Otevřela jsem si vchodové dveře do budovy a psychicky se zhroutila. Fyzicky taky, ale to až o dvě patra později, když jsem svůj obrovský kufr dotáhla před dveře do bytu. Takhle strmé schody jsem ještě neviděla. Do této chvíle měl prvenství Lisabon, ale tamní schodiště bylo v porovnání s tímto prakticky ještě uzpůsobeno pro slepce a invalidy.
Chtělo se mi smát i brečet a taky si nahlas sprostě nadat nad nápadem si tenhle výlet »užít« s úžasným šestnáctikilovým kufrem. Nebo možná méněkilovým, ale pocitově to pod metrák rozhodně nešlo.
Že bude bydlení v tomto apartmánu nefalšovaný italský zážitek jsem pochopila, když mi v pátek před odletem přišel email, ve kterém stálo, že je nutné se seznámit se dvěma základními pravidly tohoto bytu.
Zaprvé, nezapínat troubu, jinak to vyhodí pojistky v celém bytě.
A zadruhé po každém sprchování setřít vodu stěrkou, jinak hrozí, že vyplavím byt pod sebou.
Když jsem viděla, že sprcha je řešena formou hlavice trčící ze zdi uprostřed (jinak naprosto neohraničené části) koupelny, která je ještě navíc do zatáčky, jejíž nejužší část má třeba 30 centimetrů, zatímco stěrka má šíři zhruba půl metru… Ano, políbila mě Itálie. Doufala jsem, že mám ve svém cestovním pojištění kolonku: škoda způsobená nedbalostí, založena na technicky nemožném požadavku italské strany.
Vybavila se mi vzpomínka na mou první návštěvu Itálie, která se odehrála v mých 15 letech, když jsme se školou jeli na adapťák do Rimini. Koupelny našich pokojů totiž byly v podobném modelu, kdy chyběl sprchový kout. Jedna slečna se tehdy rozběhla z pokoje přes chodbičku, kde ale byla kaluž vody, která vytékala zpod dveří z koupelny. Upadla a po zadku přejela přes chodbu, na které nohama vyrazila dveře protějšího pokoje.
Mimochodem, v téhle florentské koupelně jsem poprvé v životě viděla, že voda teče do kopce.
Vybalila jsem si věci, dala si horkou sprchu a vyrazila do města. Nemohla jsem vynechat zastávku ve svém milovaném PaStation a trochu jsem cítila, že to je dost možná to jediné, co ještě dneska po šíleném dni zvládnu. To jsem se ale pletla. Cestou domů jsem totiž ještě zvládla pořádně zmoknout a taky navštívit Despar, což je menší obdoba Intersparu. Koupila jsem si nějaké malé mozzarellky v nálevu, černé olivy, nějaký italský nealkoholický drink a poke, u nějž mě překvapila cena stejně tak jako to, že tam vůbec tyhle věci mají.
Po příchodu jsem si rýžovou misku s lososem snědla, zapila ji tím skvostným drinkem, a když mě dělilo zhruba tak 5 procent od omrzlin, napadlo mě, že by nebylo špatné si zapnout topení. K tomu jsem ale musela poprvé v životě nastavovat termostat (v bytě ho nemám a u našich v baráku jsem nikdy neměla odvahu na to sahat), což nakonec bylo podstatně snazší, než se mi zdálo.
Zkontrolovala jsem, že jsem dveře bytu zamkla a klíče jsou uvnitř (myšleno uvnitř ze strany bytu, ne z chodby, to už se mi taky jednou stalo), pak jsem podobně ošetřila ještě dveře v ložnici a se vzpomínkou na mou obligátní hlášku »Ale kdeže, já se ve Florencii cítím vždy velmi bezpečně!« jsem před ně přesunula křeslo, kterým jsem je zatarasila. Pak jsem mohla jít v klidu spát.
Neměla jsem pro tenhle výlet moc plán, ale myslela jsem, že na své narozeniny bych se mohla podívat do Pisy. Ráno jsem se probudila horkou sprchou (a modlila se, abych stejný budíček nedopřála sousedům pod sebou), vyladila růžovobílý outfit a vyšla na nádraží, kde jsem si koupila lístek do populárního toskánského města.
„Promiňte, kde je tady nástupiště tři?“ zeptala jsem se trochu zmateně ochranky, která mě navedla do části nádraží, která byla evidentně vyčleněna pro trochu více regionální spoje. Nastoupila jsem do vlaku, těšila se, jak mi na sebe všechno navazovalo a jak parádní místo jsem chytla a pak, když jsem se ještě jednou podívala na lístek v mé ruce, mě euforie přešla. Bylo tam psáno, že jízdenka musí být označená.
A sakra.
Vyběhla jsem z vlaku a sháněla se po průvodčím na peróně. Namísto něj jsem potkala jen nějakou paní ve vestičce, ze které bylo zřejmé, že je zaměstnankyní drah. Ještě mě teď napadá varianta jako z amerického trháku, že jenom přepadla někoho, kdo je zaměstnancem drah a teď v jeho vestičce (ve které má schovanou pistoli) hraje nenápadnou osůbku, která později vlak přepadne a my budeme několik dní jezdit po italských kolejích, než se s policií shodne na výkupném. Každopádně, od toho jsem tady byla já, abych si ji svým debilním dotazem proklepla. Paní stála uvnitř vlaku a někomu cosi vysvětlovala. Tak jsem se přidala.
„Promiňte prosím, ale musí být tahle jízdenka označená?“ ptala jsem se nechápavě, protože jsem si ještě před deseti sekundami myslela, že když jsem při nákupu lístku přesně označila přesný spoj, kterým pojedu, je tenhle krok trochu navíc.
„Ano, tohle jede do Pisy,“ kývla paní.
No, tak to se mi sice polovičně ulevilo, ale můj hlavní problém tkvěl stále spíše v tom, za kolik se do té Pisy dostanu. Předpokládala jsem, že s pokutou to v součtu za těch 10 eur nebude. Vysvětlila jsem jí svůj dotaz znova, načež vlak zapípal a rozdělily nás zavírající se dveře, zatímco já zůstala stát na peróně a ona v útrobách spoje do Livorna. Dramaticky jsem klepla na tlačítko, kterým jsem dveře znova otevřela a paní se mohla dát do vysvětlování.
„Ano, tenhle lístek musíte mít označený. Ale nejsem si úplně jistá, jestli to stihnete,“ řekla nakonec. No, já jsem si byla poměrně jistá, že nestihnu.
„Až potkáte průvodčího, řekněte mu, že ten lístek nemáte označený, protože byste ten vlak jinak nestihla,“ poradila mi.
„A bude to tak v pořádku?“ chtěla jsem se ujistit.
„Ano, bude to v pořádku,“ potvrdila mi.
Asi nemusím dodávat, že po zkušenostech s italským řízením čehokoliv (autem počínaje a ekonomiky konče) jsem měla pořád pochybnosti, ale moc na výběr jsem stejně neměla. Nastoupila jsem tedy zpátky do vlaku, chytla už daleko méně hezké místo a další hodinu se modlila, aby průvodčí raději nepřišel vůbec. Mé dnešní požehnání bylo, že byly mé modlitby vyslyšeny.
Ušetřila jsem peníze za pokutu a tak jsem se rozhodla je rovnou investovat do oslavy dnešních narozenin a taky toho, že jsem nedostala ten flastr. Pro svou velkou oslavu jsem si vybrala nějakou zapadlou kavárnu kousek od nádraží, kde jsem si dala malý kousek dortu a cappuccino. Už za pár sekund jsem si stihla všimnout té obrovské rozdílnosti oproti Florencii. Jinak tady vypadaly ulice, lidi i ceny. Za oslavnou snídani jsem zaplatila zhruba 4 eura, takže jsem zkrátka znova šetřila, protože v Česku bych platila přibližně dvojnásobek.
Sicílie v Toskánsku
Pisa mi připadala klidná, poměrně hezká, ale ani trochu jsem se necítila jako v Toskánsku. Úzké uličky mi připomínaly spíše Palermo. Město jako takové se mi líbilo. Především ty butiky s poměrně levným oblečením, nádherným střihem i barvami a velmi milou obsluhou. Dlouhou uličkou plnou obchůdků jsem se propletla k řece, která byla sice pořádně kalná, ale modrá obloha a pestré barvy okolních staveb působily velmi pozitivně a vesele. Cesta z nádraží k areálu, ve kterém je slavná věž, mi trvala zhruba půl hodiny, ale trvala by i kratší dobu, kdybych občas nekontrolovala na mapách, jestli jdu správně a nezastavovala se u insta friendly míst.
„Ciao, bella. Nechceš k nám přijít na pizzu?“ přiskočil ke mně u brány nějaký Ital s letáčky v ruce.
„Ne, děkuji,“ usmála jsem se a prošla kolem něj.
„Odkud jsi?“
„Z Česka,“ odpověděla jsem s úsměvem a kráčela dál. Něco za mnou ještě hulákal, ale okolní zvuk byl naprosto pohlcen nadšením, které ve mně vyvolala slavná stavba týčící se přede mnou. Když jsem se vrátila zpátky do reality, uvědomila jsem si, že každý kolem mě má má ruce natažené před sebou, případně s křečovitým úsměvem hází nějakou jinou pózu, při které věž na oko deformuje. Ano. Každý z nás už někdy u někoho tento typ fotky viděl, ale když kolem sebe máte hloučky lidí s nataženými pažemi, najednou se na své známé, kteří tady jednou pochodovali stejně, koukáte tak trochu jinak.
No, já tady byla sama, takže mi bylo jasné, že maximum mých možností je se vůbec vyfotit tak, aby mi na fotce nechyběl kus nohy, nebo hlavy a zároveň, aby mi tam nechyběla ta věž. Anebo souběh všeho. Dalo sice práci vychytat moment, kdy těsně vedle mě nikdo nepózoval s nataženýma rukama a »netlačil« věž na stranu, případně zrovna nepřijížděli do areálu vojáci, ale nakonec jsem přece jenom vyfotila obrázek, který se mi líbil.
Pár lidí mi sice nabídlo, že by mě vyfotili, ale upřímně, moc se to o mně sice neví (protože se to za toho půl roku, po kterém mě to přestalo bavit stihl málokdo dovědět), já studovala audiovizuální tvorbu a jen tak s nějakou fotkou se nespokojím. Ne kvůli tomu, jak na ní vypadám já, ale často kvůli detailům, které mi na nich vadí. Takže by bylo dost trapné, kdybych někomu na tuhle nabídku kývla a on mě tam po chvíli viděl znova poskakovat s mobilem na stativu.
Prošla jsem si celý areál a při pohledu na lidi kolem jsem se trochu cítila jako v psychiatrické léčebně. Dnešek jsem každopádně pojala jako den, kdy se nebudu ohlížet na peníze a dopřeju si všechno, co budu chtít.
Ano, tady by si někdo mohl říct, že se sice nechci ohlížet na peníze, ale pokutě za neoznačený lístek jsem se mermomocí bránila. Ale uznejme, že na dotaz »Co sis dopřála k narozeninám?« by odpověď »Dort, kafe a pokutu« zněla trochu blbě i na moje standardy.
Lístek na věž mě vyšel zhruba 500 korun, což mě na jednu stranu trochu zabolelo, ale připomněla jsem si, že dneska mám narozeniny a jsem princezna. O trochu více mě zabolelo, že jsem později zjistila, že jsem se s paní na pokladně úplně nepochopila a asi mi započítala i návštěvu okolních staveb v areálu, které jsem ale ve sladké nevědomosti nenavštívila.
Do věže vás každopádně nepustí s taškami, takže pro návštěvníky mají v nedaleké oranžové budově udělanou šatnu s boxy, do kterých si můžete bezplatně své věci uložit. Na druhou stranu, přihrát do kasy 500 a ještě platit zvlášť za šatnu… No, dobře. V Itálii by mě to nepřekvapilo.
Před samotnou prohlídkou jsme se usadili v přízemí věže a průvodce nám vysvětlil, jak to vlastně je s jejím původem. Postavit tuhle stavbu trvalo dvě století (což mě překvapilo podstatně méně než fakt, že to s italskou náturou vůbec dostavěli, protože obvykle mám pocit, že kdykoliv něco začne chátrat a rozpadat se, zlomí nad tím hůl a o metr dál začnou stavět něco nového).
Nechci úplně spoilovat, ale mezi zajímavosti patří třeba to, že věž se původně nakláněla na druhou stranu a důvod, proč se poroučela do boku je ten, že byla postavena na vlhkém základu. Pán potom ještě říkal, že snad ta věž nespadne a pak přihodil italský vtípek o tom, že pokud ano, snad to nebude během jeho šichty. Tenhle humor jsem docela dost jela s kolegou v bývalé práci, takže zatímco se po sobě ostatní návštěvníci nervózně dívali, já s úsměvem pokývala hlavou.
Při cestě nahoru mě zaujaly dvě věci. Jedna byla ta, že jsem s klidem zvládla vyběhnout nahoru bez přestávky, zatímco lidi za mnou sotva popadali dech (ale to bylo spíše tím, že oni byli ve velmi špatné fyzické kondici, ne, že já bych byla v tak fantastické formě) a druhá, že bylo dost citelné, jak se věž naklání, což mi místy nedělalo moc dobře. Výhled z vrchu byl ale nádherný a pocit radosti mi ztrpčoval jen fakt, že začínalo mrholit.
Ty jsi z Česka?
Chvíli jsem se ještě kochala, pak jsem to zabalila, zašla si zpátky pro kabelku a v tu ránu začala průtrž mračen. V přilehlém obchodě se suvenýry měli spoustu hezkých věcí, jako například hrnek na kafe, který byl ve tvaru šikmé věže a dokonce měl stejný náklon na stranu… Ale tou dobou bych daleko více ocenila nějaký skládací deštník, který tam zrovna bohužel neměli. Počkala jsem, až to trochu přejde, což se obvykle v Toskánsku děje, a přeběhla do nejbližší kavárny. Sedla jsem si ven, zavolala mámě, objednala si espresso a pokecala si s obsluhou, která se mě ptala odkud jsem.
„Česko, Pavel Nedvěd!“ zvolal nadšeně číšník.
„Ano, ten hrál v Juventusu a pak byl v jeho vedení,“ usmála jsem se. Pasáž o jeho rezignaci v souvislosti s nejasnostmi v účetnictví turínského klubu jsem nezmiňovala. Zastávám názor, že špatné pasáže dobrých příběhů se neříkají.
„Ano!“ přikývl Ital nadšeně nad mou znalostí. Předpokládám, že zmínit se o tom, že se živím jako sportovní novinářka, požádá mě o ruku.
„Bylas někdy v Turíně na zápase?“ zajímal se.
„V Turíně ne, ale byla jsem v Miláně na utkání Juventusu a Interu,“ vysvětlila jsem.
„Takže jsi byla na San Siru,“ nadchl se a ještě mi něco vyprávěl. Naši krátkou fotbalovou debatu ukončil tím, že mi složil kompliment a s úsměvem odešel pryč.
Vypila jsem si kafe, upravila rtěnku a našla si spoje domů. Při odchodu z areálu si mě znova všiml ten chlápek, který mě tady dopoledne zkoušel zlanařit na pizzu. Tentokrát už ale jen seděl na schodech, reklamní letáčky měl položené vedle sebe a zatímco hleděl do telefonu, potahoval si z cigarety.
„Kdy odjíždíš?!“ zvolal, když si mě všiml.
„Tak za čtvrt hodiny,“ zasmála jsem se, aniž bych se zastavovala.
„Kéž bych tak mohl letět domů s tebou,“ usmál se.
Předpokládám, že doma měl manželku, dvě děti a touhle hláškou se loučil se všemi turistkami, které odchází z Náměstí zázraků.
Vlaky jezdily každou chvíli, takže nebyl důvod nespěchat a cestou jsem si ještě v nějakém z butiků chtěla koupit něco na sebe. Jenže moje prokletí mě neopouštělo ani v Itálii. Obvykle, když vyrazím do obchodu s cílem investovat a pořídit si nějaký hezký kabát nebo boty, vrátím se domů třeba s cibulí, sýrem a šalvějovým čajem. Naopak, když mám do výplaty daleko, všude se to hemží krásnými věcmi, které mě volají a já tomu s pláčem naslouchám.
Tady sice měli pár nádherných kousků, ale nedokázala jsem si z nich vybrat, takže jsem usoudila, že dneska není konstalace na nákupy a pomalou chůzí šla k nádraží.
Bylo kolem půl čtvrté odpoledne a já kromě oslavného kousku dortíku nic nejedla, což bylo v rozporu s tím, jak jsem si dnešek představovala. Koupila jsem si lístek zpátky do Florencie, vodu a nasedla do vlaku, který mě přibližně za hodinu přivezl do stanice Santa Maria Novella.
Kromě toho, že moje ubytování bylo správně italské, bylo taky v perfektní vzdálenosti od všeho. V centru jsem byla prakticky hned a cesta z nádraží zabrala maximálně 10 minut. Navíc pokaždé, co jsem vešla do dveří, linula se chodbou vůně nějaké omáčky a často byla slyšet bouřlivá italská debata nějaké rodiny. Oproti domu, ve kterém bydlím v Ostravě, tady ovšem bylo ticho, jako v kostele.
Prosecco k večeři
Přišla jsem domů, dala si sprchu, snědla včera koupené mozarelly a olivy, vyměnila outfit a vyrazila ven. Původně jsem si chtěla dopřát nějakou výbornou večeři, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi na začátek bude stačit sklenička prosecca s výhledem na katedrálu Santa Maria del Fiore.
Oba číšníci byli strašně milí, navíc jsem k vínu dostala i brambůrky a talířek s jednohubkami, takže mi vůbec nic nechybělo. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno se v mém životě za poslední rok změnilo a čím více jsem se blížila ke dnu skleničky, tím více filozofické myšlenky se dostavovaly. V součtu mi pořád vycházelo, že těch dobrých bylo víc. Nebo jsem se prostě jenom na stará kolena začala více těšit z maličkostí a to negativní zapomínat.
Nebo teda spíš obecně více zapomínat… Kromě starých křivd, ty mě občas dokážou probrat i ve 3 ráno a pak samou naštvaností do budíku už neusnu.
Letos jsem měla trochu strach. Narozeniny dost prožívám, ale tentokrát jsem je poprvé slavila sama, protože to ani nebylo jak jinak udělat. Měla jsem pocit, že trochu tančím na hraně a koleduju si o oslavu smutkem, vzhledem k tomu, že jsem vždycky měla rozsáhlé plány, jež musím rozhodně do 30 let (kterým jsem se zase o rok přiblížila) stihnout. Mezi ně patřilo, že tou dobou určitě budu mít manžela, společnou novostavbu za městem, minimálně jedno dítě a skvělou kariéru.
Realita je taková, že v listopadu jsem měla v práci naprostou krizi a absolutně jsem netušila, jestli v tomhle chci ještě pokračovat. Jsem bez přítele, a co hůř, žádného ani nehledám. Vlastní dům nemám a minimálně ještě nějakou dobu ani nepožádám o hypotéku. Trochu jsem očekávala, že můj narozeninový večer bude vypadat jako nějaká zoufalá scéna vystřižená z Deníku Bridget Jonesové.
Korunu tomu dal nějaký indický prodavač růží, který dorazil k mému stolu a pobízel mě, ať si od něj jednu koupím.
„Já tady ale sedím sama,“ usmála jsem se na něj. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli ho nenapadne nějaký pádný argument a pak odešel pryč, načež já číšníka poprosila, aby mi radši dolil.
I bez vína jsem ale věděla, že abych minimálně část těch svých vizí mohla naplnit, musela bych se vzdát něčeho, co jsem si teprve nedávno začala užívat a nezaměňovat se samotou. Svobody. Objevovala jsem její kouzla až teď. Nejprve mě brzdily peníze, potom neznalost jazyka, pak vztah (což není myšleno negativně, věci se plánují hůř, když hledáte časový soulad dvou lidí s naprosto odlišnými profesními závazky) a po jeho konci strach z toho, jestli dokážu čelit problémům sama. Jako kdyby mě ten nahoře vyslyšel a řekl si: Neboj, to hned zjistíme.
Byla jsem na sebe ale pyšná. Cestovala jsem po Itálii sama, každý den se náhodně dala do řeči s někým z místních a měla jsem pocit, že tenhle narozeninový den určitě patří mezi ty, na které budu vzpomínat s láskou a úsměvem na rtech. Vychutnala jsem si druhou skleničku prosecca a s pocitem, že můj život by teď naopak nemohl být lepší jsem zaplatila a vyrazila zpátky domů.
Cestou jsem viděla otevřenou gelaterii a vzpomněla si, že mým původním záměrem, proč jsem vyrážela ven, bylo vlastně to, že jsem se chtěla najíst. Vstoupila jsem dovnitř a postarší blondýnka za pultem mě s úsměvem přivítala italsky.
„Odkud jsi?“ zeptala se potom anglicky.
„Jak víte, že nejsem místní?“ usmála jsem se pobaveně.
Paní si sáhla na vlasy a ukázala, že máme stejnou jejich barvu.
„Jsem z Česka,“ přiznala jsem.
„Já jsem z Ukrajiny,“ vysvětlila mi. „Ale bydlím tady už 20 let,“ dodala, což možná ani nemusela, protože její italština zněla sebevědomě a na úrovni.
Na druhou stranu, já která si sotva objednám kávu, asi úplně nemůžu soudit. Objednala jsem si zmrzlinu do papírové mističky a rozhlédla se kolem.
„Už asi zavíráte, že?“ zeptala jsem se. Vzhledem k tomu, že moje objednávka »grande« byla opravdu docela velká, daleko radši bych si to snědla tady, než cestou.
„Klidně si sedni, stejně ještě musíme uklidit spodní patro. Je čas,“ uklidnila mě a přes pult mi podala mou mističku se zmrzlinami.
Nevím, jestli se za svou benevolentnost později neproklínala, protože záhy do gelaterie začaly chodit zástupy lidí. Vychutnávala jsem si výborné gelato, pozorovala dění kolem a pak to raději hezky zabalila.
„Díky, mějte se,“ usmála jsem se při odchodu.
„Ciao, grazie, tesoro,“ zamávala na mě s úsměvem od ucha k uchu a poslala mi vzdušný polibek.
No, za těch 20 let se očividně docela aklimatizovala. Představa, že by se tahle scéna odehrála třeba v české, okolí by se asi na obsluhu dívalo stylem, že nejspíš utekla z psychiatrické léčebny, anebo by se tam naopak měla co nejdřív hlásit.
Blahopřání z Německa
„Ciao, co takhle víno?“ oslovil mě u Ponte Vecchio chlápek před vinárnou.
„Ciao. Už jsem dneska měla dvě,“ odpověděla jsem popravdě. Pokrčil rameny, jako kdyby to nic neznamenalo.
„Možná zítra,“ zasmála jsem se a pokračovala dál. Rozhodně jsem neměla v plánu tam chodit, ale zapomněla jsem si zapamatovat, kde přesně ta vinárna je, takže jsem mu samozřejmě o dva dny později přímo vběhla do náruče a k mé smůle si mě pamatoval.
Ale buďme soudní. Kdybych měla chodit všude, kde se na mě obsluha stepující před podnikem usměje a zeptá se, jestli nechci jít dovnitř, nestačil by mi čas a ani obnos na kreditce. Navíc mám k tomuhle nahánění turistů averzi už asi od 12 let, kdy jsem to viděla v Praze a vždycky mi přišlo, že to mají zapotřebí dělat především drahé a nekvalitní podniky. Cestou domů jsem ještě viděla kříšení nějakého chlápka, který se rozsekal na kole a když jsem dorazila k vchodovým dveřím svého ubytování, přišlo mi »nejhezčí« narozeninové přání dne.
»Váš let bla bla z Florencie je zrušen. Zdarma vás přebookujeme na nejbližší dostupný let, status svého letu můžete sledovat na stránce bla bla bla. Lufthansa.«
No, kdybych hned den po příletu neměla plány, pak by se jednalo o druhé požehnání dne. Kdo by nechtěl být zaseknutý ve Florencii? A ještě si nechat proplatit hotel? Teda, takhle to aspoň vždycky je v amerických filmech a v Soudkyni Barbaře. Ale já jsem s tím stejně moc nepočítala. Nepřišlo mi reálné, aby německá národní letecká společnost hodila přes palubu své pasažéry.
Ale zároveň jsem si vzpomněla na youtubera Joshe Cahilla, který jakožto poloviční Němec a poloviční Čech o Lufthanse mluvil spíše negativně a kdysi jsem u něj viděla recenzi, kdy u nich letěl business třídou a v sedadle našel nějaké drobky cukrovinek po předchozím pasažérovi. Když se s tímhle obrátil na posádku, letušky mu řekly, že se omlouvají, ale že pozemní personál nechce teď moc pracovat, protože je ramadán…
Pro mě to celé ale v tuhle chvíli byla jen boční zápletka, které jsem nepřikládala velkou váhu. To jsem totiž ještě netušila, že věhlasná německá spolehlivost mi ještě ukáže, zač je toho loket…
You must be logged in to post a comment.