Narozeniny v Toskánsku: Vídeňská džungle divnosti a boloňské zklamání

„Tak kam letíš na narozky letos?“ ptali se mě od února kamarádi, kteří můj dlouholetý zvyk znají. Ještě dva týdny předem jsem ale nevěděla, jestli vůbec někam. Po operaci nosu ještě chvíli hrozily problémy, takže ve hře byla varianta, že bych kvůli komplikacím musela zůstat doma. Taky z toho důvodu jsem se rozhodla, že letos svůj narozeninový trip začnu plánovat sama.

Ještě před operací jsem si koupila velmi výhodou letenku do Boloni (abych ji pak doplnila o velmi nevýhodný příplatek za odbavený kufr, který mě ve finále vyšel na dvojnásobek ceny letenky) a na cestu zpátky jsem zabookovala letenku z Florencie. Časově ideální spojení ale mělo bohužel přestup v Mnichově, takže jsem nad tím chvíli váhala a pak to s myšlenkou: „No a co vlastně…“ koupila.

Sophiina volba

Nevýhodou ultra levné letenky do Boloni byl fakt, že odlet byl lehce po sedmé hodině ráno a měla jsem několik možností, jak se tam na tuhle hodinu dostat.

První byla zamítnuta ještě dříve, než jsem tuhle myšlenku dokončila. To byl noční spoj z ostravského hlaváku, kde je to zážitek i za bílého dne, natož v sobotu nad ránem. Druhá varianta byla Flixbus, který sice jezdí z ÚANu přímo na vídeňské letiště a standardně bych ještě měla dostatečnou rezervu na nějakého šlofíka anebo problémy, které by mě jistě klasicky potkaly. Jenže zelený bus nakonec v to datum vůbec daný spoj neměl. No, a nakonec třetí, nejrozumnější varianta, zůstat ve Vídni na noc.

V rakouské metropoli jsem teda koukala po nějakém ubytování, ale vzhledem k tomu, že šlo o noc ze soboty na neděli, většina hezkých byla beznadějně vyprodaná anebo stejně beznadějně pochybná. Nakonec jsem se rozhodla přes airbnb zabookovat pokoj u jednoho Korejce, který měl byt kousek od Westbahnhof a taky spoustu pozitivních recenzí. A pak už jsem s klidem mohla začít balit…

Chtěla jsem si ten narozeninový výlet užít, takže jsem s sebou táhla obrovský odbavený kufr a zhruba tak ve chvíli, kdy jsem s ním slezla po schodech u svého bytu jsem pochopila, že tyhle dvě věci nejdou dohromady. Původně jsem to myslela dobře – hodně hezkých outfitů (letím do Itálie, proboha!) a hodně místa na vína, sýry a určitě hromadu věcí, kterou si tam koupím, protože na tomhle tripu jsem prostě princezna. Teda, to jsem sice i jindy, ale tentokrát je to oficiální a musím se hýčkat, protože jsou to moje narozeniny a za ten rok jsem toho zvládla hodně, takže to oslavím tím, že si koupím cokoliv, co budu chtít. No.

Hostitel z Airbnb, který mě málem zabil. A pak sebe…

Doma jsem kufru navážila snad nějakých 16 kilo, což se mi nezdálo a na vině bylo i to, že mi váha poslední dobou ukazovala, že bych snad měla být o pár kilo hubenější než v prosinci. Když jsem potom kufr zoufale tahala do vlaku, říkala jsem si, že s tímhle těžkotonážním monstrem nemám nejmenší šanci se dostat do limitu 20 kilo. Upřímně, nebylo téměř možné s tím kufrem bez pomoci jiných lidí hýbat. Výjimkou byl pohyb na kolečkách.

Když jsem potom ve Vídni dorazila na ubytování a cestou na mě v tramvaji koukala nějaká ožralá individua, která si směrem ke mně kývala hlavou, přemýšlela jsem, jestli mi ten kufr chtějí ukrást (což by mohla být zajímavá podívaná) anebo ani ve svém silně podnapilém stavu nedokážou pochopit ten šílený nápad vydat se s takhle obrovským zavazadlem na cesty.

Dotáhla jsem svůj růžový kufr k budově, ve které můj ubytovatel bydlel, zmáčkla zvonek a vyslechla si neúprosný ortel smrti skryt do pokynu. „Čtvrté patro!“ zvolal Korejec zvesela, zatímco já vpadla do přízemí a protáhla si svaly, protože v téhle staré budově samozřejmě chyběl výtah.

Do třetího patra jsem ten kufr vytáhla sama, pak milý hostitel vykoukl před schodiště a se slovy: „Ó!“ se za mnou rozběhl a začal mi ten kufr škubat z ruky. „To je v pohodě,“ snažila jsem se ho ujistit, ale protože si to nedal vymluvit, sledovala jsem, jak se o hlavu menší Korejec trápí s mým kufrem. Bylo mi ho líto a myslím si, že jemu taky bylo líto, že neznaje reálnou tíhu zavazadla se tak urputně nabízel s pomocí.

Pokojů evidentně v bytě pronajímal více. K dispozici byla kuchyň, menší posezení, dvě koupelny se sprchou, dámská koupelna a pánská koupelna. Můj samotný pokoj byl maličký, skromně zařízený, ale čistý a pro jednu noc naprosto dostačující.

Od rána jsem toho moc nesnědla, takže jsem se rozhodla, že se převléknu a vydám se někam na jídlo. Už dříve jsem kolem nedalekého západního nádraží projížděla a věděla jsem, že je tam spousta restaurací a obchodů. Mapy mi ukazovaly, že se tam dá s klidem dojít pěšky, což mi docela vyhovovalo, protože jsme se po hodinách strávených ve vlaku mohla alespoň trochu provětrat. Už když jsem k budově nádraží přicházela, viděla jsem majáky dvou policejních aut, které skvěle dokreslovaly atmosféru v místě. Žádný z fastfoodu mě moc nenadchl, takže jsem se nakonec rozhodla vrátit se tam, kde to znám – zpátky na hlavák, který je aspoň trochu čistší a vím přesně, co od něj můžu čekat a co si koupit.

Byla jsem dost rozmrzelá, za což částečně mohla únava, divná individua kolem a také nedostatek kávy, kterou jsem ten den neměla ani jednu. Všechno to bylo pryč, když jsem si sedla do nějaké thajské jídelny, jedla letní rolky, doplnila to nějakou tortillou a spláchla to ledovou kávou. Celou dobu jsem si volala s mámou, které jsem si postěžovala a svět byl zase o kus hezčí. Měla jsem ale trochu stihomam, protože během hovoru kolem chodili nějací Asiati a pokaždé, když se na mě během plynulé chůze delší dobu dívali, zaváhala jsem, jestli to není ten Korejec, který mi pronajímá dnešní nocleh, a nadechovala se k pozdravu. Ten ale zůstal nevyřčen, tak teda doufám, že žádný z nich tím majitelem ubytování nebyl.

Po srovnání nálady jsem se vrátila zpátky do pokoje, dala jsem si sprchu, nalakovala nehty a zapadla do postele, kde jsem plánovala hodně rychle usnout. To se samozřejmě nestalo, což vzhledem k tomu, že mi 4.30 jelo metro/vlak na letiště, nebylo úplně optimální. Největší strach jsem ale měla z cesty na zastávku samotnou, protože to byla totožná situace, jako ostravský hlavák – už i ve dne to tam vypadalo dost šíleně.

Letištní překvapení

K mému údivu jsem potkávala jen samé mladé a slušné lidi, kteří tou dobou mířili do postele. Na letišti taky všechno proběhlo naprosto skvěle. Měla jsem dostatečnou časovou rezervu, povedlo se mi přes kufr na první pokus natáhnout růžový látkový obal a co víc, dokonce mi letištní váha navážila o dvě kila méně než ta doma.

Se skvělým pocitem jsem prošla letištní kontrolou a v duty free zóně si koupila vodu. Před odjezdem jsem v Česku zuřivě běžela do lékárny, že si musím koupit krém, bez kterého se moje pleť už pár let není schopná obejít, ale rozuzlení bylo takové, že jsem ho samozřejmě zapomněla doma v Ostravě. Ve Vídni jsem si teda celý obličej namazala krémem na oční okolí, ale nejen vzhledem k mému vysokému čelu byla ta spotřeba fakt velká, takže jsem věděla, že musím vymyslet nějaké náhradní řešení. A miniaturka od Clinique se zdála být tím pravým. Nejsem úplně finančně gramotná, takže se mi 15 ml za 11 euro zdálo docela fajn a musím říct, že to byl tak skvělý kauf, že od návratu jsem ten původní krém nepoužila ještě ani jednou.

Posadila jsem se k bráně pro let do Boloni a krátce po mě dorazila nějaká milá Asiatka, která ukázala na sedadlo vedle mě. „Můžu si sednout?“ zeptala se. „Jasně,“ kývla jsem. Sotva se usadila, zahlásili, aby se cestující připravili k nástupu, což automaticky znamená, že lajnu lidí, kteří tam nedočkavě a zcela nelogicky stepovali ještě před příchodem personálu doplnili normální cestující.
„Aha, tak už to otevřeli,“ zhodnotila slečna vedle mě. Při pohledu na frontu snad 50 lidí jsem usoudila, že nemá smysl tam zatím chodit.
„Já asi klidně můžu jít poslední. Neuletí mi to,“ usmála jsem se. Než jsem stihla větu doříct, nějaká Slovenka kousek ode mě začala dramaticky zvýšeným hlasem mluvit do telefonu: „No kde jsi! Už to skoro zavírají!“

Chvíli jsem přemýšlela jestli jsem já až moc velký flegmatik anebo slečna až moc velká drama queen, ale pak mě napadlo, že se to potká asi někde uprostřed. Chvíli jsem počkala a když se fronta začala zmenšovat, šla jsem se zařadit mezi její účastníky.
„Máme jedny z nejslabších pasů,“ slyšela jsem další slovenský hovor za sebou.
„Ale to jako není, že bychom byli nějaká špatná země, ale prostě máme slabé pasy,“ hodnotil nějaký muž pro svou přítelkyni. Vnitřně jsem se usmívala. České vtipy o tom, že je Slovensko sto let za opicemi jsou sice jedna věc, ale zajímalo by mě, jak by vypadalo jeho hodnocení, kdyby měl třeba pas ze Sýrie nebo Indie, kde je to prakticky stejné, jako kdyby lidé pas neměli vůbec.

Boloňský výtah na kolejích

Let do Boloni byl každopádně docela fajn, k mému nadšení to nos vydržel bez jakýchkoliv problémů a krvácení a i když jsem měla trochu zalehlé ucho a cítila, že mě dutiny ještě asi půl hodiny po přistání při každém menším polknutí bolí, připadalo mi to podstatně lepší, než když jsem létala dříve.

Vyzvedla jsem si kufr, lehce se převlékla a šla na expres, kde byla u samoobslužné kasy velká fronta. Měla jsem proto chytrý nápad si jízdenku koupit online, ostatně na tuhle možnost upozorňovaly tabule všude kolem. Po zaplacení jsem ale čekala na doručení jízdního dokladu tak dlouho, že by mě časově vyšlo lépe radši tehdy vystát tu frontu. Dvakrát. Ale nakonec to teda přišlo.

Mezi námi, ten expres z letiště do centra Boloni je hodně specifická záležitost, která působí jako výtah na vlakových kolejích, ale kdo nezažil, neuvěří. Na poslední chvíli, sekundu před zavřením vchodu, do výtahu (tohle označení byl v této větě původně překlep, ale vlastně mi připadá v pohodě ho nakonec použít ačkoliv je to ofiko »jednokolejka«) naskočil nějaký Ital, kterému se přímo za zadkem zavřely dveře. Před těmi zůstal na nástupišti stát jeho kamarád. Šťastnější z dvojice po italsku pokrčil rameny, zamával mu a odjeli jsme.

Po příjezdu na nádraží jsem si zašla hodit kufr do úschovny, která mě vyšla tolik, že jsem zvažovala, jestli nepřehodnotím původní plán a místo boloňské šikmé věže nepůjdu radši hledat někoho, kdo by odkoupil mou ledvinu. Ale narozeninový výlet je narozeninový výlet, takže ztráty jsem se rozhodla sčítat až doma.

Už cestou na nádraží jsem viděla nějakou uzavřenou silnici, kterou zablokovala policie a o pár metrů dál, uprostřed ničeho, byl umístěn orchestr, který vyhrával. Moc jsem to nechápala, ale při procházce Boloňou jsem zjistila, že je většina města uzavřená a probíhá (doslova) tam nějaký maraton. Na návštěvu tohoto místa jsem se moc těšila a možná právě v tom byl ten problém.

Celé mi to tam přišlo takové unavené, nudné, čekala jsem, že celé město bude v tom typickém cihlovém duchu, ale k mém údivu tomu tak nebylo. Dala jsem si cappuccino, krátký videohovor s mámou a ségrou, společně jsme zhodnotily jak hezky tam chodí Italové oblečení a kolik roztomilých psů kolem mě prošlo a vydala jsem se hledat tu slavnou šikmou věž.

Ta byla obestavěna nějakými kontejnery a nevím čím vším, takže to moc podívaná nebyla a bohužel to nebylo ani instafriendly, ale co se dá dělat. Brala jsem to tak, že ten den jsem měla boží požehnání, když mi nenavážili u kufru nadváhu a člověk prostě nemůže mít všechno.

Cestou k věži jsem si všimla dvou zajímavých věcí. První byl obrázek Ayrtona Senny, který byl v nějaké vitríně. Brazilský závodník Formule 1, který zemřel právě v Boloni. Druhým pozoruhodným bodem byl jakýsi bezdomovec, který ležel v podloubí, vedle sebe měl položenou jakousi nádobku na příspěvek od kolemjdoucích a přes hlavu přehozenou deku. Čas od času se probral, přepočítal peníze, otočil se na bok a spal dál. Takový typický italský způsob přístupu k práci.

„Víš co, já tady vidím, že je tam docela hezká Finestrella, tak pojďme tam,“ nabádala mě sestra, která se mnou na výletě byla prostřednictvím videohovoru. Vážila jsem teda půlhodinovou cestu, abych dorazila k ničemu. „A co teda přesně to má být?“ nechápala jsem a ohlédla se vpravo, kde byl jakýsi kanál, jenž byl naprosto na suchu.
„To je tohle?“ zeptala jsem se sestry, která byla naprosto v šoku a překvapeně koktala něco o hezkých obrázcích na internetu.

Připadalo mi, že pokud je člověk ve městě jen na pár hodin, navíc v neděli, tak mu tohle město moc nabídnout nemůže. Zašla jsem si do drogerie, kde jsem si koupila nějakou pleťovou masku na svůj unavený obličej (ještě pořád mi scházely asi 3 hodiny do odjezdu rychlovlaku do Florencie), silonky, vodu, nějakou tyčinku a šla rozjímat před hlavák mezi existence, které vypadaly stejně ztrápeně jako já. Rozdíl byl ten, že mě se s blížícím odjezdem vlaku blýskalo na lepší zítřky.

Přetrpěla jsem to, vyzvedla o hodinu dřív kufr z předražené úschovny (bylo mi trochu líto, že jsem to optimisticky zaplatila na tak dlouho, ale já mám prostě vždycky od všeho velká očekávání) a šla zpátky na nádraží. Z těch vlakových spojení z Boloni jsem někdy trochu nesvá. Obrovská tabule ve vestibulu vám sice ukazuje, že máte jít na nástupiště 18, ale když tam přijdete, tabule na ukazatel na nástupišti je prázdný a tak to zůstane třeba ještě minutu do příjezdu vlaku.

»Všechno máme pod kontrolou«

Než můj rychlovlak dorazil, stavělo tady asi 5 jiných a co mě překvapilo nejvíc, v jednu chvíli na nástupiště napochodovali vojáci a policie, což mě na jednu stranu překvapilo a na druhou stranu vzhledem k mému 16kilovému kufru docela potěšilo. Nakonec jsem z toho pochopitelně vůbec netěžila, protože je zajímal úplně jiný vlak. Docela zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy přijel rychlovlak z Turína. Otevřely se dveře a aniž bych kohokoliv zahlédla, v pravidelných intervalech z nich vycházel obláček kouře.

Pak se dýmit přestalo, dveře se zavřely, vlak odjel a konečně přijel ten můj. Složitě jsem vystoupala nahoru a viděla, že prostor pro kufry je už plně obsazen stejně velkými obludami, jakou s sebou táhnu já. Chvíli jsem přemýšlela, jestli chci brečet nebo se smát, ale nakonec jsem si řekla, že těch 30 minut s kufrem u nohou přece přežiju. A pokud to přežiju já, přežijou to i ti kolem mě. Ostatně nic jiného jim stejně nezbývá, protože cihla o takových rozměrech a hmotnosti by se dala považovat prakticky skoro za zbraň a kdo by chtěl umřít tak, že by si o něm lidi vykládali: „Ach, naštval nějakou blondýnu v rychlovlaku do Florencie, tak ho porazila svým růžovým kufrem a už to nerozchodil.“

No? No nikdo. K mému neštěstí jsem měla místo u čtyřsedadla nějaké italské matky a dcery, které sice byly moc milé, ale ani slovo nerozuměly anglicky, takže mi musel nějaký pán vedle pomoct přeložit, že se s tím obrovským kufrem nehodlám rvát k oknu a klidně si sednu do uličky. Po půl hodině jízdy bylo moje trápení u konce a já uháněla do čtvrti San Frediano, kde byl byt, ve kterém jsem měla bydlet.

Majitele toho bytu jsem už předem milovala, protože s nimi předem proběhla lehká komunikace, která byla vedena italsky z jejich strany a anglicky z mé strany, což zní možná divně, ale v Itálii komunikuju hlavně takhle a zatím to vždycky všem stranám vyhovovalo. Postupně se snažím zařazovat aspoň pár italských slovíček, takže jsem zvědavá, k čemu dojdeme.

Co mě každopádně pobavilo byl fakt, že mi z ubytování asi týden před příletem přišla nějaká zpráva ohledně platby, která mi nedávala smysl a když jsem se jich obratem zeptala, jestli to není nějaký omyl, napsali mi, že je to spam, ale už to mají pod kontrolou. Vzhledem k tomu, že mi tahle odpověď přišla asi 7x, měla jsem trochu pochybnosti, ale rozhodla jsem se jim věřit…