Chiara stála natlačená na zeď a pod tíhou vyděšení ji srdce tlouklo tak rychle, jako kdyby mělo každou chvíli puknout. Nejvíce ji na tom všem vadilo, že Frederico nic neříkal. Mlčel. Ten těsný prostor mezi ní a jeho obličejem, teď už bez jakékoliv emoce, vyplňovalo ticho. A tradičně taky jeho silný parfém, který teď Američanku dusil víc než kdykoliv předtím. V uších pociťovala, jak zběsile jí tluče srdce.
„Máš dvě možnosti,“ řekl nakonec Ital.
„Řeknu ti všechno,“ reagovala rovnou, aniž by musel vysvětlovat, z čeho si může volit.
„Poslouchám,“ ujistil ji.
Chiara nasucho polkla.
„Měla jsem za úkol najít něco, čím tě budu moct vydírat. A z peněz, které potom zaplatíš, se měly zalepit dluhy mé rodiny. Pamatuješ, jak jsem byla u tebe v pracovně a fabulovala o bolesti hlavy?“
Frederico kývl.
„Našla jsem složky o těch lidech, kteří tě unesli. Ukázala jsem to bratrovi, ale když jsem zjistila, o co šlo…“
Ital nechápavě zavrtěl hlavou.
„Věřil jsem ti, Chiaro,“ podíval se jí zklamaně do očí.
Přemýšlela nad tím, jestli ji kdy oslovil jménem. Fakt, že si na žádný takový moment nemohla vzpomenout v ní jenom podtrhoval vědomí, v jak špatné situaci teď je. A jak daleko za hranu všeho snesitelného zašla. Jedním jediným krokem.
„Já vím. Přeju si, aby se nestalo nic z toho, co jsem udělala,“ řekla zoufale.
Frederico od ní udělal krok zpátky a chvíli se na ni s vyčítavým výrazem díval.
„Tohle nemá dopad jenom na mě. Uvědomuješ si, co to celé může znamenat pro mého otce, pokud se ty věci k někomu dostanou? A kromě toho, uvědomuješ si, do jaké situace jsi teď dostala mě? Porušil jsem kvůli tobě všechna pravidla,“ řekl chladně.
Chiara nevěděla, co říct. Stála nalepená na zdi a každá sekunda se jí zdála stejně dlouhá, jako když ji kdysi trápili u zkoušek ve škole.
„Co s tebou teď mám dělat?“ zeptal se vyčítavě.
„Zabít mě nedokážeš,“ odhodlala se nakonec k sebevědomí odpovědi, ačkoliv z tónu jejího hlasu byla částečně zřejmé, že úplně jistá si tím není. Pořád věřila, že se jí povedlo omotat si ho kolem prstu dost na to, aby ji teď ušetřil nějakému násilí.
Frederico si zachoval kamenný výraz, ale musel si vnitřně přiznat, že na to, aby ji ublížil byl teď navzdory zlosti až moc slabý. Na druhou stranu, všechny iluze potažené fyzickou přitažlivostí byly pryč. Fakt, že ji nemůže věřit, ho postavil nohama zpátky na zem.
„Já možná ne, ale to neznamená, že to neudělá ani nikdo jiný,“ řekl nakonec.
„Frederico… promiň. Ale věř mi prosím, že mi na tobě záleží. Udělám všechno pro to, abych Eliovi ty věci zabavila. Nechci, aby ti někdo ublížil, a vyčítala bych si, kdybych na tom navíc měla takhle obrovský podíl. Ale i ty přece musíš chápat, že od té doby, co jsem se k dokumentům dostala, už jsem tě ani nepotřebovala vidět. Ale chtěla jsem,“ natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po rameni.
Ital ustoupil. Nechtěl, aby na něj sahala.
„Tak mi řekni, co přesně se u tebe skrývá pod pojmem všechno.“
„Dej mi nápad, jak to vyřešit. A přísahám, že ať to bude cokoliv, udělám to,“ dívala se na něj zoufale.
Ve chvíli, kdy tuhle větu vyslovila se jí v hlavě začaly hromadit myšlenky na to, že úplně všeho by vlastně schopná nebyla. Co kdyby chtěl, aby to celé zažehnala vraždou vlastního bratra? Přitom zrovna tohle by byl nejspíš bohužel ten nejbezpečnější způsob, jak se ujistit, že s těmi materiály nebude nikomu škodit.
„Jeden nápad bych měl,“ přiznal.
Chiara v duchu zajásala nad nadějí, kterou v ní jeho slova vzbudila. Jenže jak rychle ji získala, tak rychle ji ztratila.
„Už mi prosím nikdy, ale opravdu nikdy… nechoď na oči,“ řekl a otevřel dveře na chodbu.
Hlavou směrem k nim kývl, aby ji dal jasně najevo, že má odejít. Blondýna zavřela oči, zhluboka se nadechla a zase je otevřela. Zadržovala pláč.
„Teď mě přece nemůžeš nechat odejít. Je mi jasné, že mezi námi je konec, ale tu situaci se složkou chci pomoct vyřešit. Navezla jsem tě do problému a chci ti z něj pomoct.“
Frederico zavrtěl hlavou.
„Pomoct?“ pousmál se trpce a zadíval se jí hluboko do očí.
„Zradila jsi mě. Za takovými lidmi si nechodím pro pomoc. Prostě… prostě jdi,“ pokynul znova ke dveřím.
Chiara se znova zhluboka nadechla, chvíli na Itala ještě koukala s vírou, že ji napadne něco, co může celou situaci zvrátit, ale pak raději beze slov odešla. Do přízemí scházela po schodech a tak měla docela dlouho na to, aby popřemýšlela nad důsledky, které celá situace přinese. Nevěděla, jestli od Frederica může ona sama očekávat nějakou odplatu, ale pořád předpokládala, že takhle krutý by k ní nebyl. V případě svého bratra už ale vcelku nepochybovala, že na něj by ruku vztáhnout dokázal.
* * * *
Marco seděl jako přikovaný na židli v kavárně a pozorně poslouchal každé slovo, které Fredericovi proplouvalo mezi rty. Celou dobu měl dojem, že se od Chiary nedrží tak daleko, jak říká, ale i tak ho to u jindy tolik obezřetného kamaráda překvapovalo. Nejvíc ho ale zajímala věc, o které nepadlo ani písmenko.
„Spali jste spolu?“ zeptal se nakonec, když Fredo kompletně popsal situaci z dnešního rána.
Mafiánský synek mu věnoval rozpačitý pohled.
„Jak to celou záležitost mění?“ nechápal.
Marco pokrčil rameny a napil se vody, kterou dostal k objednanému espressu.
„To asi nijak, jenom mě zajímalo, jaká je v posteli,“ řekl pak upřímně.
„Nevím, jestli ti dochází, kde přesně v tomhle příběhu nastal problém, ale podle mě trochu scházíš z cesty,“ utrousil sarkasticky Frederico směrem ke kamarádovi, u kterého měl dojem, že celou situaci vyhodnocuje předně rozkrokem. Na druhou stranu ale nemohl říct, že by ho to tak úplně překvapovalo.
„No dobře,“ podíval se na něj jako na fajnovku.
On osobně neměl problém o svém intimním životě mluvit naprosto do posledních detailů, což bylo někdy jen pro ty nejotrlejší posluchače. Frederico se mezi ně po letech přátelství dal zařadit, ale přesto i na něj byly některé věci trochu moc.
„Fajn, takže ti teď řeknu suchou realitu. Je to v hajzlu a ty máš dvě možnosti,“ načal Marco.
Rivera si povzdechl a podíval se jinam.
„První je radikální. Nezbudou po ní dluhy, ale ani rodina. Druhá je… že se prostě s De Riccim sejdeš. A uvidíš.“
Frederico si znova povzdychl a svůj pohled směřoval zpátky na Marca: „Pak je tady další věc. Během dopoledne jsem zjišťoval, proč přesně se naši rozkmotřili. Ten, kdo před mým únosem vynášel informace policii byl Chiařin otec. A táta v prvotní zoufalé fázi zkoušel ostatním dokázat, že k sobě nemají tak blízko, jak se zdá. Potopil ho nějakým obchodem, kvůli kterému málem Chiařin otec skončil v base.“
Marco pozvedl obočí.
„Tak tohle už je slušná telenovela,“ utrousil a na chvíli zmlkl.
„Spali jste spolu?“ vrátil se ke své původní otázce.
Frederico protočil očim: „Spali,“ přiznal nakonec.
„Myslel jsem si to,“ usmál se rýpavě jeho kamarád.
„Taky bych neodolal,“ dodal ještě.
* * * *
„Prostě to neuděláš!“ ječela Chiara po svém bratrovi, který s ledovým klidem srkal pomerančový džus na terase.
Eliovi přišla zbytečně dramatická. Nechápal, proč ji najednou tak moc jde o blaho muže, kterého od první chvíle stejně měla jenom oblafnout.
„Je stejně pozdě, Chiaro. Obálku už by měl mít touhle dobou ve schránce. Ostatně, nechápu, o co přesně ti teď jde. Jsi tady, živá a zdravá. Kompro mám k dispozici. Všechno běží podle plánu,“ popisoval.
Blondýna si upravila za ucho pramen vlasů, který ji padal do obličeje a zlostně se podívala na svého sourozence: „Nedochází ti, jaká válka z toho může být? Pokud nemáš pochopení aspoň pro ty souvislosti, tak to zastav už kvůli odplatě. Víš ještě lépe než já, čeho může být Fredericova rodina schopna.“
Američan si povzdychl.
„Aha. Takže moje sestra, kterou nikdy nic nezajímalo, chce ukončit hladomor a světový mír. Teď budeš ospravedlňovat zabíjení? Jednou někoho nechal odprásknout, tak ho nechal odprásknout. Hotovo. Uklidni se,“ podíval se na ni autoritativně s výrazem, že ji začíná mít dost.
„Dobře. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém,“ řekla nakonec o poznání klidněji a bez dalších slov odešla pryč.
Elia se za ní podíval. Chápal, o co jeho sestře šlo. Ale musel si přiznat, že ho to vlastně nezajímá. Podstatné pro něj bylo, že celá věc byla prakticky vyřešená, bez ohledy na vedlejší účinky.
Chiara mezitím zamířila k autu, do kterého nasedla a vydala se směrem k zámečku, kde Riverovi bydleli. Diskuze s jejím tvrdohlavým bratrem ji přiměla k nápadu, který mohl problém částečně vyřešit. Tedy minimálně tu část, která byla nepříjemná pro Frederica. Maserati nechala zaparkované na příjezdové cestě a vydala se sebevědomě ke dveřím. Těžkým kolem zavěšeným uprostřed několikrát zabouchala, což neuniklo pomocnici, která ji dveře otevřela.
„Buongiorno,“ podívala se na ni Chiara a chvíli přemýšlela, jak začít.
„Buongiorno,“ kývla k ní služebná.
„Je Frederico doma? Potřebovala bych s ním mluvit,“ zkusila.
Než stihla Italka zareagovat, za zády Chiary se ozval Fredův hlas.
„Řekl jsem, že nechci, abys mi chodila na oči,“ řekl důrazně a podíval se na pomocnici, kterou si jeho rodiče najímali.
„To je v pořádku, vyřídím to. Grazie,“ kývl k ní.
Nechtěl jí k slušné výplatě přidat ještě dramatickou podívanou zdarma. Ač nerada, Frederica poslechla a zmizela pryč. Dost ji ale zajímalo, co se bude dít.
„Mluvil s tebou Elia?“ otočila se na něj blondýna.
„Ne. Mluvil se mnou kurýr, který mi přinesl tohle,“ mávl na ni béžovou obálkou, ve které byly kopie všeho, co Chiara v jeho kanceláři dříve našla. Takhle do detailů ale ani zacházet nemusel, protože Američanka dost dobře věděla, co tvoří obsah zásilky.
„S bratrem nehnu, ale věděla bych o způsobu jak to vyřešit. A pak už se ti nikdy neozvu, přísahám,“ podívala se na něj prosebně.
„Jak ti můžu věřit, že na mě nezkoušíš ušít další boudu?“
„Nemůžeš, ale když to uděláš, přísahám, že toho nebudeš litovat,“ řekla.
Debatu přerušilo křupání písku pod koly auta, které se k dvojici blížilo. Frederico na první dobrou poznal, že za volantem sedí Luna a tušil, že pokud situace doteď nebyla dobrá, to nejhorší je teprve tady.
