ZARA
Včera po příletu jsem se naložila do vany, ale sotva jsem ale stihla ponořit ramena pod hladinu, zazvonil telefon. Volal Zane. Prý jsem u něj doma nechala pár krémů, a kdy si je přijdu vyzvednout. Nebo ještě lépe – jestli mi je může přivézt. Nejspíš nechtěl, abych měla čestné místo v první řadě na premiéře jeho nové divadelní hry DÁM TI KOPAČKY A PAK SI DOMŮ NASTĚHUJU KOLEGYNI. Přirozeně jsme si k tomu vyměnili pár jízlivých poznámek, což mi na náladě zrovna nepřidalo.
Když jsem dorazila do restaurace, kde se měla konat oslava, na kterou mě chtěl Gigi vzít, nikde jsem ho tam neviděla, ale když už jsem vážila tu cestu, rozhodla jsem se, že svůj první večer v tátově rodném městě alespoň spláchnu skleničkou červeného vína. Z té se nakonec staly dvě a třetí se mi pak pokoušel objednat nějaký podivný frajer, který se na oko chlubil, že závodí ve formuli 1. Tu jsem neviděla léta, ale předpokládala jsem, že je to stejná balící finta, jako když v Austrálii každý druhý kluk vykládá o tom, jak měl slibně rozjetou kariéru fotbalisty, ale pak bum… zranění! Po krátké konverzaci jsem využila příležitosti a utekla domů, kde jsem zapadla do postele a vylezla z ní až druhý den po obědě.
Rozhodla jsem se, že Florencii trochu prozkoumám a zarezervovala si vstupenku do jednoho z neznámějších muzeí. Když jsem sešla ze schodů a hledala Gigiho, narazila jsem na Magdu, která evidentně zrovna něco odnesla do zimní zahrady. Z té ostatně zněl povědomý hlas, který zrovna popisoval, jak si mě představuje a zároveň brblal nad nějakým Australanem. Gianluigi mě po příchodu zmerčil a začal se culit od ucha k uchu, což po pár sekundách bylo divné i tomu chlapovi, který seděl naproti němu a tak se otočil. K mému překvapení už jsme se znali. Byl to přesně ten samý Ital, který se mě včera pokoušel sbalit na skleničku červeného a báchorku o kariéře závodníka.
„Ciao,“ pozdravila jsem lehce pobaveně.
„Ciao,“ odpověděli jednohlasně.
Gigi pokynul rukou k Matteovi.
„Vy se ještě neznáte, tohle je Matteo…“
Pousmála jsem se, přivřela oči a skočila mu do řeči, zatímco Ital vstal a podal mi ruku.
„Nech mě hádat. Matteo Nassi! Pilot formule 1,“ hrála jsem divadlo.
„Jsem rád, že mě konečně někdo rozpoznal na první dobrou,“ odvětil Matteo ironicky se zřejmou narážkou na včerejšek, o kterém evidentně Gigi neměl tušení, jinak by nás neměl snahu představovat… „Vždycky je příjemné, když tě lidé znají díky tvým skvělým výsledkům.“
„Lituji, jediný výsledek, o kterém jsem v souvislosti s tímto jménem slyšela, je díra ve stropě podniku Luce Nera, jak informoval deník Corriere dello Sport. Mimochodem, jsem Zara,“ nepřestávala jsem se usmívat.
Gigi propukl ve výbuch smíchu.
„Říkal jsem ti, že zvát Rocca byla chyba,“ otočil se vyčítavě na mého nevlastního bratra.
„Od rána mi kvůli tomu volalo PR. Ani jsem to nemusel organizovat a měl jsem z toho průser,“ poznamenal, když se usadil zpátky do křesla ke kávě.
„Ty někam míříš?“ zeptal se mě Gigi poté, co se mu povedlo smích kočírovat jen do širokého úsměvu.
„Mám rezervaci do Uffizi. A pak bych si chtěla trochu projít město. Máš nějaké tipy, co bych si neměla nechat ujít?“ zeptala jsem se.
„Jako Australanka? Italskou kuchyni. Není na škodu zjistit, že jídlo může i nějak chutnat,“ poznamenal Matteo krátce předtím, než se napil espressa.
Protočila jsem oči a otočila se na Gigiho.
„Procházka po Ponte Vecchio je nutnost. A taky mrkni na Dóm. Kdybys chtěla, některé ráno můžeme zajít na kafe do Giardino Bardini, kde je mimo jiné i boží výhled na město,“ nabídl.
„Tahle nabídka se mi líbí. Domluvíme se, až přijdu?“
„Jasně,“ usmál se Gigi.
„Tak zatím,“ rozloučila jsem se.
„Zatím,“ odpověděl bratr.
„Užij si Florencii,“ zabrblal Matteo.
Vyrazila jsem ven a už po prvních pár metrech jsem měla dojem, že mi zamrzly mimické svaly. Fučel nepříjemně ledový vítr, který se mi dral pod zimní kabát, a trochu jsem pochybovala, že je procházka přes město až k muzeu dobrý nápad. Ale když jsem se zamyslela nad tím, že v těchto ulicích vyrůstal můj táta, přišlo mi to celé snesitelnější. Vzala jsem si Gigiho radu k srdci, prošla se přes most zlatníků a cestou se letmo podívala do výlohy na některé šperky, které jsem obdivovala jen do doby, než jsem si přečetla, že většina stojí zhruba stejně, jako moje letenka z Austrálie. Samotná galerie mi připadala jako neskutečně uklidňující místo. Umění jsem nikdy moc nerozuměla, ale vidět naživo Botticelliho Zrození Venuše nebo Medusu od Caravaggia je zážitek, který se většině mých krajanů nepoštěstí za celý život. Na závěr jsem se posadila do kavárny, která byla přímo naproti východu z muzea.
Posadila jsem se ke stolečku pod venkovním topidlem, objednala si kafe a k mému překvapení k němu dostala i nějaké malé sladké sušenky. Mladý Ital z obsluhy mi vše přinesl zrovna ve chvíli, kdy jsem zapáleně sdílela na instagram estetické fotky z prohlídky, tak jsem k tomu rovnou hodila i fotku toho, co mi právě přistálo na stole. Jen ať Zane hezky vidí, že nemám čas smutnit nad rozchodem. Ostatně, pochybovala jsem o tom, že on sám někdy vůbec vystrčí paty z Austrálie. Ve chvíli, kdy jsem se napila prvního doušku kávy se mi na v ruce rozdrnčel telefon.
Máma.
Nechtěla jsem si moc nabourávat tu klidnou atmosféru, která mě po návštěvě muzea posela, ale nakonec jsem se odhodlala a hovor přijala.
„Ahoj,“ začala jsem.
„Ahoj, tak jak se tam máš?“ zeptala se máma.
Tohle od začátku smrdělo. Takhle základní věc by mi totiž obvykle naťukala do zprávy a nevolala mi kvůli tomu.
„Fajn. Dokonce ani nejsem tak unavená, jak jsem si myslela,“ odpověděla jsem upřímně a natáhla se pro sušenku.
„Tak to je dobře. Kdy máš to sezení u notáře?“ zajímala se.
„V pondělí.“
„Ujisti se, že z toho dostaneš maximum. Nejlepší by bylo, kdyby ti odkázal úplně všechno. Gianluigi má stejně víc, než kdy bude potřebovat,“ pronesla s ledovým pohrdáním.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Cokoliv ti tvůj otec odkázal, a opakuji, COKOLIV, vezmi si do posledního centu, Zaro. Nemusíš mít žádné výčitky,“ instruovala mě a já v šoku pustila sušenku zpátky na talíř.
„Gigi byl jeho syn stejně, jako já jeho dcera,“ namítla jsem.
„Gianluigi je jen výsledek otcovy marnotratnosti. Celý život dostával, co si zamanul – první byt, nejlepší školy, jezdili spolu na drahé dovolené kamkoliv si ukázal… A teď by měl ještě dědit? Ať se konečně naučí žít jako obyčejný člověk,“ pronesla chladně.
„Poslyš, mami… Jak to, že tady vlastně nejsi i ty? Jak to, že tě ani s plnou mocí nezastupuju?“ napadlo mě.
„To nevím. Neznám italské zákony a pravidla,“ řekla po chvíli ticha.
„Možná bys s jejich studováním měla začít,“ poznamenala jsem suše.
„Já už s tím člověkem naštěstí nemám nic společného,“ odsekla a v hlase jí zazněla taková hořkost, že jsem si mimoděk uhladila čelo, jako bych chtěla setřít neviditelnou vrásku.
„Ale ty ano. Tak si dej záležet, ať z toho neodejdeš s prázdnou.“
„Uvidím, co mi řeknou,“ odpověděla jsem vyhýbavě.
„Zaro, doufám, že nejsi naivní. Oni tě nebudou chtít vyplatit z dobré vůle. Jestli budeš hrát na velkorysost, sežerou tě zaživa.“
Zamračila jsem se na svůj hrnek.
„Musím končit,“ oznámila jsem stroze.
„Dobře, ale pamatuj si, co jsem ti řekla,“ pronesla ještě s naléhavostí v hlase.
Neodpověděla jsem. Jen jsem hovor ukončila a odložila telefon vedle sebe. Káva přede mnou byla pořád horká, ale po tomhle telefonátu pro mě najednou ztratila svou chuť.
GIANLUIGI
„Mohl jsi mě varovat,“ vyčetl mi Matteo a prohrábl si vlasy, když se moje nevlastní sestra ztratila z dohledu a dolehlo k nám zabouchnutí vchodových dveří.
„Zara je v pohodě. Nebude si to brát osobně,“ uklidnil jsem ho s pobaveným úsměvem.
„Když o ní tvůj táta vyprávěl, představoval jsem si ji jako zakřiknutou holku. Místo toho se jeví jako prudička s prořízlou pusou,“ zhodnotil můj nejlepší kamarád.
„Viděl jsi ji dvě minuty i s cestou,“ zasmál jsem se.
„Mám odhad na lidi,“ opáčil mi, což bylo v čistém rozporu s tím, jaké lidi občas nechával, aby se na něj lepili.
„Kdy máte to dědické řízení?“
„V pondělí,“ odpověděl jsem.
„A přes víkend pracuješ?“
Zapátral jsem v paměti.
„Ne, naposledy dneska noční. Od pátku do neděle mi vyšly krásné tři dny volna,“ nadchl jsem se už jen z té představy.
„Zítra mám testovací jízdu ve Fioranu a v sobotu hraje Pietro nějaký zápas proti Salzburgu. Napadlo mě, že zastávku v Maranellu můžeme dát po cestě, přespat v… no, nevím, jestli se mi chce přespat v Bolzanu, ale prostě někde přespat, druhý den po obědě kouknout na hokej a vrátit se domů,“ navrhl.
„Budu po noční,“ opáčil jsem unaveně, protože jsem se nevzpamatoval ani z té, které jsou měl právě za sebou.
„Co, když ti nabídnu, že cestu do Maranella odřídím a do Bolzana si vezmeme tryskáč z Boloni? To ti dává dobrých pár hodin spánku,“ předložil mi další návrh.
„Co mi zbývá,“ tvářil jsem se, jakože přináším oběť, ačkoliv dostat se do Fiorana byla příjemná výsada. Navíc trávit čas s Matteem vždycky přineslo dobrodružství.
„Ale nezapomeň na Zaru. Nemůžu ji tady jen tak nechat. Minimálně jí budu muset nabídnout, aby se přidala,“ upozornil jsem ho.
„No, co nám zbývá. Zařídím u bráchy lístky,“ řekl a hned začal psát zprávu.
Matteo byl vždycky posedlý rychlostí. Jeho dětský pokoj býval polepený plakáty Schumachera a Rossiho, v televizi neběželo nic jiného než závody, a když si v deseti letech poprvé sedl do motokáry, bylo jasné, že ho od volantu už nikdo nedostane. A teď? Podepsaný u Ferrari, obklopený slávou, a i když to nikdy nepřizná, docela si ji užíval. Pro člověka, jako jsem já, který ho znal celý život, to byla docela humorná podívaná. Dobře jsem ale věděl, že pro někoho, kdo Mattea vidí prvně, musí působit jako arogantní kretén. Současně jsem chápal, že to nejspíš tak trochu byla jeho obrana vůči tomu, že ačkoliv byl v životě mnohem úspěšnější než jeho starší bratr Pietro, jeho tátu to moc nezajímalo a jeho máma naopak žila sportovními úspěchy prývě Pietra, který to jako hokejista sice dotáhl jen do Bolzana, ale v očích Alessandry Nassi to bylo totéž, jako kdyby soupeřil o puk v NHL. Trojici bratrů doplňoval sedmiletý Tino, který Matteovi tohle upozadění ze strany mám trochu kompenzoval a velmi k němu vzhlížel.
* * * *
„Díky,“ kývla Magda a skládala nádobí do myčky, zatímco jsem donesl hrníčky od kafe.
V kapse mi začal vibrovat telefon. Pietro. To bylo… nečekané.
„No?“ přijal jsem hovor.
Magda mezitím bez jediného pohledu na mě poskládala hrníčky a beze slova zmizela. Tohle jsem na ní oceňoval – nehrabala se v cizích hovorech.
„Čau, dostala se ke mně zajímavá informace, ale nejsem si jistý, jestli ji zrovna teď chci probírat s Matteem,“ začal Pietro.
„Tak to jsi na správném čísle,“ opřel jsem se lokty o kuchyňský ostrůvek.
„Volal mi rezervní jezdec Ferrari, ten trochu střelený. Prý se proslýchá, proč Francesca dala Matteovi kopačky. Táhne to s nějakým dědkem, který vlastní stáj v F2.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“ zabručel jsem. „Francesca vždycky milovala lidi s mocí.“
„Jo. Jenže sezóna začíná a otázka je, jestli mu to říct hned, nebo čekat, až se to k němu donese samo. A vzhledem k tomu, že se jedná o Zarellu a jeho tým ve formuli 2, dlouho to tajemstvím nezůstane.“
Povzdechl jsem si. „Ať tak, nebo tak, rozseká ho to.“
„Přesně,“ souhlasil Pietro.
„Zítra s ním mám jet do Maranella a pak na tvůj zápas. Předpokládám, že večer někde zakotvíme. Pokud bude vhodná chvíle… zkusím mu to říct.“
„A jinak čekáme?“
„Jinak čekáme,“ potvrdil jsem a vtom si vedle mě na barovou židli přisedla Zara.
„Dobře. Díky. Tak v sobotu?“ ujistil se Pietro.
„Takový je plán.“
„Fajn. Měj se,“ rozloučil se.
„Taky,“ odpověděl jsem a položil telefon na linku.
Zara na mě zvědavě koukala.
„Tak co? Jaké jsou první dojmy z města?“ změnil jsem téma, ale hlavou mi pořád vířila Francesca.
„Mám pocit, že i když ti to řeknu, stejně to za pět sekund zapomeneš,“ podotkla pobaveně. „Co se děje?“ zajímala se.
„Jak se to vezme,“ řekl jsem neurčitě. „Matteo, ten, co tady byl…“
„Jo, ten závodník,“ přikývla a nalila si džus.
„Takže o motosportu něco víš?“ pozvedl jsem obočí.
„Vůbec. Vím, že se jednou ročně koná závod v Melbourne, táta mě tam kdysi vzal a prý jeden z těch, kteří tam dvě hodiny kroužili, byl i nějaký jeho známý. Předpokládám, že to byl Matteo. Tím moje znalosti končí.“
„Fajn. Takže… Matteo dostal před pár měsíci kopačky. A teď jeho ex chodí s výrazně starším majitelem stáje ve formuli 2. Což znamená, že ji bude mít pořád na očích.“
Zara na vteřinu strnula. „Uf. To bolí i normálního člověka, natož někoho s egem velikosti menšího státu.“
„Já vím, působí jako idiot. Ale v jádru je to fakt dobrý člověk.“
Zvedla obočí. „A jak dlouho člověku trvá, než se k téhle druhé vrstvě prohrabe?“
Tentokrát jsem se zasmál.
„Ne, vážně. Věnuje peníze na charitu, tráví čas s malým bráchou, podporuje útulky…“ vyjmenovával jsem.
„Dobře, nebudu soudit,“ zvedla ruce v obraně.
„Jde o to, že Matteo nejspíš vůbec netuší, proč ho Francesca pustila k vodě.“
„Hm. No… stejně mu nic jiného nezbývá, než se s tím poprat, ne?“ pokrčila rameny.
„To jo, ale… Má před sebou klíčovou sezónu. Pokud ji zajede blbě, Ferrari s ním neprodlouží smlouvu.“
„No a? Nejsou tam snad i jiné týmy?“
„Když jsi Ital, chceš jezdit za Ferrari. Fernando Alonso dokonce řekl, že jezdit za Ferrari je víc než titul.“
Zara se zamyslela. „Alonso… Neznám. Ale zní mi to jako věta někoho, kdo si byl docela jistý, že s Ferrari titul stejně nikdy nevyhraje.“
Zasmál jsem se. „Možná. Ale to není pointa.“
„Dobře, dobře. Chápu, Ferrari je pro Italy posvátné a hanit ho je to samé, jako dávat ananas na pizzu. Ale… motorsport je přece i o hlavě, ne? Jestli chce být šampion, musí se s tím naučit žít. A teď si představ… Nestane se to. Ale představit si můžeš… že by tuhle sezónu vyhrál titul. A mohl to podepřít historkou o tom, jak se mu bývalka muchlovala s nějakým páprdou ze druhé ligy.“
Zůstal jsem na ni civět. Tahle holka se naprosto potatila. Uměla podat myšlenku tak trefně, že nešlo nic namítnout.
„Dobře. A jaká byla Florencie?“ změnil jsem téma zmateně.
Rozesmála se. Když se uklidnila, napila se džusu a pak řekla: „Nerozumím umění. Ale v Uffizi se prostě musí líbit i někomu, kdo o něm neví vůbec nic.“
Přikývl jsem. „Právě rekonstruují jedno z křídel. Za pár týdnů ho otevřou a bude tam i obraz, který jsme s tátou před třemi lety koupili v aukci.“
„Páni. Škoda, že to nestihnu,“ posteskla si.
„Ale můžeš stihnout jiný zážitek. Matteo má zítra testovací jízdy ve Fioranu, a jeho brácha v sobotu hraje nějaký důležitý hokejový zápas, na který potom chceme přejet. Nechceš se přidat?“
„Nevím, co je Fiorano, ale nezní mi to hůř než osobnostní rysy Mattea. Znamená to, že musím být v jeho bezprostřední blízkosti?“
Pousmál jsem se.
„Znamená, na druhou stranu… Je to zážitek, který se většině sportovních fanoušků za celý život nesplní. Uvidíš, jak to funguje při přípravě na sezónu,“ snažil jsem se jí zlanařit, protože bych se cítil hloupě, kdybych ji měl nechat doma. Pravděpodobně by se to ani nestalo a já bych Matteovi musel nakonec s jeho návrhem dát košem.
Povzdychla si.
„Fajn,“ řekla nakonec.
Bylo znát, že chtěla něco dodat, ale nejspíš nechtěla být hned druhý den po příletu příliš od rány, takže jakoukoliv poznámku na jazyku měla, raději ji polkla.
MATTEO
„Je to zásadní sezóna, to ti nemusím opakovat, Matteo,“ pronesl Mauro autoritativním tónem, když jsme seděli u večeře v tratorii U Ruggera. Byla to malá útulná restaurace, kam chodili hlavně místní a bez rezervace se tady člověk nedostal. Šéf stáje se ale s majitelem znal, takže když si Scuderia Ferrari chtěla dát večeři, místo se vždycky našlo. Ostatně i pro Ruggera byla prestiž, že mu tady večeří jezdec Ferrari i s šéfem stáje.
„Nemusíš,“ přitakal jsem a jen letmo pohlédl ke dveřím, kam právě vcházeli noví hosté. Jeden pohled stačil, nezajímavé osazenstvo.
„Majitel o tobě nechce slyšet v žádné jiné souvislosti než s úspěchy na trati. Žádné skandály, žádné problémy. Ta ostuda v restauraci ti nepomohla,“ dodal Mauro a natáhl se pro kousek pečiva, na který si začal natírat bylinkové máslo.
Povzdechl jsem si. „To nebyla moje vina.“
„To nikoho nezajímá, když se to dostane do novin,“ pokrčil rameny s tou typickou italskou dramatičností.
Maurovi táhlo na šedesát, uměl být tvrdý, ale férový. Nikdy jsem neměl pocit, že by někomu nadržoval, ale zároveň byl imunní vůči tlaku shora. Šéf, co se nedal jen tak oblafnout, což bylo výhodné i otravné zároveň.
Naštvaně jsem si podepřel bradu palcem a ukazováčkem.
„Nebuď dotčený, říkám ti fakta,“ namířil na mě prst, chvíli vyčkával, jestli se v mém obličeji mihne nějaká emoce, a pak si spokojeně ukousl chleba.
„Pokud by se povedl titul, o místo se bát nemusíš,“ začal.
„Mauro, buďme soudní. Jaká je pravděpodobnost, že se to s tím autem povede?“ namítl jsem.
„Ještě jsi v něm ani neseděl. Ale nech mě domluvit. Pokud bys dosáhl na titul, jsi za vodou. Pokud zajedeš sezónu do třetího místa, je to pořád dobrý výsledek. Pokud horší, nebo pokud ti nedej bože dá na prdel Sainz, po sezóně chtějí na tvé místo dosadit Logana Vasconcellose. Kapsy jeho táty překypují penězi, jestli chápeš, co tím chci říct,“ naznačil, otřel si ubrouskem rty a otočil se na obsluhu, která nám přinesla večeři.
Měl bych mít hlad, ale místo toho jsem měl v žaludku kámen. Někdy stačí pár hloupých závodů, kdy selže auto, kdy se někdo ze soupeřů špatně vyspí a při souboji vás oba pošle do zdi… a tohle mi stačilo k tomu, aby mě vyrazili.
„Buon appetito,“ zabrumlal Mauro.
„Buon appetito,“ kývl jsem k němu.
O hodinu později jsem uháněl tmavou silnicí zpátky domů. Město za mnou pomalu mizelo a pod rukama mi klidně vrněl motor, který byl připraven reagovat na každý sebemenší pohyb plynového pedálu. Soustředit se na cestu mi moc nešlo. Maurova slova střídala v hlavě další myšlenka – Zara. Nešlo o nic víc než o zajímavý večer, ale nemohl jsem popřít, že mě překvapila. Čekal jsem něco jiného, přesněji někoho jiného. Všechno, co jsem o ní slyšel, se nějak neshodovalo s tím, koho jsem potkal. A pak ten způsob, jak se mnou mluvila. Žádné pohledy plné očekávání, žádné nesmělé úsměvy a rozhodně žádné: „Matteo, můžu se s tebou vyfotit?“ Jen klidný výraz a pár ostrých poznámek, které mi nedaly nic zadarmo.
Zastavil jsem před branou vily ve Fiesole a počkal, až se otevře. Pár vteřin nato už jsem vjížděl dovnitř a zaparkoval v garáži. Jediné, co mě teď zajímalo, byla horká vana – myšlenka, která mě držela při životě už od božího rána. Měl jsem původně ještě v plánu si zabalit věci, protože na ráno jsme byli s Gigim domluvení, že ho v sedm vyzvednu přímo na základně letecké záchranné služby. Ale rozhodl jsem se na to vykašlat a zabalit si až v chaosu ráno před odjezdem.
ZARA
V pátek se mi vstávalo podstatně hůř než první den po příletu. Ale nebylo se co divit, musela jsem si dát budíček na půl šestou ráno, zabalit si věci, dát si sprchu a vypravit se do nemocnice, kde měl Gigi noční službu u letecké záchranky. Magda mi navrhovala, že tam mám jet taxíkem, ale jezdit s řidiči sama jsem si pro svou introvertní povahu moc neužívala. Vadilo mi, když jsem s nimi měla mluvit, protože jsem prostě nikdy nevěděla o čem, a zároveň jsem se cítila divně, když bylo ticho. Polská hospodyně mého nevlastního bratra se mi snažila vysvětlit, jak se tam tedy městskou hromadnou dopravou nejlépe dostanu, ale nebyla jsem z toho moc moudrá, takže jsem se nakonec stejně řídila internetovými mapami. A za krásnou půl hodinu dorazila k nemocnici.
Byla jsem nesmírně unavená, takže jsem si v bufetu koupila kafe a posadila se na lavičku venku. Zavřela jsem oči a užívala si chvíli klidu, když se za mnou ozval zvuk motoru sportovního auta. Ani jsem se neotáčela, protože jsem předpokládala, že je to Matteo.
„Buongiorno,“ ozvalo se za mnou krátce poté, co motor utichl.
Kdyby byl tenhle den dobrý, tak tě nepotkám, prolítlo mi hlavou.
„Buongiorno,“ odpověděla jsem líně a zůstala sedět.
„Gigi tady ještě není?“ zeptal se, ale tónem, který napovídal, že odpověď ho vlastně moc nezajímá.
„Vidíš tady helikoptéru?“ odpověděla jsem otázkou.
„Ne,“ podíval se na mě, jako bych byla úplně mimo.
„Takže tady ještě není,“ skočila jsem mu do řeči a napila se kávy.
Matteo si založil ruce na hrudi a přimhouřil oči. Stál přede mnou v černých džínách, které mu skvěle padly, a elegantní kožené bundě, dávající jeho outfitu trochu rebelský punc. Choval se jako kretén, ale evidentně měl aspoň vkus.
„Jedna věc mě na tobě neuvěřitelně fascinuje.“
„Vážně?“ podívala jsem se na něj pobaveně. „Budu to brát jako kompliment. Nečekala bych, že si vůbec všímáš někoho jiného než sebe.“
„A přesně tohle mám na mysli.“ Naklonil se ke mně blíž, ale pořád si držel tu svou ležérní masku. „Snažím se být milý, protože jsi sestra mého nejlepšího kamaráda. Ale nemám pocit, že si toho vážíš.“
„Ale jo, všímám si toho.“
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Třeba když ses mě pokoušel sbalit na baru. To bylo milé docela zřejmým způsobem.“
V jeho pohledu se blýsklo něco mezi výzvou a pobavením. Nestihl odpovědět, protože vzduch prořízl hluboký zvuk vrtulí. Oba jsme se automaticky otočili směrem k obloze, kde se blížil vrtulník. Když přelétl nad budovou a klesal k heliportu, prach a drobné kamínky zvednuté proudem vzduchu se kolem nás rozvířily. Matteo si bezděčně přejel rukou po vlasech, ale pohled měl stále upřený na přistávající stroj. Ve chvíli, kdy helikoptéra dosedla na betonovou plochu, už k ní běželi zdravotníci připravení převzít pacienta. Dveře se otevřely a posádka začala koordinovaně pracovat. Gigi vystoupil jako poslední, oblečený v červené uniformě s reflexními pruhy, a s naprostým klidem předával informace o pacientovi kolegům. Vypadal soustředěně a skoro mi připadalo, jako kdyby to nebyl ten samý Gigi, kterého jsem za svůj krátký pobyt znala z domova. Tohle byla jeho pracovní verze, profesionál, který zachraňoval životy. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak pyšná na něj jsem. Dělalo mi radost, že můj nevlastní bratr dělá takhle důležitou profesi. A věděla jsem, že táta to měl stejně.
„Tohle ještě potrvá, jdu si pro kafe,“ ohlásil nakonec Matteo, který měl nejspíš s čekáním při takových momentech zkušenosti.
