ZARA
Gigi kvůli předávání pacienta na urgentní příjem přišel s asi čtvrthodinovým zpožděním. Byl po noční službě dost zmožený a přemluvil mě, abych mu nechala místo vzadu, kde se bude moct aspoň trochu prospat. Bez komentářů jsem se posadila na místo spolujezdce a rozhlédla se v interiéru auta. Matteovo Ferrari Purosangue bylo nejspíš to nejluxusnější auto, ve kterém jsem kdy seděla. Měkké kožené sedačky, dokonale čistý interiér a celé ještě pořád vonělo novotou. Nikde žádné odhozené papíry, prázdná lahev nebo drobky. Tohle auto nebylo jen dopravní prostředek, bylo to něco, co si člověk koupí, když už nemusí řešit, kolik co stojí. Předpokládala jsem ale, že do Matteovy garáže se tenhle vůz dostal spíše po trase zaměstnavatel – práce – benefit, než sen – nákup u prodejce. Osobně jsem ale dodnes ani netušila, že Ferrari má některé vozy čtyřmístné, natož SUV.
Měla jsem pocit, že Gigi vzadu usnul ve stejnou chvíli, kdy se posadil. Matteo po chvilce dokráčel k vozu s kelímkem horké kávy v ruce, usadil se za volant a stisknutím nějakého tlačítka mu pod rukou na povel vyjel držák na kafe. V tu chvíli jsem ještě dokázala skrýt svůj údiv. Alespoň jsem si to myslela. Když potom ale podobným manévrem nastartoval auto, aniž by jeho prst zamířil do míst, kam obvykle lidi s mými finančními poměry dávají klíč, nestačila jsem zírat. Namísto toho totiž stiskl nějaké tlačítko na volantu, kousek pod znakem Ferrari.
„Tohle ani nepotřebuje klíč,“ vyhrkla jsem udiveně, protože stejný způsob startování jsem naposledy viděla ve videohře.
Matteo se na mě podíval se zvednutým obočím a úsměvem, ze kterého bylo zřejmé, že jsem podle něj úplně blbá: „Ano?“
Mlčela jsem, jen jsem lehce uznale pokývala hlavou. Ital si v klidu upil kávy, pak ji odložil do držáku, rukou líně přehmátl volant a zápěstím ho pootočil, jako by se ho sotva dotýkal. Celou dobu přitom působil, jako kdyby řízení sportovního auta bylo něco, co dělá spíše mimochodem a moc snadnějších věcí na světě není.
„Někdy mám fakt dojem, že Australani slezli ze stromu minulý týden,“ okomentoval si sám pro sebe, když vyjížděl z parkoviště.
„Možná máme v Austrálii horší auta, ale vy máte v Itálii podstatně horší řidiče,“ poznamenala jsem.
„Prosím?!“ zeptal se skoro až podrážděně Matteo, pro kterého se očividně jednalo o velmi osobní téma. Nepřekvapivě.
„Nemusíš na mě být uražený, já statistiky nevytvářím. Tohle je čistě ve vašich rukou. A čísla hovoří jasně. Vy Italové bouráte více, než my. Důvody jsou zřejmé. Hustější provoz, agresivnější styl jízdy a méně přísná pravidla, pokud už je někdo schopen je aspoň trochu brát v potaz,“ usmála jsem se na něj.
„Svá zavádějící data si nech. My to s volantem umíme podstatně lépe než vy. O tom zase vypovídají jiná fakta. Kdo vyhrál úplně první F1 titul? Ital. Kdo založil Ferrari? Ital. Kdo má v F1 větší historii? Italové,“ pustil na malou chvíli volant a rozhodil rukama.
„Nechci vás ve vaší nesmírně zajímavé debatě rušit. Ale myslíte, že byste to mohli probrat trochu víc potichu, ideálně třeba až po vystoupení z auta?“ ozval se ze zadních sedaček Gigi.
„Promiň,“ omluvila jsem se a podívala se na Mattea, který s námi beze slova mířil na dálnici, kde už byl naprosto ve svém živlu. Zase sebevědomým pohybem ruky něco přepnul, vyrazil z připojovacího pruhu a motor začal spokojeně vrnět pod tlakem sešlápnutého plynového pedálu. Na nejlepším kamarádovi mého bratra bylo zřejmé, že se řízením baví. Připadalo mi, jako kdyby si užíval, že auto reaguje přesně tak, jak chce. Ostatně, aspoň někdo reaguje tak, jak chce. V jeden moment se Matteo natáhl pro kávu a já si vedle vyhrnutého rukávu jeho černého trika všimla, že měl na předloktí tetování. Nebylo nijak velké, jen černý nápis, který jsem ale nechtěla důsledněji zkoumat a riskovat, že by si toho všiml a zase se pustil do nějakých sarkastických poznámek. Samotná cesta mi ale připadala nekonečná. Naštěstí to z bezmála dvou hodin Matteo svým stylem jízdy srazil na hodinu a půl.
„Za jak dlouho tam budeme?“ ozval se ospalý hlas Gigiho.
„Za dvě minuty. A za šest mám vyjíždět na trať,“ odpověděl mu Matteo.
Za chvíli jsme zpomalovali u vjezdu na soukromý okruh Fiorano. Kolem byly davy lidí, které si příjezd fotili, natáčeli a někteří na Mattea pořvávali a vítali ho. Gigi mě předem poučil, že tahle závodní drahá je soukromý okruh Ferrari, které tady zkouší nové kompotenty a vozy.
Matteo zastavil za bránou mimo zraky veřejnosti, zaparkoval někde mezi další auta a otočil se na polámaného Gianluigiho.
„Číslo na asistentku máš?“
„Na Elenu? Kdyžtak ji najdem,“ mávl rukou Gigi, který si znaveně otevřel dveře auta, vylezl ven a lehce se protáhl.
„Fajn, tak já jdu,“ kývl Matteo, vzal si z auta telefon a zmizel někam směrem k zázemí okruhu.
„Nazdar, kámo! Vypadáš nějak zničeně, už se to k tobě dostalo?“ ozval se mužský hlas, který sice mluvil italsky, ale měl ještě podivnější přízvuk než já. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že dotyčný zastavil Mattea.
„Proboha,“ odfrkl si Gigi a poškrábal se na bradě.
„Co jsem měl slyšet?“ nechápal Matteo.
„O Francesce,“ naznačil mladík vlažně.
Společně s bratrem jsme se otočili směrem, kde debata probíhala. Byli jsme si oba evidentně dobře vědomi, že přichází drama, které bude dobré vidět.
„Jo, tak to asi nic,“ zarazil se kluk v červené kombinéze.
„Co jsem měl slyšet?“ mračil se Matteo.
„Chodí se Zarellou, tím majitelem stáje z ef dvojky,“ vyklopil nakonec.
Gigiho nejlepší kamarád překvapeně zvedl obočí: „Francesca? To se mi moc nezdá.“
„Dneska už to bylo i v novinách.“
Na bratrovi jsem vypozorovala, že mu scházelo dost málo k tomu, aby se chytil z hlavu: „To je takový pták. Vyslepičí mu to tam teď úplně všechno.“
Matteo se narovnal a na oko lhostejně mávl rukou.
„I kdyby, ať si dělá, co chce,“ řekl rázně a naštvaným krokem odešel pryč.
S Gigim jsme si dali další kávu a zamířili ke garáži, kde už mechanici připravovali auto k výjezdu na trať. Posadila jsem se na nějakou starou sadu pneumatik a pozorovala všechen ten šrumec kolem. Gigi seděl na druhé sadě kol a vypadal, že mu káva aspoň trochu pomohla se zmátořit.
„Tady jste! Chcete sluchátka?“ přiběhla za námi nějaká drobná Italka.
„Ahoj. Tohle je Elena, Matteova asistentka. Eleno, moje nevlastní sestra Zara,“ seznámil nás nejdřív bratr a pak se na mě podíval, zatímco jsme si se slečnou podávaly ruce.
„Chceš sluchátka?“ zopakoval Gigi její dotaz, zatímco si rozbaloval z papíru michettu, kterou se chystal posnídat.
„K čemu je to dobré?“
„Uslyšíme radiovou komunikaci,“ vysvětlil mi.
„Třeba,“ pokrčila jsem rameny a za zády Eleny viděla přicházet Mattea.
Byl už dávno oblečený v červené kombinéze, ve výrazu se mu zrcadlilo naštvání v kombinaci se zlomeným egem a jeho kaštanové vlasy byly v souladu s jeho rozpoložením lehce rozcuchané. Musela jsem přiznat, že mu to teď docela slušelo. V ruce držel helmu, kterou sebevědomě vrazil do ruky někomu z mechaniků a začal si nasazovat sluchátka a kuklu.
Chvíli nato už seděl v kokpitu a mechanici dokončovali poslední úpravy. Nasadila jsem si sluchátka a skoro okamžitě se ozval Matteův hlas.
„Mám volno na výjezd?“
„Potvrzuji. Můžeš jet, trat‘ je čistá.“
Zvuk motoru se rozezněl garáží a Matteo vyrazil z boxů. Na displeji před námi se začala objevovat data – časy sektorů, rychlosti, telemetrie, které mi nic moc neříkaly. Gigi se ale naklonil blíž a pozorně to celé sledoval, zatímco ukusoval michettu.
„Něco není ono,“ ozvalo se z interkomu po prvním kole. „Při brzdění do druhé zatáčky to tahá lehce doprava. Možná aerodynamika nebo trochu přibržděné zadní kolo.“
„Rozumím, potvrď mi, jestli se to zhoršuje, nebo konstantní,“ odpověděl inženýr.
„Konstantní, ale hlavně v pomalých zatáčkách. Můžu dát ještě dvě kola a pak zajedu?“
„Povolení máš, sleduj teploty.“
Gigi ke mně pootočil hlavu: „Říkal jsem, že má cit v prstech. Když něco není perfektní, pozná to hned.“
Pozorovala jsem auto na trati, jak hladce projíždí zatáčky. Bylo fascinující sledovat někoho, kdo je v něčem neobvyklém takhle dobrý. Matteo možná měl ego, ale začínala jsem si připouštět, že jej na něčem podstatném stavěl.
„Co říkáš ty, Zaro?“ ozvalo se najednou ve sluchátkách.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví na mě.
„Já? No… vypadáš rychle,“ odpověděla jsem po krátké odmlce.
Gigi se zasmál tak, že mu drobky z michetty spadly na kabát.
„Fajn, takže jsme si potvrdili, že mám motor a kola,“ utrousil Matteo se znatelnou ironií. Tentokrát jsem se musela smát taky. Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala, jak jeho auto opět proletělo kolem.
MATTEO
Vyndal jsem ovladač řízení a vylezl z monopostu ven. Sundal jsem si helmu, kuklu a konečně se zase nadechl čerstvého vzduchu.
„Obecně máš z toho auta jaký pocit?“ zeptal se Mauro.
„Stabilnější než posledně, ale pořád mi ujíždí zadek na výjezdu ze zatáček. A brzdění je nevyrovnané, hlavně v rychlých sekcích,“ odpověděl jsem, zatímco jsem si promnul krk a podíval se na obrazovku s daty. „A chci jiné brzdové destičky. Tyhle nestíhají.“
Mauro přikývl a něco si poznamenal. Už jsem se chystal odejít, když jsem koutkem oka zahlédl Nica. Náš testovací jezdec stál opodál s rukama v kapsách a tvářil se skoro znuděně, ale v očích měl něco, co mě nutilo zbystřit. Měl tu zvláštní samolibý úšklebek, jako by se bavil něčím, co ostatním unikalo. Přistoupil jsem k němu blíž.
„Takže Francesca a Zarella?“
Nico pokrčil rameny: „Říkám jen to, co jsem slyšel. Ale ty to asi víš líp, ne?“
Hodil jsem po něm skeptický pohled. Ne, tohle jsem nevěděl. A nesedělo mi to. Francesca by si nikdy nevybrala někoho jako Zarella – byl to sice bohatý chlápek s vlastním týmem, ale ona měla vždycky vkus na jiný typ mužů. To, že se to objevilo v novinách, neznamenalo, že to byla pravda.
„Díky za info,“ řekl jsem suše a chtěl odejít, ale pak jsem si všiml, kam míří jeho pohled.
Zara.
Stála kousek od garáže, skloněná k telefonu, zatímco si s ní Gigi něco povídal. Nico se na ni díval s lehkým pobavením, ale připadalo mi, že i s něčím jiným. Zájem.
„Hodně se zajímáš o cizí vztahy, co?“ nadhodil jsem klidně, ale v hlase jsem měl o poznání tvrdší tón.
Nico se jen usmál.
„Jen sleduju, co se děje kolem. Ale klid, Matteo, žádný stres. Nebo snad máš důvod žárlit?“
Nestál jsem o tuhle hru. Jen jsem se lehce pousmál a poplácal ho po rameni.
„Dávej si bacha, Nico. Některé hry nejsou pro amatéry.“
Otočil jsem se na patě a zamířil ke Gigimu, který mě už sledoval s pobaveným výrazem.
„Slyšel jsi to? Slyšel jsi o tom, s kým to teď táhne moje bývalá?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Je to k nevíře,“ pronesl Gianluigi.
„Co jí se mnou mohlo chybět a co u něj jako našla?“ nechápal jsem.
Můj nejlepší kamarád zmačkal papír od svačiny a s výrazem pokerového hráče pokrčil rameny.
„Já bych to hodil za hlavu,“ pronesl nakonec neutrálně.
„Chystal jsem se ji požádat o ruku, tohle se neháže za hlavu moc snadno,“ upozornil jsem ho.
„Podívej se na mojí bývalku. Tři měsíce po rozchodu oznamovala těhotenství s nějakým maníkem z východní Evropy. Tohle je život, Matteo. A nestěžuj si na to, máš sice problémy, ale aspoň u toho jíš lanýžové těstoviny. Jsou lidi, kteří mají problémy v životě, v práci i na účtu,“ pokoušel se mě klidnit, zatímco jsem si všiml, jak si Zara se zájmem prohlíží odpočívající monopost. Po pár sekundách k ní nakráčel Nico, který na ni s úsměvem začal mluvit. Přes hluk jsem sice neslyšel o čem, ale culil se jak huberťák.
„Připadá mi, že německý kolega může na Zaře oči nechat,“ prohlásil jsem a Gigi se jejich směrem otočil. Záhy otočil rameny.
„Zara není žádná naivka, Nico může zkoušet, co chce,“ pronesl její bratr sebejistě.
„Jdu něco sníst a pak zpátky do auta. V sedm večer na nás na letišti v Boloni čeká letadlo,“ připomněl jsem mu a vyrazil hledat Elenu, která byla zodpovědná za můj oběd. Stejně tak, jako za řadu dalších věcí.
* * * *
„Cože? Jak jako není místo?“ nechápal jsem, když nám v hotelu, který mi kdysi dávno doporučil Pietro a já si vždy zvykl se tam ubytovat, opakovali, že na dnešní noc nemají žádné volné pokoje.
„Je mi líto, pane Nassi, ale vzhledem k té zítřejší události máme celý hotel zarezervovaný pro hokejový tým,“ vysvětloval mi recepční, zatímco Gigi mi stál za zády a Zara unaveně seděla na sedačce ve vestibulu a věnovala se telefonu.
„Podívejte se ještě jednou, určitě tam musíme mít rezervaci na tři pokoje,“ zkoušel jsem.
Byl jsem si jistý, že moje asistentka tady volala.
„Už jsem to zkontroloval dvakrát,“ ujistil mě zaměstnanec.
„Podívejte já chápu, že tady motosport moc nemusíte… Rozumím, že vaše srdce tluče pro hokej, takže tady teď tahám za kratší stranu provazu. Ale přece mě nemůžete odmítnout. Jsem férový člověk, klidně se spokojím s nějakým druhořadým pokojem,“ zkoušel jsem.
„Nemáme k dispozici ani druhořadý pokoj. Mimochodem, nic takového tady nevedeme, dopřáváme všem našim hostům stejnou kvalitu,“ poznamenal.
„Celý hotel je zarezervován oním hokejovým týmem. Nepřejí si být rušeni,“ dodal ještě.
Nechápavě jsem na něj zíral.
„Vypadám, jakože jsem tady přijel, abych je rušil?“ zeptal jsem se lehce podrážděně.
„Ne, pane,“ odpověděl Ital.
„Dobře. Na vaše služby se v budoucnu spoléhat nebudu. A všem o této zkušenosti řeknu,“ uzavřel jsem nakonec debatu, otočil se a společně jsme všichni tři zamířili před hotel.
„Já tu Elenu roztrhnu jako hada,“ supěl jsem.
„A určitě jsi jí to řekl?“ ptal se Gigi.
„Samozřejmě, podívej se. Je to tady, ve zprávách,“ listoval jsem společnou konverzací, kde jsem Elenu prosil o to, aby nechala nachystat tryskáč do Bolzana, můj bezlepkový oběd na testovací den do Fiorana a… to bylo vše.
„No dobře, tak jsem to možná neřekl přímo, ale co bych asi tak dělal v Bolzanu na noc bez hotelu?“ rozhodil jsem rukama.
Zara se pousmála a konečně zvedla zrak od telefonu.
„Něco jsem na Bookingu našla. Vypadá to sice, že většina hotelů beznadějně plná, ale tohle má i relativně slušné hodnocení, ačkoliv to je trochu skromnější,“ nadhodila a ukázala nám s Gigim displej mobilu. Oba jsme mlčky listovali fotkami a záhy sjeli k hodnocení.
„Čistotu, personál a pohodlí mají v červených číslech,“ shrnul jsem.
„Fajn, tak přines lepší nápad, Matteo,“ vzala si telefon zpátky a složila si ruce na hrudi.
Povzdychl jsem si.
„Dá se tam aspoň platit kreditkou?“
Zavolali jsme taxík, nechali se hodit na adresu, kterou Zara našla, a já dokonale věděl, že tohle bude jedna z nejhorších zkušeností z Bolzana, které jsem už tak neměl moc rád. Bylo to jako škola v přírodě, jenom tomu chyběla ta legrace, kterou jsem s kamarády zažíval. Gigi se odporoučel do postele se slovy, že jde konečně dospat tu noční, já si na pokoj odnesl zavazadlo, chvíli listoval na sociálních sítích a pak se rozhodl navštívit bar dole. Ostatně, pokud jsem to tady měl přežít, jen těžko se mi to podaří střízlivému.
Už při příchodu do vestibulu jsem si všiml dnešních novin, které zmiňovaly kauzu mezi mnou, Francescou a Zarellou. Navíc s dokonalým titulkem PŘESTUP ROKU. Posadil jsem se na zašlou barovou židličku a podíval se na barmana, který leštil sklenice a evidentně za chvíli zavíral.
„Prosecco,“ kývl jsem k němu. Mlčky ho začal chystat. Rozhlížel jsem se kolem. Vypadalo to tady jako z osmdesátek. Celé. Včetně obsluhy. Muž přede mě položil sklenici s proseccem, já na poděkování kývl a napil se. „Začínám si myslet, že máš problémy s alkoholem,“ ozvala se za mnou Zara, která se vyhoupla na židličku vedle mě. Před sebe si položila misku s nějakou krémovou polévkou a kousek chleba.
„Nedáš si taky?“ nabídl jsem.
„Asi ne, mám především hlad,“ odpověděla.
„Ještě jedno prosecco. Anebo víte co? Přineste nám rovnou celou láhev, ať nemusíte pořád chodit,“ objednal jsem proti její vůli.
„To tě ta situace s bývalkou tak vzala?“ zeptala se.
„Ani ne, spíš mě unavuje, že si z toho bulvár dělá telenovelu,“ odpověděl jsem.
„Jenže fakt je ten, že tohle je prostě život. Mě můj bývalý doma vystřídal ještě rychleji, než jsem si vůbec stihla zabalit kufry. U tebe je ještě alespoň pravděpodobnost, že Francesce chvíli trvalo, než si za tebe našla náhradu,“ řekla a do pusy si strčila první lžičku s polévkou.
„To je sice hezké, ale kdybys viděla, jak vypadá ten pán, zjistila bys, že tenhle argument nepomáhá,“ poznamenal jsem, zatímco před námi přistála láhev prosecca a další sklenička. Barman to tam jenom tak odložil a odešel pryč.
„Fajn, tak já teda tu část vaší práce udělám za vás,“ zabrblal jsem, vzal láhev, odšpuntoval ji a nalil Zaře do sklenice.
„Já si opravdu nedám, Matteo,“ upozornila mě.
„Osobně jsem ti to nalil, tohle se neodmítá,“ odpověděl jsem. Prohlížel jsem si ji po očku, jak si jemnými pohyby vkládá do úst další lžičky polévky a k tomu elegantně přikusuje chleba, zatímco si dlaň s hubenými a dlouhými prsty dává k bradě, aby nedrobila.
„Napadlo mě… Co bys řekla tomu, kdybych tě vzal na jednu valentýnskou akci?“ zeptal jsem se.
„Začni tím, proč mě tam chceš vzít.“
Odkašlal jsem si.
„Řekněme, že by nám to oběma mohlo přinést nějaké výhody. Po tom, co se teď píše v médiích, by se mi hodilo trochu změnit narrativ. A tobě by se možná mohlo líbit ukázat se na akci, kam se normálně dostane jen pár vyvolených,“ podotkl jsem lehce.
„Takže mám hrát tvou přítelkyni?“ ujistila se, zatímco pořád nerušeně jedla.
„V podstatě ano. Je to jednoduché – objevíme se spolu, bude to vypadat dobře, a ty si užiješ večer ve velkém stylu. Žádné drama, jen vzájemně výhodná dohoda,“ upřesnil jsem.
Odložila lžičku do misky, ukazováčkem si přejela po rtech, aby se ujistila, že ji na nich nezůstaly žádné drobky, a pak se na mě pobaveně podívala.
„A co mi to může přinést? Kromě důvodu návštěvy psychiatra.“
„Účast na prestižní akci. Pozornost médií a veřejnosti, žárlivost devadesáti procent Italek… A taky nový outfit ze značkového butiku, který zatáhne moje kreditka,“ dělal jsem výčet.
„Myslíš si, že se s někým objevíš na jedné akci s tím, že je to tvoje nová holka a tím si zase na hlavu nasadíš korunu? Na další akci budeš sám a zase budeš vypadat jako lúzr,“ podotkla docela trefně.
„Fajn, tak řekněme, že by nešlo jenom o jednu akci. Že by to mohl být trochu dlouhodobější projekt,“ uvažoval jsem nahlas.
„Jsem tady na týden,“ připomněla mi.
„Já vím, ale první závod roku je vždycky v Austrálii. V březnu. A kromě toho… nezapomeň na soukromý tryskáč,“ připomněl jsem ji a napil se prosecca.
„Dobře. Takže budu mít přístup k soukromému tryskáči… a co dál?“
„Že jsi to ty, jsem ochotný ti vyčlenit jedno auto ze své garáže. Pokud máš řidičák,“ pravil jsem.
Připadalo mi, že i když to nechtěla dát moc najevo, tenhle bod ji obzvláště nadchl.
„Nejsem příznivcem ferrari. Brala bych spíše tak fiat 500,“ sdělila mi.
„Hele, potřebuju, aby všechno bylo reprezentativní. Malá plechovka, u které jde sotva poznat, jestli jede čelem anebo pozpátku, ta moc reprezentativní není. Každopádně kdybys na tuhle nabídku kývla, Elena by ti pak zřídila kreditku na nákupy, protože je taky spousta akcí se sponzory… a na některé je lepší si účes a líčení zařídit u profíků,“ pokračoval jsem.
„Takže doživotní renta?“ rýpla si.
Pobaveně jsem se zasmál a v obraně zvedl ruce: „Doživotní ne. Taky si potřebuju něco naspořit na důchod.“
„Úplně upřímně. Nechci, Matteo. Zní to přímo pohádkově. Ale za ty psychické problémy mi to nestojí,“ podívala se na mě odměřeně.
Stará dobrá Zara byla zpátky.
Společně jsme vypili část lahve a když na nás barman nabručeně koukal, rozhodli jsme se, že je čas zamířit do pokojů. Zaplul jsem k sobě, natáhl se na postel a zkontroloval mobil, který mi během krátké konverzace se Zarou u baru neustále brněl. Jedna zpráva od Eleny, která se obhajovala s nezabookovaným hotelem, jeden zmeškaný hovor od mámy, teď už bylo pozdě na to, abych volal zpátky… a jedna zpráva od Nica.
MÁ TA GIGIHO SÉGRA NĚKOHO?
Klasický on. Hnal se za každou sukní. Pobaveně jsem se usmál a odepsal.
NEVÍM. A NECHÁPU, CO NA NÍ MÁŠ.
Jeho reakce přišla skoro obratem.
JE DOBRÁ.
Z leže jsem se vyhoupl na postel do sedu a začal spisovat poslední odpověď.
NENÍ DOBRÁ. JE OFRKLÁ A BEZ RESPEKTU.
Odeslal jsem zprávu a začal se svlíkat. Dneska jsem se na teplou sprchu neskutečně těšil.
TO ŘÍKÁŠ JENOM PROTO, ŽE TĚ MÁ NA HÁKU. VÍŠ, ŽE JE TO JEDNA Z MÁLA, U KTERÉ PRO SVOU KOMPLIKOVANOU POVAHU NEMÁŠ ŠANCI.
Odfrkl jsem si a rozhodl se neodepisovat. Hodil jsem telefon na postel a vydal se do sprchy, kde jsem se pár minut pokoušel nastavit ideální teplotu vody. Místo toho se na mě furt valila jen ledová. V tomhle zapadákově se asi nebylo co divit. Hodiny ukazovaly půlnoc.
GIANLUIGI
Můj spánek se ani nedal nazývat spánkem, bylo to spíše kóma. Prospal jsem se dlouhých čtrnáct hodin a ráno se probudil konečně plný energie. Dal jsem si sprchu, převlékl se do košile a riflí a vyrazil na snídani. Byla docela skromná a nepřipadala mi moc italsky sladká. Namísto toho byla všude hromada sýru, salámů, nějaká vajíčka a fazole. Vzal jsem si pár kousků pečiva, máslo, nějaký džem, poprosil obsluhu o cappuccino a usadil se ke stolu. Netrvalo to dlouho a připojil se ke mně Matteo.
„Buongiorno,“ pozdravil, když vcházel do místnosti.
„Ahoj,“ odpověděl jsem mu a začal si pečivo natírat máslem.
Matteo se posadil na židli, pohledem sjel můj talíř a rozhlídl se kolem.
„Jak dlouho trvá, než ti přinesou snídani?“ zeptal se.
„Švédský stůl je přímo za tebou. Musíš si to nabrat sám,“ vysvětlil jsem.
„Já myslel, že si objednám a oni to přinesou. V tomhle zablešeném hotelu nefunguje fakt vůbec nic,“ zabrblal, vstal od stolu a šel si něco vybrat.
Když si na talíř nakládal nějaké jídlo, přišli za ním další hoteloví hosté a požádali ho o podpis a fotku se synem. Na Matteovi bylo znát, že mu to moc velkou radost nedělá, ale z povinnosti k tomu svolil. Pak už se s talířem, na kterém byla naprostá všehochuť, vracel zpátky za mnou.
„To rajče tady muselo ležet nejmíň tři dny,“ dloubl do mňagaté zeleniny nožem.
„Zkoušel ses někdy spokojit i s málem?“ pousmál jsem se.
„Třeba zrovna včera. Došlo mi, že abych Francesce vrátil úder, měl bych se tvářit, jakože sám zažívám pohádkové období. A roli své nové přítelkyně jsem nabídl Zaře,“ pravil.
Odložil jsem nůž a zůstal na něj zírat.
„Proč bys měl někomu vracet úder?“
„Abych nevypadal jako idiot, kterého může nahradit kdejaký pupkáč v důchodovém věku,“ odpověděl a dal se nimrat v tom, co si naložil na talíř.
„Mimochodem, Zara je moje sestra. Nevlastní, ale je. A obávám se, že je trochu nad tvé poměry. Znám ji zatím jenom povrchově. Ale nemyslím si, že člověk s tvou povahou pro ni má nějakou hodnotu,“ řekl jsem nakonec a vrátil se zpátky ke svému jídlu.
„Mám pocit, že se teď všichni rozhodli, že mě zničí. A ty je v tom nenecháš,“ podíval se na mě vyčítavě.
Zavrtěl jsem hlavou a napil se cappuccina: „Možná kdyby ses jednou nesnažil všechno řešit tak teatrálně, bylo by to jednodušší.“
Matteo se zasmál.
„Teatrálně? Prosím tě. Jen dělám to, co se v téhle situaci očekává. Nemůžu vypadat jako chudák, co se doma lituje.“
„To je zajímavé, protože přesně tak vypadáš.“
Zamračil se na mě, ale pak jen pokrčil rameny: „Hele, ať už si myslíš cokoliv, Zara mi dala košem.“
„Nečekaně. Co ti na ten nápad řekla?“
„Že mám smůlu. Nebo něco v tom smyslu.“
„Takže tvůj geniální plán selhal.“
Matteo si povzdechl a odsunul talíř: „Vyhrabu se z toho nějak jinak.“
Než jsem stihl cokoliv dodat, Zara se objevila u našeho stolu. Rukou si uhladila vlasy a povzdechla si.
„Za patnáct minut musíme vyklidit pokoje. A na recepci mi řekli, že není možné, abychom si tady do odletu někde nechali zavazadla,“ řekla.
Matteo na ni pohlédl s nevolí: „Takže tenhle cirkus nejenže nenabízí normální snídani, ale ještě nás vyhazují na ulici bez možnosti si odložit věci? Fantastické.“
Moje nevlastní sestra se na něj podívala lehce odměřeným pohledem. „Ne, Matteo, tohle není fantastické. To je realita. Takže by ses měl zvednout a jít si sbalit.“
Složitě jsme pak řešili nějakou úschovnu zavazadel a na Matteovi bylo znát, že to v něm trochu vře. Byl zvyklý mít za zády někoho, kdo se mu o všechno stará. Tentokrát s sebou ale Elenu, která byla jeho pravou rukou, nevzal a dost na to dojížděl. Trochu se uklidnil až ve chvíli, kdy jsme vešli do haly a usadili se na místa.
„Matteo,“ zakřičel nadšeně jeho sedmiletý brácha Tino, který za námi přiběhl.
„Ahoj, amore,“ usmál se Matteo a pevně svého sourozence objal.
„Budeš sedět s námi?“ nabídl mu.
Tino pokýval hlavou a vyhoupl se mu na klín.
„Do včerejška jsem nevěděla, že se v Itálii hraje hokej,“ pronesla Zara.
„A má podstatně větší kvalitu než ten, který se hraje v Austrálii,“ začal zase Matteo.
„Jako všechno,“ zabrblala sestra.
„Rád si poslechnu tvoje argumenty. Kdy se naposled Austrálie účastnila šampionátu v ledním hokeji? Počkej, zkusím si vzpomenout… Dva tisíce nikdy?“
„Ano. A myslím, že v témže roce Itálii poprvé její účast na mistrovství k něčemu byla,“ usmála se na něj.
Absolutně jsem si nedokázal představit, že by spolu tihle dva lidi měli sehrát zamilovaný pár. Při pomyšlení na tenhle Matteův nápad jsem sotva držel výbuch smíchu.
