CATANZARO – IV. kapitola – V ohni

Jeden ze zvyků Gianlucy bylo vyrazit každou neděli do samoobsluhy kousek od jeho domu. Zpátkyse, přesně jako teď, vracel s čerstvým pečivem k snídani. Společnost mu vždycky dělal pes, kterého aspoň při jednom vyvenčil. Zrovna na chodbě věšel vodítko vedle botníku, když se otevřely dveře, ve kterých stal Frederico.
„Buongiorno,“ pozdravil svého syna udiveně.
„Buongiorno,“ kývl mladší Rivera.
„Nevěděl jsem, že jsi na noc nebyl doma. Dokud jsem nepotřeboval tohle,“ ukázal na proutěný košík v synově ruce.
„A povedlo se ten nenadálý problém vyřešit?“ zeptal se s vážnou tváří. Gianluca se usmál.
„Budeš snídat?“
„Přijdu za chvíli,“ kývl Frederico, vyzul se a nesl košík do kuchyně. Cestou procházel přes obývák, kde seděla jeho matka Raffaella a procházela si fotky.
„Ahoj,“ pozdravil ji a pomalými kroky přišel ke křeslu, ve kterém byla uvelebená.
„Ahoj,“ usmála se na něj smutně.
Koukl ji přes rameno a viděl, jak v dlaních drží fotky s babičkou, kterou minulý týden pohřbili.
„Pamatuješ si na tuhle dovolenou v Egyptě? Vzali tě tam tehdy s dědou,“ vyprávěla a otočila na něj obrázek, kde bylo Fredericovi asi sedm let a na hlavě měl kvůli návštěvě v poušti omotaný šátek. Už tehdy byl podstatně vyšší než jeho vrstevníci a roztomilým pohledem si dokázal podmanit kohokoliv.
„Pamatuju,“ usmál se, položil proutěný koš na zem a fotku si vzal do ruky.
„A tady jste spolu pekli panettonne,“ ukázala další fotku, kde byl Frederico ještě menší. Spolu se svou babičkou stál na snímku v kuchyni, měl na sobě dětskou zástěru a pomáhal odměřovat mouku.

Fredo se podíval do krabice s fotkami a všiml si, že na jedné z fotek, které ležely na povrchu je on s nějakými dětmi. Evidentně to bylo focené u nich na zahradě. Fredericovi mohlo být zhruba sedm a se stejně starým klukem se koupali v bazénu, přičemž on sám měl na zádech asi dvouletou holčičku s nafukovacími rukávky.
„Jak se jmenovali?“ snažil se vzpomenout.
„To jsou děti od De Ricciových. Tehdy jsme babičku s dědou přemluvili, aby vás na víkend pohlídali, a my společně jsme letěli do Madridu. To byla poslední dovolená s nimi,“ vyprávěla.
„Co se pak vlastně stalo?“
Raffaella mávla rukou. Nechtěla o tom mluvit a současně ji mrzelo, jak tehdy celé přátelství dopadlo.
„Měli s tátou nějaký kšeft a nepohodli se,“ řekla stručně a přála si, aby se Frederico víc neptal. Realita byla taková, že společně figurovali  v pojistném podvodu. Jenže když začalo přituhovat a do celé záležitosti se zamotala policie, Gianluca se ze všeho elegantně vykroutil a Antonio málem skončil v base. Pomocí dobrých advokátů a vysokých úplatků se mu tehdy podařilo uhrát podmínku.

* * * *

Marco zaparkoval své terénní Porsche před stejným podnikem, kde se před pár dny konal halloweenský večírek. Když spolu někam chodili s Fredericem, působili trochu jako bráchové, ale Marco měl vzhled toho drsnějšího. Z části za to mohly jeho havraní vlasy, které obvykle nosil rozcuchané, a taky potetované předloktí, které ale většinou částečně schovával pod vyhrnutým rukávem košile. Frederico vedle něj vypadal jako daleko milejší muž. Pravdou ale bylo, že když se naštval, dokázal proměnit jakékoliv místo v peklo na zemi a mnohdy to byl právě Marco, kdo ho musel krotit.

Pomalým, ale sebejistým krokem teď přišel k baru a posadil se na vysokou židli.
„Co to bude?“ zeptala se ho prsatá zrzka, které se vnady sotva držely v upnutém tílku.
„Espresso,“ pokynul Marco a rozhlédl se. „Arturo tady není?“ zeptal se narovinu.
Dívka se rozhlédla kolem.
„Myslím, že před chvílí odjel domů,“ řekla popravdě a otočila se směrem ke kávovaru. Marco trpělivě čekal, až před něj postaví hrníček s kávou a přemýšlel, jestli se alespoň z obsluhy nedají vymámit nějaké informace, díky kterým by jeho cesta na druhý konec města nebyla zbytečná.
„Možná bys mi teda mohla něco prozradit ty,“ napadlo ho.
„Prozradit co?“ nechápala.
„Před pár dny tady byla jedna velká párty,“ nastínil, načež zrzka pokývala hlavou. „Viděla jsi předtím seznam hostů?“ zajímal se.
„Ne. Ten se ke mně nedostal,“ zavrtěla hlavou a vrátila se k pucování sklenic. Marco sáhl do peněženky a vytáhl dvacet euro, které položil na barový pult. Zrzka automaticky shrábla peníze a odešla do zázemí, odkud se po dvou minutách vrátila s dvěma listy popsanými jmény.
„Dostal se tady ještě někdo, kdo na tom seznamu nebyl?“ zajímal se Marco, zatímco očima zběžně procházel všechna jména.
„To si nemyslím, ale ruku do ohně bych za to nedala,“ pokrčila rameny a zase se věnovala nádobí.
„A holka v kostýmu padlého anděla? Říká ti to něco?“ zkusil ještě.
Barmanka chvíli uvažovala a nakonec zase zavrtěla hlavou: „Byly tady davy lidí. Stalo se něco?“ zeptala se trochu podezíravě.
„Ne. Jenom se dala do řeči s mým kamarádem a pak zmizela. Nemá na ní žádný kontakt, a když už jsem měl cestu kolem, napadlo mě se zeptat. Ale v tomhle seznamu ji asi najdu těžko, klidně si ten car papíru zase vem zpátky,“ odsunul od sebe seznam hostů a napil se kávy, kterou měl před sebou. „Bude tady Arturo aspoň zítra?“ zeptal se nakonec a pomalu vstal z barové židle.
„Ne, až koncem příštího týdne. Vzal si pár dní volna a odjel do Lamezie,“ prozradila ještě zrzka a papír si z barové desky vzala zpátky.
„Fajn. Zastavím se,“ ujistil ji Marco a přesunul se zpátky do auta. Napadlo ho, že si nejspíš mohl vzít na Artura alespoň číslo a zavolat mu, aby se tady nemusel zase táhnout. Ale znova už se mu dovnitř nechtělo a podstatně důležitější teď bylo vyřešit toho schovávajícího se homosexuála s bordelem, který byl ve skluzu s výpalným.

Marco vycouval z parkovacího místa a vytočil číslo na Frederica.
„Pronto?“
„Tak teď mi spadl kámen ze srdce. Luna včera vyšilovala, že se ti nemůže dovolat, myslel jsem, že máš něco s telefonem. Ale vidím, že evidentně funguje jak nový,“ rýpnul si.
„Ano, funguje skvěle. Asi jen špatný signál,“ odpověděl vážně, ale podtón jeho sdělení byl zřejmý.
„Asi. A doma ses nechal zapřít schválně, nebo jsi tam vůbec nebyl?“ udeřil na něj.
„Doma jsem byl podle toho, kdo se zrovna ptal, jestli tam jsem,“ řekl.
Zrovna vylezl z ledové sprchy, ale ani ta z něj nedokázala smýt naštvanost, která se mu do žil nalila poté, co mu otec řekl, že ho včera doma sháněla Luna. V kombinaci s 5 zmeškanými hovory a stejným počtem zpráv mu to totiž přišlo, jako kdyby mu suplovala matku, toho času nemohoucí zastoupit svou roli pro truchlení.
„Když o tom mluvíme, byl jsem v tom baru, kde byla halloweenská párty. Majitel tam nebyl, takže se mi nepovedlo dopátrat, kdo přesně ta holka je, jediné, co jsem dostal do ruky byl seznam hostů, ale vzhledem k tomu, že tam nebyly rozepsány kostýmy, ve kterých dorazili…“ vyprávěl Marco ironicky.
„A nějaké jiné stopy? Říkala mi, že má bratra, studovala práva v Miláně… žije v Americe. Catanzaro přece není tak velké, abych si jí nikdy ani nevšiml. Aby si ji nikdo nevšiml,“ nechápal.
Včera po líbačce na pláži byli na chvíli u něj doma, právě v Catanzaru. Společně si udělali večeři, otevřeli ještě jedno prosecco, ale celou dobu měl dojem, že od něj má Chiara odstup. Kdyby poslouchal své srdce, nebo spíše partie podstatně níž, skončili by spolu v posteli. Ale brzdily ho dvě věci. Strach z toho, že o ní prakticky nic neví a taky obavy, že v jejich očích bude za chlípné prase a začne couvat. A musel si přiznat, že to ho trápilo podstatně víc.
„Já nevím. Ale chci vědět, proč to zjišťujeme. Jestli ji chceš jenom ojet, tak to prostě udělej a pak už se neozveš ne?“ nabízel mu řešení. „Nebo máš snad po dlouhé době chuť si kazit život?“
„Baví mě, jak jsi se vším rychle hotový,“ zhodnotil Frederico.
„No, když jsme u toho, včera jsem měl doma jednu takovou kočičku. Říkám ti, že rychlejší…“
„Basta, basta,“ zastavil ho. „Jdu snídat. A pak se chce na chvíli zastavit Luna, takže potřebuju najít moment, kdy mě nepřejde chuť k jídlu. Zatím čau,“ ukončil hovor a šel si dát granitu a brioche.

* * * *

Elia zaparkoval u ohořelé budovy, která ještě včera večer byla kasínem. Kasínem, které fungovalo dlouhých 40 let a bylo prvním ve městě. A taky jednou z posledních nadějí na to, že se prodejem podaří odvrátit krach rodinné kasy. Vystoupil z auta a ve vzduchu cítil spáleninu. Pomalu dokráčel k otci, který právě dokončil debatu s policistou.
„Ví se už něco?“ zeptal se Elia.
„Ne. Někdo se naboural do kamerového systému, takže není žádný záznam. Chvíli před zavíračkou přijelo nějaké auto a dva chlapi v kuklách to uvnitř polili benzínem. Takhle to aspoň popisujou lidi, kteří stihli utéct,“ povzdychl si Antonio.
Jeho syn upřímně vůbec nepomýšlel na to, že by v tomhle případě mohl někdo dokonce přijít o život. Vlastně ho to taky trápilo podstatně méně než fakt, že je teď rodina prakticky bez příjmu. Těch pár olivových olejů měsíčně, které prodali v Americe totiž nikomu zadek nezachrání.
„Tři lidi jsou v nemocnici, jeden to nepřežil,“ dodal Antonio, aniž by se Elia ptal.
„Tati, kdo to mohl udělat? Kdo z těch lidí, kterým dlužíš peníze, mohl zajít až takhle daleko? Věděl jsem, že máš problémy, ale nevěděl jsem, že jsou až takhle vážné,“ dorážel na otce. Složil si ruce na hrudi a čekal, co mu řekne.
„Kolik vlastně naše rodina dluží?“
„Tohle nejsou věci, do kterých bys měl strkat nos. Já to vyřeším, jenom potřebuju trochu času,“ pokoušel se Antonio své dítě uklidnit, ačkoliv sám věděl, že situace je těžko napravitelná. Nechtěl se vzdát toho, co ho ještě jako prakticky poslední, kromě domu, pojilo se zesnulým otcem, ale teď na vlastní kůži pocítil, že situace už je nezvladatelná a jedinou možností bude prodat sídlo v Itálii, zbavit se čehokoliv, co má nějakou cenu a natrvalo zůstat v Americe. Kalábrie už nebyla bezpečná.
„Děláš si legraci? Někdo nám právě vypálil podnik a umírají tady lidi. Nemám se do toho plést?“
„Dělej, co ti říkám,“ zahřměl Antonio a odešel pryč.
Elia nasedl do auta a zamířil zpátky domů. Cestou se zastavil v trafice pro cigarety a nemohl si nevšimnout, že podstatná část novin se požáru kasína věnovala. Jedny koupil a ve chvíli, kdy dorazil domů je hodil na stůl před Chiaru, zatímco ona seděla na terase a nerušeně si projížděla obsah na instagramu. S ledovým výrazem svůj zrak přemístila na titulní stranu novin a pozvedla obočí.
„Pokud na Riveru doteď nic nemáš, tak dost možná budeš mít brzy krev na rukou, amore,“ snažil se na ní tlačit.
„Víš co, amore?“ přimhouřila naštvaně oči a lehce se k němu přes stůl naklonila. „Ještě jednou ve mně budeš chtít vyvolat pocit viny, nebo na mě tlačit, tak se na celý tvůj plán vykašlu a jediné co ti zbude je, aby ses s ním šel vyspat sám,“ řekla, zatímco mu chladně zírala do obličeje.
„Uvědomuješ si situaci, Chiaro? Uvědomuješ si, že je otázka času, než ti na dálnici bouchne auto?“ pokračoval.
„No a? Jaký bude rozdíl mezi tím, jestli mi někdo hodí pod auto bombu a mezi tím co bude, až přijdou na to, kdo jsem? Proč se mě snažíš strašit smrtí, když mě pošleš za někým, jehož rodina nechala povraždit své vlastní sousedy, jenom za to, že jim nechtěli prodat pozemek?“ zeptala se.
Elia nasucho polkl.
„Prostě je to teď ve tvých rukou,“ řekl nakonec podstatně klidněji, dal si ruce do kapes a odešel pryč.

* * * *

Frederico s Lunou se společně procházeli po promenádě. Míjeli puberťáky, kteří společně sdíleli jednu cigaretu ve čtyřech lidech, i rodiny s dětmi, které se učily jezdit na kolech. Bylo krátce před obědem a počasí už konečně bylo podstatně snesitelnější než během horkých letních dní. Od moře přicházel osvěžující vánek, který Luně čechral její černé kudrnaté vlasy končící v půli zad. Měla na sobě volné džíny a červený top, který ladil s její rtěnkou. Vypadala podstatně šťastnější, než Frederico. Měl na sobě sice sluneční brýle, ale ani ty nedokázaly skrýt jeho rozporuplné emoce. Ruce měl složené na hrudi, což dokonale vystihovalo jeho obranářský postoj.
„Mrzelo mě, že jsi mi zase nebral telefon, měla jsem o tebe strach,“ přiznala černovláska.
„Když neberu telefon, neznamená to automaticky, že se něco děje,“ odpověděl Frederico.
„Randíš s někým?“ uhodila na něj.
Váhal, co vlastně říct. Když řekne, že ano, bude oheň na střeše. Když řekne, že ne, bude to později ještě horší, až Luna zjistí pravdu. A kdoví, za jakých okolností by to bylo.
„Víš, možná by bylo lepší to vzít trochu opačně. Především bychom si měli ujasnit, jak to je mezi námi dvěma,“ šel na to oklikou.
Luny se zmocnila naděje. Teď cítila šanci se mu vyznat.
„Jsem ráda, že na to přišla řeč, protože… Já bych byla ráda, kdybychom to celé konečně posunuli. Vím, že ty máš obavy, nechceš se vázat, ale můžu ti slíbit, že ti dám tolik volnosti, kolik budeš chtít. Stejně jako teď, nic se nezmění,“ usmála se a zpod červené rtěnky ji vykoukly zářivě bílé a rovné zuby. Nadšeně chytila Frederica za ramena a čekala na jeho reakci.
„Jenže v tom je právě ten problém. My spolu ani nechodíme a už teď mám pocit, jako kdybych byl ve výchovném ústavu. A dusí mě to, Luno, strašně. Mám tě rád a nedokážu si představit, že bys v mém životě nebyla. Ale zároveň asi necítím to, co bych měl cítit u člověka, se kterým mám strávit zbytek života,“ řekl upřímně.
Teda, z větší části upřímně. Poslední dobou měl hlavu dost zaměstnanou Chiarou, takže kdyby Luna z jeho života zmizela, asi by mu chvíli trvalo, než by si toho vůbec všiml. Italce z tváře zmizel úsměv, který vystřídala bolestivá grimasa a obrovské zranění v očích.
„Uvědomuješ si, co jsi udělal?“ zeptala se zdrceně.
„Já vím. Měl jsem být upřímnější mnohem dřív. A mrzí mě to,“ pohladil ji smutně po rameni.
„Frederico! Byl jsi se mnou, když naši zemřeli. Byl jsi celou tu dobu se mnou a tvářil ses jako největší ochránce. Ty jsi byl jediná kotva, kterou v životě mám. A choval ses tak!“
Věděl, že v tomhle všem měla pravdu. Jenže lítost, kterou k ní cítil, byla podstatně silnější než jeho vůle s tím něco udělat. Faktem bylo, že když Luna přišla o rodiče, často se bála zůstávat ve velkém domě na okraji města sama a tak tam Frederico několikrát přespával. Jenže od společných večerů a deskovek v posteli už to bylo hodně blízko k jakékoliv intimitě.
„Luno,“ chytil ji za obě dlaně. „Věř mi, že pro mě znamenáš strašně moc. A nechci o tebe přijít. Ale nenuť mě, abych s tebou byl ze soucitu,“ uzavřel nakonec.
Ale odpovědí mu byl jenom hysterický pláč. Navíc se mu černovláska pověsila kolem krku, takže mu slzama smáčela celé triko. Přitiskl jí k sobě a pohladil po zádech. Věděl, že tímhle ničemu nepomáhá, naopak. Ideální by pro Lunu bylo, kdyby se na nějaký čas rozhodla odjet z města. A pro Frederica by bylo ideální, kdyby současně někoho při tomhle odloučení potkala a dala mu pokoj. Lidsky ji měl rád, ale ve vztahu s ní se neviděl. A co bylo daleko horší, pro Lunu tohle odmítnutí nebylo ne. Jenom krátká stopka, přes kterou se musí přenést a pak ho přesvědčit. Chvíli spolu potom ještě seděli na promenádě a povídali si. Italka se snažila tvářit, že je nad věcí a vlastně to celé po krátkém slzném výlevu pochopila, ale tou dobou už měla úplně jiné plány, jak Frederica dostat do bodu, kde ho chtěla mít.

Pro Frederica byly celé ty dvě hodiny emočně dost těžké a prakticky celou dobu myslel na Chiaru. Hned poté, co dorazil na parkovišti k autu a sedl za volant proto vytočil její číslo. Když už si po dlouhém vyzvánění myslel, že to nezvedne, uslyšel její hlas.
„Prosím?“
Frederico se musel usmát.
„Ahoj. Jenom jsem se chtěl ujistit, že tě po včerejšku nebolí hlava,“ narážel na množství vína, které spolu vypili. Chiara se zasmála.
„Ne. Ale chápu, že vy starší s tím už máte docela problém,“ rýpla si v souvislosti s tím, že se včera dozvěděla o pětiletém rozdílu, který je dělil.
„My s tím právě nemáme vůbec problém. Ale… přemýšlel jsem… Děláš dneska večer něco?“ zajímalo ho.
„To se rozhodnu až potom, kdy mi řekneš, proč se ptáš,“ řekla mírně laškovně.
„Ptám se, protože bych tě rád viděl,“ přiznal.
Ideálně nahou, u sebe v posteli. Ale to neřekl.
„Vlastně dneska večer moc času nemám, moje kamarádka má těhotenskou oslavu a nevím, kdy se vrátím, ale… Kdybys mě vyzvedl, možná bychom si u tebe mohli uvařit večeři a dopít to červené víno, které jsi včera otevřel a zapomněl přidat do omáčky,“ předestřela plán.
„Pošli mi adresu,“ řekl automaticky. „A dobře se bav,“ dodal nakonec.
„Díky. Tak zatím,“ rozloučila se a ukončila hovor.
Možná mu teda nakonec nebude tak složité zamotat hlavu, napadlo Chiaru. Zároveň musela přiznat, že jí něčím trochu přitahoval. Maličko si přála, aby mohla všechny ty hry s vydíráním smazat a jenom se nechat unášet podzimní zamilovaností, která opadne s jejím návratem do Ameriky.