MATTEO
Ráno jsem nepotřeboval budík. Stačil mi pocit viny. Svítající slunce kreslilo na stěnách zlaté pruhy, které proklouzly mezi záclonami a přinutily mě otevřít oči. Vedle mě spala Zara, jejíž světlé vlasy byly rozprostřené po polštáři. Teď, když její pusa nevypouštěla sarkastické poznámky a spokojeně spala, vypadala křehce a zranitelně. Potáhl jsem peřinu tak, aby ji zakrývala i holá ramena a vyhrabal se z postele ke skříni, odkud jsem vytáhl sportovní oblečení. Vyběhnout do ranních ulic Říma, který se teprve probouzel, jsem dneska potřeboval nejen v rámci tréninku, ale i v rámci uklidnění myšlenek.
Míjel jsem malé kavárny, kde se teprve připravovaly první ranní kávy, a obsluha chystala zahrádky pro otužilce, kterým nevadilo v patnácti stupních sedět venku. Moje mysl ale směřovala jinam. K včerejšímu večeru, který se vymkl z rukou. Strašně jsem to celé chtěl utnout. Nechtěl jsem, aby si Zara později myslela, že jsem pomstychtivě využil situace kvůli Francesce. A na to, jak provinile jsem se cítil vůči Gigimu už raději nechci ani myslet. Měl jsem k němu odjakživa bližší vztah než k Pietrovi… a teď jsem skončil v posteli s jeho nevlastní sestrou. Tušil jsem, že si momentálně se Zarou budujou docela hezký vztah, nacházejí k sobě cestu a fakt, že oba přišli o otce stavěl Gigiho do pozice, kdy bude nejspíš zastávat ochranitelskou roli právě on.
Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Strašně jsem to celé chtěl utnout, navzdory té debilní sázce. Věděl jsem, že Zara není holka na jednu noc, a já zároveň nejsem chlap na vztahy. S pár výjimkami. Taky jsem věděl, že pokud potřebovala přebít vztek na bývalého, pak jsem měl být rozumný. Ale nebyl. Když jí pak sklouzlo ramínko jejích rudých šatů, bylo to, jako by někdo zmáčkl spoušť. Moje prsty ho sice zachytily, ale místo toho, abych ho vrátil zpátky, jsem se zarazil. Pohlédl jsem jí do očí. Zara se nadechla, jen nepatrně, a mezi námi se něco změnilo. Měla možnost couvnout. I já jsem měl možnost couvnout. Ale ani jeden z nás to neudělal. Její rty se k mým přitiskly jako odpověď na otázku, kterou jsme ani nestihli vyslovit. Prsty mi zajela do vlasů a přitáhla si mě blíž, jako by nechtěla, abych měl čas nad tím přemýšlet. A já přemýšlet přestal. Zbytek večera byl jako řízená katastrofa. Řízená, protože jsme oba přesně věděli, kam to směřuje. Katastrofa, protože už nešlo zastavit. Její kůže pod mými dlaněmi byla horká, její dech přerývaný… Zara se nebránila. Naopak. A to mě mentálně trochu ničilo. Protože jestli jsem si myslel, že ji mám celou dobu pod kontrolou, pak jsem byl neskutečný idiot.
Když jsem se vrátil do apartmá, ve vzduchu byla cítit vlhkost linoucí se z koupelny. Zara stála u kufru, zabalená jen v bílém hotelovém ručníku, a házela do něj věci s výrazem, který se dal číst mnoha způsoby. Nejspíš sama nevěděla, jak se teď ke mně chovat. A já jsem na tom nebyl o moc líp.
„Dobré ráno,“ prohodil jsem ležérně a opřel se o rám dveří.
Zara se na okamžik zarazila, než mi věnovala krátký pohled.
„Už jsi stihl ranní trénink?“
„Běh. Ale pokud nabízíš něco zajímavějšího, klidně se nechám přemluvit.“
Zamrkala, ale koutky rtů jí lehce cukly.
„Tvoje disciplinovanost je fascinující.“
Přišel jsem blíž, až mezi námi zbylo sotva pár centimetrů. Napětí se zase vrátilo. Zara si skousla ret a trochu si přitáhla ručník, jako by si právě uvědomila, jak málo ji kryje.
„Když jsme u té disciplinovasti…“ nadechla se.
„Ušetřím ti slova,“ přerušil jsem její myšlenky.
Bylo lepší odmítnout včas, než být odmítnut. Jednoduché pravidlo. Za posledních pár let se mi dařilo se jej držet, s výjimkou Francescy. A to se mi dost vymstilo.
„Fajn, poslouchám,“ složila si Zara ruce na hrudi, ale na obličeji měla přívětivý výraz, jako kdyby byla ráda, že se chystám převzít iniciativu.
„Asi toho na nás oba bylo hodně,“ řekl jsem a pokusil se pomoct si dramatickým výrazem s přimhouřenýma očima.
„Asi ano,“ kývala hlavou, ale z její tváře se dalo vyčíst, že je stejně zmatená jako já.
„Prostě chyba?“ přisadil jsem si.
„Chyba,“ opakovala Zara a hleděla mi hluboko do očí.
„Kterou ale dost možná dřív nebo později budeme opakovat?“
„Dost možná,“ připustila.
Zara udělala krok ke mně. Asi spíš instinktivně než vědomě. Cítil jsem její vůni, tu směs hotelového sprchového gelu a něčeho, co bylo čistě její. Napětí mezi námi se dalo krájet. Vzduch byl těžký, nabitý očekáváním, a mně hlavou proběhlo, že pokud se teď naše ústa znovu setkají, už si to ani vnitřně nebudu moct omluvit. Pozoroval jsem ji, jak si skousla ret, jako by se sama snažila rozhodnout, co teď udělá. Moje ruce ji chtěly přitáhnout k sobě, moje tělo chtělo ignorovat všechna rozumná pravidla, ale v hlavě mi pořád znělo slovo, které jsme si právě potvrdili.
Chyba.
Než jsme stihli přidat jakákoliv slova nebo jakýkoliv další pohyb, zazvonil telefon. Zvuk se rozlehl apartmá a Zara sebou trhla, jako by ji někdo polil ledovou vodou. Trvalo jí pár sekund, než se vzpamatovala. Zhluboka se nadechla a podívala se směrem ke kufru, kde ležel její mobil.
„Gigi,“ oznámila spíš pro sebe než pro mě, pak po telefonu sáhla a přijala hovor.
„Ciao, Gigi,“ její hlas zněl najednou jinak. Byl klidnější, měkčí.
„Ahoj. V kolik se dneska vracíte do Florencie? Vyzvednu vás,“ nabízel.
Zara se na mě tázavě podívala.
„V kolik se vracíme?“
Usmál jsem se, pokrčil rameny a odešel do sprchy. Já jsem byl ten poslední, za kým by se pro věcné informace dalo chodit. Sám jsem předpokládal, že pokud to neví Zara, budu se muset obrátit na Elenu.
GIANLUIGI
Zastavil jsem přímo u příletové haly, opřel se do sedadla a poklepal prsty po koženém volantu svého bavoráku. Venku panovala ta typická únorová šeď, kterou ve Florencii člověk nečeká, pokud sem jezdí jen v létě – nevlídná obloha, sychravo a vzduch, který byl napůl směsí leteckého paliva a napůl vlhkosti, která se lepila na kabáty i obličeje těch, kteří přicestovali a čekali na tramvaj nebo taxíka. Matteo a Zara měli přistát před čtvrt hodinou, takže jsem odhadoval, že se kufry objeví na pásu každou chvíli.
A trefil jsem se. Krátce na to už totiž vycházeli společně z haly na parkoviště.
Mattea jsem zahlédl jako prvního. S ležérním výrazem, který jasně dával najevo, že je to svět, kdo se přizpůsobuje jemu, ne naopak, táhl černý kufr. Zara šla vedle něj, kabát pevně přitažený k tělu, a něco mu říkala, ale on jen pokrčil rameny, jako kdyby ho nic nemohlo rozhodit. Když dorazili k autu, Matteo beze slova naložil její kufr do zavazadlového prostoru a vykročil směrem k sedadlu spolujezdce. Dveře se otevřely s takovou samozřejmostí, jako by to byl jeho vůz. Černý kabát měl rozhalený tak, že bylo jasné, že si zima může trhnout, a vlasy rozcuchané přesně tím způsobem, který říkal „nestál jsem půl hodiny před zrcadlem“, ale realita byla nejspíš jiná.
„Ani to nezkoušej, tam sedím já,“ ozvala se Zara, když byl můj nejlepší kamarád jednou nohou v interiéru auta.
„Jsem vyšší než ty. Potřebuju více místa na nohy,“ oponoval.
„Tohle není o nohách. Oba víme, že to, co potřebuje dostatek prostoru je spíše tvoje ego,“ nedala se.
Musel jsem se usmát. Nálada mezi nimi se evidentně po několika společných hodinách nezměnila. A pokud ano, pak spíše k horšímu.
„Máš za sebou fantastický pobyt v Římě, navíc ve vybrané společnosti. Nezaslouží si tvůj přítel, abys na něj byla trochu milejší?“ podíval se na ni s jiskrou v očích, ze které bylo zřejmé, jak si ze Zary utahuje.
„Matteo, miláčku, tohle není Pretty Woman. Zaplatil jsi mi šaty, lodičky a kabelku, hotel bys musel zabookovat tak jako tak. Nečekej, že tohle bude stačit k tomu, abys mi zavřel pusu,“ vyrukovala na něj.
„Věř mi, kdybych ti chtěl zavřít pusu, jdu na to rozhodně jinak než přes šaty s botama,“ odpověděl naprosto klidně.
Zara šokovaně vydechla nad dvojsmyslem, který Matteo vypustil. Chvíli nejspíš uvažovala, jak na to důmyslně reagovat, ale pak se rozhodla vrátit k pointě debaty.
„Sedíš vzadu,“ odvětila naposledy.
„Ty to naprosto neoceníš, ale jenom protože jsi to ty… nabízím, že si můžeme střihnout,“ zkoušel pořád.
„Fajn. Tak si střihej sednout dozadu,“ neustupovala.
Začal jsem se smát nahlas.
„Hlavně už to, prosím vás, nějak rozsekněte,“ řekl jsem nakonec s vidinou toho, že si dost možný rezignovaně půjdu sednout dozadu já.
„Nesnáším tě,“ zavrčela Zara a neochotně se posadila za Mattea, který vzal místo na sedadle spolujezdce.
„Jak vidíš, romantický Řím Zaru pohltil natolik, že se rozhodla si kousek vzít s sebou domů,“ poznamenal ironicky, když za sebou zavřel dveře.
„Takže není potřeba se ptát, jak vám spolu bylo,“ usoudil jsem, když jsem sešlápl plynový pedál a pomalu s námi mířil pryč z letištního parkoviště.
„Dneska pracuješ?“ zeptal se Matteo, když si zapnul bezpečnostní pás.
„Mám noční,“ odpověděl jsem.
Matteo ťukl po dotykové obrazovce vedle volantu a vypnul rádio. Když jsem po něm obratem švihl pohledem, viděl jsem, že se snaží zaposlouchat do zvuku, které slyší z auta.
„Ten motor nezní dobře,“ zhodnotil.
„Jakože ho někdo nevytáčí do maximálních otáček?“ ozvala se Zara.
Ital jí věnoval úsměv, ve kterém byl zřetelně schovaný vzkaz beze slov. Tvoje ironická poznámka mě nemá šanci vytočit.
„Včera byl na pravidelném servisu,“ ujistil jsem ho pobaveně a poklepal prsty na volant.
Matteo s úšklebkem zavrtěl hlavou: „Tak tě natáhli.“
„Není to prostě jenom tvoje pracovní postižení? Nebo možná povaha, která tě nutí hledat problémy i tam, kde žádné nejsou?“
„Ne, tohle je sluch. A ten motor zní… jinak.“
„Jinak jak?“ nechápal jsem.
Matteo naklonil hlavu, jako by se ještě víc soustředil na zvuk, a pak dramaticky přivřel oči: „Jako když holka říká, že je v pohodě, ale ve skutečnosti máš průšvih.“
Pobaveně jsem se zahihňal.
„Ale vážně. Při nízkých otáčkách to dělá takové lehké kovové cvaknutí. Jako kdyby se něco nevracelo úplně hladce,“ popisoval.
Pak zase cvakl po obrazovce a rádio zapnul.
„To se ti jen zdá,“ zavrtěl jsem hlavou.
Zatímco jsme se cestou do Fiesole s Matteem bavili o drbech z paddocku, Zara vzadu mlčela. Občas jsem koutkem oka zahlédl, jak se dívá z okna, ale nezdálo se, že by se chtěla zapojit do konverzace. Až když jsem se po chvíli podíval do zrcátka, všiml jsem si, že usnula.
Nejlepšího kamaráda jsem vysadil před jeho vilou, rozloučil se a mířil směrem do Oltrarna. Zara se krátce poté, co Matteo zabouchl dveře, pomalu probrala a protáhla se.
„Tak jak bylo?“ prolomil jsem ticho.
„Dalo se to,“ zamumlala a promnula si obličej. „Mám pocit, že Matteo umí neskutečně vysávat energii.“
„Potkali jste někoho zajímavého?“ nadhodil jsem.
Zara si povzdechla: „Francescu.“
Zasyčel jsem mezi zuby. No jasně.
„Jak se chovala?“ zeptal jsem se opatrně.
„Nepůsobila na mě jako milá osoba. Ale otázkou je, jestli by nějaká milá osoba dokázala po boku Mattea zvládnout víc než čtyřiadvacet hodin.“
Přikývl jsem, ale v hlavě se mi roztočila kolečka vzpomínek.
„Ale nebyla taková vždycky,“ řekl jsem, když nás na křižovatce zastavila červená.
„A jaká byla?“ Zara se na mě podívala se zájmem.
„Milá. Pokorná. Fakt jiná, než je teď.“
Na chvíli jsem se odmlčel.
„Myslím, že ona pochází z docela chudých poměrů, takže to pro ni zpočátku byla pohádka. Chodili spolu s Matteem ještě předtím, než ho podepsalo Ferrari.“
Zara na mě vrhla pohled, ve kterém bylo cosi skeptického.
„A pak se z ní stala… co? Zlá královna?“
„Ne tak úplně.“
Na semaforu naskočila zelená, tak jsem se rozjel: „Ty si to asi nedokážeš moc představit, ale pro Italy je motorsport… posedlost. Ne koníček, ne zábava. Náboženství. A když jsi holka, jejíž přítel se přes noc stane hvězdou, vydělává balík peněz a najednou tě to katapultuje mezi smetánku… Tak to je výzva, se kterou si musíš poradit. A Francesca na to nejspíš nešla moc dobře.“
„Co přesně se pokazilo?“
Povzdechl jsem si. Povzdechl jsem si.
„Nevím, jestli na to existuje jednoduchá odpověď. Matteo ji měl rád. Možná ji i miloval. Ale ona… prostě se změnila. Nevím, jestli to bylo kvůli němu, nebo kvůli tomu, kam se najednou dostala. Dřív byla holka, co by si dala těstoviny na rohu s mechaniky. Pak se z ní stal někdo, kdo potřeboval, aby se na ni lidi dívali jinak. Aby ji brali jako součást toho luxusního světa.“
Zara se zamračila: „Takže jí vadilo, že zůstala jen ‚přítelkyní jezdce‘, zatímco Matteo zářil?“
Usmál jsem se.
„Něco na ten způsob. A když se v paddocku objevil někdo, kdo jí nabídl jinou roli… neváhala.“
Zara naklonila hlavu: „Někdo?“
Přikývl jsem.
„Majitel jednoho týmu z F2. Chlápek s kontakty, s vlivem… a hlavně někdo, kdo jí dal pocit, že není jen něčí přítelkyně. A tak jednoho dne prostě zmizela.“
Sestra si odfrkla.
„Takže se sebrala a nechala ho kvůli někomu jinému?“
„Přesně tak. A Matteo…“ na chvíli jsem se odmlčel, „ten ji nezastavil.“
Zara se na mě podívala, jako by čekala, že řeknu víc.
„Možná mu tím ušetřila práci,“ dodal jsem nakonec a zahnul do naší ulice.
* * * *
Někdy jsem měl pocit, že Zara přežila roky v Austrálii na toastech a kávě. Když jsem se jí nabídl, že uvařím večeři, tvářila se vděčně, ale trochu podezřívavě. Jako by čekala, že to u plotny nebudu umět.
„Dneska tě naučím něco o skutečné italské kuchyni,“ oznámil jsem a vytáhl balíček špaget.
„A než něco řekneš, ne, špagety se nelámou. To dělají jen barbaři.“
Zara se zasmála a posadila se na kuchyňskou linku: „Dobře, mistře těstovin. Proč teda?“
„Protože se pak vaří nerovnoměrně, a hlavně… protože se to prostě nedělá.“
Hodil jsem jí pobavený pohled a pustil se do vaření. Mezitím jsem jí vysvětloval, že těstoviny musí být al dente, ne rozvařená kaše, a že žádná smetana do carbonary nepatří. Zara poslouchala se zaujetím a sem tam něco vtipně komentovala. Vlastně mě docela mrzelo, že jsme spolu netrávili čas už dřív. Mít mladší ségru, se kterou mlátí puberta, mohla být docela sranda. Teda… měla jsem ji i tak. Jen jsme to k sobě měli vzdálenostně přes půlku světa a emočně ještě dál.
Večeře dopadla skvěle, nejen podle mě, ale i podle Zary. Pak jsme společně naházeli nádobí do myčky a přišel čas na realitu, ve volném překladu odjezd na noční do špitálu. Nasedl jsem do auta a všechno šlo podle plánu… teda asi tak prvních deset minut. Pak motor zachrčel, rozblikala se kontrolka a auto ztichlo. Prostě kixlo. Jen tak, uprostřed noci. Seděl jsem za volantem, koukal na palubku a v hlavě mi rezonoval Matteův hlas: „Slyšíš to? Ten motor zní divně.“
Zapnul jsem výstražná světla, zhluboka se nadechl a vytáhl telefon, na kterém jsem vytočil Matteovo číslo.
„Ano?“ ozvalo se.
Zdálo se mi, že zrovna taky sedí v autě. Na rozdíl ode mě ovšem v jedoucím.
„Kam jedeš?“ zkusil jsem rovnou.
„Kam chci. Proč?“ odpověděl.
„Ty ses ještě nepřepl z moodu mluvení se Zarou?“ rýpl jsem si.
„Radši mi řekni, proč voláš. Ale jeden tip bych měl,“ pronesl takovým hlasem, že bylo slyšet, jak se usmívá.
Dobře věděl, proč volám.
„Dobře, hádej,“ opřel jsem si hlavu o volant a zavřel oči.
„Něco mi říká, že nejsi doma v posteli,“ ozval se pobaveně.
„Trefa. Jsem na Via Bolognese, auto zdechlo a za mnou už se začínají hromadit auta. Jestli to tady neodtlačím, tak mě možná odnesou i s ním.“
Matteo si povzdechl.
„Pěkné místo sis vybral. Skoro romantika. Víš, že je odtamtud krásný výhled na Florencii?“
„To jo. Akorát na něj nemám moc náladu, když za mnou někdo troubí v pětisekundových intervalech.“
„Tak jim zamávej,“ poradil mi klidně.
„Díky za cennou radu. Můžeš místo toho přijet?“
„Hm… možná,“ řekl líně.
„Matteo,“ oslovil jsem ho důrazně.
Zasmál se: „Už jedu.“
ZARA
Ležela jsem na posteli, nohy zabořené do peřiny, telefon opřený o rameno a poslouchala nadšené výkřiky z druhého konce světa.
„Takže počkej, ty mi fakt říkáš, že Matteo Nassi – slavný, bohatý, italský Matteo Nassi – s tebou randí?“
Moje nejlepší kamarádka Ivy zněla, jako by tohle byla ta nejdivočejší věc, co se jí kdy donesla.
„Nejspíš chce hlavně naštvat svoji ex,“ namítla jsem.
„A k tomu si vybral tebe! To je obrovská pocta! Já bych byla ráda i jen jako ta naštvávací přítelkyně.“
„To není tak jednoduché,“ povzdechla jsem si a zadívala se do stropu.
„Ne, to je naprosto jednoduché. Můj brácha ho úplně žere! Má v pokoji snad deset plakátů. Kdyby věděl, že s ním chodíš, zblázní se!“
„Nechodím s ním,“ opravila jsem ji automaticky.
„Ale hraješ, že jo? A už jste se líbali?“
„Ivy…“
Ach zlato, kdyby jen líbali.
„No co! Prostě tomu pořád nemůžu uvěřit. Italové jsou sexy a tenhle je ještě k tomu závodník. Co řešíš?“
„No, především to, že občas vypadá, že mě má fakt rád, ale jindy je to prostě Matteo. Nedá se v něm vyznat.“
Ivy si povzdechla: „To je právě to, co je na tom sexy.“
Chtěla jsem odpovědět, ale v tu chvíli zazvonil zvonek.
Ztuhla jsem: „Počkej…“
„Co je?“
„Někdo zvoní.“
„No a? Otevři.“
Podívala jsem se na hodiny. Bylo něco po desáté večer. Kdo by teď…?
„Možná Gigi něco zapomněl. Není to ani půl hodiny, co odjel,“ řekla jsem si pro sebe a s mobilem pořád v ruce jsem došla ke dveřím.
Opatrně jsem nakoukla kukátkem.
Nikdo.
Otevřela jsem dveře a podívala se dolů. Na rohožce ležela kytice. Byla to kombinace rudých růží a jemných bílých květů, proložená větvičkami eukalyptu a ovázaná tmavě zelenou sametovou stuhou – vkusná, nenucená
Překvapeně jsem ji zvedla a všimla si lístku. Rozevřela jsem ho.
„Jestli si ji necháš, asi mě nesnášíš o něco míň, než tvrdíš. Ale klidně si to ještě chvíli popírej.“
Matteo.
Musela jsem se usmát. Vzala jsem květinu dovnitř a zavřela vchodové dveře.
„Nechal mi přede dveřmi kytku,“ řekla jsem tiše, skoro jako bych tomu sama nevěřila.
„Cože?! Počkej, JAKOU kytku? Přidal k tomu nějaký vzkaz?“
Přikývla jsem, i když to nemohla vidět: „Jo. S lístkem.“
„Tak mi to přečti, no tak!“ netrpělivě mě pobízela.
Pohledem jsem přejela po elegantně napsaných slovech a pak je polohlasně zopakovala: „Jestli si ji necháš, asi mě nesnášíš o něco míň, než tvrdíš. Ale klidně si to ještě chvíli popírej.“
Nastalo ticho. Pak Ivy dramaticky vydechla: „Přesně takového jsem si ho vždycky představovala.“
Zasmála jsem se a pak jemně přejela prsty po okvětních lístcích: „Co si o tom myslíš?“
„Myslím, že se snaží,“ prohlásila s nadšením.
„Takhle se kluk, kterému jsi jedno, rozhodně nechová.“
„Možná se jen baví,“ namítla jsem tiše.
„A co kdyby ses bavila i ty?“ Ivy měla v hlase úsměv.
Chvíli jsme ještě drbaly, zatímco jsem si pohrávala se stuhou kolem stonku, než jsme ukončily hovor, já otevřela zprávy a začala psát.
ASI BYCH JI MĚLA NECHAT VENKU. ALE NĚJAK SE MI NECHCE.
Odeslala jsem text a téměř okamžitě mi srdce poskočilo, když zavibroval displej.
SPRÁVNÁ VOLBA. KVĚTINY JSOU TADY K TOMU, ABY DĚLALY RADOST.
Chtěla jsem odpovědět hned, ale místo toho jsem chvíli jen seděla a dívala se na mobil. V duchu jsem si přehrávala naše předešlé rozhovory a ten jeho lehký, vždycky trochu provokativní tón. A než jsem si to pořádně promyslela, prsty mi samy napsaly: TAKŽE TY CHCEŠ, ABY MI DĚLALY RADOST?
Byla jsem zvědavá, co odpoví. Možná nic. Možná něco typicky jeho. Trvalo to o chvilku déle, ale pak se na displeji objevila další zpráva.
ŘEKNĚME, ŽE KDYBY SE TI NELÍBILA, MRZELO BY MĚ TO.
Zavřela jsem oči a v mysli se vrátila do Říma. Vzpomínka na včerejší noc byla tichá, nevtíravá, ale nezapomenutelná. Nebylo to o žádné bouři, spíše naopak o klidu, který mezi námi po všech těch slovních šarvátkách vznikl, o vzájemné přítomnosti. Jeho doteky byly plynulé, skoro jako kdyby věděl, že není třeba nic uspěchat. Měla jsem pocit, že v tom tichu, mezi námi, bylo vše vyjádřeno beze slov. Teď s odstupem času jsem ale přemýšlela nad tím, jak to celé Matteo bral, navíc po nepříjemném setkání s bývalkou. Podstatně horší ale bylo, že jsem nevěděla, co přesně to vlastně znamenalo pro mě. Neměla jsem pocit, že bych byla uzdravená z bolesti, kterou jsem zažívala po rozchodu se Zanem. A zároveň jsem se připitoměle usmívala při vzpomínce na Mattea.
Displej problikl znovu.
ZANE VOLÁ.
Nejspíš jsem to měla ignorovat. Sevřel se mi žaludek, protože jeho snaha mě kontaktovat se od včerejšího večera stupňovala. Jenže jsem tušila, že konfrontace s ním čeká tak jako tak. Pokud k ní nedojde teď, když jsem v Itálii, pak se s tím budu muset vypořádat po návratu domů, navíc osobně. Ted jsem ale měla alespoň dojem, že mě chrání ta vzdálenost, která nás dělí. A hovor jsem přijala.
