„Předpokládám, že asi není potřeba, abych se představoval,“ řekl s trochou nezdravou dávkou sebevědomí Frederico, zatímco směrem k pultu, kde postával barman naznačil mezinárodním gestem, že by si rád objednal espresso.
„Kde je Chiara?“ zeptal se maličko hystericky Antonio, který se domníval, že pokud před nim momentálně sedí Frederico, musí to nutně znamenat, že je jeho dcera součástí nějaké kruté pasti a momentálně je v nebezpečí.
„Nemám nejmenší tušení, ale požádala mě, abych se s vámi sešel, tak jsem tady,“ odpověděl mladší Ital popravdě. Docházelo mu ale, že pokud mu Antonio klade takto základní otázku, nejspíš mu Chiara ani neřekla, co se vlastně děje.
„A nejspíš tedy rovnou dodám, proč tady vůbec jsme. Elia pochopil finanční situaci vaší rodiny a poslal svou sestru, aby mi zkusila zamotat hlavu a najít něco, čím by mě mohla vydírat. Jenže Chiara je podstatně křehčí, než on. Takže když našla složky o zavražděných lidech, kteří byli kdysi zapleteni do únosu, došlo ji, s čím zachází,“ nastínil Frederico. Věděl, že víc říkat nemusí. Antonio dobře chápal, o jakém únosu je řeč a jak velkou v něm hraje roli.
„Ten příběh je celý dost nešťastný a mrzí mě,“ přiznal De Ricci.
„Mě taky. Ale neméně mě mrzí, že Elia vyhrožuje zveřejněním všech věcí. Netrápí mě to pro mou osobu. Trápí mě to pro tátu, kterého by to jako kandidáta na starostu dost poškodilo. A který v tom všem nehraje žádnou roli,“ řekl Frederico rázně.
„Můžu tě ujistit, že se to nestane,“ kývl Antonio a jeho pohled sklouzl na mladého Inda, který v restauraci pracoval jako obsluha a přinesl Fredericovi jeho objednanou kávu.
Nemohl pochopit, jak daleko byl Elia ochoten pro peníze zajít a jak nebezpečnou hru se pokoušel rozehrát. Že sám riskoval ho tolik nepřekvapilo, ale že dokázal jako návnadu využít Chiaru ho zasáhlo podstatně víc.
„Tím pádem můžeme vyřešit finanční záležitosti. K tomu ale budu potřebovat znát přesnou dlužnou částku. A co se týče problému s kasínem… myslím, že znám člověka, který by uměl perfektně sestavit pojistku uzavřenou před třemi lety. Takovou, která by pokryla nejen škodu, ale mnohem víc,“ nastínil mafiánský synek.
* * * *
„Copak tobě nejde o blaho rodiny? Uvrtáš rodinu do problémů jenom protože má ten cretino hezké oči?“ obořil se Elia do své sestry, zatímco v jídelně seděla u notebooku a hledala letenky do Ameriky.
„Můžeš už konečně zavřít zobák?“ podívala se na něj Chiara unaveně.
Teď už byla poněkud sebevědomější. Měla dojem, že situaci mají ona i Frederico lépe pod kontrolou a věřila, že by si Elia netroufl dělat nějaké sólo akce za zády jejich otce.
„Tohle ti neodpustím,“ odsekl hystericky.
„Nemusíš mi nic odpouštět, nejsi ten, komu se něco děje. Co by se asi tak stalo, kdyby byl Frederico o kousek větší drsňák? Jak by ses cítil, kdyby se vůbec nic nevyřešilo, jenom by ti v krabici přišly moje oči? Vzhlížela jsem k tobě, protože jsem si myslela, že věci umíš promýšlet do detailů, ale namísto toho teď vidím jasně, že jsi obyčejný hlupák,“ pálila Američanka ostrýma.
Začínala v ní bublat zlost.
„Elio?“ ozval se rázně Antonio, který vrazil do dveří. „Chci si s tebou promluvit. V pracovně,“ pokynul svému synovi. Chiara ale dění naprosto vypustila, protože si všimla, že ji na mobilním telefonu přistála SMS od Frederica.
MŮŽEŠ PROSÍM VYJÍT VEN?
Zaklapla notebook a vyrazila na chodbu, kde se nejdříve oknem přesvědčila, že před vchodovými dveřmi opravdu stojí Frederico. Pak odemkla a vykoukla z nich. Dlouhán ve tmavém oblečení odvrátil zrak od telefonu, který držel v ruce a schoval přístroj do kapsy.
„Chtěl jsem ti jenom říct, že je to vyřešeno. A poděkovat. Že jsi hledala cestu, jak z toho ven,“ řekl bez emocí. Blondýnku napadlo, že tohle je pravděpodobně ten nejchladnější Ital, kterého vždy poznala.
„Mrzelo by mě, kdybych ti přidělala potíže,“ řekla upřímně.
Frederico na ni mlčky koukal.
„Asi ani nevíš, jak moc bych tě chtěl pozvat na drink,“ prolomil nakonec ticho.
„Ale neuděláš to,“ odhadla Chiara vzhledem k situaci, kterou za sebou měli.
„Kdybys byla na mém místě… Riskovala bys to?“ zkoušel ji.
Američanka beze slova zavrtěla hlavou.
„Já nejsem ty. Máš zítra večer čas?“
Chiara se pousmála.
„Ne. Ale na tebe si ho moc ráda udělám,“ odpověděla potěšeně.
„Vyzvednu tě v osm,“ řekl Frederico, přičemž teď už i v jeho tváři byl zřejmý mírný úsměv.
„Notte,“ popřál Chiaře dobrou noc.
„Anche a te,“ kývla a zalezla zpátky do domu.
* * * *
Marco seděl ve svém oblíbeném baru, který byl krátce před zavíračkou už naprosto prázdný, kouřil cigaretu a počítal peníze, které do kapes klanu doputovaly díky prodeji drog. Když se dopočítal k finální částce, schoval peníze do obálky a zvedl hlavu směrem ke vchodu, do kterého zrovna vstoupila Luna.
„Amore, co ty tady?“ usmál se a vyfoukl kouř.
„Toužila jsem po dobré společnosti,“ odpověděla mu ironicky.
„Tady jsi na nejlepší adrese,“ naladil se na její vlnu.
„A co se děje našemu hodnému děvčeti, že po půlnoci touží po dobré společnosti?“ zajímal se.
„Ptáčci na střeše si cvrlikají, že Frederico opět není doma. Mám podezření, že je zase u té šmejdky. Přitom moc dobře ví, co je to zač,“ postěžovala si a posadila se vedle Marca.
„Ptáčci na střeše, nebo jsi zase vlezle vyvolávala a zvonila?“
„To je to samé,“ odfrkla.
„Myslel jsem si, že ses za ta léta po mém boku něco naučila, Luno, ale zatím to vypadá, že se moje lekce naprosto míjí účinkem. Tak tedy znova. Pokud je holka lehce dostupná, nic ve zlém, ale evidentně je to tvůj případ, pro chlapa je maximálně neatraktivní. O tom, jak na chlapa působí vlezlost… Asi ani nemusím mluvit. V tuhle chvíli jsou asi jen jedna možnost, jak ho uchvátit,“ řekl Ital a vyfoukl cigaretový kouř.
„A to je?“
„Být Chiarou De Ricciovou. Bez ohledu na okolnosti, je pro něj teď jednička. A asi to není úplně přesně to, co chceš slyšet, ale vnitřně to cítíš taky… Teď není moc velká šance, že by dal oči někam jinam. Ta holka ho podrazila, ale stejně je ji v patách a dělá to, co chce ona. Obávám se, že tohle nebude jen fyzického rázu,“ pravil upřímně.
Luna nadzvedla obočí.
„Myslíš, že s ní spal?“ zeptala se lehce zaskočeně.
Sama si totiž myslela, že Frederico s Chiarou jsou pořád spíše ve stádiu randění.
„Je jedna věc, co si myslím, a co je realita. Možná bys prostě měla začít žít nohama na zemi. Proč se prostě neohlédneš po někom jiném? Je tolik sympatických chlapů, kteří by tě měli rádi. Vážně chceš zabít ta nejlepší léta čekáním na někoho, kdo s tebou bude jenom z lítosti?“ padala z Marca další a další upřímnost.
„Kdyby nepotkal Chiaru, nikdy bych čekat nemusela,“ řekla Italka. V jejím hlase byla znát lítost i naštvanost. Marco už neměl energii na to, aby ji vysvětloval, že kdyby nepřišla Chiara, přišla by za pár dnů, týdnů nebo měsíců jiná holka, která by Lunu a její vratké místo po Fredericově boku nahradila. Luna by tomu nejspíš stejně nevěřila. A kromě toho si už ale dávno střádala plán, jak si k Fredericovi zpátky proklestit cestu. Potřebovala jenom dostat přesnější informace, kde by teď svou úhlavní nepřítelkyni mohla nejlépe potkat. Ideálně samotnou.
