MATTEO
Seděli jsme s Gigim v naší oblíbené pekárně kousek od centra, dávali si cappuccino a zajídali ho cornettem. Užíval jsem si tyhle chvíle, protože mě za chvíli čekal několikaměsíční kolotoč cestování po světě, kdy jsem tyhle momenty musel oželet.
„Nedokážu si tě představit v ordinaci,“ konstatoval jsem překvapeně, když mi řekl, že dnes vymění záchranářskou kombinézu za bílý plášť a bude zaskakovat za jednoho kamaráda, který se živí jako praktický lékař.
„Já sebe taky ne,“ přiznal Gigi a hodil si do cappuccina dvě papírové tubičky cukru.
„Takže budeš babkám mazat kolena a vypisovat žádanky na dietologii?“ rýpl jsem si.
„Velice pravděpodobně,“ připustil.
„Jak se má vlastně Zara?“ našlapoval jsem opatrně.
„To nevím,“ odpověděl Gigi a podíval se na hodinky.
„Teď by měla být asi někde nad Indickým oceánem,“ usoudil.
Zaraženě jsem se na něj podíval.
„Nad Indickým oceánem?“ zopakoval jsem překvapeně.
„Jo. Vyřešili jsme notáře a skoro cestou od něj si zabookovala letenku domů. Prý se jí stýskalo,“ vysvětlil mi.
Těžce jsem vydechl a odložil cornetto na talíř.
„Nelíbí se mi, co jsi teď udělal. Neptal jsem se, nechtěl jsem se ptát, ale pokud se dozvím, že tenhle rychlý úprk souvisí s něčím, co jsi udělal, bude muset naše přátelství jít stranou,“ řekl. V jeho slovech sice nebyly žádné emoce, ale věděl jsem, že je myslí vážně. Znova se podíval na hodinky a lehce se zděsil.
„Ale pokud mi chceš něco říct, tak prosím cestou k autu. Před půl hodinou jsem měl začít ordinovat,“ oznámil nakonec a hodil do sebe zbytky kávy ve svém hrnku. Společně jsme vstali a vyrazili na jednu ze zapadlejších uliček, kde v tuhle hodinu bloudilo jen pár asijských turistů. Na zákazu parkování jsme měli obě svá auta.
„Tak poslouchám,“ pobídl mě, zatímco já se sevřeným žaludkem přemýšlel, jak začít.
„Fajn, na začátek tři věci. První… Zaru jsem znal ještě dřív, než jsi mě s ní stihl seznámit Druhá… Víš, že jsi pro mě víc než můj bratr a nikdy bych naše přátelství nechtěl riskovat kvůli něčemu, co ani nemyslím vážně,“ pokračoval jsem, zatímco Gigi začal zpomalovat svůj krok a díval se na mě s chladným pohledem. Jeho oči byly stejně ledové, jako ty Zařiny, když jsem ji viděl naposledy.
„A třetí… Obě ruce potřebuju k práci,“ dodal jsem.
Gigi si opřel svou ruku hřbetem dlaně o svůj pas a podezřívavě přimhouřil oči.
„A teď to hlavní. Co přesně se stalo?“ udeřil na mě, zatímco naprosto přestal pospíchat.
„Spali jsme spolu. A i když jsem to pak myslel vážně, úplně na začátku jsem se nechal vyprovokovat Nicem k tomu, abych se vsadil, že jí dostanu do postele. Teď bych dal všechno za to, aby moje debilní ego tou dobou šlo stranou… Protože Zara je skvělá holka, která si zaslouží, aby se k ní chlap choval jako k pokladu. A nechtěl jsem ji přidělávat bolest, jenom jsem byl prostě idiot a pak už to nešlo vzít zpátky,“ vysypal jsem to ze sebe.
„Ani tentokrát tě na malou chvíli nenapadlo se na věci dívat jiným, než svým vlastním pohledem?“ zeptal se odměřeně.
Lehce jsem zvedl ruce ve výmluvném gestu, že se vzdávám a nadechl se k dalším slovům, ale než jsem stihl cokoliv říct, přiletěla mi pěst přesně na nos. Přesně tohle jsem čekal, jen o něco dřív.
„Tohle jsem si zasloužil,“ přiznal jsem. Obratem mi letěla ještě jedna.
„A tohle taky. Buď rád, že už nežije táta, Matteo,“ namířil na mě Gigi varovně ukazovák.
„Proboha, já vím, že jsem idiot! Ale chci věci napravit, proč bych ti to jinak říkal!“ zvýšil jsem na něj hlas, zatímco jsem si prstem otíral krev, která se mi spustila z nosu.
„Co chceš napravovat? A jak vůbec? Jestli Zaru budeš jakkoliv kontaktovat a otravovat ji, tak tohle ber jako rozcvičku. A pak už nebudu brát ohledy na to, jaké končetiny potřebuješ k práci.“
Těžce jsem si povzdechl a podíval se na něj s výrazem, ve kterém muselo být naprosto zřejmé, jak se cítím. Mizerně.
„A co mám dělat? Nechat ji si myslet, že pro mě lidsky nic neznamenala? A nechat ji tuhle trpkou vzpomínku na Itálii?“ zeptal jsem se.
„Podívej se, teď spěchám do práce. A buď za to rád. Kdybych nespěchal, odnesl bys to hůř. Nech mě vstřebat emoce, potom ti napíšu. Možná,“ dodal a nastoupil do auta.
Chytil jsem mu dveře dřív, než je mohl zabouchnout. Nebyl jsem si úplně jistý, že mi v další vteřině nepřivře ruku, ale risk je občas součástí hry.
„Víš, kde v té Austrálii bydlí?“ zeptal jsem se přímo.
Gigi se na mě podíval, jako by se snad přeslechl.
„Cože? Mám ti dávat její adresu? Zbláznil ses? To mám kvůli tvé debilní povaze skončit taky na black listu? Ani nápad. Nebudu ti pomáhat. Stojím na její straně.“
Výborně. Přesně to jsem potřeboval slyšet. Skvělá zpráva.
„Fajn, tak mi nepomáhej.“
Bez zaváhání jsem mu zavřel dveře a zamířil ke svému autu.
Opřel jsem se o volant a na chvíli zavřel oči. V hlavě se mi to převalovalo jako neposedná mince na hraně. Buď to nechám být a smířím se s tím, že Zara je pro mě prohra, nebo zkusím ještě víc riskovat.
Hrálo mi do karet, že už zítra odlétám s týmem do Melbourne na první závod sezóny. Jenže hledat tam Zaru bez jakékoliv pomoci bylo stejné, jako hledat jehlu v kupce sena. Ale i kdybych ji našel… co bych jí vlastně řekl, aby mi odpustila? Vedle toho bylo jasné, že Gigiho trpělivost se mnou právě prošla zatěžkávací zkouškou. Věděl jsem, že to, na čem teď jsem, je extrémně tenký led. Otázkou bylo, jestli to, co slyším křupat, je právě ten led, nebo můj nos, který pořádně bolel. Nikdy bych do Gigiho neřekl, že bude mít takový pravý hák.
ZARA
Rozdíl mezi Itálií a Austrálií na mě dýchl hned po příletu. Žádné vřelé objetí na letišti, žádné „Jak bylo? Pojďme se najíst!“. Prostě jen já, můj kufr a taxikář, který měl náladu stejně pochmurnou jako to upršené město za oknem. V bytě jsem kufr odložila do kouta s tichým „Řešit tě budu až zítra…“ a rovnou zamířila do sprchy. Teprve když jsem se svalila do postele, naplno mi došlo, jak je můj obývák s ložnicí vlastně mrňavý. Když jsem byla u Gigiho, ani mi to nepřišlo, ale teď mi připadalo, že bych si mohla vzít na prohlídku svého bytu lupu. Cítila jsem se provinile nad tou myšlenkou, ale musím přiznat… trošku jsem si užívala ten italský luxus. A teď?
Zpátky v realitě. Žádná soukromá letadla, žádná business třída… vlastně žádné cestování! A taky žádné dlouhé večery a pomalá rána. Čekala mě práce, placení nájmu, ježdění městskou hromadnou dopravou a navštěvování podniků podle toho, jaké ceny tam jsou, nikoliv podle toho, jaké hodnocení mají. Déšť ťukal na okno tak vytrvale, až mě ukolébal do spánku. Ráno mě po několikahodinovém kómatu vytrhl budík s krutou pravdou: Byla jsem zpátky doma a slíbit v práci, že hned druhý den po příletu zvládnu odpolední směnu, byl dost odvážný tah. Ještě předtím mě ale čekalo setkání s mámou, za kterou jsem se zastavila na dopolední kafe. Byla celá nedočkavá, jak vlastně dědické řízení dopadlo. Bohužel pro ni, moc dobré zprávy jsem nenesla.
„Jak to myslíš, že jste si to rozdělili napůl? Jak může ten fracek spravovat půlku domu, ve kterém nikdy nebyl? Vždyť ani neví, kde to je!“ rozohnila se máma, když jsem u ní ráno unaveně srkala kávu.
„Taky jsem byla v šoku, když na mě ta cizí ženská vybalila řeči o rozvodu. Proč jsi mi nic neřekla?“ uhodila jsem na ni.
„Myslela jsem, že ty rozvodové papíry táta stáhl. Ale neuhýbej od tématu,“ namířila na mě varovně prst.
„Mami, já tady stejně bydlet nechci. A Gigi pochybuju, měl by to daleko do práce,“ neodpustila jsem si sarkasmus a protočila očima.
„Co to pro mě teda znamená?“
Pokrčila jsem rameny.
„Můžeš nám platit nájem. Nebo si ho můžeš odkoupit.“
V očích měla oheň.
„Moje vlastní dítě mi prodá můj dům?“
„No, kdyby byl tvůj, asi neřešíme, co s nim bude, ne?“ odsekla jsem trochu.
„Zaro, ty absolutně nemáš sociální inteligenci. Je naprosto scestné, aby měl Gigi jakýkoliv majetkový vztah k tomuto domu! Jak ses mohla nechat takhle okrást? Hodila jsi mě naprosto přes palubu. Dokonce jsi mi ani neřekla, že randíš s tím boháčem z formule 1,“ mlela jedno přes druhé.
„Já se neokrádám. Jenom jsem pochopila, že namísto dcery bys radši měla figurku, kterou můžeš táhnout tak, jak se ti zrovna hodí. Vůbec ti o mě nešlo, takže na mě nemusíš nic hrát, je to trapné pro obě strany. A s žádným boháčem nechodím, to jen tak na okraj,“ vstala jsem, vylila zbytek kávy do dřezu a měla se k odchodu.
„Lžeš!“ namířila na mě zase ten svůj ukazováček.
„Kolegyně v práci mi ukázala vaše fotky. Něco jsem si o něm četla, on je dobrá partie. Podstatně lepší než ten bídák Zane, kterého mimochodem podezřívám, že mi propíchal gumy, když ti tady přivezl tu kosmetiku, kterou sis u něj nechala,“ sypala na mě.
„Bože, mami,“ protočila jsem znova očima a vyrazila ke vchodovým dveřím.
Cestou na autobusovou zastávku jsem volala své kamarádce Ivy, se kterou jsem se měla večer sejít, ale byla jsem pořád tak unavená, že jsem se ihned po práci viděla v posteli.
„Tak co kdybych za tebou přišla do kavárny? Chci vědět všechno! Můj brácha má koupené VIP lístky na závod,“ pravila.
„Že se mu chce za takovou srandu utrácet,“ odfrkla jsem si a podívala se na hodiny.
Výhodou Melbourne, na rozdíl od Itálie, byla ta, že spoje jezdily včas.
„Chtěl tě původně požádat o to, jestli bys ho nevzala za Matteem, ale říkala jsem, že to není moudré. Teda, ne takhle v počátku. Kdyby Mattea později potkal, mohl by se na něj dívat jako na vyčůránka, který se přes tebe snaží mít benefity,“ drmolila.
„Toho bych se vůbec nebála. Už stejně nejsme v kontaktu,“ řekla jsem lehce odměřeně a nastoupila do autobusu.
„Děláš si legraci? A tohle mi říkáš jenom tak mimochodem? Zaro! Co se stalo?“
„Přijeď na kafe. Když budeš mít štěstí, nebude moc lidí a pokecáme. A já si aspoň zopakuju, jak se dělá karamelové latte,“ pobídla jsem ji, než se stihla začít dál vyptávat.
„Dobře. Nasednu do auta a fičím. Tak zatím,“ rozloučila se se mnou.
Než jsem stihla odpovědět, na druhé straně se ozývalo už jen pípání. Ale zdálo se mi, že Ivy musela uhánět jako blázen, protože když jsem přišla do práce, už dávno seděla na baru a kávu ji chystala moje kolegyně.
„Zaro,“ vyskočila nadšeně Ivy a pověsila se mu kolem krku.
„Itálie ti prospěla. Sluší ti to,“ pohladila mě po rameni.
Zasmála jsem se a pevně ji k sobě přitiskla.
„Chyběla jsi mi, Ivy,“ povzdychla jsem si.
„Neříkej, že sis na mě po boku sexy Itala, v obklopení vkusně oblečených lidí a s nekonečným množstvím špaget carbonara vůbec vzpomněla,“ culila se.
Šla jsem za bar, přehodila si přes sukni zástěru a dala se do vyklízení myčky.
„Když se bavíme o carbonara… Nepřivezla jsi mi náhodou nějakou italskou šlehačku? Že by to chutnalo autentičtěji, až si to doma uvařím,“ napadlo Ivy.
Překvapeně jsem se na ni podívala.
„Ivy, prsknout do carbonara šlehačku je čin, za který v Itálii hrozí vyhoštění.“
Moje kamarádka se pobaveně zasmála.
„Fajn, nebudeme chodit kolem horké kaše. Proč nejste v kontaktu! Zaro, vždyť ten chlap má všechno, co holka chce. Je atraktivní, má styl, peníze a je slavný. V čem? V čem je jeho slabina?“
„Matteo je skvělý v tom, co dělá, ale potřebuje vedle sebe někoho, kdo se pohybuje v jeho světě a zvládá to tempo. A já… mám radši trochu klidnější život,“ povídala jsem decentně, aniž bych řekla pravdu. Technicky vzato to byla pravda. Jen jsem decentně vynechala ten dramatický balast kolem.
Ivy si odfrkla.
„Takže to je celé? Žádná zlomená srdce, žádné velké finále s deštěm a smyčcovým orchestrem?“
„Bohužel ne. Prostě jen obyčejný život. Nuda, viď?“
„Hrozná!“ teatrálně protočila oči a usrkla si kávy.
GIANLUIGI
Den v ordinaci byl pekelný. Počet lidí, kteří byli reálně nemocní a jejich návštěva měla opravdový důvod bych spočítal na prstech jedné ruky. A to by ta ruka ani nemusela mít prsty. Mezi pacienty převažovali spíše hypochondři a staří lidé, kteří si jen potřebovali s někým popovídat. Neodsuzoval jsem je, ale musel jsem si přiznat, že pracovat na urgentním příjmu nebo lítat vrtulníkem k dramatickým případům pro mě bylo daleko zajímavější.
„Sestři?“ zavolal jsem na mladou Italku, která už několik hodin vypadala, že se do ordinace připletla omylem. Odhadoval jsem, že je krátce po škole.
„Ano?“ nakoukla do ordinace.
„Zavolejte tady na tohle číslo,“ natáhl jsem k ní ruku s papírkem.
„Zeptejte se, jestli dotyčný žije. A pokud ano, ať se sem laskavě dostaví,“ předal jsem ji číslo na Mattea.
Dívala se na mě dost zaskočeně, ale tenhle výraz měla vlastně stabilně od chvíle, kdy jsem přišel do práce. Překvapivě za pár desítek minut za mnou přiklusala sestra s dotazem, jestli má Mattea vzít přednostně, protože už prý sedí v čekárně. Na malou chvíli jsem se zamyslel.
„Ne. Nemyslím, že spěchá,“ procedil jsem mezi zuby a dál vypisoval nějakému dědečkovi žádanku k internistovi.
Pak jsem ještě vyřešil dva další důchodce a až potom byl na řadě můj nejlepší kamarád, jehož nos mi trochu dělal starosti.
„Nevím, jestli pro mě byly větší trest ty rány pěstí, nebo to, že jsi mě nechal sedět v čekárně mezi geronty. Byla vedle mě nějaká babka z Kampánie, která nedokázala chvíli mlčet. Říkala, že se bojí slintavky a kulhavky z východní Evropy, že má doma sedm slepic a jestli bych ji je nepomohl porazit,“ vylíčil mi, když vešel do dveří a sedl si na židli vedle stolu.
„A pomůžeš?“ zeptal jsem se.
Chtělo se mi té situaci smát, ale pořád jsem se snažil tvářit vážně.
„Večer odlítám do Melbourne,“ odpověděl stroze.
Povzdychl jsem si.
„Než se podíváme na tvůj nos… Matteo. Jsi egoista. V tom měla Zara pravdu. Ale zároveň vím, že bys naše přátelství neobětoval pro někoho, kdo pro tebe nic neznamená. Že jo?“
Podíval jsem se mu do očí.
Neuhnuly.
„Proč bych to dělal?“ opáčil klidně, s tím svým typickým pohledem, ve kterém bylo klasické přesvědčení, že svět se otáčí pro něj.
„Vím, co si o mně myslíš. Slyšel jsi ty největší debility, co jsem kdy udělal. Viděl jsi mě v momentech, kdy bych si sám nafackoval. A přesto… Zara mě dostala dřív, než jsem stihl pochopit, kdo vlastně je. Seděla na baru, sršela ironií, byla krásná a drzá – přesně jako holka, kterou bych si nikdy neměl pustit k tělu. Jenže už bylo pozdě. A jo, snažil jsem se držet zpátky. Fakt jsem to zkoušel. Ale čím víc jsem se od ní vzdaloval, tím víc mi lezla pod kůži.“
Odmlčel se, a pak dodal tišeji, ale s očima stále napřímo: „Chtěl jsem si s ní být chvíli sám. A pak ti to říct. Normálně, na rovinu. Jenže přišla ta pitomá sázka. A věř mi… možná mě to štve ještě víc než tebe.“
„Ukaž mi ten nos,“ odtáhl jsem od stolu a doklouzal se na kolečkové židli k Matteovi.
Zatímco jsem mu zkoumal obličej, přemýšlel jsem nad tím, co mi právě řekl. Znám ho. Umí být arogantní, urputný… a ano, často k nesnesení. Ale když má někoho opravdu rád, jde přes mrtvoly. A to doslova.
„Pomáhat ti nebudu,“ řekl jsem nakonec klidně.
„Tohle si budeš muset vyřešit sám.“
Odmlčel jsem se, než jsem dodal tišeji, ale naprosto upřímně: „Ale přeju ti, aby ti odpustila. A aby to mezi vámi dobře dopadlo. Protože když máš někoho opravdu rád, jsi schopný pro něj udělat cokoli. A ona si přesně tohle zaslouží.“
Na chvíli jsem se zarazil, pak jsem se pousmál a dodal už jen tak mimochodem:
„A kromě toho… nebylo by špatné mít ji zase blízko. Třeba i tady. Takže pokud na tom něco můžu chtít i já, tak tohle.“
Odsunul jsem se od něj a rukama se zapřel o boky svých stehen.
„Nos zlomený není. Mírně naražená chrupavka, otok ustoupí za pár dní. Leduj, vyhni se ránám a zkus nedráždit ty, kteří tě mají tendenci mlátit.“
Podíval jsem se na něj a dodal s úšklebkem: „Na závod to překážka není. Ale helma ti to příliš nezpříjemní.“
Vytáhl jsem ze šuplíku krabičku s prášky.
„Na tu cestu si vezmi něco na otok. A hlavně… jednej dřív, než bude pozdě. Na to ti žádné léky nepomůžou.“
Léky jsem přes stůl Matteovi hodil a ujistil se, že i s natlučeným nosem měl dobrý postřeh.
„Nechceš letět se mnou?“ zeptal se nakonec.
Tenhle nápad nebyl špatný. Ale věděl jsem, že pokud do Melbourne odletím s Matteem, který se bude pokoušet se Zarou spojit, pak bych mohl negativní důsledky slíznout taky.
„Takhle rychle mi nikdo směny na záchrance nepřehodí. Ale můžu zkusit přiletět aspoň na závod,“ odpověděl jsem nakonec.
MATTEO
Řítil jsem se přes okruh v Melbourne a musel dát Gigimu za pravdu. Helma nosu ani trochu nepomáhala. Každé drobné zhoupnutí šasi, každý průjezd obrubníkem jsem cítil až k zubům. Ale ten adrenalin… ten stál za to. Všechno ostatní šlo stranou. Zvuk motoru mi bušil do hrudníku jako srdce, které má vlastní tempo. Na rovinkách jsem sotva dýchal, zatímco v zatáčkách se soustředění zaostřovalo do jediného bodu.
„Kolo dobré, ale zadní levá ztrácí,“ ozvalo se přes interkom.
„Pocitově mě to spíš tahá doprava. Ale je to lepší než ráno,“ odpověděl jsem.
„Potvrzuji, další stint… tvrdé gumy, jak jsme se dohodli.“
„Jedu pro to,“ povzdychl jsem si.
Byl to druhý trénink sezóny. Čas od času jsem si musel připomenout, že mi jde o celkové body, ne o to, v jakém pořadí skončím v pátek. Ale tohle bylo Melbourne. Publikum, energie, čerstvý asfalt… A taky Zara. Někde tady byla. A já nevěděl kde. Gigi mi nepomohl a já ho chápal. Ale stejně…
Do boxů jsem dojel s druhým nejrychlejším časem. Mechanici mě vytáhli z vozu, já si sundal helmu a prohrábl si vlasy. Cítil jsem na sobě pohledy… od kamer i těch, kdo měli přístup blíž než ostatní.
A pak se přede mnou objevil kluk. Mohl mít tak dvacet. VIP náramek, nervózní úsměv a v ruce fixu. „Matteo! Promiň, že tě zdržuju, ale… dneska jsi byl fakt neskutečný! Hlavně ten výjezd z osmičky, tam jsi je úplně rozebral!“
Usmál jsem se. Myšlenkama jsem byl jinde, ale fanoušci jsou fanoušci.
„Díky, kámo. Rád slyším, že to někdo sleduje i očima a nejen podle výsledků.“
„Jo… mohl bys mi podepsat tohle?“ Vytáhl z batohu plakát z loňského Baku.
„Vážně Baku? To sis nevybral úplně můj nejlepší závod…“
„Ale měl jsi tam nejhezčí přilbu!“
Podepsal jsem mu to, s věnováním. Měl z toho radost. A pak to přišlo.
„Bude tady na závod Zara?“ zeptal se.
„Zara? Proč tě to zajímá?“ nerozuměl jsem.
„Je to nejlepší kamarádka mojí ségry.“
Pousmál jsem se. Tohohle kluka mi seslalo samo nebe.
„Takže to nejspíš víš, kde bydlí,“ napadlo mě.
Kluk se trochu zarazil.
„No. Jo, jasně. Teda, vím, kde bydlela. Ale proč to nevíš ty?“ nechápal.
„To je dlouhý příběh. Chtěl bych ji překvapit,“ vysvětlil jsem.
„Dokázal bys zjistit, kde teď bydlí a prozatím mi dát aspoň tu bývalou adresu?“ napadlo mě.
Chvíli na mě zaskočeně zíral, jako by se snažil rozklíčovat, jestli si z něj dělám srandu.
„Jako… jo? Asi bych dokázal. Ale… proč se jí prostě nezeptáš sám?“
„Protože Zara prozatím nepůsobí jako typ holky, která ti dá druhou šanci, když zkazíš tu první.“
Zamrkal.
„A ty jsi ji zkazil?“
„Řekněme, že… jsem nestihl ten správný moment. Ale rád bych to napravil. Stylově.“
Podrbal se na zátylku a rozhlédl se, jako by hledal souhlas sám u sebe.
„No… znám jen tu adresu, kde bydlela s mámou. Ale myslím, že se odstěhovala. Do Prestonu, možná.“
„I stará adresa mi stačí jako začátek. A když bys náhodou zjistil víc… od sestry nebo tak… pomohlo by mi to. Hodně.“
„Hele, počkej,“ začal opatrně, „tohle už zní trochu jako stalkování.“
Zvedl jsem ruce v obranném gestu.
„Tohle je italská romantika. A když už jsme u toho… co bys řekl na jednu vstupenku na Ferrari afterparty? Po závodě. Exkluzivní, samozřejmě. Open bar, krásní lidi, italské hity.“
„Ty jo… vážně?“ rozzářil se. „To bych šel i v pyžamu.“
„Ideálně trochu líp,“ ušklíbl jsem se. „Ale jo, vážně. Jednu si schovám. Za tu adresu. A za každý další detail, který by mohl vést k tomu, aby se dvě duše znovu potkaly.“
Vytáhl telefon a podal mi ho s výrazem člověka, který právě uzavřel dohodu s ďáblem. Nebo s někým, koho už pár let obdivně sleduje na trati i na instagramu.
You must log in to post a comment.