„Hej, Luno,“ zaječel Andrea a zběsile do Italky strčil v momentě, kdy chtěla odemknout dveře svého domu.
„Co na mě saháš?“ obořila se a šťouchla ho nazpátek.
„Vážně si ty a ta vaše banda myslíte, že vyhrožování pomůže k tomu, abych prachy sehnal rychleji?“ zvyšoval na ni hlas majitel nevěstince, na kterého Marco několikrát tlačil s nedoplatkem.
Andrea se s Lunou částečně znal, protože na střední měli oba brigádu ve stejné kavárně kousek od náměstí v centru Catanzara. Nebyli velcí přátelé, dokonce ani neudržovali žádný kontakt, ale jeden o druhém věděli a kdykoliv na sebe narazili, zdvořile se pozdravili. Teď ale z Itala slušnost vyprchala. Kromě toho, že byl v koncích, dal si trochu kokainu, než se za Lunou vypravil.
„Mám vlastních problémů dost. Jak mám vědět, o co jde?“ zeptala se nepříjemně.
„Marco se ze mě pokouší vymlátit prachy, které nemám. Nejsou kšefty, jako kdyby to nikdo z vás nechápal. Tahle sezóna byla prostě mizerná a vy se pořád snažíte mě vykořisťovat!“ ječel na ni.
Luna si všimla, že je evidentně Andrea úplně mimo a ve své podstatě přesně někoho takového teď potřebovala.
„Fajn. Tak to neplať. Domluvím jim,“ řekla o poznání klidněji.
„Fakt?“ zaradoval se Andrea, kterému pod vlivem vůbec nebylo divné, že by takové řešení přišlo až moc hladce. Vlastně možná ani kdyby si předtím žádné drogy nedal, nedošlo mu to. Nebyl zrovna nejchytřejším podnikatelem v Kalábrii.
„Sì. Ale nebude to zadarmo,“ upozornila ho.
Andrea zoufale zaskřehotal.
„Připletla se nám do cesty mladá De Ricciová, která zkouší vydírat. Potřebujeme někoho, na koho nemáme viditelné vazby, aby se jí zbavil,“ pravila.
„Mám ji odkráglovat?“ vyhrkl šokovaně.
„Nemusíš. Taky můžeš sehnat ten balík, který dlužíš,“ připomněla mu v zoufalé situaci druhou variantu.
„Vždyť já nemám ani pořádnou bouchačku,“ podíval se na ni zoufale.
„Tvoje starost je ji oddělat. Kdy, kde a čím už je moje starost. Ber, nebo nech být,“ řekla chladně.
„Můj bože,“ zaskřehotal zase Andrea, který chtěl sám sebe politovat.
„Ale dobře mě poslouchej. Tohle zůstane jenom mezi mnou a tebou. Nedozví se to Marco, nedozví se to Frederico a nedozví se to ani nikdo jiný. Kredit si za tohle připíšu já. Takhle to bude, pokud se chceš vylízat z toho svého průseru. A já těm dvěma poručím, aby ti dali pokoj,“ upozornila ho.
* * * *
Frederico seděl u kuchyňského stolu a pozoroval, jak se Marco ve své kuchyni snaží připravit bruschettu. Na stole byly dvě sklenice a láhev prosecca, které si zamýšleli dát předtím, než mafiánský synek vyrazí pro Chiaru.
„Nebojíš se, že když tě podrazila jednou, udělá to znovu?“ zeptal se Marco, zatímco lžičkou ládoval rajčata na opečený plátek bílého chleba. Rajčata měl ale nasekaná na zbytečně velké kousky a tak mu část popadala. Frederico ho zaujatě sledoval a nedokázal pochopit, že někdo dokáže zmastit i ten nejjednodušší italský pokrm. Napadlo ho, jaký problém by dokázal Marco vytvořit v případě, že by se rozhodli dát si jen chleba s olivovým olejem.
„Nechceš s tím pomoct? Nebo ještě líp, něco si objednat?“ podíval se na něj podezřívavě.
„Ne, všechno jde podle plánu. Tohle mě naučila Nonna, krájet to takhle na větší kousky,“ vymýšlel si Marco, který se snažil takto omluvit svou nešikovnost.
„A ohledně Chiary… ne, z nějakého důvodu, který nedokážu moc dobře popsat, mám dojem, že jí můžu věřit,“ řekl Ital, který neuměl vysvětlit, co ho k Američance tolik táhlo.
„Luně je pořád trnem v oku,“ připomněl Marco.
„To mě absolutně netrápí. Pro Lunu potřebujeme někoho sehnat. Nemáš nějakého nenáročného kamaráda, kterému vyhovuje být tak trochu podpantoflák pod dohledem?“
Marco se pobaveně ušklíbl.
„Ne, nemám žádného kamaráda, kterému bych se chtěl mstít,“ odvětil nakonec.
„Myslíš, že se k servírování dostaneme ještě dneska?“ stočil Frederico debatu zase zpátky k jídlu.
„Dělám, co je v mých silách,“ reagoval jeho kamarád.
„Zdá se, že meleš poněkud z posledního,“ poznamenal štiplavě.
„Jak na to celé vlastně reaguje tvůj táta?“ napadlo ještě Marca, když na stůl přinesl svou půlhodinovou práci a pustil se do otevírání prosecca.
„Táta… asi tuší, s kým jsem teď trávil čas, ale neptal se. O tom vydírání mu nechci říkat, ale chci mu vysvětlit, že budu rád, když Chiaru nebude soudit jenom na základě jména,“ nastínil Frederico, který se natáhl pro jeden kousek bruschetty, kousl a pořádně se zašklebil.
„Mamma mia, tobě se povedlo to připálit,“ zhodnotil.
Marco se na něj dotčeně podíval.
„Nikdo tě nenutil to jíst,“ utrousil nakonec.
„Já vím, ale myslel jsem, že když jsi mi psal, že budeš dělat bruschettu, že bych si přece jenom kousek dal. Poslední dobou dělám samá neuvážená rozhodnutí,“ zavtipkoval s vážnou tváří a rozjezený kousek strčil zpátky na talíř.
Ani jeden tou dobou netušili, že se Luna Marcovi napíchla na telefon a celou konverzaci poslouchala. Věděla dobře, kde a s kým má Frederico strávit dnešní večer. Seděla v autě kousek od Marcova domu a s lehkým pnutím v břiše přemýšlela, jestli chce se získanými informacemi opravdu naložit tak radikálním způsobem, jaký se jí rodil v hlavě. Prsty pravé ruky nervózně bubnovala o volant a zkoušela porovnávat, který scénář bude horší. Měla v plánu Andreu naštenkrovat tak, aby vše vypadalo, jakože celý útok se střelbou je směřován na Frederica a Chiara se jen připletla do cesty. Pokud by ale přece jen Fredo zjistil, jak se věci měly, což byl velmi reálný scénář, pak by pro něj Luna skončila. A bylo otázkou, jak by skončila obecně. Jenže tahle varianta ji stále přišla lepší, než sledovat, jak si Frederico hřeje na srdci tu americkou zmiji a tetelí se štěstím.
Sáhla na sedadlo spolujezdce pro svůj telefon a začala Andreovi datlovat zprávu s přesnými instrukcemi kde a v kolik se spolu mají setkat.
* * * *
Restaurace, kterou Frederico vybral pro večer s Chiarou za sebou měla poměrně drsnou historii. V osmdesátkách to byl milý podnik hned u moře, který měl tématický interiér s útulným dřevěným nábytkem a příjemnou terasou. Jenže pak se majitel dostal do křížku s nedalekou konkurencí a odšpuntoval tím sérii krutých odplat, které vyvrcholily vypálením podniku. Nezbylo z něj nic než ohořelé stěny. Ani to tehdy šéfa Vento Marino nepoložilo. Koupil větší loď, na místě terasy nechal připravit rádoby minipřístav a restauraci začal provozovat na oné lodi. Chiara přes okno sledovala, jak se ve tmě pomalu začínají ostatní lodě vracet zpátky k pevnině.
„Nechybí ti někdy přes rok Itálie?“ zajímal se Fredo.
Blondýnka se usmála a lehce na stole zakroužila sklenicí s vínem.
„Chybí mi moře, sluníčko, italská vřelost… Chybí mi vybíravost nad jídlem, vkusně oblečení lidé. Asi jo, v součtu mi asi chybí Itálie,“ přiznala.
„A změnilo se něco s tvým rozhodnutím se vrátit zpátky do Ameriky?“
Chiara zavrtěla hlavou.
„Mám už koupenou letenku. To, co se stalo, mě mrzí a ačkoliv to tady miluju, chtěla bych teď být aspoň pár týdnů doma, daleko od všeho…“ řekla trochu unaveně.
„A potom?“ vyzvídal Ital.
„Potom nevím, asi bych měla začít hledat nějakou práci. Dluhy jsou pryč, ale peníze taky,“ zapřemýšlela nahlas.
„A kdyby se práce našla v Kalábrii? Zůstala bys?“
Američanka se musela usmívat nad tím, jak Frederico hledal uličky k tomu, aby mu neutekla. Připadalo jí to vlastně docela roztomilé, ale věděla, že potřebuje odstup, aby si mohla v hlavě utřídit myšlenky. Líbilo se jí, že jí nepřestal nadbíhat, fyzicky ji přitahoval, ale nebyla si dost dobře jistá tím, jak by na jejich případný vztah reagovaly obě rodiny. Navíc tohle mafiánské prostředí nebylo místem, kde by se chtěla pohybovat. Chtěla svůj klid.
„V Kalábrii nemá práci skoro nikdo,“ poznamenala.
„V Kalábrii nemá práci ten, kdo nezná správné lidi,“ odvětil Frederico a napil se ze sklenice vína.
„Pak tady asi nikdo nikoho moc dobře nezná, protože když jsem studovala v Miláně, pochopila jsem, že Lombardie je plná lidí z Kampánie, Kalábrie a Apulie,“ rýpla si.
Frederico se pobaveně usmál, zavrtěl hlavou a nakonec se vrátil ke svému kamennému výrazu.
„To je chyba toho, že se špatně seznamujou. Ale kde jinde než u nás je potřeba dobrých právníků,“ položil řečnickou otázku.
Chiara zavrtěla hlavou.
„Ale já nejsem právnička. Nedodělala jsem školu. Něco málo o právech vím, ale kdybych měla někoho zastupovat… asi i jen za krádež žvýkaček by ho zašili na deset let,“ řekla nadneseně.
„Ani nevíš, jak moc se takový právník může hodit,“ zapřemýšlel Frederico nad všemi svými nepřáteli, kterým by takového právního zástupce rád dohodil.
„Ale vážně… Mámina kamarádka je výborná advokátka. Nevím, jestli ti něco říká kancelář Studio Legale Berenetti, ale pokud ne, hledají někoho, kdo by byl pravou rukou majitelky. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že ty to s lidmi umíš,“ rýpl si.
„Frederico,“ usmála se Chiara a počkala, až přicházející obsluha ze stolu odnese nádobí, aby nemusela monolog pronášet před číšníkem.
„Jestli chceš, leť do Ameriky se mnou. Pár týdnů to tady bez tebe nejspíš zvládnou. Ale já si tady prozatím žádné závazky vytvářet nechci. A přiznávám, že je to proto, že se necítím bezpečně,“ vyjádřila své obavy.
„Teď nemůžu odletět. Tátova kampaň je skoro u konce a přechází se k tomu zásadnímu. Ale chci tě ujistit, že pokud jsi se mnou, nemáš se čeho bát. Nikdy,“ řekl Frederico vážně a položil svou dlaň na Chiařinu ruku.
„Se mnou jsi v bezpečí,“ pravil, zatímco ji hleděl hluboko do očí.
* * * *
Marco se válel na gauči u televize a sledoval fotbal. Už už se chtěl zlobit na rozhodčí, jak mohl neodpískat jasný faul na Bonaventuru, když se mu rozdrnčel telefon.
„Andreo, tebe bych na drátě v tuhle chvíli čekal nejméně. Už jsi sehnal ty peníze?“ zvedl hovor a natáhl se pro pivo, které měl na konferenčním stolku před sebou.
„Luna se zbláznila! Nutí mě vraždit nějakou holku, donesla trhavinu i bouchačku a chce, abych oddělal někoho, kdo teď sedí v Riverou v restauraci. Říkala, že mám dělat všechno pro to, aby to vypadalo jako útok na něj, ale já tohle nezvládnu! Už mám po krk těch vašich podělaných her, určitě je to zase nějaká bouda, vy grázlové! Nenechám se uvrtat do vraždy, určitě chcete, abych odpráskl Frederica a je to celé past,“ vyhrkl ze sebe naprosto rozhozeně Andrea, který byl tou dobou zase pod vlivem kokainu. Teď ale podstatně větší dávky. Marco spustil nohy z konferenčního stolku zpátky na podlahu a zarazil se.
„Co? O čem to mluvíš? Koho máš zabít?“
„Já nevím, prý je to mladá De Ricciová, když ji oddělám, anulujete mi dluh. Tak to Luna říkala. Ale já to nedokážu. Prý pokud to neudělám já, udělá to ona a potom si mě najde. Já ty prachy ku**a seženu, ale nechtějte po mě tohle!“ ječel Andrea, který se schovával v lesnatém parku kousek od restaurace, kde Chiara s Fredericem večeřeli. Luna tou dobou chystala všechny věci připravené k útoku a Andrea téhle chvíle využil proto, aby zalarmoval Marca.
„Poslouchej mě. Pokud to uděláš, garantuju ti, že už tě nikdy nikdo nenajde. Lunu musíš zastavit. Kde jste?“
„Já ji mám zastavit? To vaše podělané vyhrožování už se fakt vymyká z rukou, nezmůžu vůbec nic! Sedíme v parku u Vento Marino a čekáme, až vyjdou,“ informoval Andrea.
Pak už Marco neslyšel vůbec nic. Jen Lunin hlas, Andreův křik a poté telefon ohluchl. Marco vyskočil z gauče a hnal se k autu, přičemž se po cestě snažil dovolat Fredericovi. Ten měl tou dobou ale úplně jiné starosti a tak jeho hovor několikrát odmítl.
„Luna?“ rýpla si Chiara a vypila poslední doušky vína ze své sklenice.
„Ne, Marco,“ zavrtěl Ital hlavou. Trochu přemýšlel nad tím, co se děje, ale vůči jeho doprovodu mu přišlo neslušné ten telefon zvednout. Ostatně, rande se chýlilo ke konci a tak zamýšlel mu zavolat nazpátek poté, co Chiaru zaveze domů.
„Tak to zvedni,“ pobídla ho Chiara.
„Potom mu zavolám,“ mávl Frederico rukou a podíval se na procházejícího číšníka.
„Il conto, per favore,“ požádal ho o účet.
