ZARA
„Ano. A myslím, že v témže roce Itálii poprvé její účast na mistrovství k něčemu byla,“ usmála jsem se na Mattea sladce.
Ital se na mě podíval s úšklebkem, ale než stačil odpovědět, celou halou se rozezněla dramatická hudba a na kostce nad ledem se rozblikal klubový znak domácího týmu. Dav kolem nás okamžitě ožil a fanoušci začali vstávat ze sedaček, aby přivítali své hráče. Jenže ještě než stihli vyjet na led, ozval se první ostrý pískot. Ne ten, který značí start zápasu, ale ten, který jasně naznačuje nesouhlas. Pískala žena pár řad před námi. Elegantní, s hnědým kabátem a kašmírovou šálou, v ruce kabelku, která vypadala, že stála víc než moje měsíční nájemné v Melbourne. Byla dokonalým ztělesněním italské noblesy – dokud nezačal na led vjíždět soupeř.
„Buuu!“ zahulákala hlasitě, zatímco si stoupla a teatrálně rozhodila rukama. Několik fanoušků kolem ní se s pobavením přidalo, ale ona to očividně brala smrtelně vážně. Když pak konečně na led nastoupili domácí, její projev se změnil – vypískání soupeře vystřídalo nadšené tleskání a mohutné „Forza, ragazzi!“ pronesené s takovou energií, jako by se tím dalo zajistit vítězství.
Matteo vedle mě se zatvářil, jako by právě dostal lehkou mrtvici.
„Tohle je normální?“ naklonila jsem se k němu pobaveně.
„Normální…“ zopakoval po mně rezignovaným hlasem. „Tohle je jen zahřívací kolo.“
Za moment přišlo úvodní buly, po kterém krátce následovala opravdová hra. Rychlé bruslení, první tvrdé souboje u mantinelu, brankář domácích vytáhl dobrý zákrok a hala nadšeně zaburácela. A pak se to stalo. Rozhodčí nepískl faul. A zatímco část diváků zareagovala nespokojeným hučením, dáma pod námi se toho nebála.
„Ma che cazzo fai?!“ zařvala tak, že by přehlušila i startující letadlo.
V angličtině by něco jako »co to sakra děláš?« možná znělo agresivně, ale v italštině to mělo úplně jiný náboj – vášeň, zoufalství a čistou, neředěnou frustraci. A tím neskončila. Vzápětí spustila další palbu, ve které figurovalo něco o slepotě, neschopnosti a nejspíš i o tom, že rozhodčího do téhle pozice dostal jako rodinný známý. Pak se bleskově otočila k hráči s číslem 27 na dresu – Pietrovi Nassimu.
„Pietro! Musíš se víc tlačit do brány, santo cielo!“ bědovala.
Ten se jen lehce napřímil, ale bylo vidět, že by si radši nechal vyrazit zub, než jí odpověděl.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se pobaveně.
Matteo zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Moje máma,“ procedil mezi zuby.
„Tvoje…“ Musela jsem se ujistit, že jsem dobře slyšela. „Tvoje máma?“
„Jo,“ zavrčel a promnul si kořen nosu.
„Moje taky,“ uculil se jeho mladší bratr.
„Hokejem trochu žije,“ zamumlal Matteo střelil pohledem k místu, kde jeho matka dál rozdávala taktické rady, jako by celý tým HC Bolzano byl její osobní projekt. Paní Nassi mezitím pokračovala v tom, co se zdálo jako její osobní mise – zajistit, aby rozhodčí buď dával příznivější verdikty, nebo aspoň do konce zápasu přemýšlel o změně povolání.
„Dio mio, ty jsi snad zapomněl, jak se píská?“ vykřikla směrem k ledu, přičemž dramaticky rozhodila rukama.
„Potřebuješ novou píšťalku? Nebo rovnou brýle?“
Vedle mě se ozval tichý smích. Otočila jsem se na Gigiho, který si snažil zakrýt ústa dlaní, ale ramena se mu otřásala zadržovaným záchvatem.
„Takhle to bývá pokaždé?“ naklonila jsem se k Matteovi.
Zadíval se do stropu haly, jako by zvažoval, že předstírat smrt je v tuhle chvíli nejlepší řešení.
„Ne,“ řekl nakonec. „Někdy je to horší.“
Zrovna když to dořekl, jeho matka si sáhla do kabelky. Na vteřinu jsem si myslela, že jde hledat kapesníček nebo telefon. Ale ne. Vytáhla malou tabulku a fixu.
Gigi přestal smích skrývat a vyprskl. Paní Nassi se smrtelně vážným výrazem začala črtat schéma hřiště a vypadalo to, že kreslí strategický plán přesilovky. Potom s ní začala zběsile mávat nad hlavou, aby ji Pietro zahlédl.
„Mami, Pietro tě nevidí!“ snažil se Tino volat na svou matku, ale ve stejný moment začal burácet kotel hokejových fanoušků, takže ho nebylo vůbec slyšet.
„Tohle je báječné,“ usmála jsem se pobaveně.
Matteo si promnul obličej. „Říkáš to jen proto, že s ní nemusíš sdílet DNA.“
Právě v tu chvíli domácí tým skóroval. A jeho matka vyskočila, jako by právě vyhrála v loterii. Kabelka jí sjela z klína, tabulka s taktikou se skutálela pod sedačky a ona v návalu euforie popadla prvního člověka a vlepila mu polibek na tvář.
„Gigi, amore, viděl jsi to?! Perfektní práce! Perfetto!“ otočila se záhy směrem k nám a volala na mého bratra, který s rozpačitým úsměvem pokýval hlavou a zvedl palec. Matteo vedle něj se zavrtal do sedačky a snažil se tvářit, že tady není. Do konce třetiny jsem se výborně bavila, pak Gigi s Matteem zaveleli, že jdeme do bufetu. Každý jsme si dali kousek čtverečkové pizzy, Tinovi jsme koupili nějaké pitíčko, protože jíst nechtěl, a pak jsme mlčky stáli u stolečku. Věděla jsem, že Matteo se dost stydí.
„Není to taková hrůza. Je fajn, že tvoje máma aspoň rozumí pravidlům ledního hokeje,“ snažila jsem se ho konejšit.
„Nerozumí, má vlastní pravidla,“ zavrčel Matteo a ukousl si kus pizzy.
„Pokud se někdo dotkne Pietra, je to faul. Pokud někoho Pietro fauluje, pak to faul není. Kdykoliv je Pietro na puku, má to být gól. Kdykoliv padne gól do brány Bolzana, pak to gól není.“
„Takže… dává přednost jednomu synovi?“ rýpla jsem si.
Matteo se na mě zamračil.
„Ona fandí všem, kdo nosí dres Bolzana, ale Pietro je samozřejmě… speciální případ.“
„A ty jsi co?“ povytáhla jsem obočí.
„Ten, co se musel v osmnácti odstěhovat, aby se nezbláznil,“ ušklíbl se.
„To ti ale moc nepomohlo, pořád vypadáš dost nevyrovnaně,“ neodpustila jsem si.
Gigi se pobaveně usmál a otřel si pusu ubrouskem.
„Vážně si nedokážu představit, jak byste vy dva mohli hrát uvěřitelný vztah,“ poznamenal nakonec.
„Proč ne?“ otočila jsem se na něj překvapeně.
„Já bych to zvládla. Jsem dobrá herečka. Jenom nechci. Negativa převažují nad benefity,“ pronesla jsem a podívala se na Mattea.
„Zaro, ty bys vedle mě nevydržela ani den,“ oponoval mi.
„Snažíš se mě vyprovokovat,“ usoudila jsem a podívala se na něj s odměřeným výrazem.
„A nepokrytě to přiznávám. Protože vím, že bys to nezvládla,“ pokračoval s pobaveným úšklebkem.
Nakrčila jsem nos.
„Fajn. Tuhle výzvu přijímám. Pokud to zvládnu déle než den, vezmeš mě řídit.“
Gigi se málem zadusil pitím: „Počkat, ty neumíš řídit?“
„Umím! Jen jsem… dlouho neřídila,“ vysvětlila jsem. „A tohle je win-win. Já se k tomu konečně dostanu a Matteo se může pochlubit svým nekonečným arzenálem trpělivosti.“
Matteo si založil ruce na prsou.
„Dobře, ale co když to nevydržíš?“
Na vteřinu jsem zaváhala.
„Pak… pak půjdu na tvůj příští závod a budu tam stát v první řadě v tričku s tvým jménem, mávat vlajkou a řvát jak správná fanynka. Tvoje máma to pro tebe evidentně nikdy neudělala, tak aspoň já.“
Matteo se pobaveně usmál: „Celou dobu?“
„Celou dobu.“
Gigi si odfrkl.
„Tohle chci rozhodně vidět.“
Jeho nejlepší kámoš ke mně natáhl ruku: „Dohodnuto?“
Potřásla si s ním a přesně v tu chvíli mi došlo, že se možná řítím do pekla.
GIANLUIGI
Druhá třetina byl docela klidná, což znamenalo, že Pietro neudělal nic brilantního, ale ani nic katastrofálního. Pak přišla třetí třetina a s ní zákrok, který okamžitě vyvolal vlnu emocí. Hráč soupeře Pietra tvrdě narazil na mantinel. Rozhodčí okamžitě zvedl ruku, ale bylo pozdě. V naší sekci to začalo vřít a já jen čekal, kdy se Matteo schová pod sedačku.
„To byl naprosto jasný faul!“ ozvala se jeho matka po odpískání, a to dost hlasitě na to, aby se po ní pár lidí otočilo.
„Ne, počkat. To nebyl faul. To byl ATENTÁT!“
Zara se vedle mě dusila smíchy.
„Taková Italka mezi těmi spořádanými Tyroláky,“ zamumlala.
Matteo si promnul obličej: „Tohle nebere konce.“
V zápase se mezitím situace trochu uklidnila, Bolzano dostalo přesilovku, ale gól z ní nepadl. Poslední minuty už Matteo jen přetrpěl. Jakmile zazněla siréna, postavil se jako první. „Hotovo, jdeme.“
Dostat se ze stadionu nebylo tak rychlé, jak si představoval, ale nakonec jsme se vymotali. Matteo opouštěl halu tempem člověka, který právě utekl z hořící budovy. Když jsme vyšli ven, prudce se nadechl studeného vzduchu a sjel si rukama po obličeji.
„V pohodě?“ nadhodil jsem pobaveně.
„Přesně tak jsem si představoval sobotní večer – veřejné ponížení před dvěma tisíci lidmi,“ zabrblal a rozepnul si bundu, jako by se potřeboval ochladit.
Zara šla vedle něj s rukama v kapsách: „Ale no tak, tvoje máma nebyla zas tak hrozná. Jen emocionálně investovaná.“
Matteo se k ní otočil s takovým výrazem, že jsem musel potlačit další smích.
„Emocionálně investovaná? Chybělo jí procento k povolání právníka, aby na toho beka podala žalobu za pokus o vraždu.“
„Jasně, ale nezavolala, takže… pokrok?“
Nastoupili jsme do auta a Matteo vytáhl telefon. Ihned mu přistála zpráva od Pietra, který ho informoval o tom, že i trenér vypadal, jako kdyby po dnešku chtěl zvážit rezignaci jen proto, aby jejich matku už nikdy neviděl. Cestou na letiště se můj nejlepší kamarád snažil tvářit klidně, i když bylo jasné, že v hlavě mu ještě rezonuje ozvěna máminých hlasitých výlevů. Jakmile jsme dorazili k letadlu, už byl schopný normálně fungovat — nebo alespoň předstírat, že jo. Jen si tiše odfrkl a zamumlal něco o tom, že si doma dá drink. Zara nastupovala jako první, což mi hrálo do karet. Chytil jsem Mattea za předloktí a zadržel ho těsně před schody.
„Jen aby bylo jasno…“ začal jsem lehkým tónem, ale s pohledem, který nenechával prostor k pochybám.
„Ujisti se, že Zaře neublížíš. Jinak, Matteo, bych ti musel vysvětlit, že to nebyl dobrý nápad. A rovnou bych ti předal číslo na jednoho výborného kolegu, který se věnuje plastické chirurgii. Chápeme se?“ usmál jsem se, ale v očích mi zůstalo ostré varování.
Matteo si mě chvíli měřil, koutky úst mu cukly, jako by přemýšlel, jestli to mám opravdu v úmyslu, nebo jen hraju divadlo. Nakonec se lehce pousmál.„No jasně, Gigi. Beru to na vědomí,“ řekl a naklonil hlavu na stranu. „Ale upřímně? Myslím, že větší riziko představuje Zara pro mě,“ mrkl na mě a bezstarostně vystoupal do letadla. Já tam zůstal stát a na malou vteřinu zauvažoval nad tím, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to myslí vážně.
Usadili jsme se do kožených sedaček, vzali si od letušky pití na přivítanou a já si nemohl nevšimnout, že moje sestra je tímhle vším naprosto ohromená. Soukromé letadlo, palubní posádka, která o nás pečuje tak, abychom se cítili jako v bavlnce…
„Takže takhle nějak to funguje ve vašem světě?“ zeptala se Zara, když si od letušky vzala pomerančový džus.
„No, my normální smrtelníci se obvykle spokojíme s economy class,“ řekl jsem pobaveně a dodal: „Ale tohle má svoje výhody.“
Zara se rozhlédla a pak pokrčila rameny: „Neříkám, že bych si na to nezvykla.“
Matteo se ušklíbl. „Tak si zvykej. I když… na den jeden den to asi nemá smysl.“
Viděl jsem, jak Zara přimhouřila oči. Byl jsem si docela jistý, že oba mají stejný plán – toho druhého psychicky naprosto odrovnat. A mě docela zajímalo, kdo vydrží déle. Po dnešní návštěvě hokeje po boku Matteovy mámy jsem ale tušil, že můj kamarád by pro tuhle bitvu nemohl mít lepší průpravu.
Letadlo se zvedlo do vzduchu a já si všiml, jak Zara opět stočila pohled k oknu. Vypadalo to, že pohled na vzdalující se město si docela užívá. Matteo mezitím v klidu natáhl nohy, jako by letěl v první třídě komerčního letu, a bezstarostně si pohrával se sklenkou vody.
„Umíš bruslit?“ napadlo Zaru chvíli po vzletu, kdy se hluk motorů ztišil.
„Máš dojem, že to na okruhu potřebuju?“ pousmál se na ni rýpavě.
„Ne, ale… Dneska mě napadlo, že je zvláštní, že ty hokejem nejsi ani trochu políbený,“ uvažovala nahlas.
Matteo se na ni podíval s výrazem člověka, který slyšel tu největší absurditu.
„To už tak bývá. Podstatně horší než moje hokejové dovednosti jsou Pietrovy řidičské dovednosti. Být jeho spojka bych nepřál ani svému největšímu nepříteli,“ řekl a lehce se pousmál.
„Být spojkou jakéhokoliv Itala bych nepřála ani svému největšímu nepříteli,“ poznamenala Zara.
Bolestivě jsem zasyčel a zavrtěl hlavou: „Ale no tak. Nebuď krutá. Nejsme všichni stejní.“
„Zase začínáš?“ sjel ji Matteo pohledem.
Zara si povzdechla a založila ruce na prsou. „Jen říkám, že by ses měl naučit přijímat realitu takovou, jaká je. Stačila mi jedna procházka po Florencii,“ řekla a dramaticky zvedla ukazováček, jako by kladla důraz na číslo jedna, „abych viděla hromadu doražených plechovek, které nejsou ani tak staré, ale ten váš řidičský styl jim dává pořádný záhul.“
Matteo si odfrkl. „To je tak typické. Jedna turistická zkušenost a najednou je z tebe expertka na italskou dopravu.“
„To není turistická zkušenost. To je trauma,“ opravila ho Zara.
„Viděla jsem důchodkyni, která přecházela silnici a přitom si dělala kříž. To mi nepřijde normální.“
„To dělají všechny babičky,“ pokrčil Matteo rameny.
„Jasně, protože ví, že kdykoliv mohou skončit na kapotě!“
„Nejsme tak hrozní, jak tvrdíš,“ bránil se Matteo, ale už se lehce culil.
Já mezitím zavrtěl hlavou: „Tohle je přesně ten moment, kdy se přestávám snažit cokoliv vyvracet, protože jsem Ital a tím pádem nemám šanci vyhrát.“
Zara se usmála: „Správně, Gigi. Přiznání je první krok k uzdravení. Ale ty zrovna neřídíš vůbec špatně. Není na tvém stylu zřejmý tvůj jižanský původ.“
MATTEO
Přistání v Boloni bylo hladké. Alespoň něco z toho šíleného dne. Jakmile jsme se dostali na parkoviště, skočil jsem za volant, Gigi vedle mě a Zara se usadila vzadu. Po chvíli ticha stočila téma k akci, kterou jsem dříve zmiňoval.
„Připomeň mi, kam, že to plánuješ jít na Valentýna?“
„Dostal jsem pozvánku na promítání Bridget Jones v Římě. Takže ideálně, abys letěla taky.“
„A proč zrovna Bridget Jones? To tam nebylo něco jiného?“
„Upřímně? Je mi to jedno. Prostě tam mám být, vyfotit se, odpovědět na pár hloupých otázek a tvářit se, že jsem romantický typ, co rád tráví Valentýna u filmu.“
„Aha. Takže poletíme do Říma, ty se budeš nudit a já tam budu sedět jako rekvizita?“
„Správně. Ale pokud tě to potěší, budu se nudit o něco víc než ty.“
„Jo, to mě hrozně uklidnilo.“
Už se k tomu dál nevyjadřovala. Ne že bych se na tu akci sám těšil, ale PR bylo PR. Dojeli jsme k domě v Oltrarnu a Gigi se spokojeně protáhl.
„Díky za odvoz. A za skvělý zážitek,“ rýpl si pobaveně s ohledem na dramatickou vložku, o kterou se postarala moje drahá matka.
„Nemáš zač. Mějte se. Elena ti zavolá ohledně letenky, Zaro,“ ujistil jsem Australanku.
Vystoupila beze slova. Jen protočila oči, než za sebou zabouchla dveře. Já jsem pokračoval do Fiesole. Bylo pozdě, ale aspoň jsem měl konečně klid. Doma jsem shodil bundu na pohovku a sotva jsem si stihl sednout, hned zavrněl telefon, na který mi zrovna doputovala zpráva.
Nico.
TAK CO, JAK BYLO?
DOBRÝ, odepsal jsem stručně.
TO JE VŠECHNO? ČEKAL JSEM NĚCO VÍC. CO ZARA?
Protočil jsem oči.
CO S NÍ? PŘÁD STEJNÁ. DRZÁ, HÁDAVÁ, LEHCE NESNESITELNÁ.
HM… TAKŽE TE BAVÍ.
TO JSEM NEŘEKL.
NEŘEKL JSI, ŽE TĚ NEBAVÍ.
Nadechl jsem se, než jsem odepsal: ABSOLUTNĚ MĚ NEBAVÍ.
TO PROTOŽE, JE JI JAKO JEDNU Z MÁLA NEMÁŠ POD KONTROLOU.
TO NENÍ PRAVDA.
ALE JE, VSADÍM SE, ŽE DO POSTELE BYS JI NEDOSTAL.
Zamračil jsem se na displej: FAKT? TAKHLE PRIMITIVNÍ JSME?
TAK SI PŘIZNEJ, ŽE MÁŠ STRACH.
Chvíli jsem na tu zprávu zíral a pak si povzdechl. No jasně. Že mě to překvapuje.
A CO JE V SÁZCE?
TO SI JEŠTĚ ROZMYSLÍM. ALE ZNÁŠ PRAVIDLA. JAKMILE KÝVNEŠ, UŽ NENÍ CESTY ZPÁTKY.
* * * *
Nesnášel jsem ranní vstávání, ale takhle krátce před začátkem sezóny mi ani nic jiného nezbývalo. Příjemně vyhřátou postel jsem opustil kolem šesté ráno, dal si cappuccino a vyrazil běhat. Potřeboval jsem být rychlý, silný a připravený na každou sekundu na trati. Běhání po kopcích Fiesole mi čistilo hlavu. Rytmus dechu, puls v uších, tělo pracující naplno – nic jiného neexistovalo.
Po návratu jsem si dal sprchu, snídani a během odpoledne stihl ještě posilovnu a simulátor. Musel jsem v něm strávit dost času, abych vyladil každou zatáčku, každý brzdný bod. Sezóna se blížila a já nehodlal být jen jméno na startovním roštu. Chtěl jsem vítězit a ukázat vedení, že si místo ve Ferrari zasloužím. Uprostřed dne jsem zavolal Eleně kvůli letenkám.
„Tak co potřebuješ, Matteo?“ její hlas byl klidný, trochu pobavený.
„Letenky do Říma. Zara letí se mnou na tu PR akci na Valentýna.“
„No to je ale romantické,“ zasmála se.
„Jo, přesně tak. Večeře při svíčkách, šampaňské a přesně načasované úsměvy do foťáků.“
„A Zara na to kývla?“
„Ne tak úplně. Spíš to vzala jako nutné zlo. A já ji chci mít po ruce. Lidi v ní vidí příběh, to je dobré pro image.“
Věděla, že mám pravdu. PR byla součást hry. Elena byla chytrá a skvěle se v tomhle velkém světě, kde bylo dobré mít výborné vztahy s partnery a veřejnosti orientovala. Měla v sobě něco, co lidi přitahovalo. Sama vždy chodila dokonale upravená, byla profesionální, ale měla jiskru, které si nešlo nevšimnout. V případech, kdy se jednalo o Gigiho, byla trochu jiná. Dřív do něj byla bezhlavě zamilovaná. Když měl přítelkyni, trpělivě čekala. A když byl konečně volný, ona už nebyla. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli si toho Gigi všímal i dál, ale já dost dobře viděl, že pro něj stále měla slabost.
„Letenky ti pošlu za chvíli,“ přerušila mé myšlenky.
„Ještě něco?“
„Ne, díky, Eleno.“
„Není zač. Ať si Zara užije romantický večer,“ neodpustila si.
Usmál jsem se, ale nezareagoval. Zavěsil jsem a záhy si všiml, že mi Nico mezitím poslal další zprávu.
JDEŠ DO TOHO, NEBO SE BOJÍŠ?
Neodepsal jsem hned. Možná proto, že v koutku duše mě to dráždilo. Tohle nebyla jen hra s poťouchlým Němcem, který nebyl nejostřejší tužka v penále. Trochu jsem měl pocit, že má vlastně pravdu. Tohle byla sázka na mě samotného. A když jsem něco chtěl, neexistovalo, že bych to nedostal. Nalistoval jsem si v kontaktech Zaru a vytočil její číslo. Zvedla to po třetím zazvonění.
„Co chceš?“ ozvalo se z druhého konce.
„Ahoj i tobě,“ pozdravil jsem ji. „Chtěl jsem ti jen říct, že letíme běžnou linkou, ale business třídou. Takže tentokrát žádný soukromý tryskáč.“
„Možná bych radši tryskáč.“
„To máš smůlu. Letenky už jsou rezervované. Vezmi si, co chceš, a zkus se tvářit, že se mnou letíš dobrovolně.“
„To bude těžké, ale pokusím se.“
„Mimochodem, dresscode je červená. Máš něco vhodného?“
„Nejspíš ne. To jako vážně musím jít v červeném?“
„Ano, vážně. Ale neboj, Gigi tě může vzít do nějakého butiku v centru, nebo pokud se neobětuje, vezmu tě tam já.“
„Jak galantní,“ odfrkla si. „Předpokládám, že tyhle výdaje nejsou starostí mého účetnictví.“
„Neřekl jsem to. Jen jsem ti dal možnost výběru.“
„Takže jestli půjdu, nebudu to platit?“
„Správně.“
„V tom případě mě tam vezme Gigi.“
„Čekal jsem to.“
„A mimochodem, už vím, co si vezmu. Červené šaty od Versaceho, které jsem zahlédla minule. Budou se skvěle vyjímat vedle tvého unaveného výrazu na té akci.“
„Hlavně ať ti ladí k tvé nevyčerpatelné drzosti,“ utrousil jsem suše. „Užij si nakupování.“
Zavěsil jsem s pobaveným úšklebkem. Přesně tohle mě na ní bavilo.
Chvíli jsem se opřel do sedačky a zadíval se na telefon v ruce. I tenhle rozhovor o šatech a letence měl podtón, který jsem nemohl ignorovat. Zara se mnou hrála hru, aniž by si to možná sama uvědomovala. A já měl v plánu ji hrát s ní. Naťukal jsem zprávu:
ŘEKNI MI, NICO. UHNUL JSEM NĚKDY PŘED NĚJAKOU VÝZVOU?
