Luna nařídila Andreovi, aby si sedl a pod pohrůžkou pistole ho donutila, aby si svázal nohy velkou dávkou izolepy. Když si byla jistá, že se nebude moct dost dobře pohybovat, odložila si zbraň a k »přilepeným« kotníkům mu přidala ještě zápěstí. Teď už se nemohl hýbat vůbec.
„Když nejsi ničeho schopný ty, musím si pomoct sama. Ale ty jsi byl vždycky k ničemu,“ lamentovala mezitím, zatímco mu zalepila raději i ústa. Slyšela cvaknutí dveří a tak na poslední chvíli zahodila lepící pásku a vrhla se zpátky ke zbrani. Byla dostatečná tma na to, aby z několika metrů nebyl Frederico, a ani nikdo jiný, schopen v lehce opadaném křaku zmerčit dvě osoby v černém.
Chvíli pozorovala, jak Fredo stojí ve dveřích a dost blbě stínil Chiaru, která cosi hledala v kabelce. Nakonec se otočila a šla zpátky do útrob restaurace, zatímco Frederico zůstával ve dveřích.
„No tak, tohle mi přece nemůžeš udělat,“ povídala si polohlasně Luna sama pro sebe.
Za pár sekund se ale dočkala a Chiara se vracela zpátky, s mobilem v ruce, což byl patrně důvod jejich zdržení.
„Grazie,“ usmála se Američanka na Frederica, který ji galantně držel dveře.
„Sbohem, Chiaro,“ zašeptala Luna a stiskla spoušť.
Nejprve zamýšlela, že první rána prosviští blíže kolem Frederica. Jenže teď už ztrácela zábrany i jakoukoliv soudnost. Dlouhou zbraň, kterou měla vedle té krátké na střelbu připravenou, neuměla moc dobře použít a tak nechtěla riskovat, že skutečně svému milovanému ublíží, případně, že se Chiaře po prvním výstřelu podaří utéct a pak už ji nedostihne.
Vzduchem se pronesl ostrý svist letícího náboje, který se blondýně zavrtal do břicha. Vykřikla bolestí, ale šok ji připoutal na místě. Strnule si instinktivně sáhla na ránu, kde se jí z těla valila krev. Pak přišel další výstřel – tentokrát do ramene.
„Chiaro!“ Frederico vykřikl její jméno tak, že se jeho hlas rozbil o chladný noční vzduch. Jako kdyby tím mohl zvrátit osud. V poslední sekundě ji zachytil, než se málem bezvládně zřítila do moře pod nimi.
Luna se chystala zmáčknout spoušť znovu, ale rychlý pohyb ji zarazil. Frederico sevřel Chiaru v zoufalém objetí a jeho tělo teď bylo štítem, kterým ji chránil. V tu chvíli zastavilo nedaleko nich auto. Marco vyskočil a běžel k nim. Moc bojoval s tím, aby Fredericovi neřekl, že kdyby mu zvedl telefon, možná se téhle šílené situaci dalo zabránit.
„Sanitu?“ zeptal se raději a jal se vytáčet číslo na záchranku.
„Otevři dveře!“ zařval Frederico, který měl hlas plný vzteku a paniky.
Marco poslechl, rozrazil dveře a zůstal stát, zatímco Frederico opatrně uložil zraněnou Chiaru na zadní sedadla. Jeho ruce se chvěly, když ji pokládal. V duchu se modlil, aby cesta byla co nejkratší, protože si byl vědom, že každá vteřina teď hraje velkou roli, aby nevykrvácela.
„Jedeme!“ Marco zabouchl dveře a skočil na místo řidiče, pneumatiky zakvílely a auto vyrazilo.
Frederico se sklonil k Chiaře. Její dech byl mělčí a rty tak bledé, že mu připomínala porcelánovou panenku. Lampy pouličního osvětlení vrhaly na její tvář střídavé stíny a odhalovaly, jak rychle se z ní vytrácí život.
„Chiaro,“ oslovil ji tiše, skoro prosebně.
„Všechno bude zase dobré. Za chvíli jsme v nemocnici,“ snažil se ji uklidnit, a vlastně taky trochu i sám sebe, ale z každého slova prosakovala bolest a zoufalství. Přitiskl ruku k ráně na jejím břiše a krev mu stékala mezi prsty.
„Nepouštěj mě. Prosím,“ špitla a svou studenou ruku špinavou od rudé tekutiny položila na hřbet jeho dlaně.
Frederico zavrtěl hlavou. Znal ji krátkou chvíli, ale představa, že všechno skončí takovým způsobem ho bolela. Před chvílí ji slíbil, že je s ním v naprostém bezpečí. A teď, o pár minut později, leží zakrvácená a s prostřeleným břichem v autě. Cesta naštěstí trvala jen pár minut a hned po zastavení u nemocnice Frederico vyběhl z auta jako blesk, držíc Chiaru v náručí.
„Co se stalo?“ zeptal se lékař, jehož hlas Frederica okamžitě bodl jako nůž. Poznal v něm spolužáka ze základky. Už tehdy se neměli moc rádi. A s časem to nebylo o moc lepší, ba naopak.
„Postřelili ji,“ vyhrkl Frederico, opatrně pokládajíc Chiaru na lehátko. Jeho pohyby byly naléhavé, ale pořád jemné.
Lékařův pohled přejel z blondýnky na Frederica, a koutky úst mu zahořkle cukly. „To se dalo čekat. Když jsi u toho ty, vždycky to někdo odskáče,“ poznamenal.
Fredericovi se napjal čelistní sval. Zaskřípal zuby, ale než stihl odpovědět, doktor se už otočil k personálu.
„Napojte ji na monitor! Tlak, puls, saturace kyslíku. Připravte krevní testy, ať máme hemoglobin. A ihned kontaktujte sál. Máme střelné zranění v břišní dutině. Riziko poškození vnitřních orgánů je vysoké. Bude třeba okamžitá laparotomie.“
„Scusi?!“ Frederico o krok přistoupil k doktorovi. Jeho hlas byl ostrý jako břitva a v očích mu planulo rozhořčení. „Co tím chceš říct?“
Doktor se k němu otočil s ledovým klidem, ale bylo znát, že mu dělalo moc dobře být tím, kdo měl v téhle situaci ze své pozice navrch. „To víš moc dobře,“ odvětil nakonec.
Frederico zaťal pěsti, ale v tu chvíli ucítil, jak mu zakrvácená dlaň Chiary sevřela zápěstí. Pohlédl dolů – její tvář byla bledá, rty téměř bezbarvé, ale její oči, ty na něj zůstávaly upřené. Byl v nich strach. A prosba.
„Hlavně nic nezbabrej,“ odsekl Frederico směrem k doktorovi, aniž spustil pohled z Chiary. Lékař dal pokyn zdravotníkům, aby zraněnou ihned odvezli. Frederico cítil, jak její stisk povoluje, až nakonec sklouzla ruka z jeho zápěstí. Stál tam, s kapkami její krve na svých prstech, zatímco sledoval, jak ji odvážejí chodbou pryč.
„Co říkal?“ ozval se Marcův hlas za Fredericovými zády.
„Nic, co by stálo za řeč,“ odvětil Rivera klidně, zatímco se usazoval na sedačku u urgentního příjmu. Jeho pohyby byly nenucené, jako by ho ani zmatek kolem nemohl rozhodit.
„Proč jsi mi nevzal telefon?“ zeptal Marco vyčítavě.
„Měl jsem v plánu ti zavolat, až Chiaru odvezu domů,“ vysvětlil Frederico bez emocí. Jeho hlas zněl, jako by všechno stále držel pevně ve svých rukou.
Marco se na chvíli odmlčel, ale pak to ze sebe vysypal: „Vím, že ti to teď nepomůže, ale… nic z toho se nemuselo stát. Volal mi Andrea. Luna ho donutila čekat s ní u restaurace. Celé to měla promyšlené.“
Frederico na okamžik zavřel oči, jako by chtěl v hlavě roztřídit myšlenky. Pak se zhluboka nadechl a unaveně si promnul obličej dlaněmi.
„Budeme muset kontaktovat její rodinu,“ pronesl pevným, přesto tichým hlasem.
„Její otec tě zabije,“ vypálil Marco bez obalu. „Nesmíš mu říct, proč se to stalo, pokud ji ještě někdy chceš vidět. Tohle by ti neodpustil.“
„Já vím,“ povzdychl si Frederico s vědomím, že ve vztahu mezi ním a Chiarou bude další křehká lež.
„Proboha,“ vyjekla Luna z konce chodby.
„Přísahám, chtěla jsem Andreu zastavit, ale nešlo to. Dnes ráno vyhrožoval mně a potom…“ chystala se vylíčit pohádku o tom, jak chtěl Andrea zaútočit na Frederica.
Frederico se k Luně otočil, jeho oči byly temné, plné zlosti, kterou už nedokázal potlačit. Udělal k ní jediný krok. Tentokrát ji jeho blízkost dost děsila, ačkoliv pochybovala, že by dokázal uhodit ženu.
„Vážil jsem si tě, ochraňoval tě a nechtěl tě už nikdy vidět tak moc zlomenou, jako po smrti tvých rodičů. Tohle byl tvůj vděk? Chtěla jsi mi zasadit ránu? Po tom všem, co jsem pro tebe já, Marco a moje rodina udělali?“ zeptal se chladně.
„Frederico, já přísahám, já jsem…“ začala, ale Ital ji přerušil prudkým máchnutím ruky.
„Nepřísaháš! Přestaň lhát a přestaň dělat ze sebe oběť!“
Jeho hlas se zvedl, až zdravotní sestry na druhé straně chodby zvědavě nakoukly. Luna se snažila něco říct, ale Frederico ji nenechal.
„Už nechci nic slyšet.“
„Já,“ vypravila ze sebe, ale její hlas se zlomil.
Frederico se k ní naklonil s pohledem, který by dokázal probodnout ocel. „Vypadni odsud. A modli se, Luno. Modli se, ať se z toho dostane. Protože jestli ne, budu to já, kdo se o tebe postará.“
Marco rychle přiskočil, chytil Lunu za loket a začal ji odvádět pryč, i když se bránila.
„Fredo, klid. Já to zařídím,“ zamumlal, ale Frederico se na něj ani nepodíval.
Když za nimi zaklaply dveře chvíli zíral do prázdna, pak se pomalu otočil a posadil zpátky na sedačku, hlavu opřel o stěnu. Jeho čelist stále zůstala zaťatá, ale oči se na okamžik zavřely. Stejně tak jako Chiařiny. Ve chvíli, kdy ji odvezli od Frederica se jí začaly hlasy vzdalovat, pak už si nepamatovala vůbec nic, jen tmu.
„Slyšíte mě?“ zaslechla při probouzení z narkózy.
„Frederico?“ zašeptala, když pomalu rozlepovala oči.
Všimla si, jak se doktor ušklíbl.
„Frederico tady není. Teď se musíte ještě chvíli prospat,“ řekl poměrně mile mladý Ital, který u lůžka stál spolu s anesteziologem. To pro blondýnku nepředstavovalo vůbec žádný problém. Byla nesmírně unavená a rána v břiše ji prozatím bolela o dost méně, než předtím. Tušila ale, že postupem času tahle otupělost odezní.
Operatér kývl k anesteziologovi a vyšel na chodbu, kde Frederico postával opřený o studenou zeď. Jednou rukou si promnul unavené oči, druhou sevřel látku saka, která byla nasáklá Chiařinou krví. Tohle čekání mu přišlo věčné. Zvuk otevírajících se dveří ho přiměl vzhlédnout. Na konci chodby se objevil jeho bývalý spolužák, ještě v operačním plášti, na rukávech zaschlé stopy krve.
Frederico se okamžitě narovnal a šel mu vstříc, jeho kroky byly tiché, ale nekompromisní. „Jak je na tom?“ zeptal se hlasem, který se snažil udržet klidný, ale napětí v něm bylo znát.
Lékař se zastavil, podíval se na něj a po krátké odmlce odpověděl.
„Přežila. Operace byla úspěšná. Kulka prošla břišní dutinou, poškodila část střeva, ale dokázali jsme to spravit. V příštích hodinách se uvidí. Rameno by mělo být v pořádku,“ pravil.
Frederico přimhouřil oči. Měl pocit, že mu doktor neříká všechno.
„Co chceš říct?“ zeptal se podrážděně.
Lékař si povzdechl a překřížil ruce na hrudi. „Tvá princezna měla štěstí. Stačilo málo a zemřela by na vnitřní krvácení. Jestli se o ni budeš starat tak, jak to děláš doteď, příště to tenhle happy end mít nemusí.“
Frederico přistoupil blíž, jeho pohled byl ostrý jako čepel. „Takhle o ni nemluv. Navíc jsi tady od toho, abys předkládal fakta, ne vlastní úsudky. Udělal jsem všechno, abych ji tady co nejdřív dostal.“
„To je právě ten problém, Rivero,“ odsekl lékař. „Všechno, čeho se dotkneš, končí zraněním, krví a problémy. Jestli ji chceš zachránit, měl bys ji od sebe držet co nejdál.“
Frederico se k němu naklonil, jejich obličeje dělilo jen pár centimetrů. „Nebudeš mi říkat, co mám dělat.“
Doktor se ušklíbl, zřejmě víc otrávený než vystrašený: „Řeknu ti to naposledy. Jestli má přežít, přestaň ji tahat do svých her. Možná ti teď věří, ale jednou si uvědomí, co jsi zač. A pak už nemusí mít to štěstí, že ji někdo zachrání.“
Frederico stál bez hnutí, zatímco doktor, který právě promluvil, se otočil a odcházel chodbou. Slova, která zněla v jeho hlavě, zůstávala nevyřčena, ale hrdost mu nedovolila dát najevo, jak silně ho zasáhla.
„Kde je moje dcera? Frederico!“ vyjekl Antonio, když s Eliou a Jessicou konečně dorazili do nemocnice.
