Ranní slunce pomalu začínalo v malém italském městě nabírat na síle a už teď bylo citelné, že nabídne jeden z posledních horkých dní předtím, než do Catanzara vtrhne podzim. Elia seděl na terase vily svého otce a nervózně čekal, až mu majordomus přinese snídani. Více než sedmdesátiletý stařík pracoval nejprve pro Eliova dědečka a po jeho smrti ho pak otec Antonio požádal o to, aby dohlédl na jejich obrovský dům ve chvíli, kdy on sám bude v Americe, kde s rodinou trvale bydlel. Přesto, že Eliova matka byla Američanka a on sám se narodil v New Yorku, cítil se více Italem než Američanem.
„Čerstvý džus, káva a crossiant,“ zhodnotil stařík Felippe obsah podnosu, který před Eliu posunul a vzápětí odešel.
Elia si při pohledu na tác uvědomil, že vlastně ani nemá hlad. Před časem se dozvěděl, že jeho otec, hlava dříve obávaného mafiánského klanu, má finanční problémy a peníze ho začínají zahánět stále více do kouta. Dříve rodina dost prala finance před síť kasin, kterou pojmenovali Essino, ale ani ta nedokázala zvrátit úpadek na dno, které se začínalo blížit. O prodeji nechtěl Antonio ani slyšet. Základy tohoto byznysu totiž vymýšlel právě jeho zesnulý otec a citová vazba pro něj byla silnější než respekt z dluhů. Žil s pocitem, že se to určitě brzy zlepší. Ale Elia si byl jistý, že jde o jedinou záchranu, zatímco jeho matka neměla o finančních problémech svého muže ani ponětí a dál si vesele žila milionářský život plný ranních návštěv salónů, odpoledních obědů v nejlepších restauracích završených nákupem v luxusních obchodech a večerní vysedávání v nejlepších vinárnách.
„Dobré ráno,“ vkročila na terasu blondýnka v pyžamu. Cítila se trochu nepatřičně, protože její bratr u stolu seděl v košili, společenských kalhotech a na hlavě měl sluneční brýle. Skoro jako kdyby se takhle brzy ráno už odněkud vrátil.
„Dobré,“ odkývl Elia a napil se cappuccina.
„Budete snídat?“ následoval ji Felippe.
Blondýnka zvednutím ruky a nesouhlasným pohybem prstů dala najevo, že ne: „Poprosím jen cappuccino s hromadou cukru,“ odpověděla a podívala se na svého bratra.
„Naši ještě spí?“ zeptal se Elia své sestry, zatímco se pustil do pečiva.
„Nejspíš. Za chvíli vyrážím s Ilarií na kosmetiku,“ informovala Chiara a odlomila si kousek crossiantu, který měl její bratr stále položený na talíři.
„Něco bych po tobě potřeboval,“ oddechl si ztrápeně Elia, odložil jídlo a opřel se do židle. Blondýnka pokynula na náznak, že poslouchá.
„Potřeboval bych někoho, kdo udělá dojem na mladého Riveru.“
Tak ještě, že ne starého, napadlo Chiaru.
„To za ním chceš poslat mě?“ ujistila se, že mu rozumí dobře.
„Ideálně,“ přikývl Elia a ohlédl se za Felippem, který přicházel s kávou.
„Proč?“ zeptala se, když se jí stařeček ztratil z dohledu.
„To ti teď nemůžu říct. Potřebuju, abys mu trochu zamotala hlavu a především, abys to udělala tak, aby nezjistil, kdo jsi. Což může být ta těžší část,“ připustil tmavovlásek.
„Proč teda rovnou nenajdeme někoho, koho nezná většina města?“
„Tebe ale nezná většina města, pokud vedle tebe zrovna nejsem já, nebo táta.“
Chiara přikývla. Bylo pravdou, že se sama nikdy moc v byznysu svého otce nechtěla angažovat a většinu času v Itálii trávila nákupem, oslavami v klubech po boku místní smetánky, popíjením drinků na plážových barech a setkávání se s přáteli. Jinak pobývala většinou v Americe.
„Dneska odpoledne má jeho babička pohřeb. Myslím, že kdyby se v Chiesa del Rosario kolem jedné hodiny objevila hezká holka s výstřihem, dokázalo by mu to zvednout náladu,“ podělil se o své myšlenky.
„Co mi zbývá,“ zhodnotila a odlomila si další kus crossiantu.
„Říkala jsi, že snídat nebudeš, tohle je moje jídlo,“ ohradil se s trochu lepší náladou Elia. Chiara se pousmála a lehce se protáhla. Tušila, že tohle bude velmi dlouhý den.
* * * *
„Pořád mi nedochází, že je nonna pryč,“ posteskl si Frederico, zatímco si dopínal knoflíčky u bílé košile.
„Ani mi ne. Byla úžasná,“ souhlasila Italka sedící na posteli.
Ještě před chvílí si užívala pohled na jeho lehce vypracovanou mužskou hruď a musela se dost držet, aby se ovládala a nerušila pietu. S Fredericem se scházeli delší dobu a sama vlastně nevěděla, jestli tomu říkat vztah. Spali spolu, trávili spolu čas, ale oficiálně ji vlastně nikdy jako svou přítelkyni nikomu nepředstavil a ani tohle slovo v souvislosti s ní nepoužíval. Jeho rodiče ji brali jako dlouholetou kamarádku, se kterou tráví spoustu času a podobně na ni nahlíželi také přátelé Frederica. Ale ona sama věřila v to, že se jejich vztah časem posune.
„Půjdu Marcovi říct, aby se nachystal,“ vstala nakonec Luna z postele a po schodech sešla do přízemí rodinného zámečku, ve kterém Riverovi bydleli.
„Je už Frederico připravený vyrazit?“ zeptala se jeho matka Raffaella.
„Za minutku tady bude. Marco, můžeš nachystat auto?“ otočila se k Fredericovu kamarádovi, se kterým byli skoro jako siamská dvojčata. Málokdy je bylo možné potkat samotné. Většinou všude chodili spolu.
„Jasně,“ kývl Ital a vydal se směrem na příjezdovou cestu.
* * *
Chiara si k černým smutečním šatům obula lodičky na jehlách a vypravila se k zrcadlu. Na hlavu si nasadila černý klobouček se síťkou, který ji elegantně schovával část obličeje. Blondýnka se rozhlédla kolem, upevnila si na šatech pásek, popadla psaníčko a pomalu se vydala ke dveřím. Na menším parkovišti u vily naskočila do Maserati a vydala se ke kostelu. Tou dobou už tam byla spousta dost aut a venku postávalo jen několik málo jedinců, převážně ti, kteří přijeli pouze jako řidiči a funusu se neúčastnili. Chiara zaparkovala na jedno z posledních volných míst a pomalu, elegantním krokem vyrazila na pohřeb, ze kterého už tou dobou minimálně pět minut uběhlo. Zatímco farář vedl poslední rozloučení, kostelem se linul zvuk podpatků, které klepaly o dlažbu. Mnoho smutečních hostů se za Chiarou ohlédlo.
Jaká nedůstojnost.
Ve skutečnosti tohle ale nemělo co dělat s její neslušností, nýbrž s jediným kouskem její italské povahy. Nikdy nechodila včas. A včas by nepřišla ani na vlastní pohřeb, natož na poslední rozloučení s někým, koho viděla jednou v životě. Fredericovu nonnu si shodou náhod opravdu pamatovala, ale spíše matně. Když byla malé dítě, jejich rodiče měli úzké vazby, dokud kvůli podvodu Fredericova otce Gianalucy málem neskončil její otec Antonio ve vězení. V té době ji byly zhruba čtyři roky.
„Kdo je tahle?“ naklonil se Marco k Fredericovi, který si navzdory sezení v první řadě Chiary všiml.
„Nemám zdání,“ pokrčil rameny a dál se soustředil na to, co říkal farář.
Chiara mezitím dělala vše pro to, aby se jí do očí nahrnuly slzy. Nechtěla si rozmazat make-up, ale chtěla vytvořit dojem, že k tomu nemá daleko. Tvářila se zamyšleně a s pochmurným výrazem se dívala na špičky svých lodiček. Tyhle boty by se jí hodily ještě v béžové barvě, napadlo ji. Když zvedla hlavu, uviděla, jak se na ní z první řady dívá Frederico. S kamenným výrazem se podívala jinam, ale bylo jí jasné, že první krok měla v kapse. Všiml si jí. Naštěstí. Nebo také na neštěstí, pokud poznal, kým je. Vnitřně doufala, že ne.
Po skončení obřadu a odjezdu rakve na hřbitov se lidé pomalu začali štosovat u zarmoucené rodiny, které chtěli kondolovat. Chiara záměrně plánovala zůstat až mezi posledními, což se ji dařilo.
„Mi dispiace tantissimo,“ pronesla k Fredericovi a pevně stiskla jeho ruku. Musela uznat, že na něm něco bylo. Jeho vzhled z dětství si prakticky nepamatovala, ale vyrostl z něho dost pohledný chlap. Jeho kaštanové vlasy, lehké strniště a čokoládové oči, ze kterých si sundal brýle právě ve chvíli, kdy k němu dorazila Chiara, z něj dělaly přesně takového Itala, ze kterého šla většina žen do kolen. Ve značkovém společenském obleku mu to vlastně dost seklo. Třešničkou na dortu byla už jen jeho příjemná vůně, která byla ale dost pronikavá, takže měla Američanka v prvních sekundách co dělat, aby kondolování nezačala kýchnutím.
„Grazie. Odkud jste babičku znala?“ zajímal se Frederico a lehce naklonil hlavu na stranu. Samotného ho zajímalo, kde se tady tahle holka vzala.
„Byla to dobrá kamarádka mé babičky. Ta už bohužel také zemřela. Teď už jsou obě spolu,“ sehrála Chiara svůj žal.
„Aha. To mě mrzí,“ pokýval Fredo soucitně, ačkoliv tady měl být právě on tím, koho mají lidi litovat
„Přidáte se k nám na smuteční hostinu?“ zeptal se.
„To se nehodí. Nepatřím mezi rodinu,“ dodala pokorně.
Frederico se smutně pousmál: „A na jinou hostinu byste pozvání přijala?“
Sám trochu nemohl věřit, že na funusu své babičky nabaluje nějakou neznámou holku, ale ostatně… Byla to přece právě jeho babička, která do něj furt hučela s tím, že by si měl sehnat nějakou normální holku, nechat opravit starý rodinný barák v Cagliari, usadit se a založit rodinu. Dovětkem vždycky bylo, že by měl kopnout do zadku Marca, kterého považovala za ďáblovo dítě a absolutně se jí nelíbil.
Luna, která do té doby stála bokem právě spolu s Marcem, začala být trochu nervózní.
„Měli bychom jít,“ drcla do Fredericova parťáka, ve kterém v tuhle chvíli nemohla najít spojence, jelikož byl zaneprázdněn očumováním Chiařina zadku. Naštěstí měl v rámci smutku nasazeny sluneční brýle, takže okolí nevidělo, kam přesně jeho pohled směřuje.
„Možná příště,“ pousmála se blondýnka na Frederica a pomalu vykročila zpátky k autu. Předtím mu ještě soucitně přejela po rameni.
„Opatrujte se,“ dodala na oko starostlivě a odešla pryč.
Sama by si za tenhle herecký výkon dala tak 6 bodů z 10, ale třeba bude Frederico nenáročný divák, doufala.
Snad kvůli tobě teda nebude muset někdo umřít, napadlo ho, zatímco s úsměvem pomalu sjížděl její postavu, když se vzdalovala. Marco se k němu pomalu připlížil.
„Dobrá,“ zhodnotil, zatímco ho prakticky nebylo slyšet přes hlasitý pláč Fredericovy matky, který po dojemné kondolenci nějaké sousedky zesílil.
„Docela šmatlá,“ rýpla si Luna.
„Luno,“ usmál se Marco.
„Pokud máš ve výstřihu tyhle mozarelly a zadek jak bohyně, tak ti ksicht může přejet rychlovlak. I na zpáteční cestě. A budeš dobrá,“ vysvětlil.
Nutno dodat, že jeho bývalé partnerky přesně tuhle filozofii splňovaly. Vypracovaná těla byla ve většině případech to jediné, na co se dalo dívat.
Italka si povzdechla.
„Pojďme se najíst,“ přerušil debatu tří lidí Fredericův otec Gianluca, který k sobě přivinul plačící manželku.
* * * *
„Děláš si srandu?! Pozval tě na večeři a ty jsi odmítla?“ čeřil se Elia stojící ve dveřích, zatímco jeho sestra si s ledovým výrazem sundávala klobouk se síťkou a odkládala ho do skříně.
„Na večeři? Pozval mě na pohřební hostinu!“ opravila ho.
„Kromě toho! Stojí mu za zadkem nějaká kyselá cuchta a maník přeplácaný kolínskou,“ řekla otráveně.
„Cuchtu neznám, maník s kolínskou je Marco. Bez toho Frederico neudělá ani krok,“ osvětlil Ital.
„Fajn. Musíme na něho jít mnohem víc sofistikovaně, než kývnout při první možné příležitosti na pozvání na jídlo,“ pronesla téměř lhostejně Chiara.
„To jsem zvědavý, co sofistikovaného vymyslíš, amore. Blížíme se pohromě. Až se o dluzích doví matka, jsem zvědav, co bude následovat,“ odporoučel se Elia z místnosti s prásknutím dveří.
Chiara si vyzula botu a naštvaně s ní praštila do kouta. Když ráno bratrovi kývla na šaškování na pohřbu, nečekala, že začne vyvíjet tenhle tlak. Byla zvyklá si dělat cokoliv chtěla, bez ohledu na peníze nebo na to, co po ní rodina chce. Posadila se na postel, vytáhla si z psaníčka telefon a vytočila číslo na svého bývalého spolužáka. Nemusela mobil nechat vyzvánět dlouho a z druhé strany se ozval jeho milý hlas: „Chiaro! Jsi v Itálii?“
„Ahoj Arturo. Jsem. A mám na tebe jednu prosbu. Slyšela jsem, že v pátek pořádáš velkou párty na pobřeží. Myslíš, že bys mi mohl poslat seznam hostů?“
Ital se zasmál. Pro Chiaru měl od školky slabost a bylo jen málo věcí, které by pro nebyl ochotný udělat. Taková maličkost mu ale nemohla dělat problém: „Pošlu ti ho. Na co to potřebuješ?“ zajímal se.
„To je složitější. Potřebovala bych mít jistotu, že se tam nepotkám s jednou nechtěnou osobou,“ zalhala.
Potřebovala vědět, jestli má na takovou akci vůbec smysl chodit. Tenhle typ akcí úplně nevyhledávala, ale byla si vědoma toho, že se tam může nabídnout možnost potkat Frederica…
