„Buona Giornata!“ zajásal Marco, když se k jeho stolu na terase s výhledem na moře blížil Frederico.
„Už jsem myslel, že se nedočkám. Začíná mi dost kručet v břiše,“ postěžoval si.
„Mohl sis objednat,“ pokrčil rameny Frederico, který se posadil tak, aby viděl na pláž.
„Jaká byla noc?“ zajímal se Marco v domnění, že ji jeho kamarád nestrávil sám. Do debaty vkročil číšník.
„Dvě snídaně, jako obvykle?“ ujistil se.
„Ano. A prosím co nejdřív!“ pokynul hladový Ital. Frederico počkal, až obsluha zapluje zpátky do útrob restaurace a odpověděl na Marcovu otázku.
„Klidná.“
„Klidná? Co tvůj padlý anděl?“
Rivera se ušklíbl a posunul si na nose sluneční brýle.
„Je na ní něco zvláštního.“
„Takže nic nebylo?“ podivoval se Marco.
Jeho kamarád zavrtěl hlavou.
„Jak je to možné?“
„Má z mojí rodiny nějakou podivnou obsesi. A taky tetu advokátku, která snad i nějak bojuje proti mafiánům v Palermu,“ vysvětlil stručně Frederico.
„Z logiky věci, tohle by ti tam asi včera nevyklopila, kdyby měla ta tetička brzo hodit sítě i přes tebe ne?“ zeptal se Marco.
Fredo pokrčil rameny, načež jeho kamarád povrchně na odlehčenou dodal: „Je fakt, že za jednorázovku takový risk nestojí.“
„Pošli někoho, aby o ní něco zjistil. Byla na té party, musela dostat pozvánku. A o list hostů se staral ten kamarád Luny, ne?“
Marco se na chvíli zamyslel a pak pokýval hlavou.
„Zkusím jí říct, aby něco zjistila.“
„Luna bude moc ovlivněna emocema. Běž a udělej to sám,“ poručil Frederico, který si vzpomněl na to, že se od včerejšího večera Luně ještě ani neozval.
„Fajn. Ale asi by ses do té doby radši měl držet dál.“
„Jistě.“
„Jinak pořád ještě nedorazily prachy od Andrey. Nejdřív se budu muset mrknout na zoubek jemu, potom ti něco zjistím o andělovi,“ oznámil Marco a podíval se na číšníka, který konečně nesl kávu, džus a především tousty, na které se těšil úplně nejvíc
* * * *
Na Itálii milovala Chiara nejvíc to neustálé teplo. Byl sice podzim, ale sluníčko pořád pěkně hřálo. Po cestě od kadeřnice si stáhla okno a nechávala vítr, aby si hrál s jejími jemnými vlasy. Zastavila na červené a myšlenkami se vrátila ke včerejšímu večeru. Věděla, že zmínit neexistující tetičku bojující proti mafiánům asi nebyla nejlepší taktika, ale zároveň si byla vědoma, že tím trochu odpoutala pozornost od toho, že by snad sama mohla pocházet z podobných poměrů. Nedokázala ve Fredericovi ještě číst. Teď ale potřebovala hlavně vyřešit to, aby se s ním ještě někdy setkala. Troubení vozu za ní, které se snažilo ji popohnat při rozjezdu na zelenou, ji vtáhlo zpátky do reality.
Sešlápla plyn a zamířila k nejbližší benzínce. Zaparkovala u stojanu a vylezla z auta. Těsně za ní dorazilo na benzinu jiné černé SUV, kterému nevěnovala pozornost a šla naplnit nádrž svého vozu. Unaveně se opřela o auto a čekala, až bude moct plnící pistol zase vrátit do stojanu.
„Pronásleduješ mě?“ zeptal se jí povědomý hlas.
Frederico?
Udiveně se na něj podívala.
„Mám stejnou otázku,“ opáčila.
Ital se lehce usmál a šel naplnit své auto benzínem. Chiara si složila ruce na hrudi a s neutrálním výrazem si přemítala v hlavě svou odpověď ve chvíli, kdy ji Frederico pozve na rande.
Jo.
Musí to udělat.
Určitě to udělá.
No tak!
Jenže zatím jenom nerušeně krmil svého plechového miláčka a jediné co ho zajímalo, byla čísla na stojanu. Chiara ho po očku sledovala. Měl na sobě tmavé džíny, černé tričko s krátkým rukávem a do vlasů a tváře se mu lehce opíralo zapadající slunce, před kterým se chránil alespoň slunečními brýlemi. Vlastně ji docela lichotilo, že se o ní tenhle kluk zajímá.
Vrátila pistoli zpátky a vydala se platit k pokladně.
„Dobré odpoledne. Nabídnu ještě směs do ostřikovačů, nějakou bagetu nebo pití na cestu?“ zeptal se prodavač.
„No, grazie,“ usmála se.
Cítila, že v zádech má Frederica.
„Máte naši kartičku?“
„Ne,“ odpověděla Chiara.
„Nabídnu vám její vytvoření?“
„Ne. A zaplatím kartou,“ zkoušela udržet svůj úsměv. Po zaplacení zamířila zpátky ke dveřím a slyšela od pultíku Fredericovu debatu.
„Směs nepotřebuju, bagetu ani pití nechci a kartičku taky ne. Platím kartou,“ informoval mladíka u pokladny předem. Bleskově zaplatil, ani nečekal na účet a přesto, že se snažil působit, jakože nikam nespěchá, svižným krokem se vydal za Chiarou.
„Máš na večer nějaké plány?“ zeptal se jí, zatímco si z sundal sluneční brýle.
Chiara měla co dělat, aby se samolibě neusmála. Zadostiučinění bylo tady.
„Chceš mě pozvat na další večeři?“ odpověděla mu otázkou a s úsměvem se posadila do auta.
„Procházka po pláži by ti na začátek nestačila?“ zkusil a postavil se do prostoru jejich dveří tak, aby je nemohla zavřít. Jednu ruku si opřel o jejich rám, druhou o střechu a lehce sklonil hlavu, aby na svůj objekt zájmu viděl.
„Procházet se po pláži můžu i sama,“ zahleděla se mu do očí a usmála se. Ale myslela to vážně. Trochu vypadla z role. Laciné nápady typu »Zajdeme na kafe?« na ni nikdy nedokázaly udělat dojem. Proč by měla chodit na kafe, když má doma kávovar, který funguje naprosto skvěle.
Frederico přimhouřil oči a koutky rtů mu lehce sklouzly k úsměvu. Neměl by problém vymyslet něco smysluplnějšího, ale sám tušil, že než zjistí o Chiaře alespoň základní věci, není úplně ideální se s ní scházet. Vlastně… přesně tohle sám tvrdil Marcovi a odpřísáhl mu, že to ani dělat nebude. A pláž k večeru byla jedním z mála míst, kde si Frederico myslel, že by ho s Chiarou nikdo nemusel potkat.
„Dáváš mi košem?“ zkoušel znít překvapeně.
„Dávám ti šanci popřemýšlet, jak tenhle nápad povzneseš na lepší úroveň, až se u té pláže potkáme,“ řekla a natáhla se k madlu dveří, čímž mu dala najevo, aby odstoupil.
„V sedm u Marevi?“ zeptal se a navrhl styčný bod kousek od pláže.
Blondýna lehce přikývla.
„Fajn. Tak se zatím měj,“ rozloučil se Frederico a šel ke svému autu. Věděl, že by měl počkat minimálně do doby, než Marco něco zjistí. Ale nechtělo se mu. Posadil se za volant a sledoval, jak Chiara nastartovala a zmizela pryč. Než stihl udělat to samé, zazvonil mu telefon.
„Prosím?“ ozval se Marcovi.
„Byl jsem obhlídnout ten Andreův bordel. Nejenom, že od něj pořád žádné prachy nepřišly, schovává se. Na baru seděla ta čičina, která mu dělá provozní a podle všeho se někam zdejchnul. Řekl jsem ji, ať šéfovi připomene, že za každý den mu naskukuje penále. Ale ona sama s tím asi nic neudělá. Tak nevím, jestli mu do pár dní nelehne ten bordel popelem,“ nastínil Ital své úmysly.
„To bych ještě nechal být. Začal bych menšími věcmi. Kolik lidí asi tak ví, že je teplý? Ta jeho katolická rodina by asi nebyla štěstím bez sebe, kdyby se dozvěděla o tom, že namísto penzionu vlastní bordel a koleduje si o AIDS od mladých kluků z východu.“
„Fajn. Zkusím mu poslat vzkaz a uvidíme. Chceš si dát večer pivko? Hraje Neapol s Juventusem,“ pokoušel se Marco svého kámoše navnadit.
„Asi budu u našich,“ odmítl Frederico.
„Aha, jasně. Tak se měj, kdyby něco, dám vědět,“ rozloučil se Merco.
„Ahoj,“ ukončil Ital hovor a vyrazil domů.
* * * *
„Nevíš, kde je Chiara?“ nakráčel Antonio rázně na terasu krátce poté, co prošel celý dům a svou dceru nikde nenašel.
Elia moc dobře věděl, kam jeho sestra šla, ale rozhodl se raději mlčet. „Říkala něco o nové restauraci v centru. Proč?“
„Protože jsem dostal dost znepokojivé info,“ zahřměl Ital a postavil se vedle svého syna. Docela věřil, že Elia ví víc, než na kolik se tváří.
„A ta zní?“
„Ve městě ji viděli s mladým Riverou,“ řekl rázně a vrhl na Eliu útočný pohled.
„Nechci svou sestru přeceňovat, ale ani ona by nedokázala klesnout takhle nízko.“
„Doufám v to. Jinak si nedokážu vysvětlit, co dělala na jejich rodinném pohřbu. Až ji uvidíš, důrazně ji upozorni, že s touhle rodinou nechci mít nic společného. Pokus se ji domluvit, protože pokud to nezabere, přijdou na řadu tvrdší metody,“ pohrozil Antonio a měl se k odchodu.
Elia na chvíli váhal, jestli mu o svém zlomyslném plánu, jak vysekat rodinu z dluhů, nemá říct. Zdálo se to vlastně docela jednoduché. Dostat Chiaru do přízně Frederica a pak začít manévrovat, jak to nejlépe půjde. Nejdřív se mu zdálo jako ideální, aby ho nějak přiměla ke koupi skomírajícího projektu. Z peněz by se pak umořily dluhy a rodina by se mohla zbavit poslední tečky, která ji spojovala s nelegálními praktikami. Ale bylo by složité to celé vymyslet tak, aby se v nějaký moment nic neprovalilo. Ostatně, Elia měl sice Frederica za pořádného idiota, ale chápal, že asi ani on není tak pitomý, aby si myslel, že se Chiara jen tak objevila na pohřbu a zamilovala se do něj. A nebyl tak naivní, aby si nemyslel, že původ jeho sestry nepraskne. Takže tady byl druhý plán. Získat na Frederica něco kompromitujícího a vydírat ho tím. Podstatně pohodlnější.
* * * *
Chiara s Fredericem seděli na velkých kamenech, do kterých narážely vlny moře, a popíjeli z malých lahviček prosecco. Američance sice moc nepřipadalo, že by se jejímu doprovodu povedlo tohle rande nějak povznést na vyšší úroveň, ale vlastně ji i tohle bylo docela příjemné. Frederico přinesl piknikový košík s balením malých šumivých vín, grissini obalené parmskou šunkou, hroznové víno a nakrájené sýry. Bylo to vlastně docela romantické, což byl přívlastek, který u většiny kluků, se kterýma v posledních měsících byla na rande, nebylo možné použít. V dáli už se obloha dotýkající se moře začínala červenat a většina místních seděla přikovaná k televizi buď doma, anebo v restauracích. Ta nejbližší byla odtud zhruba sto metrů. Ticho, které na prázdné pláži panovalo, občas rozrazilo jásaní nebo zřetelné nadávky z podniku.
„Obvykle se s holkama scházíš daleko od civilizace?“ rýpla si Chiara.
„Ne. Ale obvykle se s nima ani neseznamuju na pohřbech,“ odlehčil její otázku.
Tohle ji docela imponovalo. Vždycky věděl co říct a jak to říct.
„Kdo je vlastně ta Luna?“ napadlo Američanku.
„Kamarádka. S možná až moc drsným příběhem,“ rozmotal se Fredericovi po první lahvičce prosecca jazyk.
„Takže jsi něco jako její starší brácha?“
Málem mu zaskočilo. V životě viděl i dělal různé zvrácenosti, ale představa, že má svůj vztah s někým, s kým spí definovat, jako sourozenecký ho dost rozhodil.
„No to ne,“ vysoukal ze sebe.
„A ani nemáš žádného sourozence?“ navázala Chiara.
„Ne. Ale vždycky jsem chtěl,“ přiznal. „A ty?“
Blondýna pokývala hlavou a dala si do pusy kousek hroznového vína.
„Mám staršího bráchu.““
„Zůstal v Americe?“ zajímal se Frederico.
„Ne. Létá taky do Itálie,“ zavrtěla hlavou, vyzula si sandálky a strčila obě nohy do vody. Trochu ho to překvapilo. Bylo zřejmé, že později bude dost chladno, takže i když dorazil v teniskách, elegantnách béžových kalhotech a lehké světlomodré košili, přes ramena si přehodil alespoň jemný bílý svetr, protože mu bylo jasné, že ho večer může potřebovat.
Frederico upnul zrak na Chiařiny nalakované nehty a dlouhé, ale hubené prsty na nohách. Američanka na sobě měla bílé šaty, které dost zdůrazňovaly její prsa a končily zhruba nad koleny. A teď, když ponořila nohy do vody, si je lehce vyhrnula tak, aby nebyly namočené. Frederica napadaly nejrůznější scénáře, jak tenhle večer mohl skončit. Bojoval s chutí ji ukazováčkem přejet po hubeném stehně a vyhrnout šaty ještě o něco výš. Svou myšlenku se snažil utopit v jedné z vln, na kterou raději upnul svůj pohled.
„Jak vlastně tvou rodinu napadlo začít podnikat s italskýma věcma?“ napadlo ho.
„Můj táta je Ital. Lidi v Evropě a Americe milujou cokoliv, co je italské. Jakmile vidí italskou trikoloru, mají pocit, že to má styl a kvalitu,“ popsala podle svých pravdivých pocitů.
„A doma se bavíte italsky?“ zajímalo ho.
Chiara se pousmála a levou nohou lehce cákla do vody.
„Záleží na situaci. Když jsem byla malá, bavili jsme se anglicky, ale když jsme něco provedli, vynadáno jsme dostali v italštině. Teď se bavíme hlavně italsky, protože se do toho jazyku už konečně dostala i máma,“ vysvětlila.
„Jak dlouho tady ještě zamýšlíš být?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Pokud myslíš v Itálii, tak ještě nevím. Nemám zatím koupenou letenku, ale víc než pár týdnů to asi nebude. A pokud myslíš přímo tady, tak moc dlouho už ne, začíná mi být zima,“ řekla a vyndala nohy z vody.
Trochu čekala, že bude Frederico natolik galantní, aby ji nabídl, že až si osuší nohy, může si vzít jeho svetr. Jenže taková nabídka nepřišla. Místo toho začal sklízet věci zpátky do piknikového koše a když bylo hotovo, natáhl k Chiaře ruku, aby ji pomohl dostat se přes velké kameny společně zpátky na břeh. Na posledním kameni ale trochu škobrtla a tak měl Ital co dělat, aby ji udržel na nohách.
„Dobrý?“ zeptal se, když ji zatáhl za ruku a lehce přitáhl k sobě k sobě. Jejich tváře teď byly dost blízko, čehož využil a začal ji líbat. Chiara si obě dlaně položila na jeho klíční kost a zatlačila ho na zeď polorozpadlého plechového domku, ve kterém si rybáři schovávali lodě. V tenhle moment byl Frederico rád za to, že spolu díky její nešikovnosti málem zhučeli do vody.
„Proč ti to trvalo tak dlouho?“ zeptala se potichu Chiara, když se od něj po chvíli trochu odtáhla.
„Protože se tváříš, že mi každou chvílí jednu vrazíš,“ usmál se pobaveně, rozdělal uzel z rukávů svetru, který měl přes ramena a přehodil ho přes záda blondýnce, kterou si tím k sobě přitáhl.
* * * *
Luna seděla v terénním autě a děsivě rychle řítila po silnici. Navzdory tomu, že její rodiče kousek od tohoto místa našli smrt při autonehodě, ona si nebezpečí nepřipouštěla. Ostatně, měla v sobě takovou zlost, že to ani nešlo. Celým autem se ozývalo hlasité vyzvánění, jak se zoufale snažila dovolat Marcovi. Pokus spojit se přímo s Fredericem rovnou vzdala, celý večer byl nedostupný.
„Co je?“ přijal Marco její hovor otráveně. Ležel v boxerkách natažený na gauči, před sebou měl chlazené pivo, puštěný fotbal a v náruči mu ležela polonahá zrzka. Luna praštila po tlačítku na ovládání oken a zavřela je, aby ho lépe slyšela. Doteď ji vítr cuchal její dlouhé černé kadeře.
„Nevíš, kde je Frederico?“
„Luno, každý normální člověk teď kouká na fotbal. Nevím. Co se zase děje?“
„Nebere mi telefon. Už zase.“
Marco si hluboce povzdychl: „A ty o něj máš strach? Neboj se, je to velký kluk, on se o sebe dokáže postarat,“ dělal z ní pitomce. Dobře věděl, o co ji jde. Bála se nevěry ve vztahu, který neexistoval. Kdyby v sobě měl jenom o jedno pivo více, než tomu aktuálně bylo, taky by ji to i řekl.
„Jo, bojím se o něj. Od čtyř odpoledne mi nebere telefon,“ popisovala naléhavost situace. Vzhledem k tomu, že Marco s ním mluvil ještě v šest večer, nechávalo ho to poměrně klidným.
„Nevím, kde je. Má být u rodičů. Takže jestli tam vtrhneš, chovej se slušně a nedělej ostudu. Já se dívám na fotbal a čeká mě velice příjemný večer. Nechci, aby mi volal Fredericův táta. A teď už začínají přicházet hráči na druhý poločas, takže já se loučím. Ahoj,“ zavěsil.
Dík za pomoc, kreténe, pomyslela si Luna, zpomalila a s větší řidičkou slušností odbočila směrem k zámečku, kde Frederico s rodiči bydlel. Kromě toho si ještě s bývalou přítelkyní kdysi pořídili střešní byt v Catanzaru, ale tam prakticky nebýval. Zaparkovala na příjezdové cestě, vyskočila z auta a došla svižnou chůzí dveřím, na které připevněným těžkým kovovým kruhem zabouchala.
„Dobrý večer, Luno, přejete si?“ zeptala se služka, která zrovna chystala Riverovým večeři.
„Jdu za Fredericem,“ oznámila.
„Lituji, pan Rivera není doma.“
Lunu polil pot. A vztek. Pořádná dávka vzteku. Potřebovala se uklidnit. Namlouvala si, že když není s Marcem a současně není doma, může mít nějaké pracovní záležitosti. Ale v tuhle hodinu? A bez Marca? Ne. Jakkoliv uvažovala nad většími souvislostmi, vycházelo jí z toho, že se rozhodně musí minimálně dít něco nezvyklého.
„A nevíte, kde bych ho mohla najít?“
„Snad s Marcem, jako vždy,“ odpověděla služebná.
Mladá Italka se trpce usmála a pokývala: „No jo. Tak já mu zkusím zavolat. Děkuji.“
Otočila se na patě a šla zpátky do auta. Větřila, že to souvisí se stejnou holkou, která se ukázala na pohřbu a později i na té párty. A neplánovala jen přihlížet.
