Gianluca seděl na terase zámečku a pročítal si noviny. Po chvíli k němu dorazila Raffaella, která doprostřed dřevěného stolu postavila tácek se dvěma hrníčky espressa.
„Essino vyhořelo,“ podíval se na ní překvapeně.
„Slyšela jsem, že je na tom Antonio teď nějak špatně. Ale Jessica o tom nejspíš ještě tolik neví, jinak by pořád tak nerozhazovala všude po městě. Ačkoliv nechápu, že čeho se mohl dostat do takových problémů,“ přemýšlela nahlas, posadila se a napila se z hrníčku kávy.
„Slyšel jsem, že investoval velké peníze do nějakého developerského projektu, který měl trhliny,“ nastínil. Ohlédl se zvukem motoru auta, které právě přijíždělo na příjezdovou cestu. Frederico zaparkoval své SUV a netušíc, že ho pozorují rodiče se vydal ke dveřím domu.
„Mia za chvíli začne chystat večeři. Máš chuť na něco konkrétního?“ křikla na něj Raffaella, která měla ve zvyku svého syna rozmazlovat.
Kdyby měl být upřímný, jediná chuť, kterou poslední dva dny měl, se vázala s dvounohou poloviční Italkou.
„Nevím, jestli budu na večeři doma. Spíš ne,“ oznámil.
„Přijď na slovíčko,“ ozval se Gianluca a sundal si dioptrické brýle, se kterými doteď četl noviny. Po pár minutách se svého syna na terase skutečně dočkal.
„Nezapomeň, že zítra máme oběd s těmi lidmi, kteří mají podpořit kampaň,“ připomněl Fredericovi. Gianluca se totiž po letech manipulování úředníky rozhodl, že by nejraději sám usedl do křesla starosty města a zakázky i jakékoliv dění si rád pohlídal.
„Myslím jen na to,“ odpověděl sarkasticky.
Vzápětí jeho otec zapíchl ukazováček do novin a prstem je přesunul blíž k Fredericovi.
„Nevíš, co přesně se děje kolem Essina?“ zajímal se.
Tmavovlásek se zadíval na titulní stranu, kde byla fotka ohořelé budovy.
„Byl jsem tam třikrát v životě. Měl jsem pocit, že lidé odtamtud spíše odchází, než aby se tam hrnuli,“ pokrčil rameny.
„Patří to De Ricciovým,“ nadechl se Gianluca, kterému do vysvětlování skočila Raffaella.
„To jsou ti, jejichž děti byly na fotce v bazénu. Pamatuješ?“
Frederico kývl.
„Kdybys o tom něco slyšel, chtěl bych to vědět,“ dokončila nakonec hlava rodiny.
„Je to pro nás důležité?“ zajímal se mladší Ital.
„Ne, jenom je s podivem, že jedna z nejmocnějších rodin se dostala do hledáčků lidí, kteří chodí podpalovat podniky,“ vysvětlil.
„Nejmocnější… Ale já o nich vlastně nikdy neslyšel. Kromě toho, co mi řekla máma. Od doby, co jste se přestali bavit, jako kdyby přestali existovat,“ zavrtěl nechápavě hlavou.
„Antonio dostal tehdy podmínku za pojistný podvod, takže už nechtěl být tolik na očích a rozjel si nějaký na oko legální byznys. Spolu s tím držel to kasíno, které snad ještě v minulosti nějak zakládal s tím svým tátou,“ popisoval.
Frederica to vlastně moc nezajímalo. Na nějaké malé neúspěšné rybky neměl čas.
„Fajn. Kdyby se ke mně něco dostalo, dám vědět,“ odkýval nakonec.
„Grazie,“ řekl jeho otec a vrátil se k hrníčku espressa.
„Mimochodem… Jak se má Luna? Nechtěla by k nám někdy přijít na večeři? Musí jí být chudince samotné v tom velkém domě smutno. Připomeň ji, že kdyby kdykoliv chtěla, může zůstat u nás. Místa je tady přece dost,“ strachovala se Raffaella.
Frederico si povzdychl.
„Abychom k sobě byli upřímní, jde ti o to, aby se Luna cítila bezpečně, nebo o tvou neutuchající snahu nás dát dohromady?“
„Luna je dobrá holka,“ odpověděla diplomaticky.
„Ano. Na světě je spousta dobrých lidí. A přesto u nás nebydlí,“ dal jasně najevo, co si o celém záměru své matky bydlí. Přemýšlel ještě, že by zároveň oznámil svůj záměr se přesunout do bytu v centru Catanzara. Nakonec si to rozmyslel, nechápavě zavrtěl hlavou a zmizel do útrob domu.
„Proč tak moc lobuješ zrovna za Lunu?“ nechápal ani Gianluca.
„Je milá. A má Frederica ráda. Což se o jeho bývalé přítelkyni říct nedá. Náš syn absolutně nemá čich na lidi,“ řekla ochranářsky a vrátila se ke své kávě.
* * * *
Marco rozrazil dveře do Andreova kanclu v útrobách bordelu na okraji města. Vyděšený majitel vykřičeného domu vytřeštil oči a zůstal sedět jako opařený. Byl trochu naivní a myslel si, že když obsluha bude chvíli opakovat, že tady není, získá aspoň na pár dní čas, aby se dostal z průseru ve kterém lítal. V místnosti byla tma, jediné světlo vycházelo z malé lampy na stole.
„Rád tě konečně vidím!“ řekl polohlasně Fredericův posluhovač, který dorazil sám, a posadil se do křesla naproti šéfovi podniku.
„Máš zpoždění. Za každý den naskakuje penále, víš o tom? Navíc jsme za chvíli už zase v polovině měsíce a neviděli jsme od tebe ani vindru.“
Andrea chvíli na Marca tupě zíral.
„Ale já teď nemám,“ zavrtěl hlavou.
„Nehrej to na mě, teplouši. Ten německý zájezd nadržených gerontů, který ti tady organizovaně přes léto jezdí, tady snad chodí chrápat s tvýma šlapkama zadarmo? Nebo na to dostáváš nějaké dotace z evropské unie?“
Andrea nasucho polkl.
„Něco málo asi budu mít příští týden. Ale určitě ne tolik, kolik bych měl mít,“ řekl vážně.
„To je strašná škoda. Nerad bych tvé rodině prozradil, že ta kavárna nahoře je jen smutná kamufláž pro pelech hříchů. Ve kterém ti občas pohladí rozkrok kluci z východu,“ zadíval se Marco s litujícím výrazem do očí Andrey. Ten začínal mít dojem, že ztrácí půdu pod nohama.
„Nějak to vymyslím,“ řekl nakonec.
* * * *
Město už dávno posela tma a vzhledem k tomu, že prázdniny byly dávno u konce, ulice začínaly být touhle dobou pomalu prázdné. Frederico zastavil před bránou domu, jehož adresu mu Chiara dala, a psal ji zprávu.
SONO QUI.
Krátce poté se otevřely dveře u spolujezdce, kterými blondýnka nastoupila.
„Buonasera,“ usmála se.
„Buonasera signorina,“ pousmál se i Frederico.
„Všiml jsem si, že preferuješ jasné plány večera. Takže jsem cestou tady vymyslel dva,“ vysvětlil, zatímco zařadil na svém Maserati zpátečku a pomalu vycouval z ulice.
„Napjatě poslouchám,“ kývla Chiara.
„První je… návštěva lunaparku. Výhled na město, cannoli a aperol,“ nastínil.
„A druhý?“
„Druhý je, pro případ, že jsi unavená, objednat si pizzu, otevřít prosecco a vychutnat si obojí s výhledem z balkónu střešního bytu,“ navrhl.
Pravdou bylo, že Chiara byla velmi unavená. Nechala si pár sekund na racionální rozhodnutí. Lunapark mohla být větší zábava, ale prostředí Fredericova bytu ji bylo daleko milejší, protože skýtalo možnost konečně doklepnout její misi.
„Pizza by mi udělala radost,“ přiznala a unaveně se pousmála.
Touhle odpovědí Frederica docela potěšila. Pravděpodobnost, že Chiaru uvidí nahou byla nesrovnatelně vyšší u něj doma než v lunaparku. Cesta do podzemních garáží, které přiléhaly k rezidenci ve které Frederico bydlel, zabrala zhruba čtvrt hodiny. Během té se dvakrát ozvala Luna, čehož si Chiara nemohla nevšimnout vzhledem k tomu, že v obou případech se její fotka a jméno objevilo na displeji v interiéru auta. Jenže ani jeden hovor Frederico nepřijal. V tuhle chvíli Američanka trochu bojovala s vlastní zvědavostí. Chtěla vědět, co přesně je Luna zač a proč jí Fredo tak urputně ignoruje kdykoliv jsou spolu. A současně nechtěla tenhle večer potáhnout jemnou clonou podivné pachuti.
„Proč jí ten telefon nikdy nezvedneš?“ neodolala nakonec.
Frederico si povzdychl.
„Protože s ní jsou hovory na dlouho,“ vykroutil se nakonec chabou výmluvou.
Chiara už to raději dál nerozváděla.
* * * *
Elia vešel do typické italské tratorie a usadil se ke stolu. Bylo mu mizerně. Vadilo mu, že teď může dělat cokoliv, ale situaci nemá pevně v rukou. Jeho otec je v háji a odmítá to své rodině přiznat. Nebo ještě hůř, možná to odmítá přiznat i sám sobě. Jeho matka netuší absolutně nic a na příští měsíc si zabookovala dovolenou v nějakém luxusním resortu na Bali. A Chiara… ta jediná věděla všechno. Dost ho mrzelo, že ačkoliv ji chtěl vždycky chránit, ona sama teď byla na úkor snahy zachránit rodinu v tom největším nebezpečí. Ještě než přišel číšník, začal Eliovi zvonit telefon.
„Pronto?“ ozval se.
„Elio, miláčku, nevíš, kde je táta?“ zeptala se máma.
„Netuším. Je všechno v pořádku?“
Jessica si povzdychla.
„Vlastně ne. Chová se poslední dobou divně. A ta situace s Essinem mě neuklidňuje,“ přiznala.
„Chápu. Zkusím se s ním spojit, neměj strach,“ pokoušel se utěšit matku, ačkoliv věděl lépe než ona, že obavy jsou naprosto na místě.
* * * *
„Je tady, skočím dolů,“ oznámil Frederico, když ho prozvonil poslíček s pizzou.
Chiaře začalo zběsile tlouct srdce. Počkala, až za sebou Fredo zabouchne dveře a přemístila se do pokoje, který sloužil jako pracovna. Rozsvítila lampičku na stole a začala pomalu procházet šuplíky. Po otevření prvního na ni koukala krátká zbraň.
Povzdychla si.
Byla si vědoma toho, že celé dětství trávila s domech, kde se pistole povalovaly v zásuvkách… ale teď si uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby ta zbraň byla namířená proti ní. Ve druhém šuplíku našla dokumenty ke kandidatuře jeho otce, kterými se znuděně prohrabala na dno šuplete. Na něm našla béžové složky, které opatrně vysunula a začala jimi listovat. Byly v něm seřazeny papíry zhruba šesti lidí. Tvář jednoho z nich si matně pamatovala z televize. Před mnoha lety jeho podobiznu vysílala televize v rámci pátrání. Chiara opatrně nakoukla do chodby, vyskládala si všechny papíry na stůl a každý z nich si vyfotila na telefon. Potom opatrně naskládala vše zpátky do šuplíku a chystala se z pokoje zmizet. Prakticky vklouzla do náruče Fredericovi, který v ruce držel dvě krabice s pizzami.
„Hledala jsi něco?“ zeptal se překvapeně, když ji viděl vycházet ze své pracovny.
