GIANLUIGI
„Jak to jako myslíte, že odjel?“ zvýšil jsem hlas na asistentku notáře, když jsme se Zarou bezvýznamně dlouhé minuty seděli v čekárně před jeho kanceláří, která ale byla prázdná. Byla to vlastně taková ta klasická italská kancelář, která voněla starým dřevem, měla těžké mahagonové stoly a police byly narvané šanony a knihami, které už snad ani nikdo neotvíral. Na zdi visely zažloutlé diplomy a fotografie s významnými klienty. Italka ve středním věku, která byla notářovou pravou rukou, si zrovna dorazila pro nějaké podklady, takže tam shodou náhod byla, ale brzy to chtěla směřovat zase domů.
„Panu Fiabanimu nedorazily ještě nějaké podklady z Austrálie. Důležité. Potrvá to prý ještě týden. Možná dva. Takže se rozhodl vzít si dovolenou. Ve vašem případě by to stejně nic nezměnilo,“ odpověděla mi žena v kostýmku, posunula si na nose brýle a dál něco hledala v šuplíku svého stolu.
„A panu Fiabanimu nevadí, že se tady kvůli setkání s jeho osobou někteří trmácí přes půlku světa?“ zeptal jsem se důrazně.
„Obávám se, že pana Fiabaniho to nechává klidným, protože není v jeho moci s tím cokoliv udělat,“ odpověděla mi spíše mimochodem.
„Tak proč rozesílá pozvánky na setkání, která ani neproběhnou?“
„Myslel si, že proběhnou. Nemůže za to, že neproběhnou. Vyskytly se nečekané komplikace,“ drmolila Italka, zabouchla šuplík a začala listovat v nějaké složce na svém stole.
Dlaní jsem štos dokumentů, ve kterém se přehrabovala, přimáčkl k desce a podíval se jí do očí.
„Můžete mi laskavě říct, jaké komplikace?“
„Rozvodové papíry pana Navarry,“ odsekla a odsunula mou ruku pryč.
Společně se Zarou jsme se na sebe podívali jako opaření.
„Pan Navarra se rozváděl před více než pětadvaceti lety,“ zamračila se Australanka podezřívavě.
„Nemyslím jeho první rozvod,“ ozvalo se z úst notářovy asistentky. Skoro ani nemluva, spíše ta slova jen otráveně vydechla.
„Mluvíme o tom samém panu Navarrovi?“ zeptal jsem se zmateně.
„Pan Davide Navarra. Ano. Před odletem do Itálie podal žádost o rozvod. Tyhle situace nejsou úplně snadné na posouzení, když se kombinuje italské a australské právo,“ pokračovala dál.
„To musí být omyl,“ usmála se Zara šokovaně.
„Mám skvělý nápad,“ zvedla žena prst a posadila se do koženého křesla.
„Přijďte příští týden, nebo možná až ten další, a přesvědčte se sami. Pan Fiabani to s vámi jistě rád probere. A teď, pokud už jsme všichni dostatečně pochopili, že dnešní schůzka byla zrušena, bych se ráda vrátila ke své práci,“ věnovala nám oběma také jeden úsměv, při kterém ale přimhouřila oči, čímž na své tváři vykouzlila všeříkající výraz stylu »táhněte už«.
„Hlavně, aby pan Fiabani dorazil,“ pousmál jsem se na ni podobným způsobem a zamířil ke dveřím, kam mě Zara následovala.
* * * *
Seděli jsme v kavárně u hlavního nádraží a zážitek z kanceláře notáře vstřebávali italskou snídání. Na stole nechybělo cappuccino ani cornetto, ale na Zaře jsem viděl, že si na tenhle typ jídla po ránu těžce zvyká. Ještě hůř si ale zvykala na fakt, že jí máma evidentně něco zatajila.
„Chovala se sice trochu zvláštně, ale na tátovi jsem nic nepoznala. Ani nic takového nenaznačoval,“ přemítala nahlas, když si míchala kávu.
„Já s ním před tou nehodou mluvil. Taky se o ničem nezmiňoval,“ souhlasil jsem.
„Myslíš, že se plánoval vrátit do Itálie?“ napadlo Zaru.
Pokrčil jsem rameny a napil se horkého cappuccina.
„Tohle vůbec nedokážu odhadnout. Celý život chvílemi mluvil, jak mu chybí Itálie a jedním dechem dodával, jak je mu v Austrálii perfektně,“ prohodil jsem.
„O vztahu s mámou nikdy nemluvil?“ zajímala se.
„Jen okrajově. Myslel jsem, že je spokojený,“ odpověděl jsem.
„Ale mluvil o tobě,“ vyletělo mi z úst, aniž bych nad tím více uvažoval.
„A co říkal?“ zajímala se Zara.
Výraz v jejím obličeji se změnil. Z rozpačitý obličej se změnil do zvídavého, navíc s mírným úsměvem.
„Viděl v tobě tu italskou krev,“ řekl jsem s úsměvem. „Říkal, že když tě něco baví, jdeš si za tím naplno. A že umíš být tvrdohlavá. Ale to ti asi nemusím říkat. Dokonce mi kdysi se smíchem vyprávěl jeden příběh o tom, jak jsi šla s mámou kupovat boty. Nepamatuješ si na tu historku?“ zkoušel jsem.
Australanka zavrtěla hlavou.
„Říkal mi, že když ti bylo šest nebo sedm, vzala tě máma do obchodu s botama. Prý tam byla nějaká prodavačka, která se k vám chovala hrozně povýšeně – asi si myslela, že malá Zara nebude nic namítat. Jenže netušila, že má co do činění s tebou.“
Zara se zamračila: „A co jsem udělala?“
„Prý ses na ni podívala a naprosto vážně jsi jí řekla: Myslím, že byste měla být milejší, jinak k vám lidi přestanou chodit,“ vylíčil jsem.
Zara se rozesmála.
„To jsem vážně řekla?“
„Jo,“ přikývl jsem pobaveně.
„A táta říkal, že máma se tvářila, že tě chce nejdřív seřvat, ale pak si nemohla pomoct a v autě se smála. A on taky. Protože to prý bylo přesně ono… vždycky jsi říkala věci na rovinu, i když to nebylo zrovna taktické.“
Zara protočila oči, ale bylo vidět, že ji to těší.
„Takže drzost mám už od mala, to se dalo čekat.“
„Ne drzost. Houževnatost. A upřímnost. Táta říkal, že to je dar i prokletí,“ opravil jsem ji.
Zara si povzdechla, ale koutky úst jí nepatrně cukaly.
„To zní přesně jako něco, co by řekl.“
Položila lžičku vedle šálku a opřela se do židle.
„Víš, co mi ale říkal o tobě, Gigi?“
„Netuším, ale doufám, že to bylo něco lichotivého,“ podíval jsem se na ni pobaveně.
„Byl na tebe hrdý. Říkal, že to, co děláš, není jen práce, ale poslání. Že ne každý má na to, aby každý den nasedal do vrtulníku a nevěděl, co ho čeká. Nebo jestli se vrátí.“
Sklonil jsem pohled ke kávě a přikývl: „Nikdy mi to neřekl přímo.“
„Možná myslel, že to víš,“ odpověděla Zara tiše.
Bylo znát, že tyhle vzpomínky ji trochu zasáhly.
„Otázkou je, co teď. Poletíš domů a necháš notáře, aby ti poslal vyrozumění poštou, nebo si prodloužíš pobyt v Itálii?“ připomněl jsem ji důsledek faktu, před který nás ráno postavila prudérní asistentka.
„Co bys mi doporučil ty?“ podívala se na mě trochu zoufale.
Pokrčil jsem rameny.
„Já bych zůstal, pokud tě domů nic netáhne,“ odpověděl jsem nakonec.
* * * *
Po snídani jsem měl za úkol vzít Zaru vybrat šaty na valentýnskou akci v Římě. Prošli jsme Miu Miu a Diora, ale moje nevlastní sestra nemohla najít nic, co by ji připadalo použitelné. U Versaceho jsme strávili sotva deset minut, než znechuceně prohlásila, že odmítá vypadat jako karnevalová dekorace, a zamířili jsme ke Guccimu. Pohodlně jsem se rozvalil na sametové sedačce a sledoval sestru, jak přejíždí rukama po látkách, a čekal na verdikt.
„Tak co? Zaujalo tě něco, nebo pokračujeme dál?“ zeptal jsem se po chvíli.
Zara sjela očima cenovky a tiše hvízdla.
„Tyhle jsou hezké… ale zřejmě jsou prošívané diamantovým prachem, protože jinak nechápu tu cenu.“
Pobaveně jsem se usmál:. „Jen se neboj čísel, tesoro. Matteo má peněz dost, takže klidně sáhni po něčem, co nestojí víc než moje auto.“
Na její tváři se objevil pobavený úsměv. Záhy vytáhla rudé hedvábné šaty s hlubokým výstřihem na zádech. Látka splývala až na zem a ve světle se leskla jemně, ale dost výrazně na to, aby v nich nešla přehlédnout.
„Tyhle zkusím,“ oznámila a zmizela v kabince.
Pohodlně jsem se opřel a přemýšlel nad tím, jaký vtípek utrousím, až z kabinky zase vyjde nespokojená a s otázkou, jestli se ještě můžeme podívat jinam. Jenže šaty jí sedly dokonale. Rudá barva kontrastovala s její světlou pletí, látka splývala přesně tak, jak měla, a celkově vypadala jako někdo, kdo se právě chystá ukrást veškerou pozornost na červeném koberci.
„Jak to vypadá?“ zeptala se trochu nejistě.
„Matteo tě bude nesnášet,“ konstatoval jsem.
Nechápavě se pousmála.
„Z vás dvou to budeš ty, na koho se upnou všechny oči,“ vysvětlil jsem ji a podíval se na obsluhu, která Zaru s úsměvem sledovala.
„Máte tady nějaké lodičky, které by se k těm šatům hodily? Potřebovali bychom vlastně i nějakou ideální kabelku. Cena nehraje roli,“ instruoval jsem mladou prodavačku, která pokývala hlavou a vyrazial pro něco, s čím by Zařiny šaty mohly mít match.
„To bude stát celé jmění,“ šeptla trochu znepokojeně Australanka.
„A ani cent nejde z tvé kapsy,“ usmál jsem se spokojeně a natáhl paže přes pohodlnou sedačku.
ZARA
Gigi mě cestou na svou směnu do nemocnice rovnou odvezl na florentské letiště. Zastavil mi u vchodu a lehce starostlivě se na mě podíval.
„Neukusuješ si až moc velký kus chleba?“ zeptal se starostlivě.
„O mě se neboj, boj se o Mattea,“ mrkla jsem na svého bratra.
„Kdyby něco, jsem na telefonu. Pořád,“ ujistil mě, když jsem vystupovala z auta.
„Počítám s tím. A děkuju,“ usmála jsem se.
Gigi mezitím vylezl ven, ze zavazadlového prostoru mi vytáhl menší kufr a položil ho vedle mě.
„Tak se měj hezky a užij si Řím. To kolem se pokus jen přežít,“ instruoval mě, než jsme se rozloučili, on nasedl zpátky za volant, sešlápl plyn a odjel.
Uvnitř odletové haly jsem Mattea našla obklopeného skupinkou lidí, kterým zrovna s lehkostí a sebevědomím sobě vlastním rozdával podpisy. Měl na sobě tmavě modré sako ležérně přehozené přes bílé tričko, na zápěstí nějaké luxusní hodinky s koženým páskem a na nose se mu houpaly sluneční brýle, které si během konverzace občas stáhl do vlasů.
„Můžu ještě fotku?“ ozvalo se z davu.
„Jasně,“ odpověděl Matteo a s úsměvem se postavil tak, aby vypadal co nejlépe – jednu ruku v kapse, druhou volně visící podél těla. Zapózoval rychle a sebevědomě, aniž by ztrácel svůj charakteristický klid. Když mu fanoušci poděkovali, odbavil je s vděčným úsměvem a otočil se ke mně.
„Ciao,“ pozdravil mě.
„No nazdar,“ řekla jsem odměřeně, ale usmívala jsem se u toho. Ironicky.
„Matteo, letenky jsem vám ještě raději vytiskla, jsou tady,“ proplížila se k nám Elena.
„Co hotel? Pochopila jsi tentokrát, že když člověk někam letí, potřebuje mít taky kde složit hlavu? A ideálně v nějakém nezablešeném místě, kde se k němu chovají jako k onuci?“ rýpl si do události z Bolzana.
„Bydlíte skoro vedle fontány di Trevi,“ ujistila ho.
„Máme každý svůj pokoj?“ znejistila jsem.
„Ne, máte jeden apartmán,“ odpověděla mi Elena naprosto bez emocí, jako kdyby ani žádná jiná možnost nepřipadala v úvaze.
„Cože?“ vyhrkla jsem.
„Ale no tak, Zaro. Ty a já? Sdílení prostoru? To bude ohromná zábava,“ usmál se rýpavě Ital.
„Měli stejně už volný jen jeden apartmán,“ upřesnila mi bruneta a dala nám do rukou vytištěné letenky.
„Na recepci budou klíče od auta,“ otočila se zpátky na Mattea.
„Jaké vybrali?“ zajímal se.
„SF90 XX Stradale,“ řekla Elena, která se dívala na svého šéfa, zatímco kladla důraz na každé jedno písmenko, které vyslovovala.
Už jen ten název zní děsivě, proletělo mi hlavou, než se mě naplno zmocnilo nutkání se podívat, jak takové auto vůbec vypadá. Záhy jsem díky obrázkům na Googlu zjistila, že vůz vypadá stejně blbě, jako jeho název.
„Tohle vypadá jako vesmírná raketa. Společné bydlení jsem možná schopná přežít, ale tímhle rozhodně jezdit nechci. Vždyť to postrádá špetku elegance,“ rozhodila jsem rukama.
„Zaro, to auto stojí 850 tisíc eur. Za takové peníze si můžeš koupit činžák ve Florencii. To je vůz, o kterém lidé sní,“ vysvětloval mi lehce dramaticky. „Tohle není otázka ceny, ale vkusu! Vždyť to vypadá jako čtyři kola na steroidech.“
Matteo si mě chvíli mlčky prohlížel s výrazem člověka, který zvažuje, zda se má hádat, nebo radši umřít smíchy. Nakonec jen teatrálně vzdychl a obrátil se k Eleně.
„Fajn. Ať tam čeká Ferrari Roma,“ rozhodl velkoryse a vytáhl zvonící telefon z kapsy.
„Ahoj Pietro,“ pozdravil bratra líně s tím svým věčně pobaveným úsměvem.
„Ne, právě jsem na letišti s jednou uštěpačnou blondýnou.. Co potřebuješ?“
Přimhouřil oči jako by měl podezření, že bude následovat něco nepříjemného.
„Že jsi na tom ještě hůř? Co se stalo?“ zaposlouchal se a pak se jeho rysy roztáhly do pobaveného úšklebku.
„Že máma dorazila na tvůj trénink? No, tak to chápu, že jsi na tom hůř. Alespoň z jejího absolutního nezájmu o prostředního syna občas taky něco mám,“ uculil se a letmo se na mě podíval.
To bylo poslední, co jsem zaslechla před tím, než jsem si nasadila do uší sluchátka. Za krátko jsme museli projít bezpečnostní kontrolou a příchod k nástupní bráně nám vyšel přesně na boarding. Let měl trvat necelou hodinu, na kterou jsem si nakoupila pár italských časopisů. Při nástupu do kabiny nás vítaly usměvavé letušky a já jen pobaveně sledovala, jak se jejich pohledy lepí na Mattea. Ten si samozřejmě zájem užíval, ale na rozdíl od obvyklých scénářů si odpustil přímé flirtování. Asi mu bylo jasné, že bych ho bez mrknutí oka přetáhla svým výtiskem Vogue.
„Mohu nabídnout kávu, čaj nebo prosecco?“ sklonila se vedle něj jedna z nich hlasem, který rozhodně nespadal do běžného palubního servisu.
„Espresso by bylo skvělé,“ odpověděl Matteo s typickým nonšalantním úsměvem a letmo se na mě podíval, jako by čekal na můj verdikt.
Sjela jsem ho pohledem od rozcuchaných vlasů až po neomluvitelně dobře padnoucí košili a pak se se zdánlivou rezignací opřela do sedadla: „Prosecco.“
Letuška se vrátila snad za minutu. Matteo si sám vzal svůj šálek, ale než jsem stačila sáhnout po své sklence, ujal se iniciativy.
„Já to své přítelkyni podám, díky,“ pronesl sebejistě a elegantně mi prosecco podal.
Přimhouřila jsem oči. „Příště prosím bez těch invektiv.“
„Zaro, pokud máš hrát mou přítelkyni, tak ji hrej důvěryhodně. Ne z padesáti procent. Kdybys do práce chodila jenom na půlku směny, taky porušuješ pravidla hry,“ napomenul mě s pobavenou přísností.
Nestihla jsem ani zareagovat, když se letuška vrátila a očividně doufala v další konverzaci.
„Budete mít před vzletem nějaké speciální přání?“ zapředla směrem k Matteovi.
„Nebudeme, díky,“ odpověděl jí bez mrknutí oka a otočil se zpátky ke mně, jako by žádná jiná žena na palubě neexistovala.
„Tolik pozornosti,“ ušklíbla jsem se rýpavě.
„A přesto je veškerá moje pozornost jen tvoje,“ opáčil dramatickým tónem, který by si zasloužil Oscara.
Protočila jsem oči a usrkla prosecca. „Veškerou svou pozornost bys měl momentálně upnout k vymýšlení příběhu o tom, jak jsme se poznali a jak jsi mě sbalil. Máš hodinu na to, abys přišel s něčím sofistikovaným.“
Matteo se ušklíbl tím nebezpečně sebedůvěrným způsobem, který dával tušit, že se hodlá dobře bavit – na můj účet.
„Nebál bych se příběhu o tom, že jsi sbalila ty mě. Část o tom, že je tvůj nevlastní bratr mým nejlepším kamarádem bych rozhodně nevynechával.“
„Stejně jako fakt, že jsi mě přiopilý zkoušel sbalit na baru?“ nadhodila jsem nezaujatě a začala listovat módním magazínem.
Naklonil se ke mně a s tichým smíchem pronesl: „V opilosti jsi pro mě měla kouzlo. Dokázal jsem vytěsnit tvou komplikovanou povahu.“
Zvedla jsem obočí. „Komplikovanou povahu? Já?“
„Přesně. Někdo by řekl nezkrotnou. Já bych použil slovo fascinující.“ Naklonil se blíž, jeho hlas byl klidný, ale pohled nebezpečně intenzivní. „Mimochodem, pokud si myslíš, že jsem tě tehdy balil, měla bys vědět, že já nikdy nic nezkouším. Já dostávám to, co chci.“
Odlepila jsem pohled od časopisu a věnovala mu rozpačitý úsměv.
„Fajn, co kdyby to bylo takhle,“ nadechl se Matteo.
„Nevěděl jsem, že jsi nevlastní sestra mého nejlepšího kamaráda. Prostě jsi po příletu jela nakoupit, já tě na parkovišti zahlédl a nějak mi došla slova, jakákoliv balící hláška mi přišla trapná, takže jsem se rozhodl ti prostě lehce nabourat auto?“
„Romantické. A pak jsi mě pozval na večeři,“ dodala jsem nevzrušeně, zatímco jsem dál listovala časopisem.
„Vlastně mi připadá docela dobrá ta myšlenka, že jsi vůbec nevěděla, kdo jsem. Působí to, jakože ses do mě zamilovala pro to, jaký jsem. Ne pro to, kým jsem,“ řekl.
„Abych tě měla ráda pro to jaký jsi, musela by mi na hlavu spadnout nějaká budova o velikosti menšího paneláku,“ rýpla jsem si.
„Vážně? A co přesně ti na mě vadí? Pojďme využít těch padesát minut k partnerské terapii,“ utahoval si ze mě.
Zavřela jsem časopis a podívala se na něj odměřeně.
„Kde začít,“ nadechla jsem se. „Jsi sebestředný, což je ale pravděpodobně jen dobrá ukázka toho, že jako dítěti se ti moc pozornosti nedostávalo, člověk ti to nemůže zazlívat.“
„Balancuješ na hraně,“ podíval se na mě s výrazem, ze kterého jsem nedokázala přečíst, jestli vše myslel vážně, nebo ne.
„To říká ten, kdo mi nabourá auta namísto toho, aby mě oslovil?“ pozvedla jsem obočí.
Matteo se usmál tím svým samolibým způsobem: „To nebylo nabourání. To byl kreativní způsob, jak navázat konverzaci.“
„Tak to je štěstí, že nejsi třeba chirurg,“ odvětila jsem suše.
„To by ses se mnou chtěl seznámit tak, že mi zlomíš ruku, abys mi ji mohl zase dát dohromady?“
„To bych si nikdy nedovolil,“ opřel se Matteo pohodlněji a upřel na mě pohled, který byl až nebezpečně soustředěný. V koutku úst se mu rýsoval ten typ úsměvu, který byl sám o sobě varováním – a zároveň důvodem, proč mu tolik ženských padalo k nohám.
„Ale oceňuju tvoji fantazii.“
Naklonil se o kousek blíž, záměrně pomalu, jakoby testoval, kolik osobního prostoru mu dovolím. „Můžu se zeptat, co bych musel udělat, aby ses do mě přece jenom zamilovala?“
Přimhouřila jsem oči a založila si ruce na hrudi. „Asi bys musel udělat něco nesobeckého. Bez kamer. Bez publika. Bez očekávání, že tě za to někdo poplácá po zádech.“
Matteo si pohrával s lemem rukávu, pak ke mně vzhlédl a naklonil hlavu na stranu, jakoby se opravdu zamýšlel. „Takže dobročinnost v utajení?“
„Třeba. Nebo jen prokázat elementární slušnost, aniž bys u toho vypadal, že čekáš na metál.“
Pousmál se a pomalu přejel jazykem po spodním rtu, jako by si to převaloval v hlavě.
„Dobře, přijímám výzvu.“
Pohodlněji se opřel a přejel si rukou přes lehce rozcuchané vlasy.
„Jen doufám, že to neznamená, že budu muset začít zachraňovat koťata ze stromů.“
„Neříkám, že by ti to uškodilo.“
Zase se naklonil blíž, jako by mě zkoušel vyvést z míry. Vůně jeho kolínské a ta neodolatelná směs drzosti a klidu mě na vteřinu přiměla zapomenout, o čem jsme mluvili.
„Tohle vypadá jako past,“ poznamenal tichým, pobaveným tónem, ve kterém byla sotva znatelná jiskra výzvy.
„Vítej v klubu.“
* * * *
Po příjezdu na hotel jsem zjistila, že jsem částečně zachráněna. Dostali jsme obrovské apartmá, které mělo dvě ložnice a dokonce i dvě koupelny. Jednu z nich jsem využila a sotva jsem si vybalila šaty, vlezla jsem do vany. Matteo mezitím někam zmizel, což mi vlastně dělalo radost. Měla jsem spoustu času, takže jsem chvíli jen tak ležela v horké vodě, pak si umyla hlavu a vylezla ven. Vlasy jsem si zabalila do ručníku a oblékla si na líčení alespoň džíny a krajkovou podprsenku. Pustila jsem si muziku a otočila hlasitost o něco výš. Večerní Řím šuměl za okny, ale tady, v apartmá, jsem prozatím pořád měla svou malou soukromou bublinu. Mezi líčením a vybíráním náušnic jsem si vzpomněla na film Italské prázdniny s Hilary Duff, který se taky odehrával v Římě. Naladila jsem si z něj písničku Volare a u příprav poklepávala prsty do rytmu a pohupovala boky. Přistihla jsem se, jak si svou aktuální situaci vlastně docela užívám. Čeká mě večer v Římě, navíc na akci, kde se to bude jen hemžit italskými celebritami. Zrovna jsem se protáhla do otočky, když jsem si ho všimla. V odrazu zrcadla, přímo za mnou, stál Matteo. Opřený o futra dveří, s pobaveným výrazem a rukama založenýma na hrudi. Očividně tam nebyl prvních pět sekund. Strnula jsem a zatajila dech, ale jemu už cukaly koutky.
„Ciao, Madonna di Spotify,“ pronesl s hranou vážností.
„To je nějaký nový rituál před večírkem, nebo jsem ti právě zničil muzikálovou premiéru?“
Srdce mi vynechalo úder – a ne nutně kvůli tomu leknutí. Reflexivně jsem popadla první kus oblečení, který byl na dosah, což se ukázalo být tenká hedvábná halenka. Skvělé. Přitiskla jsem si ji k hrudi a zamračila se na něj.
„Co tu děláš?! Myslela jsem, že jsi pryč.“
Matteo se nepohnul ani o milimetr. Jen si mě dál prohlížel pohledem, který mi napovídal, že si tuhle scénu právě ukládá někam hluboko do paměti.
„Řekl jsem, že si ještě něco zařídím. Ne, že mizím nadobro.“
Naklonil hlavu na stranu: „Ale jestli mi chceš říct, že takhle vypadá tvůj typický večerní program, možná bych měl rušit svoje plány častěji.“
Povytáhla jsem obočí a založila si ruce na hrudi, což byla vzhledem k mému stavu poněkud riskantní strategie.
„Jak dlouho tam stojíš?“
Zamyslel se, jako by přepočítával sekundy, než se mu na rtech objevil úšklebek.
„Dost dlouho na to, abych tě viděl v nejlepší formě. A věř mi, tuhle verzi Holly ze Snídaně u Tiffanyho si budu pamatovat hodně dlouho. Jen místo perel…“ mávl rukou mým směrem a pobaveně přimhouřil oči.
Protočila jsem oči a pevněji sevřela halenku: „Ještě jedna hloupá poznámka a dneska nikam nejdeš. Protože tě zavraždím.“
Matteo se uchechtl, zvedl ruce v obraně a pomalu couvl na chodbu. „Dobře, dobře… Ale víš co? Tohle byla zatím nejlepší část večera.“
„To jsi ještě neviděl moje šaty od Gucciho,“ odsekla jsem.
Ani účet za ně, napadlo mě. Ještě jednou si mě přeměřil pohledem, než s úsměvem zmizel za rohem.
„Mám pocit, že už mám svého favorita.“
MATTEO
Nasedli jsme do auta a zamířili do La Casa del Cinema. Neměl jsem moc v lásce obleky, byly večery, kdy nic jiného nezbylo, a tohle byl jeden z nich. Tématickou barvou pro tuhle akci byla rudá, takže jsem se po konzultaci se stylistkou rozhodl pro tmavě červený oblek, bílou košili bez kravaty a tenisky stejné barvy. Zaře se při nákupu šatů s Gigim povedlo vybrat outfit v prakticky stejném odstínu. Musel jsem přiznat, že její šaty mě nějakým způsobem rozptylovaly. Trochu se mi to celé začalo vymykat z rukou. Přestávalo mi jít o sázku, která byla ostatně neskutečně pitomá… Pointou i výhrou – Nico totiž vymyslel, že se vsadíme o finskou čokoládu. Bylo to spíš o Zaře jako celku.
Vystoupili jsme před budovou, podal jsem klíče valetovi a otočil se na svůj doprovod. Ještě než se naše pohledy setkaly, ozvala se smršť cvakání fotoaparátů a pokřiků ze všech stran. Blesky osvětlovaly noc a odrážely se od lesklé dlažby i látky Zařiných šatů. Blondýnka stála vedle mě s lehkým úsměvem na rtech, jako by si užívala každou vteřinu tohohle cirkusu. A vlastně jí to vážně slušelo. Rudé šaty se kolem ní vlnily, hedvábí splývalo přesně tak, jak mělo, a s každým jejím pohybem se zdálo, že celá září.
„Matteo, tady!“ zavolal někdo z davu fotografů, kde se jeden přes druhého překřikovali, abychom se podívali jejich směrem.
Automaticky jsem natáhl ruku a položil ji Zaře na pas, přitáhl ji k sobě blíž. Ani na vteřinu nezaváhala, jen se ke mně lehce natočila a položila mi dlaň na hruď. V ten moment to muselo vypadat, jako bychom byli dokonale sehraný pár. A možná že jsme byli. Jen v trochu jiném smyslu. Když jsme došli k pódiu u vchodu, moderátor si nás hned odchytil.
„Matteo Nassi a jeho okouzlující Zara!“ zahlaholil a otočil se ke kameře.
„Tento pár je dnes speciální, protože je to právě dneska, na Valentýna, a právě na této akci, kde jste poprvé veřejně spolu. A musím říct, že vám to sekne! Jak dlouho se vám dařilo vztah schovávat, než jste se rozhodli někam vyrazit společně?“
Zara se na mě krátce podívala, jako kdyby byla sama zvědavá na odpověď.
„Je to čerstvá záležitost, ale jsou momenty, o které Zaru nechci ochudit. A první společný Valentýn patří mezi ně. Kromě toho myslím, že kdybych jako muž šel sám do kina na Bridget Jonesovou, vypadalo by to minimálně zvláštně,“ pousmál jsem se.
„To je pravda. Ještě mi prozraďte… Jak jste se vlastně poznali? Je za tím nějaký romantický příběh, který bychom měli znát?“
Zara se nadechla, ale já ji předběhl.
„Naboural jsem jí auto,“ prohlásil jsem suše.
Moderátor na mě vykulil oči: „Vážně? Ty? Řidič z povolání?“
„Nevěděl, jakou balící hlášku tasit, takže se rozhodl přejít k činům a na parkovišti mi odřel auto,“ smála se Zara.
Její smích zněl dost autenticky, ale připadalo mi, že obecně působila ve své roli dost uvěřitelně.
„Zajímavé vlastně je, že já nejsem fanoušek motosportu a absolutně jsem nevěděla, s kým mám tu čest. Bylo to totiž během prvních pár hodin, kdy jsem přiletěla do Itálie. Až později jsem, díky mému nevlastnímu bratrovi, který je nejlepším kamarádem Mattea, zjistila, o koho jde,“ zahihňala se.
Za moderátorem se mihnul povědomý obličej. Červená dlouhá sukně, bílá halenka, dlouhé černé vlasy do půlky zad a po boku pupkatý důchodce. Tohle byla Francesca. Její oči se plně soustředily na Zaru.
„Tohle je rozhodně situace, která by mohla být předlohou pro film. Třeba se tady za rok uvidíme znova a budeme se bavit o vašeho příběhu,“ plácal Ital.
„To je docela možné, Zara ještě nejspíš ani neví, do čeho se pustila, ale žít v kolotoči formule 1 přináší samá nečekaná překvapení,“ drmolil jsem, ale moje pozornost už směřovala jinam.
Všiml jsem si, jak nám Francesca věnovala povýšený úšklebek a způsob, jakým mě i Zaru sjela pohledem, to celé jen podtrhl. Nikdy se neobtěžovala skrývat svůj názor. A tím spíš, když měla pocit, že mi tím může znepříjemnit život. Sotva jsme se posunuli dál od moderátora, černovláska zaměřila veškerou svou pozornost plně na nás.
„Zaro, vidím, že jsi udělala kariérní skok. Z obyčejné dívky rovnou na hlavní hrdinku romantického filmu,“ pronesla s falešným úsměvem.
Zara se po ní ohlédla s lehce zvednutým obočím, ale než stačila cokoli říct, Francesca pokračovala.
„I když… musím říct, že to působí trochu nepravděpodobně. Tebe bych spíš tipovala na někoho, kdo by měl v tomhle příběhu hrát vedlejší roli. Nebo možná jen komparz?“
Úsměv, kterým to doprovodila, byl jako jed z hezky zabalené lahvičky. Cítil jsem, jak Zara vedle mě mírně ztuhla. Ne proto, že by si nechala něčím takovým rozhodit náladu, ale protože už asi přemýšlela, jak jí to vrátit. Než ale stihla Francesce poslat nějakou dobře mířenou ironickou střelu zpátky, rozhodl jsem se zasáhnout já. A udělal jsem to způsobem, který Francescu musel rozčilovat nejvíc – s úsměvem.
„Francesco. Drahá,“ řekl jsem a věnoval jí pohled, jako bych právě viděl starou přítelkyni, kterou bych ale raději nechal stát na ulici v dešti.
„Jsem rád, že ses zastavila. Možná bys mohla Zaru trochu inspirovat – přece jen, ty ses taky kdysi snažila stát součástí mého života, než jsi pochopila, že na hlavní roli to nestačí.“
Francesce lehce cukl koutek, ale než stačila cokoliv říct, pokračoval jsem lehkým tónem: „Ale neber si to špatně. Myslím, že i vedlejší role mají v příbězích svůj význam. Třeba jako katalyzátor. Víš, někdo, kdo pomůže hlavním postavám uvědomit si, jak dobře k sobě patří.“
„Nebyl jsi to náhodou ty, komu po našem rozchodu zůstaly oči pro pláč?“ zkoušela.
Uvolněně jsem se usmál a lehce zaklonil hlavu, jako kdybych se chystal další slova vyčíst ze stropu.
„Ano. A zpětně přiznávám, že to bylo nejlepší období mého života. Měl jsem klid a přestala mě obtěžovat banka s průběžnými hovory o tom, že se mi z účtu ztrácejí peníze. Pardon, nejlepší období to bylo před tím, než jsem poznal Zaru. Je k nevíře, že člověk může přijít domů, kde na něj čeká někdo, kdo se o něj zajímá a umí ho podpořit. A co víc, nemusím po práci ještě vyndavat myčku, když uklizečka nedorazí na směnu, zatímco má partnerka ani žádnou nemá, protože ua scrollování na sociálních sítích ještě nikdo neplatí,“ začal jsem lehce mýt špinavé prádlo na veřejnosti.
K mému údivu se Zarella, stojící vedle Franci, své drahé polovičky vůbec nezastal. Dost možná ale zažíval to, co já kdysi.
„Aspoň vidíš, co tě s ním čeká,“ zaprskala směrem k Zaře než spolu se svým doprovodem zmizela.
Blondýnka se na mě překvapeně podívala.
„To bylo…“ hledala vhodné slovo.
„Lehce trapné? Nebo spíš lehce fascinující?“ nadhodil jsem pobaveně. „Myslím, že takovou ex má v životě každý. A pokud ne, znamená to jen, že ho ta pravá katastrofa teprve čeká.“
Zara se zasmála a zavrtěla hlavou: „To si budu pamatovat.“
V tom se k nám přichomýtnul organizátor večera a s úsměvem oznámil, že promítání začne za pár minut. Kývli jsme a zamířili do sálu, kde jsme se pohodlně usadili a konečně na chvíli nechali všechny Francescy tohoto světa za sebou.
Cesta zpátky na ubytování probíhala v němém tichu. Zara si vyzula béžové lodičky a opřela se o dveře auta. Hlavou se jí zřejmě něco honilo, protože najednou sáhla po telefonu a zamračila se na displej. Nejspíš si myslela, že si toho nevšimnu, ale když jí mobil po chvilce znovu zavibroval, stiskla čelisti a rychle příchozí hovor odmítla.
„Všechno v pohodě?“ zeptal jsem se nenuceně.
„Jo… Jen,“ odmlčela se a zjevně zvažovala, co říct. „Nic důležitého.“
Soustředil jsem se na cestu před sebou, ale na zlomek sekundy jsem se na Zaru vážně podíval „Víš, kdybys chtěla, abych to přešel bez komentáře, neměla by ses tak křečovitě tvářit.“
Nadechla se a unaveně vydechla.
„To byl můj ex. Myslela jsem, že už jsme mezi sebou debatu uzavřeli, ale evidentně ne.“
„A co přesně si ještě potřebuje říct?“
„To právě netuším, ale zjevně to hoří, protože mi mi volal už třikrát.“
Znovu se jí rozzářil displej a já krátce mrknul na jméno, které se na něm objevilo. Moc toho neřeklo, jen iniciály.
„Tak to zvedni,“ navrhl jsem. „Třeba to chce uzavřít stejně jako ty.“
Zara ale zavrtěla hlavou a odložila mobil displejem dolů. „Teď na to nemám náladu.“
Přikývl jsem.
„Fajn. Tak mu pošli aspoň fakturu za narušení večera, ať ví, že tvoje časová investice má svoji cenu.“
Zara se slabě pousmála, ale její oči se dál dívaly kamsi do noci.
Když jsme přišli zpátky do apartmánu, pokračovalo ticho. Blondýnka si sedla na gauč, jako kdyby se potřebovala nějak stabilizovat. Já jsem si jen lehce prohrábl vlasy, sundal sako a bez nějakých zbytečných slov se posadil vedle ní.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal jsem se.
„Chtěla bych, abych se v tom už vůbec nemusela hrabat,“ přiznala a sundala si z ramen krátký bílý kožíšek, který doplňoval její rudé šaty.
„Když jsme se se Zanem rozešli, tak jsem myslela, že jenom oba potřebujeme čas, abychom si uvědomili, že k sobě patříme. Místo toho se ukázalo, že on už delší dobu tuší, že patří k někomu úplně jinému,“ nastínila.
Paži jsem si natáhl o opěradlo tak, že dosahovala až k Zaře. Pohled mi sklouzl k jejím rukám, které hladily povrch gauče, jakoby hledala pevný bod, ke kterému se přichytit.
„Mrzí mě to, Zaro. Kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat, stejně jako teď děláš ty pro mě… Jsem tady.“
Ticho se opět natáhlo. Sklonil jsem hlavu trochu víc k její tváři a nadhodil to, co by mohlo být za hranicí komfortu, ale zároveň to bylo přesně to, co viselo ve vzduchu už od našeho prvního setkání.
„Kdybych byl Zane…“ začal jsem, s pohledem do jejích očí, „…tohle bych nikdy neudělal. Ne tobě.“
Zara se na mě podívala s tím svým trochu ironickým, ale zároveň částečně křehkým pohledem.
„A ukážeš mi, co bys dělal?“ šeptla, a v jejím hlase byla ta směsice odvahy a zvědavosti, kterou jsem u ní ještě neviděl.
Moje rty se téměř samy přesunuly na její, jakmile jsem ji jemně přitáhl blíž. Ta náhlá blízkost byla… elektrická. Zara se pak na chvíli odtáhla a podívala se mi do očí. Než jsem se nadál,její rty opět našly ty moje.
