, ale kvalitní a vkusné provedení, Gucci je asi jediná značka, od které bych si jednou opravdu chtěla koupit kabátek, nebo šaty. V muzeu byly k vidění modely několik desítek let staré, ale taky nejnovější kousky. Kromě toho mě zaujala také přehlídka kabelek a kufrů. Z těch bych si možná taky něco koupila, až jednou budu bohatá. Ale neslibuju.
Na závěr muzeum nabízí návštěvníkům možnost navštívit knihovnu a exkluzivní butik. V tomhle směru je fajn, že všichni vědí, že jste přišli primárně navštívit muzeum a tak za vámi prodavačky nespěchají s hláškou: Mohu vám s něčím pomoci? Ušetří to trapnou chvíli jim, ale i vám. Spousta věcí byla opravdu krásná a bez cenovky, ale pochybuju, že cílovka tohoto obchůdku je na ně zvědavá.
Líbilo se mi, že i převlékací kabinka je zařízená vkusně a není to žádná hranatá hrůza, ale působí honosně. S prázdnýma rukama a těžkým srdcem jsem pak muzeum opouštěla, ale pořád mi to přišlo lepší, než odcházet s prázdnou kreditkou a lehkým srdcem. Ale aspoň by mi to slušelo!
Jedním z míst, o kterém jsem při první návštěvě neměla tušení, bylo Michelangelovo náměstí. Četla jsem, že je nádherné především při západu slunce. Na to jsem ale čekat nechtěla a tak jsem se tam procházkou vypravila rovnou po návštěvě muzea. Místy jsem podle trasy pochybovala, jestli jdu dobře, ale vzhledem k množství lidí proudících nahoru i dolů jsem usoudila, že minimálně nejdu úplně špatně. A vážně! Piazzale Michelangelo nabízí Florencii jako na dlani. Trochu mě mrzelo, že s sebou nemám někoho, kdo by mi mohl udělat fotku, ale o těch to není. Ačkoliv… znáte to, na instagram dobré.
Chvíli jsem se kochala výhledem na město, dokud mě nezačalo rušit kručení v břiše. Kromě cappuccina jsem toho vlastně dnes moc neměla. Teda spíš nic. Pomalu jsem se proto vrátila do města a po dlouhém chození uličkama a googlení recenzí nějakých menších hospůdek jsem zapadla do jednoho bistra. Po vzoru místních jsem si objednala zapečené těstoviny a prosecco. Ale neuvědomila jsem si, že místní si víno nedávají na prázdný žaludek. Co hůř, zdálo se mi, že toho italského moku vůbec neubývá.
Po velmi pozdním obědě jsem se vrátila zpátky na pokoj, zabalila část věcí a zkontrolovala spoje na letiště v Boloni, odkud jsem měla letět v deset ráno. Nebylo to úplně optimální, ale aspoň jsem měla jistotu, že tím směrem pořád něco jede. Večer jsem ještě vyrazila do města, ve kterém už začínala být docela slušná zima a studený vítr moc nepomáhal. Prošla jsem si pár butiků, naposledy se pokochala krásně vyzdobeným městem a po chvilce váhání, kde si dát poslední večeři moje volba padla ZNOVA na milované PaStation. Ravioli na začátek, ravioli i nakonec. A taky prosecco nakonec.
Ráno jsem se rozhodla to risknout, trochu si přispat a vymotat se z peřin až v šest. Neprobudil mě ani tak budík, jako cizí pochodování po chodbě. Vzala jsem si věci a vyrazila do koupelny, kde jsem zase našla v bidetu odmočené hadry a navzdory tekoucí vodě se opět někdo pokoušel dobývat dovnitř. Když jsem se potom vracela zpátky do pokoje, slyšela jsem z kuchyně rány jak z děla a i kdyby ve třetím pokoji byl ubytován můj největší nepřítel, bylo mi ho líto.
Na první dobrou se mi zdálo, že paní (podle zjevu někde z Indie?) něco porcuje, ale dost těžko se mi odhadovalo, jestli je to živé nebo mrtvé. Nakonec jsem ale stejně musela jít do kuchyně vrátit skleničku, ze které jsem celou dobu v pokoji (kde to bylo zakázáno) pila. Při pohledu na linku jsem viděla, že se paní snaží naporcovat mraženou zeleninu.
„Dobré ráno,“ usmála jsem se na ni. Kývla na pozdrav a dál se věnovala vaření. Umyla jsem sklenici, vrazila ji zpátky na poličku a naposledy se vrátila do pokoje, kde jsem si vzala věci a vydala se na zastávku. Cestou se mi pod kabát dostával nepříjemně ledový vítr, ale při pohledlu na lidi, kteří čekali na autobusové zastávce kousek od mého ubytování jsem byla aspoň ráda, že v tom nejsem sama. Lístek na vlak jsem si dopředu nekoupila vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jaký spoj se mi přesně podaří chytit. Prostě jsem doufala, že to nějak dopadne. Tramvají jsem dorazila na nádraží a dorazila do kanceláře s prodejem jízdenek, kde se u vchodu bavili dva pracovníci Trenitalia.
„Zdravím,“ usmála jsem se.
„Dobré ráno, pojďte,“ pokynul mi jeden z nich, a zablokoval mi cestu k samoobslužnému automatu.
„Můžu?“ ukázala jsem za něj.
„Pojďte k přepážce,“ nasměroval mě a šel k počítači.
„Tak, kam jedete?“ zeptal se mě.
Zůstala jsem na něj mlčky koukat. Bylo sedm ráno, já toho moc nenaspala a teď mě šokoval otázkou, kterou jsem sice dobře věděla, ale byla jsem ve stavu, kdy mi odpověď naprosto vypadla.
„Eh… Do Boloni!“ dostala jsem ze sebe nakonec stylem, jako kdybych odpovídala ve vědomostní soutěži v televizi.
Vyjmenoval mi možnosti a ceny, já si koupila lístek a vyšla na nástupiště.
Rychlovlakem jsem byla v Boloni za půl hodiny a pak už scházelo jen přesednout na expres na letiště, kde jsem byla mile překvapena. Káva byla snad ještě levnější než na ulicích ve Florencii a stále dvakrát chutnější než většina, které si připravujeme v Česku. U přepážky mi paní doporučila, abych nechala svůj malý příručák odbavit, protože jak už to na letech s embrearem bývá, malá zavazadla pro všechny cestující není kam narvat a čeká se, že nebude místo.
Kývla jsem, což byla zásadní chyba. Let se totiž zpozdil a když se k tomu přičetlo finální čekání na vydání zavazadla ve Vídni, vyšlo z toho zmeškání vlaku do Ostravy, takže jsem další 4 hodiny seděla na nádraží v kavárně, četla knihu, popíjela ledovou kávu a každá minuta mi vzhledem k únavě připadala 10x tak dlouhá. Třešničkou na dortu byla nemožnost pořídit místenku při nákupu nové jízdenky, což je v době adventních trhů ve spoji mezi Rakouskem a Polskem dost důležitá věc…
