ZARA
„Co chceš?“
„Chci vědět, jak dlouho se mu už válíš v posteli. Moc dlouho ti po mě asi smutno nebylo…“
„Kvůli tomu se mi snažíš už druhým dnem dovolat?“
„Ne. Chtěl jsem ti jen pogratulovat k senzačnímu úlovku. Teď si aspoň nemusím vyčítat, že jsem to ukončil. Udělala bys to stejně, jen o něco později.“
Povzdychla jsem si a přemýšlela, co mu na tuhle blbost říct. Jeho slova mě fyzicky bolela. Ještě i po příletu do Itálie jsem doufala v to, že mu budu chybět a nakonec se k sobě vrátíme. Jenže s každým jeho dalším jedovatým slovem bylo jasné, že i kdyby se rozešel se svou kolegyní, potlačit pachuť, kterou zanechávalo jeho chování, bych už nedokázala.
„Řekni mi, že se pletu.“
Jeho hlas zněl napjatě, skoro zoufale. Jako kdyby doufal, že mu to potvrdím. Došlo mi, že i když byl on tím, kdo mě opustil, teď to byl taky on, jehož ego dostalo pořádnou ránu přes záda. Zane i moje okolí žilo v tom, že jsem neznámého Australana s kancelářskou profesí a pracovní dobou od devíti do pěti vystřídala za atraktivního Itala, jehož roční plat končil tolika nulami, že za polovinou přestala většina lidí počítat. Tohle byl boční efekt, na který jsem vlastně ani nepomyslela.
„Zane, možná by bylo úplně nejlepší, kdybys po mě už nechtěl nic říkat. Měl bys položit telefon a investovat čas do své nové přítelkyně, než do hovorů přes půlku světa, aby sis zaléčil pochromané ego,“ pronesla jsem rezignovaně.
Odmlka. Skoro jsem slyšela, jak zatíná zuby: „Víš co? Možná jste se fakt našli. On potřebuje show a ty potřebuješ někoho, kdo ti pomůže zapomenout. Smutné je, že i tak na mě pořád myslíš.“
Než jsem stihla cokoliv říct, na druhém konci už se ozývalo jenom duté pípání, které značilo, že Zane zavěsil. Výborně. Konfrontace byla u konce.
GIANLUIGI
Otevřel jsem dveře svého domu a cítil neskutečnou úlevu. Nebylo lepšího pocitu, než po noční vědět, že mě čeká moje pohodlná postel. Taxíkem se mi po práci jet nechtělo a Matteo včera souhlasil, ačkoliv si to dneska ráno nejspíš pořádně vyčítal, že se pro mě v nemocnici zastaví.
„Tak díky,“ řekl jsem, když jsme s nákupem čerstvého pečiva a mířili do jídelny.
„Prosím. Kdybys nebyl můj nejlepší kamarád, máš to dost drahé,“ odsekl, zatímco mě v kapuci na hlavě následoval.
Vypadal, že ho vstávání brzy ráno mu zasadilo pořádnou ránu. Vypadal unaveněji než já po noční.
„Jednou se ti to třeba vrátí, kdybys mě potřeboval, až budu v práci.“
„Chybělo málo a mohlo to být už dneska. Budík na šestou mě málem zabil,“ pokračoval ve stejné tónině a usadil se do křesla u jídelního stolu, zatímco jsem chystal kafe.
„Večer je v centru taková firemní večeře před začátkem sezóny. Budu tam já, můj milovaný kolega, Elena, ale třeba i Pietro… nechceš se přidat?“
„Ne, díky. Budu rád, když budu moct trávit večer doma. Po dlouhé době,“ odpověděl jsem.
Oba jsme slyšeli capání po schodech a krátce na to se před námi zjevila Zara. Měla na sobě pyžamo, přes které byl přehozený jemný saténový župan. Když zjistila, že v přízemí není sama, trochu šokovaně si jej zavázala.
„Matteo! Prozraď mi, jaký ďábelský důvod stojí za tím, že jsi tady tak brzy ráno?“ spustila hned.
„Dobré ráno, Zaro. Vcelku prostý. Kdybych tady neseděl, tvůj bratr by jel z práce na kole,“ odpověděl jí s notnou dávkou ironie.
„Co se stalo?“ zamračila se překvapeně mým směrem.
„Celkem nic. Nějaká drobnost s motorem,“ mávl jsem rukou.
„Drobnost a motor jsou dvě slova, která nejdou dohromady,“ vychutnal si mě Matteo zase.
„Jsem rád, že tě těší, že jsi měl pravdu. I za cenu cizího neštěstí.“
„Já nemám radost, že jsem měl pravdu. Cítím zadostiučinění poté, co ses smál, že bylo auto na servisu. Kdy se odtamtud vůbec vrátí?“
„Nevím, musí ho celé prohlídnout a dopoledne mi mají volat,“ vysvětlil jsem.
„Dáš si s námi kafe?“ podíval jsem se na Zaru, která kývla hlavou a šla se posadit naproti Matteovi.
„Večer je v centru taková firemní večeře před začátkem sezóny. Budu tam já, můj milovaný kolega, Elena, ale třeba i Pietro… nechceš se přidat?“ spustil obratem.
Položil jsem na linku tři hrnky a pobaveně se uchechtl.
„Ještě přijde dopoledne Magda. Jestli tam tak urputně sháníš nějaké lidi.“
„Měl bys být poctěn. Navíc Zara jako moje PR přítelkyně by tam asi chybět neměla. Novináři by mohl spekulovat o partnerské krizi,“ pousmál se na blondýnku rýpavě.
„To asi jo. Nejspíš vůbec netuší, že v krizi jsem díky tobě od první sekundy, co tě znám,“ odpálila ho klasicky.
„Emoce stranou, mám pro tebe poslat řidiče?“ tlačil na ní s odpovědí.
„Nevím. Po snídani jsem se rozhodla jít na nádraží, naskočit na nějaký vlak a uvidím, kam se dostanu. A v kolik se vrátím. Kdy to máte?“
„V sedm v La Terrazze. Výborné jídlo a výhled na město,“ snažil se Zaru lanařit.
„Napíšu ti potom,“ odpověděla chladně, jako kdyby o takovou akci ani neměla zájem.
Nalil jsem kávu do hrnků a na tácek a zanesl ho ke stolu.
„Rád bych ten výlet absolvoval s tebou, ale potřebuju se fakt na chvíli natáhnout,“ podíval jsem se na svou nevlastní sestru a usadil se vedle ní.
„Bez starostí. Učím se trávit čas sama a vůbec to není špatné,“ ujistila mě a pak se podívala na Mattea.
„Vlastně je to dokonce lepší než trávit čas ve špatné společnosti,“ pronesla rýpavě.
„Neboj se, já mám lepší věci na práci, než pózovat na fotkách před Šikmou věží,“ ujistil ji s ironickým úsměvem.
„Ale moc jich není, co?“ opětovala mu úsměv, který působil ale spíše zkoumavě.
„Nechcete někdy aspoň na malou chvíli vyměnit sarkasmus za normální konverzaci?“
„Některé páry sdílí heslo na Netflix, my způsob komunikace,“ odpověděl mi Matteo.
Zara pomalu srkala kafe, ale pečiva se ani nedotkla.
„Dej si,“ pobídl jsem ji.
„Tohle moc nejím, koupím si něco cestou. Ale díky,“ zavrtěla hlavou.
„Co vůbec Pietro?“ napadlo mě.
Matteo pokrčil rameny a pustil se do cornetta.
„Prý si musel nechat dodělávat zub.“
Zara vyprskla smíchy.
„Ty neznáš hokej? Někteří Rusáci nenosí ani celé vrchní patro,“ podíval se na ni Matteo trochu rozhořčeně.
„Znám pár lidí, kteří balancují dost na hraně toho, že přijdou o zuby. A to ani nemusí dělat hokej. Klidně motosport,“ zahihňala se Zara.
Můj nejlepší kamarád se nejdřív nadechl k odpovědi, ale nakonec slova vypustil a mávl nad Australankou rukou.
„Co se mu stalo? Puk?“ zajímal jsem se.
„Nějaký vypjatý zápas. Jen mi nedává smysl, že si dodělává zuby před playoff, hlavní ztráty možná teprve přijdou,“ řekl naprosto vážně.
„Chodí teď vůbec s někým?“
„Vídá se s nějakou Ruskou. Ale jak moc je to vážné nevím,“ pokrčil Matteo lhostejně rameny.
„Je pozoruhodné, že o zubech vlastního bratra toho víš víc než o jeho vztazích,“ ozvala se zase Zara, na kterou se ironicky pousmál.
„Ruskou? Naposledy mi říkal o nějaké Lotyšce,“ pátral jsem v paměti.
„To bude ona,“ připustil Matteo.
„Tak to ji hlavně neříkej,“ šeptl jsem a napil se kávy.
MATTEO
Cesta z Oltrarna do Fiesole mě navzdory lehké únavě bavila. Slunce už bylo sice vysoko, ale únorové Toskánsko v sobě mělo stále chlad. Na klikaté silnici lemované olivovníky jsem si užíval každou začátku, každý metr asfaltu, během kterého jsem se myšlenkama vracel k Zaře. Samotného mě děsilo, jak moc mi v hlavě dokáže uvíznout jakékoliv její slovo i úsměv. Vlastně jsem se přistihl, že při myšlenkách na ni se i na mé tváři zvedají koutky rtů. Z přemýšlení mě vyrušil Nico, který se mi snažil dovolat. Neochotně jsem hovor přijal.
„Ahoj, děje se něco?“ zeptal jsem se.
„Ahoj. Chci se zeptat ohledně večera… mám ti přinést výhru za sázku, nebo mám očekávat, že ji přineseš ty mně?“
Povzdychl jsem si. Na tohle jsem už docela zapomněl… Ale nechtěl jsem vypadnout z role. Jen mě trochu zaskočilo, že tam měl být i on. S tímhle jsem moc nepočítal.
„Jistě, že výhru máš přinést ty,“ odpověděl jsem.
„To se mi nějak nezdá,“ zněl podezřívavě.
„Už jsi někdy zůstal s holkou na noc v hotelové apartmá uprostřed Říma a k ničemu mezi váma nedošlo?“
„Nikdy jsem s holkou nezůstal sám v hotelovém apartmá uprostřed Říma, ale předpokládám, že kdyby se tak stalo, určitě by k něčemu došlo,“ zauvažoval nahlas Němec, který mi už v minulosti prokázal, že nepatří mezi nejbystřejší.
„A jak to pokračuje? Vídáte se?“ zajímalo ho.
„Pokecáme večer, teď jsem na cestě domů,“ snažil jsem se utnout konverzaci.
„Tak večer,“ rozloučil se a zavěsil.
Zahnul jsem ke svému domu a už z dálky si všiml auta před bránou, které tam nemělo co dělat. Francesca. Můj den právě dostal druhou trhlinu. Přibrzdil jsem před vraty, sáhl po automatickém automatickém otevírání a stáhl si okénko.
„Čekáš na někoho?“
Opírala se o kapotu, sluneční brýle ve vlasech, rty mírně našpulené, jako kdyby se právě chystala na nějaký herecký výkon. Což o to, vždycky byla dobrá herečka.
„Na tebe,“ usmála se a pokrčila rameny. „Jela jsem kolem a říkala jsem si, že bych mohla vzít pár věcí, co u tebe ještě zůstaly.“
„Po pár měsících?“ nadzvedl jsem obočí.
„Nevadí to snad?“ naklonila hlavu na stranu a pomalu se odlepila od auta. „Nebo se bojíš, že tě někdo uvidí?“
„Nemám důvod se bát,“ odvětil jsem. „Jestli si něco potřebuješ vzít, pojď dál a vezmi si to.“
Kývl jsem hlavou, směrem k domu, sešlápl plyn a jel zaparkovat před garáž. Bránu jsem nechal otevřenou. Než jsem došel z auta ke dveřím, dokráčela ke vchodu i Francesca. Působila tak nějak… klidně, skoro až přátelsky. Tohle byla úplně jiná žena než ta, se kterou jsem se potkal v Římě na valentýnské akci. Vůbec se nechovala tak, že by bylo zřejmé, jak dopadlo naše poslední setkání.
Šla za mnou dovnitř, rozhlédla se kolem a pousmála se: „Vypadá to tu pořád stejně. Nic se nezměnilo.“
„Proč by mělo?“ odpověděl jsem a přešel k oknu. Slyšel jsem, jak za mnou zavřela dveře.
„Třeba proto, že bys mohl mít… jiný život,“ podotkla.
„Takový, kde nejsem já.“
Otočil jsem se k ní a založil ruce na hrudi.
„Ten už mám, Francesco.“
„Se Zarou?“ povytáhla obočí a sledovala mě, jako kdyby z mé tváře chtěla číst mezi řádky.
„Jsi s ní šťastný?“
„Připadalo ti někdy, že jsem člověk, který zůstává tam, kde není šťastný? Jaký smysl mimochodem mají takové dotazy zrovna od tebe? Poslední měsíce jsem neměl dojem, že ti nejde o jiné štěstí, než to vlastní. A nic proti tomu, jenom by bylo lepší, kdyby sis zvládla opustit tenhle patos,“ řekl jsem a sám sebe zaskočil slovem na konci. Doteď jsem nevěděl, že ho mám ve slovníku.
„Jen mě to zajímá,“ pokrčila rameny a přešla blíž. „Protože já… občas si říkám, jestli jsme to my dva neměli mít celé jinak. Jestli jsme si nedali příliš brzo sbohem.“
Zasmál jsem se a zakroutil hlavou: „Odešla jsi ty. A já to naprosto respektuju. Buď s někým jiným, starším, zkušenějším, bohatším… A já ti to přeju. Kdybys neodešla, nepotkal bych Zaru. Stačí ti tohle jako odpověď na to, jestli jsem šťastný?“
Její výraz trochu ztvrdl. „Takže už žádná šance?“
„Ne,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „Žádná.“
Francesca chvíli mlčela, pak si povzdechla a přikývla.
„Fajn. Půjdu si sbalit ty věci.“
Sledoval jsem, jak zmizela ve vedlejší místnosti, a najednou jsem si uvědomil, že necítím vůbec nic. Ani lítost, ani nostalgii. Jen úlevu.
ZARA
Kdyby mi ještě před měsícem někdo řekl, že budu schopna v cizí zemi, v neznámém městě, sednout na náhodný vlak a na celý den se ztratit, nevěřila bych mu. Ale teď se to dělo. Po snídani jsem se převlékla a pomalou procházkou došla na nádraží, kde jsem si koupila lístek do Pisy. Trochu mě k tomu ráno inspirovalo to špičkování s Matteem. Cesta trvala zhruba hodinu, ale vůbec mi to nepřipadalo. Koukala jsem celou dobu z okna a uvažovala nad tátou. Věděla jsem, že bych mámu měla konfrontovat ohledně rozvodu, který zmiňovala sekretářka notáře. Minimálně proto, že jsem tak mohla předejít dalším překvapením, která na mě a Gigiho mohla čekat. Jenže teď se mi nechtělo a tak jsem si stanovila záminku, že počkám, až mi to potvrdí samotný notář.
Nechtělo se mi hledat žádné spoje ani si dnešní den nijak jinak komplikovat. Vystoupila jsem z vlaku, koukla na mapu v mobilu a rozhodla se, že prozatím bude mým cílem Šikmá věž. Nebe bylo navzdory studenému větru blankytně modré a bylo v nádherném kontrastu s barevnými budovami a ještě víc se zakalenou řekou Arno. Když jsem dorazila k areálu a celý si jej prošla, všimla jsem si, že součástí je kavárna. Na malý moment jsem přemýšlela, jestli si dám espresso, nebo raději spíš sangrii. Pak jsem si ale řekla, že nebudu přehánět a u milé obsluhy si objednala kávu. Moc dlouho jsem se v podniku nezdržela a po zaplacení vyrazila zpátky do centra, kde jsem ještě na malou chvíli obhlížela oblečení v roztomilých buticích. Nic zajímavého jsem ale nenašla a kromě toho mi už studený vichr v ulicích začal být dost nepříjemný, takže jsem se rozhodla odjet nejbližším spojem zpátky do Florencie. Cestou jsem Matteovi napsala, že pro mě večer může poslat řidiče.
Po příjezdu domů jsem si dala horkou sprchu a začala přemýšlet nad tím, co si mám obléct. Moje ideální vize byla džíny a košile, ale nebyla jsem si jistá, jestli není nějaký nařízení dresscode. Vytočila jsem Matteovo číslo a chvíli musela čekat, než telefon zvedne.
„Zaro?“ oslovil mě.
V jeho hlase byl podobný chlad, jako ten, který mě odpoledne trápil v Pise.
„Zníš, jakože tě extrémně ruším,“ vytušila jsem.
„Ty nikdy,“ odpověděl.
Začala jsem se smát. Tahle vřelost k němu nešla.
„Poslouchám, povídej,“ pobídl mě.
„Nevím, co si obléct,“ přiznala jsem.
„A po mě chceš, abych ti jako správná kamarádka poradil?“
„Spokojím se s tím, když mi řekneš, jestli je nějaký předepsaný styl,“ držela jsem smích nad jeho poznámkou.
„Předepsaný styl je… Přijít s maximálně půlhodinovým zpožděním, a pokud možno, před odchodem neprorazit hlavou díru do stropu. Ne, vážně… myslím, že je to cocktail attire,“ zněl ne příliš důvěryhodně. Spíš jako kdyby to sám tipoval.
„Fajn. Na to asi něco najdu,“ přemýšlela jsem.
„Myslím, že i kdybys nenašla… Tobě to všichni rádi odpustí,“ přidal další větu, kterou mě dostal do rozpaků.
„Nemáš horečku?“
„Mám spoustu problémů, ale horečka mezi ně nepatří. Mrkni, ještě se musím zastavit za Tinem, potřebuju končit. Tak večer?“
„Večer,“ potvrdila jsem mu.
„Paráda. Tak zatím,“ rozloučil se.
Byla jsem v lehkém šoku. Tohle byl kompletně jiný Matteo než ten, na jakého jsem byla zvyklá. Odložila jsem telefon, posadila se za kosmetický stolek a začala si dělat líčení. Nikdy jsem nebyla přebornice v make-upu, ale na večerní akce jsem si povětšinou dělala oční linky. Do stínů jsem se nepouštěla, obvykle to vypadalo spíše jako podivný monokl a vzhledem k tomu, jak jsme se s Matteem dokázali špičkovat jsem si říkala, že nebudu přilévat olej do ohně. Ze skříně jsem si vytáhla obyčejné černé koktejlky a záhy uslyšela zvonek.
„ZARO, JE TADY ŘIDIČ!“ volal vzápětí z chodby Gigi.
„Už běžím,“ zareagovala jsem a snažila se chystání urychlit.
I tak na mě ale čekal dalších patnáct minut.
* * * *
Když jsem dorazila do restaurace, okamžitě jsem pocítila ten nádech luxusu, který tady visel ve vzduchu. Vysoké stropy, velká okna, zlaté detaily a světlo, které se jemně odráželo od křišťálových lustrů – všechno mě na chvíli oslepilo a přinutilo se na moment zastavit. Matteo už byl uvnitř, kousek od dveří. Počkal, až mi obsluha otevře, a pak se vžil do role mého milovaného partnera. Pevně mě objal a políbil do vlasů.
„Nepůsobí divně, že jsme nepřijeli spolu?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že kousek od vchodu stojí nějací fotografové.
„Brzy zjistíš, že jsou mnohem divnější věci,“ uklidnil mě, počkal, až mi nějaký zaměstnanec u dveří pomůže z kabátu, pak mě vzal za ruku a vedl do společnosti nejužších spolupracovníků Ferrari a jeho sponzorů. Na všechny jsem se křečovitě usmívala, opakovala ciao a nakonec se usadila vedle Pietra, který se na akci evidentně už nějakou dobu bavil. Myšleno ironicky. Seděl u stolu, pojídal oříšky a na tváři měl neméně křečovitý úsměv než ten, který jsem tady rozdávala na všechny strany já.
„Na chvíli půjdu pozdravit jednoho bývalého kolegu,“ vysvětlil mi Matteo a zmizel pryč.
Kývla jsem hlavou a podívala se na jeho bratra. On evidentně neměl potřebu začínat konverzaci, ale sedět tady potichu mi přišlo trapné… A navíc ze všech těch lidí vypadal, jakože nejblíže je mému rozpoložení právě on.
„Co zuby?“ vypadlo ze mě, když jsem přemýšlela, jak začít debatu.
Záhy jsem litovala, že dřív mluvím, než přemýšlím.
„V pohodě,“ pokýval hlavou.
„Slyšela jsem, že to teď na ledě bylo ostré,“ pokoušela jsem se zmírnit trapas.
„Na ledě je to vždycky ostré,“ pousmál se Pietro, o něco přirozeněji. „Ale teď se nám moc nedaří, prohráli jsme tři zápasy v řadě. No a ten poslední… Tam bylo jasné předem, že na ně moc nemáme. Takže trenér říkal… Když už máme prohrát, ať je to aspoň bolí,“ tlumočil mi.
Zasmála jsem se.
„A pak ten jeden borec začal dloubat do gólmana, obrana šla bez zájmu střídat, najednou se to trochu semlelo, tak jsme si je tam s centrem rozdělili. A už to šlo ráz na ráz,“ popisoval.
„Jak ses k hokeji vůbec dostal?“ napadlo mě.
„Moc se mě neptali. Máma vyrůstala v Bolzanu, děda prý nějak hrával hokej. Takže nás jednou s Matteem vzala na zimák, že si to vyzkoušíme. Mě to docela bavilo, Mattea moc ne, ale mámu to nezajímalo. Takže to sabotoval, lámal hokejky o dvířka od střídačky a tak… No a když už si ani trenér nevěděl rady, tak doporučil mámě, ať ho dá na jiný sport, nebo aspoň do jiného klubu. Normálně se třeba dělaly kliky za zapomenutou výzbroj, takže Matteo ani nešel na led, klikoval u šatny celý trénink,“ povídal pobaveně Pietro, jehož zrak se záhy upnul na příchozího Nica. Rezervního jezdce, kterého jsem si pamatovala z Fiorana.
