Frederico si povzdychl a svůj pohled přesunul z blížící se Luny na Chiaru.
„Přijet tady byl špatný nápad,“ řekl odměřeně, ale přesto se před ní ochranářsky postavil. Dokázal si představit, čeho je Luna schopná.
„Tušila jsem, že moje místo po tvém boku moc dlouho volné nezůstalo,“ ušklíbla se Luna, když pomalým krokem dokráčela od auta k Fredericovi.
Ital mlčel.
„Tak snad už i ty víš, že máš v kožichu veš,“ rýpla si a podívala se zlověstně na Chiaru.
„Předpokládám, že to je pro tebe velká úleva,“ řekl otráveně.
„Ne, jen zadostiučinění. Od začátku jsem věděla, že je na ní něco divného. Pak mi to tři lidé potvrdili,“ řekla Luna s úsměvem a naklonila hlavu tak, aby na Chiaru stojící za Fredericem lépe viděla.
„Co s ní teď uděláme? Předpokládám, že si tě omotala kolem prstu, takže nejsi schopný racionálního úsudku,“ stočila pohled zpátky k Italovi.
„A ty ho schopná jsi?“ nadzvedl obočí.
„Kdyby bylo po mém,“ nadechla se Luna a přemýšlela, jestli myšlenku dokončit.
Byla totiž poměrně brutální a uvědomovala si, že pokud by dala průchod emocím, byla by v očích Frederica za tyranku, což nechtěla.
„To je jedno, teď je to ostatně tvůj problém, ne můj. Věřím, že i ty sám chápeš, že tahle blecha je tady proto, aby ohrožovala tvou rodinu pro prospěch té své. A naopak nevěřím tomu, že kvůli jedné potvoře necháš potopit svého tátu, který by za tebe dýchal. To je všechno, co jsem chtěla. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš.“
Na rozloučenou mu věnovala chladný pohled do očí a odešla zpátky k autu. Frederico ji sledoval až do chvíle, než opustila pozemek a pak se otočil zpátky k Chiaře.
„To, co řekla, je pravda. Kvůli tobě teď můžou trpět lidi, na kterých mi v životě záleží nejvíc. Jenom abys byla uvedena do kontextu, pokud to z naší předchozí debaty nebylo zřejmé,“ připomněl jí.
„Já vím, že jsem to pokazila, ale snažím se najít cestu. A usnadnilo by mi, kdybys namísto naprosto oprávněných výčitek začal spolupracovat. Pomoz mi to napravit a já slibuju, že pak už o mě nikdy neuslyšíš,“ řekla vážně.
„Fajn, poslouchám tě,“ pokrčil rameny.
„Elia je tvrdohlavý, toho nepřesvědčím. Ale můžu se pokusit zlomit tátu, ten má svou hrdost, která mu nedovolí, aby se za bratra postavil,“ načala svůj nápad.
Ital protočil oči.
„Budu k tobě upřímný,“ skočil jí do řeči.
„Kdybych to mohl vyřešit tak, jak chci… Do večera by byl Elia zakopaný někde za městem a ty svázaná ve sklepě, dokud bych si nerozmyslel, jak si s tebou poradit. Ale neudělám to. Protože tebe je mi ve své podstatě vlastně dost líto. Někdo, kdo by tě měl chránit, z tebe udělal návnadu, která už se ani nemusela vrátit domů. Takže…. Dobře. S tvým tátou se chci potkat. Dneska v šest večer v Celestinu. Ještě předtím mi pošli všechno, co zatím máte k tomu požáru kasína. A když říkám všechno, myslím opravdu všechno,“ řekl důrazně.
„Děkuju,“ kývla Chiara po chvíli ticha. „Slibuju, že pak ti půjdu z očí,“ ujistila ho a vykročila ke svému autu, které měla zaparkované o kousek blíže než před chvíli Luna. Za Američankou se teď ale Frederico neotáčel. Chvíli zůstal koukat na práh domu, nakonec krátce zavřel oči, promnul si prstem a ukazováčkem kořen nosu a s rozpačitým výrazem vešel dovnitř.
* * * *
Antonio dům opouštěl v iluzi, že se má v malé útulné kavárně na pobřeží setkat se svou dcerou. Naposledy se podíval do zrcadla a upravil si rukávy košile, která mu hloupě přečuhovala přes rukávy saka. Ve stejnou chvíli se otevřely vchodové dveře, do kterých vrazila jeho žena Jessica, z jejíž tváře bylo zřejmé, že je dost rozhozená.
„Amore, mám nějaký problém s kartou. Chová se to, jako kdyby tam nebyl už ani cent. Pokoušela jsem se dovolat do banky, ale nikdo mi to už v tuhle hodinu nebere. Našla jsem ve výprodeji nádherné podzimní boty, ale nakonec jsem je musela vrátit,“ posteskla si.
Ital kývl hlavou.
„Jistě, spojím se s bankéřem, zítra se nám to určitě nějak povede vyřešit,“ pokýval hlavou, ačkoliv přesně věděl, že jeho žena prostě jen narazila na dno bankovního účtu, které přestal měsíčně tankovat penězi.
„Tak snad tam ty boty ještě zítra budou,“ povzdychla si, vyzula si lodičky a vydala se do kuchyně.
Antonio sice dost dobře věděl, že je jeho žena závislá na penězích, ráda se obklopuje drahými a luxusními věcmi, ale vnitřně se ho její poznámka dotkla. Na druhou stranu si byl vědom, že Jessica nemá nejmenší tušení o tom, v jak záporných hodnotách se rodinný rozpočet nachází. Pak by ji totiž asi boty tolik netrápily.
„Kam vlastně míříš?“ zeptala se trochu podezřívavě.
„Chiara se chce sejít na pobřeží. Trochu se děsím, co může být důvodem. Uvidíme,“ odpověděl, políbil svou manželku na tvář a zamířil ke svému autu. Cestou míjel přijíždějícího Eliu.
„Kam jedeš?“ stáhl si okénko a stejně jako matka ho podrobil výslechu.
„Za Chiarou, poprosila mě o setkání v kavárně,“ odpověděl.
Tahle odpověď Eliu poměrně zneklidňovala.
„Je nějaká divná,“ zamračil se.
„Proč?“
„Chová se zvláštně. Nemám z ní dobrý pocit,“ začal plácat obecné řeči.
Antonio se lehce zamračil. Nakonec se rozhodl věci nepitvat, vzhledem k tomu, že na to už ani neměl čas.
„Promluvíme si později,“ uzavřel nakonec a zamířil do svého vozu.
Elia mezitím začal trochu panikařit. Zaparkoval a sáhl po telefonu, který předtím odhodil na sedadlo spolujezdce. Začínal mít dojem, že se mu hra začíná vymykat z rukou. Odpověď od Frederica doteď nedostal, ačkoliv předpokládal, že mu kopie složky musela dávno dorazit. A pak urputná Chiara, která si teď dávala sraz s otcem. V kavárně. Když bydlí v domě, který má tucet místností, kde by na jakoukoliv debatu bylo absolutní soukromí. Vytočil číslo své sestry, ale zjistil, že má vypnutý mobil, což se mu ani trochu nezdálo. Záhy se proto rozhodl zavolat Fredericovi.
„Pronto,“ zareagoval na rozdíl od Chiary velmi rychle.
„Tobě nechodí pošta?“ začal rovnou, aniž by aspoň prokázal snahu se představit.
Kdyby Frederico neměl strach o to, že celá věc poškodí jeho otce, možná by se neudržel a začal by se smát nad zoufalosti, kterou Elia promítl hned do první věty. Navzdory všemu se neubránil alespoň jemnému úsměvu.
„Mělo mi přijít něco speciálního?“ řekl nakonec.
„Víš moc dobře, co ti mělo přijít,“ rozezlil se.
„Nemám nejmenší tušení, o čem je řeč. A stejně tak netuším, s kým se momentálně vlastně bavím,“ hrál Ital hloupého, ačkoliv dobře věděl, kdo mu volá.
„A tohle víš taky moc dobře! Kde je Chiara?“
Frederico zrovna seděl v zaparkovaném autě před kavárnou, kde se měl s Antoniem setkat. Bylo několik minut po domluveném čase, ale De Ricciho nikde neviděl.
„To mluvíš o té Chiaře, kterou jsi za mnou poslal bez obav, jestli se jí něco nestane?“
„Mluvím o své sestře. Takže teď chci přesně slyšet, kde je. Jinak se všechny věci dostanou mrknutím oka do novin,“ sklouzl Elia k výhružkám.
Ital si povzdychl.
„Už toho vyhrožování začínám mít opravdu dost. A taky začínám mít dost lidí, kteří se snaží hrát vysokou hru, ale nemají na ni karty. Takže abys byl v obraze… Jestli teď uděláš nějakou hloupost, bude ti to líto. Chiara je v pořádku. A stejně tak bude všechno další, pokud si to nepoděláš. Měj se,“ zavěsil nakonec.
Eliovi se nelíbilo, s jakým klidem Frederico promluvil. Čekal, že ho dostane pod tlak. Zoufale zkusil ještě jednou vytočit číslo své sestry, ale i tentokrát neúspěšně.
* * * *
Antonio se usadil ke stolu a objednal si espresso. Trochu ho překvapilo, že jeho dcera v podniku ještě není. Měla ve zvyku chodit pozdě, ale tohle už bylo dost i na jeho poměry.
„Buonasera,“ ozval se mužský hlas vysokého Itala, který se před ním objevil.
De Riccimu trochu zatrnulo. Už jenom fakt, že místo jeho dcery přišel nějaký muž a po Chiaře nebylo ani stopy, ho docela dost vyděsily. Uklidnilo ho alespoň to, že s ní ještě před hodinou mluvil po telefonu a zněla klidně a naprosto v pořádku. Antonio sjel mladšího Itala od hlavy až k patě. Frederico byl oblečený do tmavých džínů, bílé košile a černého saka, které si před usazením ke stolu sundal. Na stůl si položil koženou složku, narovnal se a upřeně se na De Ricciho podíval. Ten si mezitím stihl uvědomit, komu teď kouká do tváře.
„Buonasera.“
