Frederico s Marcem seděli v pracovně, která byla vybavena těžkými koženými křesly, velkou sedačkou a mohutným dřevěným nábytkem.
„Peníze dorazily všechny. Jediný, kdo nezaplatil, je chudáček Andrea. Ten bordel mu buď nevynáší, nebo zapomíná na svoje závazky,“ oznámil Marco poté, co zavřel poslední šanon, který měl zkontrolovat.
„Tak tam někoho pošli. Ideálně ještě dneska,“ nařídil Frederico a natáhl se pro ristretto na konci stolu.
„Fajn. Co Luna, už jste si nějak sladili své kostýmky na večerní párty?“ zeptal se posměšně Marco.
„Tam se mi upřímně nechce jít. Dělat ze sebe vola není můj ideální program na páteční večer,“ postěžoval si mafiánský synek.
„Tak proč se na to nevykašleš?“ nechápal Marco, který se zády zapřel do opěradla koženého křesla, jenž pod ním lehce zakřupalo.
Frederico pokrčil rameny, načež jeho kamarád se začal od srdce smát: „Ty ji miluješ!“
„Ne. Jenom… je mi ji tak nějak líto. Mám trochu dojem, že bych se o ní vlastně měl postarat,“ snažil se vysvětlit své myšlenkové pochody, které se ho držely od doby, co rodiče Luny zemřeli při autonehodě.
Marco souhlasně přikývl.
„Já to chápu.“
„Což ale nic nemění na tom, že se mi tam ani trochu nechce,“ dodal Frederico s povzdechem.
„Přišlo mi, že na tu kočičku na pohřbu docela žárlila,“ napadlo Marca.
„Úplně nesmyslně,“ zavrtěl Fredo hlavou.
„Jakože tě ta holka nezajímá, nebo jakože to mezi tebou a Lunou nikam nesměřuje?“ zabrousil Marco k tématu, u kterého on sám neměl jasno.
„Od všeho trochu. Luna je fajn, ale… necítím tam asi to, co bych měl. A to už delší dobu vlastně u žádné holky. Možná toho předtím bylo moc,“ odpověděl upřímně Frederico, jehož poslední vážný vztah skončil před třemi lety a od té doby se do ničeho moc nehnal. S výjimkou několika krátkých románků, jejichž účastnice jednu dobu střídal jak ponožky.
„Moc v tom hledáš hloubku. Pokud holka dobře vaří a dobře kouří, co víc si od života můžeš přát,“ zazubil se pro sebe Marco a když už byl při tom kouření, natáhl se pro krabičku cigaret, ze které si jednu zapálil.
„Tvoje nenáročnost je skvělá,“ usmál se Frederico, který svého kamaráda často obdivoval za to, s čím vším se dokázal spokojit.
„Jo, žije se mi fajn,“ přikývl spokojeně Marco a vyfoukl kouř z cigarety „Nehledám ve vztahu žádné kraviny typu štěstí, chemii, nic. Pokud to funguje v posteli, je aspoň trošku hezká a zbytečně se do mě nesere, co víc bych chtěl?“
Frederico se pousmál. Marca měl rád, ale v tomhle směru si musel přiznat, že od vztahu čeká něco víc než dobrý sex a špagety.
* * * *
Dvoupatrový bar kousek od pláže byl plný mladých lidí toužících po zábavě, kterou tahle halloweenská párty nabízela. Frederico postával na balkonku v patře a prohlížel si, jak je celý objekt nazdobený umělými pavučinami, pavouky, netopýry a jinou havětí, která měla tenhle americký svátek připomínat. Lidé v přízemí postávali u baru, kde jim servírovali různá jídla a trapné kelímky s nápojem, který měl připomínat krev. Luna se opodál spokojeně fotila se svými kamarádkami, zatímco Fredo přemýšlel, jak dlouho to tady může vydržet. Marco se ztratil na záchod s nějakou holkou v kostýmku vlčice a bylo dost diskutabilní, jestli se s jeho další účasti na tomhle večírku ještě dá počítat.
„Skočím pro pití,“ oznámil Frederico Luně, která mezi fotografováním přikývla, a vydal se směrem do přízemí. Cestou se prohlídl v zrcadle, které lemovalo schody. Taky mohla Luna vymyslet něco originálnějšího, než zombieho, kterých byly kolem desítky.
Vyrazil sice odhodlaně k baru s jídlem, ze kterého si smířeně chystal vzít něco na zub, ale trochu ho odrazovalo, že na tyhle věci mohl sáhnout kdokoliv, kdo šel zrovna kolem. Mezi mini hamburgery a hot dogy si navíc nemohl vybrat. Došlo mu, že olivy, kousek pizzy nebo aspoň grissini s parmskou šunkou asi na párty s americkou tématikou čekal marně.
„Arturo, kde je nějaký sýr, nebo aspoň prosciutto?“ slyšel za sebou ženský hlas.
Přesně jeho krevní skupina.
„Jak by se něco takového mohlo dostat na halloweenskou párty? Tobě by to mělo být speciálně blízké,“ namítl někdo. Frederico se za dívčím hlasem otočil a poskočilo mu srdce.
Blondýna z pohřbu?
„Buonasera,“ pozdravil a po elegantní otočné k ní nepatrně vykročil.
Chiara k Italovi zvedla svůj pohled a přestírala lehký údiv: „Buenasera,“ odpověděla. Moc dobře věděla, že tady bude. Tentokrát ale svůj herecký výkon zvládla o něco lépe než ten v kostele. Fredo ji sjel od hlavy k patě. Kostým padlého anděla k ní docela seděl. Černý koženkový korzet, křídla a lodičky z ní dělaly snad ještě větší kočku než na pohřbu.
„Halloweenská párty je hned po pohřbu druhé nejméně pravděpodobné místo, kde bych vás čekal.“
Chiara lehce zvedla koutky rtů do úsměv, ale mlčela. Když ho teď viděla před sebou v černých džínách, stejnobarevném triku a s obličejem plným dokreslených šrámů, přišlo jí to předchozí sdělení vlastně docela vtipné.
„Jsem rád, že nejsem jediný, kdo tady trpí,“ přerušil krátké ticho a otočil se tak, aby viděl na stůl s občerstvením.
„Do Itálie létám, abych si od fast foodu odpočala,“ ušklíbla se.
„Pak nemůže být náhoda, že znám kousek odsud restauraci, kde dělají výborné ravioli,“ pousmál se Frederico, jehož silný, kořeněný parfém i tentokrát dráždil Chiaře chvílemi nos. Blondýnka mu úsměv oplatila.
„Znamená to souhlas s pozváním na večeři?“ zkoušel.
„Mohl by znamenat,“ odpověděla.
Ani jeden z nich netušil, že je z poschodí sleduje s pokřivenými rty Luna. Vytočeně se rukou odtlačila od zábradlí a vyrazila za nimi dolů. Tahle blonďatá coura ji začínala lézt na nervy. Než k nim stihla dojít, všimla si, jak Frederico s Chiarou pobaveně v rychlosti mizí k východu.
* * * *
Frederico se bezmocně snažil zastavit další taxík, ale stejně jako dva předchozí, i tenhle řidič kolem baru prosvištěl s plynem na podlaze. Moc si neuvědomoval, že jeho aktuální kostým tomu asi úplně nepřidává, a to si ještě ani řidiči nestihli pořádně prohlédnout, že člověk, který by se s nimi rád svezl je synem jednoho z největších mafiánských bossů v Kalábrii.
„Nemám to teda zkusit já?“ zeptala se Chiara, která nedokázala skrývat své opravdové otrávení. Ve snaze vlézt do vozovky se připletla do cesty staršímu muži na kole, který tak tak zabrzdil a s nepříjemným výrazem ji nakonec objel. Tou dobou už kolem Chiary a Frederica projížděl další taxík, který se neobtěžoval zastavit. Frederico mezitím zamyšleně pozoroval muže, jenž zaparkoval své kolo u večerky a vyrazil dovnitř pro pozdní nákup. Chiara si všimla, s jakým zájmem tohle celé sleduje. Došlo ji, že středem zájmu je momentálně kolo.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, doufajíc, že se mu v hlavě nerýsuje to, na co sama myslí. Frederico s prosebným výrazem k bicyklu kývl hlavou a aniž by čekal na to, jestli blondýna změní svůj názor, sebevědomě kolo odparkoval a pokynul, aby Chiara nasedla na tyč. Blondýna se sice snažila působit na jehlách a s křídly sebevědomě, když usedala na konstrukci kola, ale dost dobře věděla, že tohle pravděpodobně skončí katastrofálně.
„Possiamo?“ zeptal se Frederico jestli je připravená ještě krátce předtím než se odrazil.
„Sí,“ odpověděla Chiara a zapištěla strachy sotva vyrazili od chodníku.
„Na kole jsem snad nikdy nejela,“ doplnila po chvíli ticha, kdy se Frederico pekelně soustředil, aby Chiaru nevyklopil a sebe nezabil.
„Já jo. A moc mi to nešlo,“ přiznal, zatímco vybíral zatáčku, která byla z kopce.
„To kolo ale nevypadá v moc dobrém stavu,“ usoudila Chiara při pohledu na korozi na řídítkách.
„Taky mu to vůbec nebrzdí,“ uklidnil jí.
Vlastně ji to přišlo docela vtipné. Měla pocit, že udeřila její poslední hodinka a představovala si, jak budou vypadat titulky v novinách. »Syn obávaného mafiánského bosse zemřel na kole po boku dcery zkrachovalého mafiánského bosse. Symbolicky byl při tom v kostýmu zombieho«.
„Doufám, že ta večeře bude stát za to,“ rýpla si.
„Vlastně ani nevím, jestli ještě budou mít otevřenou kuchyň,“ řekl popravdě.
Blondýna nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Právě seděla na tyčce kradeného kola, které řídil syn chlapa, který málem dostal jejího tátu do kriminálu a jemuž musela předstírat zájem, aby zachránila zadek své rodině.
„Začínám přemýšlet, jestli se to pozvání na večeři nezvrtlo na únos,“ rýpla si znova.
Frederico se zasmál: „Jedna věc mě ale docela děsí,“ přiznal nahlas.
„Nemám zbraň,“ ujistila ho Chiara.
„Toho se nebojím. Jsem schopný různých věcí,“ odsekl. Normálně by to brala jako flirt, ale tušila, že v jeho případě to vlastně zase tolik humorná poznámka nebyla.
„Myslím, že v téhle situaci už bychom si asi mohli začít tykat,“ navrhla nakonec a plynule přešla k rozdělanému tématu. „Co tě teda děsí?“ zeptala se.
„Nic o tobě nevím,“ odpověděl stručně.
„Tak se ptej,“ pobídla ho.
„Tohle pikantní téma bude ideální k večeři,“ oznámil a neobratně zastavil se skřípěním kola u restaurace. Chiara nedůvěřivě slezla dolů, narovnala se a podívala se ke vchodovým dveřím, kde postávali nějací dva muži v elegantních kalhotách a košilích, kteří kouřili a evidentně čekali na taxík. Frederico odstavil kolo u zábradlí a vyrazil ke dveřím, do kterých vešel galantně jako první.
Chiara trochu ostýchavě Frederica následovala. Interiér restaurace ji připomněl vesnický domek její babičky. Dřevěné stoly na sobě měly kostkovaný červenobílý ubrus, na zdech byly různé obrázky a u obrovského okna na konci velké místnosti bylo dřevěné rameno, na kterém byly zavěšené cibule, česnek a nějaké bylinky.
„Ciao!“ pozdravil staršího Itala za barem.
„Frederico!“ usmál se muž s knírem a vyrazil za svým hostem, aby jej objal. Tvářil se, že mu nepřipadá ani trochu divné, že tentokrát dorazil do jeho podniku v kostýmu zombieho, navíc následován padlým andělem.
„Come stai? Come sta tuo padre?“ zeptal se majitel restaurace na Frederica, ale také na jeho otce.
„Tutto bene,“ pokýval vysoký Ital. „Máš ještě otevřenou kuchyni?“
„Už zrovna uklízíme nádobí. Ale pro tebe bychom dvě jídla ještě stihli. Co bys chtěl?“
„Přines nám jedny ravioli v krémové omáčce a jedny ravioli v omáčce ze sušených rajčat. Máš ještě to víno, které jsi měl minule?“
„Mám ho schované jenom pro ty nejlepší hosty, přinesu. Běžte si sednout,“ usmál se a pokynul Chiaře a Fredericovi, aby si vybrali jakýkoliv stůl se jim líbí. Blondýnu si přitom nenápadně prohlédl. Zdála se mu povědomá a přemýšlel, odkud ji zná.
„Nikdy jsi tady nebyla?“ zeptal se Frederico zatímco pomáhal Chiaře usednout na židli.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a rozhlédla se.
Ital už se chystal povyprávět příběh o tom, jak tohle místo bylo oblíbenou restaurací jeho rodiny, ale pak se zarazil. Nechtěl si až takhle rozmotávat jazyk. Majitel restaurace páru přinesl sklenice a láhev vína a vzápětí zase zmizel.
„Grazie,“ hlesl za ním Frederico a podíval se Chiaru: „Tak povídej.“
„Co přesně bys chtěl slyšet?“ zeptala se, zatímco elegantně vzala vínovou sklenici do ruky a napila se.
„Cokoliv,“ řekl „Třeba to, jak ses dozvěděla o tom pohřbu.“
„Jsou tyhle věci snad tajemstvím?“
Frederico nad odpovědí zavrtěl hlavou.
„Jak se jmenovala tvoje Nonna?“ pokoušel se ujistit, že holka, která před ním sedí, není nastrčená loutka. Nebylo by to poprvé.
„Isabelle Conti. Možná jsem to trochu přehnala s tím označením nejlepší kamarádky, ale bydlely ve stejné ulici. A Nonna mi o ní často povídala. Pamatuju si, že jsem s nimi jednou pekla cannoli. A ty tvoje babička uměla výborné,“ střelila Chiara naslepo, doufajíc, že cukrovinky Fredericovy babičky nebyly snad úplně nejedlé. Ital na její slova jenom lehce kývl, z čehož nebyla schopna nic usoudit.
„Kde jsi studovala?“
„V Miláně, ale moc dlouho mě to tam nebavilo,“ přiznala. Dva roky ve městě módy byly nejhorším obdobím jejího životě. Jediné, co dokázala v Miláně ocenit, byl dobrý Aperol a levné letenky domů.
„Co jsi tam studovala?“ zajímal se.
„Právo,“ odpověděla stroze. Nechtěla říkat víc, než bude nutné a zároveň si chtěla nechat prostor na manévrování.
„Rodičům nevadilo, že jsi toho nechala?“ ptal se Frederico, kterému začal vibrovat telefon položený na stole. Pohledem zkontroloval, a stejně tak to udělala nenápadně i Chiara, že se mu snaží dovolat Luna.
„Věděli, že právnička ze mě nikdy nebude,“ přiznala a napila se ze sklenice vína s výrazem, že ji hovor to absolutně nezajímá. Ital ho mezitím stihl vytípnout.
„A ty? Studoval jsi něco?“
„Mezinárodní vztahy,“ odpověděl.
„Předpokládám, že z tebe chtěl mít táta vlivného politika,“ utrousila Chiara sarkasticky a ani se při tom nesnažila být ve své roli. Situace s hovorem se mezitím opakovala. I tentokrát měla stejný konec.
„Proč myslíš?“
„Vím, kdo proti mně sedí,“ řekla s ledovým klidem. Když ji došlo, jak rázně její slova zní, lehce se usmála s vírou, že to pomůže.
„A kdo?“ pousmál se Frederico, kterému se znovu snažila Luna dovolat. Ztratil nervy, mobil si rovnou vypnul a zvedl hlavu zpátky k Američance. Svou zvědavost nad odpovědí Chiary nemusel ani trochu hrát.
„Nehledá tě někdo?“ zeptala se s pobaveným výrazem.
„Jo, jsem ve městě docela žádaná persóna,“ převrátil svou naštvanost do vtipu.
„Možná by tvé přítelkyni vadilo, že jsi z výborné halloweenské párty odešel dělat výslech.“
Frederico se pousmál a odkryl tím své rovné bílé zuby. Podíval se na ubrus stolu, po kterém lehce přejel ukazováčkem a pak zvedl pohled zpátky na Chiaru.
„Není to moje přítelkyně. Jestli mluvíš o té slečně, která se mnou byla na pohřbu,“ vysvětlil.
„A pokud mluvím o nějaké jiné slečně?“
„Tak ta taky není moje přítelkyně,“ vysvětlil. „Nemám přítelkyni. Zatím. Ale neutíkej od tématu,“ vrátil Chiaru zpátky. Usmála se a po chvíli ticha, během kterého přemýšlela nad tím, kde vlastně skončili, navázala na konverzaci, do které jim navzdory své nepřítomnosti předtím skočila Luna.
„Tvého tátu zná ve městě každý. Navíc… půlku toho města ovládá. Druhá polovina ho nesnáší,“ odpověděla blondýna.
Frederico se periferně podíval ke vchodu a pak zpátky na Chiaru.
„V tom případě musíš být v jedné z těch dvou polovin.“
Chiara se mu beze slov zahleděla do očí a přemýšlela, jak odpovědět. Ve své podstatě ji ten člověk a jeho rodina vlastně absolutně nezajímali… Nakonec se rozhodla, že nejlepší bude mlčet. Pokud to bude jen trochu možné.
„Tak? Ve které z nich jsi?“ dotíral.
„To uvidím po dnešním večeru,“ odpověděla laškovně, čímž přiměla Itala k úsměvu.
„Bene. Tak mi řekni, co dělá tvá rodina. Třeba se dozvím, proč jsi tak posedlá tím, co dělá ta moje,“ větřil Frederico.
„Nejsem tím posedlá. Je mi jedno co dělá. Dokud se mě to netýká,“ pronesla Chiara.
„A týkalo se tě to někdy?“ zkoušel pořád nadhazovat otázky, kterými by se o své společnosti pro dnešní večer mohl něco dozvědět. Chiaře přeběhl po zádech mráz. Ani nevíš, jak moc, napadlo ji.
„Dobře, konkrétní otázky mi asi nedáš. Jmenuju se Chiara, moje rodina má firmu s italskými produkty, které exportuje do Ameriky. Studovala jsem v Miláně, kde jsem mezi lidmi s tím šíleným akcentem vydržela dva roky. Víc už jsem nezvládala. Vynechala jsem něco, co tě zajímá?“
„Co děláš teď?“ zajímal se Frederico, zatímco jim číšník přinesl jídlo. Chiara takticky počkala a mezitím ji v hlavě jela odpověď, kterou by mu teď dala úplně nejradši: Snažím se zachránit rodině zadek tím, že tě zmanipuluju.
„Dohromady nic moc. Moje teta má advokátní kancelář v Palermu, občas pro ni dělám nějaké papírovaní,“ řekla poloviční pravdu.
Ital pokýval hlavou a vzal do ruky příbor. Chiara se pousmála.
„Buon gusto,“ řekla a pustila se do jídla.
„Buon gusto,“ odpověděl Frederico.
* * *
Chiara za sebou tiše zabouchla mohutné vchodové dveře a rozhlédla se po temné chodbě. Vypozorovala, že na konci se zpoza škvírky pode dveřmi line světlo z tátovy pracovny. Neočekávala, že by v jednu ráno byl Antonio ještě vzhůru. Vyzula si lodičky, aby nedělala takový hluk jehlovými podpatky a pomalým krokem zamířila do místnosti. Podle očekávání po otevření dveří našla za stolem sedět Eliu.
„Doufám, že neseš dobré zprávy,“ zabrblal, aniž by se ujistil, že do pracovny opravdu dorazila jeho sestra.
„Ani dobré, ani špatné. Chce to trochu času,“ řekla unaveně a posadila se do křesla kousek od pracovního stolu.
„No, tak toho už moc nemáme. Pokud ty prachy nebudeme mít do měsíce, pak se teprve začnou dít věci.“
„Co všechno ten Rivera dělá ve volném čase?“
„Vysedává v baru u pláže a chodí na fotbal. Typický Ital,“ utrousil sarkasticky Elia.
„Já potřebuju nějakou dobrou záminku ho znova potkat. Tohle mi asi moc stačit nebude.“
Tmavovlásek poprvé zvedl pohled od papírů, kterými se doteď probíral a povzdychl si.
„Použij svůj šarm a ušetři si práci. Holky jako ty se ani nemusí moc snažit, a muži si je vyhledají sami.“
Chiara pobaveně zavrtěla hlavou.
„On? Víš kolik se kolem něj motá sukní?“
Elia nevzrušeně přikývl: „To vím dokonce líp než ty. A?“
„Proč bude dolézat za nějakou random ženskou, když může mít plnou postel holek? A každý den jiných. Kdy ty jsi naposledy dolézal za nějakou sukní?“
De Ricci se na chvíli zamyslel.
„Nevzpomínám si.“
„Protože se to neděje. Potřebuju se s ním potkat tak, ať to vypadá, že on je ten, který mě našel.“
„Jsem snad jediný, kdo má v tomhle městě nějaké kontakty? Je zajímavé, že když jsem ve škole kouřil s kámošema za garáží, věděla jsi přesně kam rodiče poslat mě hledat,“ přičaroval si Elia myšlenku na nikotin a natáhl se pro krabičku cigaret.
