V lunaparku to se začátkem pátečního večera začínalo trochu ožívat. Provozovatelé dobře věděli, že po bídném týdnu mají konečně zase šanci něco vydělat, i když to nebude ani zdaleka tak moc jako během sezóny, kdy většinu návštěvníků tvoří dovolenkáři. Staré italské hity, které u kolotočů hrály, čas od času přehlušil řev některých vyděšených lidí z atrakcí. Frederico držel Chiaru kolem ramen a společně se procházeli kolem kolotočů, vedle kterých čekali lidé.
„Máš strach z výšek?“ zeptal se Ital, zatímco blondýnka popíjela aperol, který si v jednom z barů nechala namíchat na cestu.
„Ne. Chceš jít na ruské kolo?“
Frederico se pousmál.
„Já z výšek vlastně trochu strach mám. Ale pokud je zvládneš ty, překonám se,“ řekl nakonec a vykročil směrem k pokladně.
„Zajímá mě… co byla ta varianta A?“ napadlo Chiaru.
„Koncert Umberta Tozziho,“ řekl s potutelným úsměvem, zatímco pokladní ukázal na ruce dva prsty a záhy ukazováček namířil na ruské kolo.
Američanka zklamaně naklonila hlavu.
„Děláš si legraci? Miluju Umberta Tozziho!“
Frederico podal ženě za kasou bankovku a podíval se zpátky na Chiaru.
„Rodiče na něj měli lístky, ale jdou na nějakou oslavu, takže nakonec nemůžou,“ vysvětlil a vzápětí výstražně zvedl ukazováček: „Ale… dobře se s ním znají. Dokonce jim hrál na svatbě.“
Chiara se překvapeně usmála: „Páni!“ vydechla s údivem.
„Bude hrát i na tvé svatbě?“ poškádlila ho.
„Kdyby tě to přimělo zůstat v Itálii, může mi hrát i zítra u snídaně,“ pousmál se krátce a záhy nahodil zase svůj vážný výraz.
Blondýnka roztomile naklonila hlavu do strany a zvedla koutky rtů. Nic ale neřekla. Frederico vzal od pokladní dva lístky a společně s Chiarou vyrazili na ruské kolo, ze kterého byl hezký výhled na osvětlené pobřeží. Ital počkal, až se usadí a pak sáhl do kapsy černé mikiny.
„Dneska jsem strávil půlku dne v Lamezii. A viděl jsem tam něco, co mi tě připomnělo,“ vysvětlil, zatímco vyndal krabičku se šperkem.
Američance poskočilo srdce. Ona a její rodina se mu snaží píchnout kudlu do zad a Frederico jí kupuje šperky. S rozpačitým úsměvem krabičku otevřela a vykoukl na ni drobný zlatý řetízek s jemným motýlkem.
„Motýlek?“ podívala se na něj překvapeně.
„Taky bys nejraději uletěla. Kromě toho, křídla mám s tebou spojená od začátku,“ řekl s decentním úsměvem, který mu Chiara záhy musela oplatit. Nakonec ale nedokázala uhlídat emoce a do obličeje se jí promítl smutek. Frederico to přičítal svému rýpnutí, ale důvod byl daleko hlubší.
„Je to moc hezké. Grazie mille. Zapneš mi to?“ zeptala se a jemně se k němu natočila zády.
* * * *
Tiskárna v pracovně Elii jela na plné obrátky. Sestrou pořízené fotografie vložil do velké obálky a zalepil. Černým fixem na ni napsal Fredericovo jméno, adresu domu jeho rodičů a odložil na velký stůl. Nemohl se dočkat, až Rivera tuhle obálku otevře a problémy De Ricciových snad budou u konce. Mít u sebe detailní spisy a informace o pohřešovaných lidech, kteří jsou pravděpodobně po smrti, je přinejmenším divné. Navíc Elia ze své sestry také dostal informaci o tom, že se Gianluca chystá kandidovat ve volbách a zveřejnění této informace by mu nejspíš dvakrát nepomohlo. Na internetu si objednal služby kurýra a zadal, že potřebuje doručení co nejdřív. Sice za příplatek, ale to už ho nemuselo mrzet. Řekl si o dostatek peněz na pokrytí dluhů a taky něco k dobru. Potvrdil objednávku, posadil se do koženého kancelářského křesla, zapálil si cigaretu a s úlevou vydechl kouř na obálku, kterou vzal spokojeně do ruky.
* * * *
Marco vešel do podniku, jehož majitele už pár dní marně hledal kvůli úkolu, kterým ho pověřil Frederico. Tentokrát měl ale štěstí. Artura viděl už ode dveří. Stál za barem v obležení obsluhy a něco s nimi řešil.
„Zdravím,“ kývl k hloučku Marco, zatím vysedl na barovou židli.
Arturo k němu pokýval hlavou, ale dál svým zaměstnancům vysvětloval, jaké přestavby se mimo sezónu chystají.
„Budete si přát?“ otočila se k němu jedna ze servírek.
„Espresso. A debatu s panem majitelem,“ pousmál se Marco.
Arturo trochu zvážněl. Marca znal a necítil se moc dobře, když zjistil, že si ho žádá. Pokynul personálu, aby odešel pryč a kývl ke svému hostovi na znamení, že jej poslouchá.
„Děje se něco?“ zeptal se.
Marco měl na obličeji pořád ten jemný úsměv, který majitele podniku dost znervózňoval.
„Ještě nevím. Záleží podle toho, jak budeš odpovídat. Halloweenská párty, blondýna, kostým padlého anděla. Řekni vše, co o ní víš,“ řekl.
Všiml si, že se Arturo zasekl. A záhy to svými slovy potvrdil.
„Já neprovozuju informační okénko,“ snažil se.
Z nějakého důvodu měl pro Chiaru od základky slabost a nechtěl ji dostat do potíží. Pokud to tedy neznamenalo, že krytím jejich zad bude v maléru lítat on sám.
„Zatím. Ale nikdy nevíš, kdy informační okénko bude to jediné, co tady budeš moct provozovat. Poslední dobou se ve městě dějou dost zvláštní věci,“ zatlačil jemně Marco.
Arturo si povzdychl.
„Proč tě vlastně zajímá?“ zkusil ještě.
„To ti řeknu potom. Vysyp to ze sebe.“
„Chiara De Ricci,“ špitl.
Marco překvapeně zvedl obočí.
„De Ricci? Má něco společného s Antoniem?“
„Je to jeho dcera. Teď na tom ale nejsou finančně nejlíp. Její táta má nějakou firmu a dováží do Ameriky italské věci,“ pravil Arturo.
„A ty se s ní znáš odkud?“
„Chodili jsem spolu do školy,“ přiznal.
Marco chvíli uvažoval, na co se ještě zeptat.
„Je zadaná?“
Majitel baru zavrtěl hlavou: „Aspoň o tom nevím.“
„Fajn. Dej mi svou vizitku. Kdyby mě ještě něco napadlo, dám ti vědět,“ řekl nakonec Marco a vytáhl z peněženky stoeurovku.
„Nechci,“ pravil znechuceně Arturo a udělal přesně to, co chtěl.
Fredericův kamarád nemohl být šťastnější. Úkol splněn. Konečně. Dost ho zajímalo, co na to Frederico řekne. Marco o De Ricciových nic moc nevěděl, s výjimkou toho, že jim nedávno lehlo kasíno popelem. Z barového stolu shrábl vizitku a se spokojeným kývnutím mířil zpátky k autu.
„Díky za spolupráci,“ usmál se ještě.
Ještě předtím než usedla do auta vytočil Fredericovo číslo. K jeho zklamání ale hovor nepřijal. Navzdory tomu, že vyzváněl dost dlouho.
* * * *
Chiara ležela nahá ve Fredericově posteli. Její tělo zakrývala tenká přikrývka, po jejímž lemu Ital jemně přejížděl ukazováčkem. Blondýnka ležela na břiše, jednou rukou měla podloženou hlavu a usmívala se na něj. Začínala cítit, jak začíná potlačovat racionální uvažování. Frederico byl milý, svůj zájem dokázal dost dobře projevit a nejen šperkem zřetelně ukázal, že na Chiaru myslí i v době, kdy spolu nejsou. Jeho vzhled byl už jen třešničkou na dortu. Věděla, že ji stačí strašně málo, aby kompletně ztratila kontrolu nad touhle hrou, která už vlastně dávno měla být u konce. Začínala mu propadat… Fredericovi se rozezvonil telefon, který měl v kapse kalhot ležících u postele. Ital se otráveně otočil k Chiaře zády a pro telefon se natáhl. Když zjistil, že je to Marco, s povzdechem mobil zase odložil zpátky.
Blondýnka si nejdřív chtěla udělat legraci a zeptat se na Lunu, ale její pozornost upoutaly dvě jizvy na Fredericově levém boku.
„Tohohle jsem si dřív nevšimla,“ řekla a ukazováčkem po nich přejela.
Ital mlčel. Jenom se drobně pousmál a posadil se na postel tak, aby byl zády opřený o její čelo.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Chiara překvapeně.
Váhal. A během krátkého ticha, které v jeho mysli působilo jako několik minut, pochopil, že nemá moc jiných možností než vše přiznat.
„Nevím, jestli je to příběh, který ti říkat. Nechci riskovat, že tě to vyděsí… a já už tě kvůli tomu třeba neuvidím,“ přiznal a bříškem prstu ji pinknul do špičky nosu.
„Povídej,“ pokynula mu a posadila se vedle něj.
Frederico si znova povzdychl, zvedl pravou paži a krátce si s ní zakryl obličej. Pak zase ruku narovnal zpátky.
„Říká ti něco jméno Giuseppe Di Matteo?“ zeptal se.
Chiara zapátrala v paměti.
„Myslíš ten dvanáctiletý kluk, kterého Messina Denaro nechal unést, dva roky ho mučil a pak rozpustil v kyselině?“ ujistila se nakonec, že oba mluví o stejném příběhu, který před mnoha lety otřásl Itálií.
Frederico kývl.
„Ano. Takže asi dost možná víš, že to celé byla pomsta jeho tátovi, který začal spolupracovat s policií. A můj táta… neměl jednu dobu moc čisté účty. Stýkal se se skupinou lidí, kteří jeli v něčem, co bylo hodně na hranici… někdy možná spíš trochu za ní. Ale pár věcí vyplulo napovrch. A ti lidé ho začali podezřívat, že informace tečou k policii přes něj. Takže… jsem prostě jednou odešel ven, jezdili jsme s kamarády na kole kousek od domu, a večer jsem se domů nevrátil. Tátovi pak týden chodily výstřižky z novin, o Giuseppem. Už ani nevěřil, že se ještě někdy domů vůbec vrátím,“ popisoval, v obličeji prakticky bez emocí.
Blondýnka na něj nevěřícně koukala.
„A ty jizvy?“
„Při snaze utéct. Která mi nevyšla,“ pousmál se jemně. „Měli mě tam asi dva týdny. Když jim plán nevycházel podle představ, chodili za mnou se sekáčkem na maso. Nejdřív, že za každý další den kdy otec nebude spolupracovat mi useknou prst a pošlou mu ho v obálce… Pak táta nejspíš udělal něco z toho, co chtěli, tak to začalo být lepší, ale pamatuju si, jak mi zalepili pusu, volali mu a vyhrožovali, že mě uvidí už jen po kouskách. Nic z toho se naštěstí nestalo. Každopádně… Táta zjistil, že v tom jeli i naši sousedi. Dávali těm lidem před únosem detailní informace o tom, kde jsem, jestli mám nějaké opakující se návyky… Nějakým způsobem se mu to povedlo zjistit a dostal mě odtamtud,“ dopověděl příběh.
„A ti lidé…“ šeptla Chiara.
„Už nejsou,“ přiznal Frederico.
Američanka si schovala obličej do dlaní. V tuhle chvíli ji přesně došlo, že historka o tom, jak Rivera nechal vyvraždit sousedy kvůli pozemku měla trochu jinou pointu. A co nesla ještě hůř, dost dobře chápala, co za složku vyfotila.
„Můj bože,“ šeptla a pověsila se Fredericovi kolem krku.
„Klid, je to pryč,“ zasmál se a pohladil ji po holých zádech.
Pak se od Chiary lehce odtáhl a zadíval se jí do očí.
„A chci tě ujistit, že se nemusíš ničeho bát. Se mou jsi v bezpečí,“ pravil a políbil ji na čelo.
Předpokládal, že Chiaru tenhle příběh dost vyděsí. Navíc se stýkali docela krátce. Věděl ale, že ji nechce ztratit. Navzdory všem těm otazníkům, které se kolem ní vznášely, měl dojem, že po dlouhé době našel někoho, s kým se dobře doplňuje.
„Já vím,“ špitla Chiara a pevně se k Fredericovi přitiskla.
Měla nutkání mu říct, co provedla, ale strach ji to nedovolil. Připadalo ji lepší nejdříve promluvit s bratrem a pokusit se mu celou věc vysvětlit. A ideálně také přimět k tomu, aby Frederica ze svého plánu jak oddlužit rodinu úplně vynechal. Ital Chiaru ještě chvíli hladil po zádech a pak svými prsty přejel k jejímu dekoltu. Jemně sklonil hlavu a svými rty se otřel o její.
„Co by se stalo… kdybych tady přece jenom zůstala?“ zašeptala.
„Umberto Tozzi tě k tomu přiměl?“ zasmál se Frederico potichu.
„Ne, on ne,“ řekla a sklouzla po čele postele tak, aby Freda mohla stáhnout nad sebe.
„Tak mi prozraď důvod. Potom ti já prozradím, co by se stalo,“ odpověděl a jemně Chiaře zatlačil na kolena, aby se si mezi ně mohl lehnout.
„Jeden Ital,“ řekla laškovně, zatímco své nohy pomalu obmotala kolem jeho boků.
* * * *
Marco už zanechal na Fredericově mobilu zhruba pět zmeškaných hovorů a začínal být trochu zoufalý. Obvykle mu telefon vzal hned, pokud ne, nejpozději do pěti minut se ozval. Jenže nic z toho se už dobrou hodinu nedělo. Marco se za ten nápad sice proklínal ve stejné minutě, kdy se mu dostal do hlavy, ale přemýšlel nad tím, že by se mohl zkusit zeptat Luny, jestli náhodou neví, kde Frederico je. Tušil, že je v pořádku, ale byl zvědavý ohledně toho, kde se teď nachází. Všechny racionální myšlenky odhodil stranou a vytočil Lunino číslo.
„Ciao, čistě náhodou, nevíš, kde je Frederico?“ spustil rovnou ve stejnou chvíli, kdy Luna hovor přijala.
Trpce se zasmála.
„Dnes jsi převzal roli stíhačky ty?“
„Ne, jenom mě zajímá, kde je. Myslel jsem, jestli spolu nejste někde na randíčku,“ přisadil si Marco.
Luny se jeho poznámka lehce dotkla.
„Ne, nejsme. Ale shodou náhod mi volal známý, že ho před dvěma hodinama viděl s nějakou blonďatou courou v lunaparku. Tuším, že to bude ta z pohřbu,“ řekla.
„Díky za info, tak to ho nebudu rušit. Dobrou noc, Luno,“ ukončil hovor.
Nepředpokládal, že Frederico poruší to, co mu sliboval a s Chiarou se bude scházet i tak. Ale počítal s variantou, že se mu nakonec možná samotnému povedlo něco zjistit.
* * * *
Fredericovi na oční víčka začal šlapat sluneční svit, což ho probudilo. Podíval se kolem sebe a zjistil, že Chiara už v posteli neleží. Stála ve dveřích, ruce měla složené na hrudi a usmívala se na něj.
„Buongiorno,“ řekla tiše, spustila ruce podél těla a vlezla za ním do postele, aby ho mohla políbit.
„Buongiorno,“ odpověděl Frederico.
„Chtěla jsem udělat snídani, ale v kuchyni skoro nic není. Nemáš někde poblíž oblíbené místo s dobrou kávou a čerstvými crossianty?“ zeptala se.
Ital kývl.
„Mám. Dám si sprchu a projdeme se tam,“ políbil jí do vlasů a vymotal se z postele.
Chiara už ranní sprchu i čištění zubů měla za sebou. Využila toho, že Frederico zmizel z dohledu a pokusila se vytočit Eliovo číslo, ale nebral to. Zoufale vyťukala SMS.
VŠECHNO JE JINAK, NEDĚLEJ TO.
Frederico si dal horkou sprchu, vyčistil si zuby a zamířil do šatny. Dříve tady měl přestěhováno prakticky všechno oblečení, teď tady byla sotva čtvrtina, ale i v té dokázal najít modrou košili, elegantní béžové kalhoty a klasické tenisky.
Těsně před obutím vzal do ruky telefon, na kterém měl šest zmeškaných hovorů od Marca, což se mu zpětně začalo jevit jako něco urgentního. Posadil se na postel a předtím, než si nasadil boty vytočil číslo svého kamaráda.
„Dobré ráno, Frederico. Včera jsem byl v tom baru, kde byla halloweenská párty a konečně jsem měl štěstí na majitele. Nevím, jestli to neříkám pozdě, ale ta holka je Chiara De Ricci. Je z té rodiny, které teď vyhořelo kasíno. Ještě jsem večer něco zjišťoval a podle všeho se její táta topí v dluzích. Ale Luna mi včera říkala, že vás spolu někdo viděl, takže předpokládám, že už ty věci asi i víš,“ vysypal ze sebe, aniž by počkal, až mu Fredo odpoví na pozdrav.
„Jsi si jistý?“ zeptal se zaskočeně Frederico, zatímco si dál zavazoval tkaničky.
„Jak jsem koupil, tak prodávám,“ řekl Marco.
„Evidentně jsi to teda nevěděl, takže prostě… já bych byl na tvém místě opatrný. Trochu ty okolnosti smrdí,“ dodal ještě to, co sám Fredo dobře věděl.
„Jasně. Zatím díky, za chvíli se ozvu,“ ukončil hovor a vykročil směrem k Chiaře čekající na chodbě. Ta podle jeho výrazu pochopila, co se děje a vyběhla směrem kde dveřím. To samé ale udělal i Frederico, který byl podstatně rychlejší, zamkl spodní i vrchní zámek a odstrčil Chiaru zády na zeď.
