„Rozbolela mě hlava a hledala jsem nějaké prášky. V koupelně jsem žádnou lékárničku nenašla, tak jsem myslela, jestli ji nemáš třeba v pracovně,“ zalhala Chiara a doufala, že jí na to Frederico skočí.
„Je v kuchyni,“ řekl na oko klidně, ale vnitřně váhal, jak velká je pravděpodobnost, že slova Chiary v sobě nesou pravdu.
Sám zamířil do kuchyně, kde obě pizzy položil na stůl a otevřel část linky, kde z nejvyšší police vytáhl košík s léky, náplastmi a dalšími věcmi, které mu před lety vnutila matka, když se do bytu stěhoval.
„Tam jsem ani nemohla dosáhnout,“ usmála se a nastavila dlaň, aby ji do ni Frederico mohl z plátíčka vymáčknout prášek s paracetamolem.
Ital ale namísto toho začal zkoumat krabičku.
„Ty věci tady už ale nějakou chvíli jsou. Nevím, jestli ti nebude spíš hůř,“ pronesl, zatímco hledal datum expirace.
„A jsou nějaké alternativy?“ zeptala se a decentně se k němu přiblížila.
Frederico položil krabičku s léky zpátky do košíčku a zvedl k ní pohled. Její otázce moc nerozuměl.Chiara se prosmýkla mezi něj a kuchyňskou linku, o kterou se zády opřela, jeho dlaně si položila na své boky a začala ho líbat. Itala tohle chování docela zneklidňovalo. Kdyby poslouchal svůj rozum, odstrčí ji od sebe a zavolá Marcovi, kterému nadá do neschopného idiota, když za několik dní není schopný zjistit základní informace o někom, kdo žije v Catanzaru. Jenže mozek byl teď v celém jeho těle to tím posledním orgánem, kterým by mohl uvažovat. Své dlaně přesunul ke knoflíkům Chiařiny košile a jeden po druhém začal rozepínat. Pak blondýnku chytil za stehna a vysadil na kuchyňskou linku. Jeho rozpaky byly pryč. Nenechavýma rukama zajel k zapínání podprsenky, kterou dost obratně rozepnul a sundal. Své dlaně pak přemístil na její pevná a souměrná prsa, která ho fascinovala vlastně od prvního momentu, kdy se s Chiarou potkal na pohřbu. Američanka mu rozepla košili, kterou odhodila na zem a chtěla z Frederica sundat kalhoty. Pak ale dění skoro přestala vnímat.
Do hlavy se jí vkradly myšlenky na to, že se vlastně nikdy necítila takhle laciná. Frederico ji fascinoval. Bezmála dvoumetrový Ital, který si zachovával emoční odstup, pečoval o sebe, měl vkus na oblečení a kdykoliv se potkali, musela si přiznat, že mu to sekne. Věděla, že může mít jakoukoliv holku, na kterou si ukáže. A fakt, že zrovna ona mu dokázala pomotat hlavu ji hladil ego. Nic to ale neměnilo na tom, že spát s někým proto, aby ho pak mohla vydírat a zachránit tak vlastní rodinu od bobtnajících problémů ji připadalo strašné. Tok jejich myšlenek přerušil Frederico, který k sobě šikovně Chiaru otočil zády a natlačil ji na linku. Decentně ji zatáhl za vlasy tak, aby odhalil levou stranu jejího krku a jemně ji do něj kousl.
„Jak dlouho jsi na tohle myslel?“ zeptala se.
„To ti nemůžu říct,“ řekl zcela upřímně.
Nahou si ji představoval už když ji viděl poprvé. A pak prakticky pokaždé, když ji potkal.
„Prosím,“ zašeptala svůdně a provokativně se mu natlačila na nahý klín.
Namísto odpovědi jedním pohybem spojil jejich těla a jemně zasténal.
* * * *
Elia se marně snažil dovolat své sestře. Zmeškaných hovorů od něj měla už alespoň pět, ale v jejím případě ho to zneklidňovalo podstatně méně než to, že na hovory nereagoval jeho otec. Nasedl do svého auta a přemýšlel, kde by Antonia mohl najít. V hlavě si tvořil seznam míst, kde jeho táta trávil svůj čas nejraději. Snad hodinu objížděl jeho oblíbené restaurace, ptal se personálu, jestli se tam nezastavil na večeři, ale vše bez výsledku. Nakonec našel Antonia sedět v autě u vyhořelého kasína. Zaparkoval vedle něj a nastoupil na místo spolujezdce.
„Proč nebereš telefony? Máma umírá strachy,“ řekl lehce autoritativně, jako kdyby si vyměnili role.
„Protože mě napadlo, jak to celé udělat. A potřebuju si promyslet, jestli je to reálné,“ vysvětlil.
„A jak?“
„Mám dost vysokou životní pojistku,“ řekl bez emocí.
„Tati!“ vykřikl zděšeně Elia „Přestaň takhle uvažovat! A vůbec… Nelam si s tímhle hlavu. Já a Chiara máme řešení, potřebujeme jenom chvíli k dobru. Jenom mi musíš říct, kolik přesně teď dlužíš. Nesmíš mi lhát, jinak to k ničemu nepovede,“ pronesl bez bližších detailů.
„Chiara? Chiara ti pomáhá?“ zeptal se překvapeně.
Elia sice nebyl dvakrát pyšný na to, že svou sestru použil jako návnadu, ale moc jiných možností neměl. Věděl, že kdyby za Fredericem poslal někoho jiného, pravděpodobnost toho, že dotyčná Riverovi za úplatek všechno vyklopí se podstatně zvyšovala.
„Ano. Protože ji na tom taky záleží,“ ujišťoval spíše sám sebe.
Měl místy spíše pocit, že kdyby hořelo i jejich sídlo v Catanzaru, Chiaru to nechá ledově klidnou a s pokrčením ramen nakáže Felippemu, aby ji posbíral prádlo ze sušáku v prvním patře, zatímco by si vytáhla kufr a čekala, až ji vše přinese.
„Tak tohle přesně jsem nikdy nechtěl. Děti by do takových věcí nikdy neměly být zapletené. Mělo by to vždycky zůstat jen mezi rodiči. A teď je to přesně naopak. Máma o ničem nemá ani tušení,“ povzdychl si Antonio.
„Neboj,“ pousmál se Elia a pohladil svého tátu po hřbetu ruky.
* * * *
Z oken Fredericovy ložnice byl v tuhle hodinu nádherný výhled na město, které už dávno usínalo. Chiara ležela přikrytý tenkou přikrývkou, zády opřena o Freda, který ji jemně hladil po dekoltu, zatímco oba mlčeli.
„Budeme tady spát, nebo pojedeme domů?“ zeptala se Chiara.
Frederico se pobaveně pousmál.
„Můžeme tady zůstat. Ale spát tě asi moc nenechám,“ řekl upřímně a políbil ji do vlasů.
„Nebude po tobě zase sháňka?“ rýpla si.
„A kdo by mě měl v 11 večer shánět?“
„Mám to jméno vyslovit?“ pousmála se škádlivě, vstala z postele, přehodila si přes sebe Fredericovu košili a zašla do kuchyně pro pizzy, které za tu dobu stihly už docela vystydnout. Měla ale obrovský hlad a tohle bylo lepší než nic. Vrátila se s jídlem do ložnice a jednu z krabic chtěla podat Italovi, který nastínil odmítavým pohyb ruky.
„Luna je kamarádka. Nikoho kromě mě a Marca nemá,“ snažil se vysvětlit k nedokončenému tématu.
„Rozumím. Já mám spoustu přátel. A obvykle nemám ve zvyku jim po nocích několikrát volat,“ řekla Chiara lehce rozhozeně.
Sotva to ale dořekla, cítila se trapně. Ani neměla v plánu s Fredericem chodit a už si mohla připsat scénu.
Frederico se na ní s překvapeným úsměvem podíval.
„Ty žárlíš?“ zeptal se, ačkoliv si to pro sebe spíše konstatoval.
„Ne, nežárlím. Mezi námi tvoří propast spíše můj blížící se návrat do Ameriky, než tvoje zběsilá kamarádka Luna,“ řekla nakonec.
Ital pocítil lehké zklamání. Chiařin návrat do USA už skoro vytěsnil z hlavy.
„Vážně zamýšlíš odletět?“
Blondýnka si z krabice vyndala trojúhelníček pizzy, posadila se na postel a zalezla pod peřinu.
„Můj život je v Americe, tady létám jen na část roku,“ připomněla mu.
„A co by tě přimělo zůstat?“ zkoumal.
„To nevím. Chceš si dát za úkol, že na něco přijdeš?“ podívala se na něj a věnovala mu úsměv, který ji oplatil. Za tím jeho se ale skrývalo zklamání, že odjezd pořád bere jako automatickou věc. Na tenhle přístup nebyl u holek moc zvyklý.
* * * *
Elia využil toho, že podzimní sluníčko se ráno ani trochu neschovávalo a vyrazil posnídat na terasu. Sice v roláku a džínách, ale i tak se rozhodl, že si začátek dne udělá hezký. Poslal Felippeho pro čerstvé pečivo, které si teď vychutnával s máslem a džemem.
„Ahoj,“ pozdravila ho jeho sestra, která se zjevila z čista jasna a působila jako tělo bez duše.
„Co se stalo? A proč mi nebereš telefon?“ zeptal se zaskočeně.
Chiara před něj položila mobil, na kterém měla vyfocené materiály ze složek, které u našla ve Fredericově pracovně.
Elia si otřel ruce do ubrousku a chvíli fotky zkoumal. Potom se pousmál.
„Právě jsi trefila jackpot. Víš, co to je?“ věnoval své sestře vítězoslavný pohled.
„Nevím, ale bylo to jediné, co jsem stihla vyfotit. Bylo to o fous,“ přiznala.
„Tyhle lidi tak 20 let zpátky hledala policie. Byly toho plné noviny, plné televize. Dva z nich měli blízko k tátovi i starému Riverovi. Ten zbytek už přesně nevím, ale myslím si, že to byly nějaká zvířata na úřadech,“ vysvětlil.
Chiara pokrčila rameny.
„A? Možná vzali roha, ne? Nebyli by první,“ řekla, zatímco se natáhla pro cappuccino, které si Elia přinesl na podtácku spolu se snídaní.
„Tahle pravděpodobnost je vážně malá. Už tehdy to smrdělo vraždou. Ale těla se nikdy nenašla,“ pokračoval, zatímco přemýšlel nad tím, že tou dobou Rivera investoval do výstavbu malé rezidence za městem.
„Rivera v té době nějak skupoval pozemky a nechal postavit rezidenci zaplněnou luxusními vilkami. Takže mě napadá varianta, jestli teď někdo nebydlí na ostatcích těch chudáků. Otázkou je, proč by se Riverovi tihle lidi znelíbili. Byli jedna parta a tahali za stejný provaz,“ uvažoval nahlas.
„To mě nezajímá. Prostě mi jen řekni, jestli tohle stačí,“ chtěla se ujistit.
Elia se pousmál.
„Bohatě. Gratuluju, tvůj úkol je u konce,“ řekl nakonec, shodil ze sebe ubrousek na stůl a v dobré náladě odešel někam pryč.
Chiara si vzala telefon ze stolu zpět k sobě a ve stejnou chvíli ji v mobilu cinkla zpráva. Frederico.
»TENHLE DEN BUDE NEKONEČNÝ. NA VEČER JSEM VYMYSLEL PLÁN A B. VYBEREŠ SI JEDEN Z NICH?«
Tou dobou seděl na setkání svého otce se sponzory a podporovateli v jeho volební kampani, ale Frederico se na probíhající debatu nedokázal soustředit. Přítomným u stolu občas věnoval nějaký pohled, kterým se je pokoušel ujistit, že vnímá, nicméně myšlenkama byl u včerejšího večera.
Blondýna se zády opřela o židli a protáhla se. Teoreticky už se s ním vidět nemusela, ale vlastně chtěla. Ačkoliv teď, když už Elia o všem věděl, riskovala ještě víc než předtím. Ve chvíli, kdy na Frederica se získanými informacemi udeří, bude naprosto zřejmé, odkud je má.
